Rozhodnutí NS

29 Cdo 4392/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:29 Cdo 4392/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4392.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Směnky
Směnečný a šekový platební rozkaz
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 4 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 175 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4392/2018-365


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Plzeňský prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45 35 73 66, zastoupeného JUDr. Martinou Lintnerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, PSČ 301 00, proti žalovanému P. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnímu platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 248/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 2 Cmo 260/2016-310, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.


Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 46 Cm 248/2013-259, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 46 Cm 248/2013-11, jímž původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 362.745,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.209,15 Kč a náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odkazuje na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že žalovaný směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem [rozuměj směnku vystavenou dne 10. srpna 2009 v Teplicích, kterou se výstavce (BET servis s. r. o.) zavázal zaplatit žalobci dne 28. února 2013 v Plzni směnečný peníz 362.745,- Kč, a za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství žalovaný – dále jen „směnka“)], podepsal, ať již jako směnečný rukojmí nebo jako jednatel výstavce.

Proto, aniž by se zabýval dalšími námitkami uplatněnými žalovaným [tj. námitkou, že směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, neboť závazek ze smlouvy (rozuměj ze smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb č. 2009/156675/037/PZRP71, uzavřené dne 30. srpna 2009, mezi výstavcem a žalobcem – dále jen „smlouva“), k jehož zajištění byla směnka vystavena, je stále plněn, a to společností Elsienc Lumos s. r. o. (dále jen „společnost“), jakož i námitkou, že směnka je zjevně neplatná, když „ve sporované blankosměnce není vyplněna splatnost a směnečná suma)], (mimo jiné) směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 146.064,78 Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. května 2018, č. j. 2 Cmo 260/2016-310, (mimo jiné) rozsudek soudu prvního stupně ve shora uvedených výrocích změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 199.463,- Kč (druhý výrok).

Odvolací soud zopakoval dokazování listinami [směnkou (č. l. 6), smlouvou (č. l. 16 a násl.), znaleckým posudkem vypracovaným Mgr. Ninou Trojanovou (č. l. 75 a násl.), posouzením (výše označeného) znaleckého posudku vypracovaným JUDr. Jiřím Strakou dne 6. září 2014 (č. l. 109 a násl.) a dopisem zástupce žalovaného ze dne 10. září 2014 (č. l. 127)], přičemž s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1924/2010 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2010), sp. zn. 28 Cdo 4930/2009 (jde o rozsudek ze dne 12. května 2010) a sp. zn. 28 Cdo 5138/2014 (jde o rozsudek ze dne 10. března 2015) dospěl na základě hodnocení provedených důkazů (postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř.) k závěru, podle něhož jsou podpisy žalovaného na směnce (ať již jako jednatele výstavce nebo směnečného rukojmího) a na smlouvě pravými podpisy žalovaného. Přitom podrobně zdůvodnil, jakým způsobem při hodnocení důkazů postupoval, včetně toho, z jakých důvodů dovodil, že se žalobci podařilo vyvrátit námitku žalovaného, že jeho podpisy na směnce nejsou podpisy pravými.

Současně odvolací soud „odmítl“ námitku žalovaného, že směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, maje tuto námitku za neodůvodněnou, jelikož z ní nevyplývá, v jakém rozsahu mělo k zániku (směnkou zajištěného) dluhu dojít.

Konečně jako nedůvodnou vyhodnotil (i) námitku neplatnosti směnky z důvodu, že „ve sporné blankosměnce není vyplněna splatnost a směnečná suma“, když z průvodního listu směnky (č. l. 5) se podává, že originál směnky byl soudu předložen se žalobou dne 25. října 2013 (a je uložen „v trezoru soudu prvního stupně“ pod b. č. l. 676/2013), přičemž z fotokopie směnky je zjevné, že směnka obsahuje jak údaj splatnosti (28. února 2013), tak i směnečnou sumu (362.745,- Kč).

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázek (podle jeho názoru) „v rozhodování“ dovolacího soudu dosud nezodpovězených, a to, zda:

1) Lze vznik směnečného závazkového vztahu určit derivativními důkazy týkajícími se smluvního závazkového vztahu?

