Rozhodnutí NS

29 Cdo 4559/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:29 Cdo 4559/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4559.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Zastavení řízení
Způsobilost být účastníkem řízení
Dotčené předpisy:§ 159a odst. 1 o. s. ř.
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
§ 107 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4559/2017-158


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a) P. G., narozené XY a b) J. G., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 946/9, PSČ 741 01, proti žalovaným 1) České národní záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, se sídlem v Ostravě, Kostelní 23, identifikační číslo osoby 65138058 a 2) PRAFIS a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 96/27, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25118986, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o „určení neplatnosti podpisů směnečných rukojmí“, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 10/2016, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2016, č. j. 7 Cmo 216/2016-81, takto:

    I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným zastavuje.
    II. Dovolání se ve vztahu k druhé žalované odmítá.
    III. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
    IV. Žalobci jsou povinni zaplatit druhé žalované společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.774 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

    Odůvodnění:


    Usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cm 10/2016-70, Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobci (P. a J. G.) domáhali vůči žalovaným (1/ České národní záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, jako původnímu majiteli směnky, a 2/ PRAFIS a. s., jako současnému majiteli směnky) určení, že „podpisy směnečných rukojmí J. a P. G. na směnce vystavené J. H. dne 11. června 1998, splatné 11. června 1999, na částku 3.380.000 Kč, na řad České národní záložny, spořitelní a úvěrní družstvo Ostrava, v doložce ‚směnečný rukojmí‘ jsou neplatné“ (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

    Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 103 a § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že rozhodnutí v nyní projednávané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou vytváří rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2002, č. j. 30 Cm 193/2001-55, jímž soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým prvnímu žalovanému (jako směnečnému věřiteli v postavení žalobce) přiznal vůči oběma žalobcům (jako směnečným rukojmím v postavení žalovaných) plnění ze sporné směnky.

    Přitom zdůraznil, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o žalobě na určení, má-li být předmětem určení právní vztah nebo právo, z něhož bylo žalováno o splnění povinnosti.

    Poukázal též na skutečnost, že žalobci se již dříve snažili (pro ně nepříznivé) výsledky řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 193/2001 zpochybnit tím, že vůči prvnímu žalovanému podali žalobu o „zrušení směnečného rukojemství“. Nejvyšší soud nicméně v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 844/2013 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2225/15), dovodil, že právě výsledek sporu, ve kterém Krajský soud v Ostravě přiznal prvnímu žalovanému požadované plnění z předmětné směnky vůči žalobcům (coby směnečným rukojmím) brání – s přihlédnutím k ustanovení § 159a o. s. ř. – tomu, aby mezi týmiž účastníky byl následně veden spor o „zrušení směnečného rukojemství“. Podle soudu prvního stupně přitom z pohledu ustanovení § 159a o. s. ř. nemůže být žádného rozdílu mezi žalobou „o zrušení směnečného rukojemství“, žalobou o určení, zda žalobci jsou či nejsou směnečnými rukojmími, nebo žalobou o určení neplatnosti směnečného rukojemství.

    Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání obou žalobců potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

    Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení právního vztahu nebo práva, jestliže otázka, zda tu takový právní vztah je či není, byla (musela být) posouzena při rozhodování o žalobě, kterou se žalobce domáhal plnění z tohoto právního vztahu nebo práva.

    V poměrech projednávané věci přitom bylo podle odvolacího soudu nepochybné, že o nároku na plnění ze směnky, z níž jsou oba žalobci zavázáni v postavení směnečných rukojmích, již bylo pravomocně rozhodnuto, čímž byl také zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky. V řízení o plnění z předmětné směnky totiž soud prvního stupně posuzoval (musel posoudit) jako předběžnou otázku „existenci směnky a existenci práv a povinností z ní vyplývajících, včetně posouzení osoby oprávněné ze směnky a osob zavázaných plnit na směnku“. Potud odvolací soud poukázal rovněž na důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 82/2014“).

    Za tohoto stavu soud prvního stupně správně řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 o. s. ř.

    Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 o. s. ř. a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „změnil tak, že napadený rozsudek zruší a vrátí k novému projednání“.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Nejvyšší soud především z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl Dr, vložka 380, zjistil, že usnesením ze dne 24. října 2016, č. j. 39 K 8/2001-2647, Krajský soud v Ostravě zrušil po splnění rozvrhového usnesení konkurs na majetek prvního žalovaného a ke dni 4. července 2018 byl první žalovaný vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce.

    Podle § 107 o. s. ř. ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5).

    Protože první žalovaný výmazem z obchodního rejstříku ztratil právní osobnost (§ 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) a není zde právního nástupce, Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému podle ustanovení § 243b a § 107 o. s. ř.

    Ve vztahu k druhé žalované pak Nejvyšší soud dovolání žalobců, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

    Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že projednání a rozhodnutí dané věci brání překážka věci rozhodnuté (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.), odpovídá závěrům formulovaným v R 82/2014, podle kterých je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).

    Obdobně jako v již dříve projednávané věci, v níž se žalobci domáhali vůči prvnímu žalovanému „zrušení směnečného rukojemství“ na sporné směnce, spočívá uplatněná dovolací argumentace (posuzováno podle obsahu) jen v polemice se závěry, na nichž je založen výše označený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým bylo uloženo žalobcům, aby prvnímu žalovanému plnili na předmětnou směnku z titulu jejich směnečného rukojemství.

    Nejvyšší soud však v této souvislosti již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 844/2013 vysvětlil, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a otázku vzniku pohledávky nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (potud poukázal rovněž na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněného pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 168).

    Na tomto základě pak pro poměry tehdy projednávané věci Nejvyšší soud (tamtéž) dovodil, že výsledek sporu, ve kterém Krajský soud v Ostravě přiznal prvnímu žalovanému požadované plnění z předmětné směnky vůči žalobcům (coby směnečným rukojmím), brání s přihlédnutím k ustanovení § 159a o. s. ř. – tomu, aby mezi týmiž účastníky byl následně veden spor o „zrušení směnečného rukojemství“ (viz též závěry formulované v R 82/2014).

    Výše uvedené závěry se pak nepochybně prosadí rovněž v nyní projednávané věci, v níž se žalobci domáhali (též) vůči druhé žalované, na kterou měl první žalovaný v mezidobí předmětnou směnku převést, určení, že „podpisy směnečných rukojmí jsou neplatné“. Ani v takovém řízení by totiž nešlo o nic jiného než „jen“ o opětovné (a tudíž nepřípustné) posouzení otázky vzniku (existence) již pravomocně přiznaného nároku.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v tomto rozsahu bylo dovolací řízení zastaveno.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit druhé žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. srpna 2017).

    Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu druhé žalované přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání].

    Vzhledem k tomu, že současně šlo o společný úkon při zastupování obou žalovaných, náleží advokátu za zastupování druhé žalované mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu).

    Mimosmluvní odměna advokáta tak v poměrech dané věci činí (z tarifní hodnoty ve výši 3.380.000 Kč částku 8.728 Kč (srov. § 7 bodu 6., ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu).

    Spolu s jednou polovinou paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.896 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem částku 10.924 Kč.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

    V Brně dne 31. 7. 2019
    JUDr. Jiří Zavázal
    předseda senátu