2) Lze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces v případě, že odvolací soud posoudil odlišně námitku než soud prvního stupně a přistoupil k posouzení námitek na ni navazujících?

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou podpisy na směnce jeho pravými podpisy. V této souvislosti poukazuje na zjištění učiněná soudem prvního stupně a zdůrazňuje, že „směnečný závazkový vztah je vztahem zcela samostatným, který existuje, mění se a vyvíjí bez vazby na závazkové vztahy, které stály při jeho vzniku. Závazek ze směnky tak může vzniknout toliko podpisem samotné směnky a nikoliv odkazem na smlouvu, k níž se má směnka vztahovat. Smluvní závazek se v předmětné věci týká jiného subjektu než směnečně závazkový vztah“.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), konkrétně zásadu „dvojinstančnosti“. Dospěl-li odvolací soud ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce k jiným závěrům, než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení [§ 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně změnit. Potud cituje pasáž z rozsudku Nejvyššího soudu (ze dne 11. února 2004) sp. zn. 32 Odo 284/2003, podle níž „je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, které neučinil soud prvního stupně, popř. která tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že odvolací soud správně (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce tíží žalobce, a na základě hodnocení provedených důkazů uzavřel, že žalobce toto důkazní břemeno unesl.

Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o pravosti podpisu žalovaného (jako směnečného rukojmího) na směnce, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Přitom dovolatelem zpochybněný skutkový závěr není ani zjevně nepřiměřený; naopak odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) provedené důkazy vyhodnotil v souladu s pravidly obsaženými v ustanovení § 132 o. s. ř. a přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru o pravosti podpisu žalovaného na směnce.

K tomu, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. ustanovení § 125 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 4088/2016, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. března 2019, sp. zn. IV. ÚS 3502/18).

Výhrada dovolatele ohledně (ne)možnosti „určit vznik směnečného závazkového vztahu derivativními důkazy týkajícími se smluvního závazkového vztahu“ (tj. vztahu založeného smlouvou) je v daných souvislostech nepřípadná též proto, že v projednávané věci odvolací soud posuzoval pravost podpisů žalovaného jak na směnce, tak na smlouvě, které žalovaný na označených listinách učinil (měl učinit) jednak jako jednatel výstavce, jednak jako směnečný rukojmí (tj. osoba od výstavce odlišná). K tomu viz též bod IX. 3. smlouvy.

Přitom Nejvyšší soud nepřehlédl, že soud prvního stupně provedl (vedle důkazů listinami, včetně znaleckého posudku) též důkaz výslechem svědků (M. Š., R. V. a M. V.); za stavu, kdy z výslechu svědků soud prvního stupně neučinil žádná zjištění k tomu, zda žalovaný směnku podepsal (či nikoli), neměl odvolací soud povinnost v této části důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř).

Konečně Nejvyšší soud neshledal pro účely posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní ani námitku dovolatele ohledně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že:

1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.

2) Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.

3) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).

Srov. dále např. též důvody rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007 a usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 101/2009 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011.

O tom, že (výše označená) námitka žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu požadavku ustanovení § 175 o. s. ř. (ve spojení s výše zmíněnou judikaturou) nevyhovuje, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

Přitom k závěru o neurčitosti námitky žalovaného (o vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením) evidentně nebylo potřeba žádných (a tudíž ani nových) skutkových zjištění; poukaz dovolatele na rozsudek sp. zn. 32 Odo 284/2003 je tak zjevně nepřípadný.

To ostatně platí i o námitce neplatnosti směnky z důvodu, že „ve sporné blankosměnce není vyplněna splatnost a směnečná suma“; směnečný platební rozkaz byl totiž vydán nikoli na základě blankosměnky, nýbrž podle (úplné) směnky obsahující jak údaj splatnosti, tak údaj směnečné sumy (viz kopie předložené směnky na č. l. 6, kterou provedly důkaz soudy obou stupňů).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl, a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v daném případě sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. listopadu 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 6 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) činí (z tarifní hodnoty 363.954,15 Kč) částku 9780,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 12.196,80 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu