Rozhodnutí NS

25 Cdo 2835/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2020
Spisová značka:25 Cdo 2835/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2835.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 2264/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2835/2019-1889


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem Smilova 356, Pardubice, proti žalovaným: 1) V. B., narozený XY, bytem XY, 2) V. B., narozený XY, bytem XY, 3) L. H., narozená XY, bytem XY, 4) J. H., narozený XY, bytem XY a 5) M. R., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem se sídlem Jindřichov 476, o 581.759,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 177/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 11. 2018, č. j. 18 Co 397/2016, 18 Co 254/2018-1710, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

      Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 11. 2018, č. j. 18 Co 397/2016, 18 Co 254/2018-1710, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.

      Dovolatel v obsáhlém dovolání rekapituluje dosavadní průběh tohoto i dalších řízení, jichž byl účastníkem, zejména řízení ve věci vypořádání jeho zaniklého společného jmění s pátou žalovanou a trestního řízení, vedeného proti čtvrtému žalovanému, M. K. a páté žalované, a podrobně, byť nikoli zcela přehledně předestírá svůj pohled na postup soudů v těchto řízeních. Namítá podjatost všech soudců okresního i odvolacího soudu, kteří ve věci postupně rozhodovali, jakož i soudců Vrchního soudu v Praze, kteří rozhodovali o žalobcových námitkách podjatosti soudců obou nalézacích soudů. Okresnímu soudu vytýká nesprávnost a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, nesouhlasí s tím, že ani odvolací soud jím navrženou změnu žaloby nepřipustil. Z obsahu dovolání pak lze dovodit, že žalobce namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o neprokázání existence tvrzené škody a o neprokázání protiprávního jednání žalovaných, jehož následkem je majetková újma.

      Otázka příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním žalovaného je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, její prokázání je povinností poškozeného a jde o jeden ze základních předpokladů pro vyhovění žalobě o náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 1025), protože v řízení se zjišťuje, zda na straně žalobce došlo k újmě, zda existuje právem kvalifikovaná okolnost a zda tato okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Zpochybňuje-li dovolatel závěr o neprokázání existence škody na straně žalobce toliko kritikou postupu nižších soudů v důkazním řízení, potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností, jež má za prokázané, nesměřují jeho námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu. Tím však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle § 237 o. s. ř. založit.

      Dovolatel dále namítl nesoulad napadeného rozsudku s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2126/2000 a sp. zn. 25 Cdo 3834/2010, aniž by však konkrétně uvedl, v čem tento rozpor má spočívat a kterou svou právní úvahou se odvolací soud od výkladu práva provedeného těmito rozhodnutími měl odchýlit. Měl-li se odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000 vztahovat k posouzení odpovědnosti více škůdců za prokázanou škodu, pak pomíjí, že zmíněné rozhodnutí řeší situaci, kdy byla prokázána existence škody i protiprávní jednání více škůdců, a výklad směřoval ke stanovení podílu jednotlivých žalovaných na způsobené škodě. V nyní projednávané věci je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno nejen na závěru o neprokázání konkrétního protiprávního jednání škůdců, ale též na závěru o absenci prokázání žalobcem tvrzené škody. Dovolacímu soudu rovněž není zřejmé, jakou souvislost by s projednávaným případem měly mít zásady pro posuzování výkonu spoluvlastnického práva, vytyčené nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, z jehož odůvodnění žalobce v dovolání citoval, aniž by vysvětlil, v čem spatřuje jeho význam pro právní posouzení této věci.

      Dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, neboť nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

      Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, nezabýval se dovolací soud dovolatelem vznesenou námitkou nedostatku zákonného soudce (v důsledku žalobcem tvrzeného nedodržení obsazení senátů podle rozvrhu práce odvolacího a vrchního soudu) a nedostatečného posouzení námitek podjatosti rozhodujících soudců nalézacích soudů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

      O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

      Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

      V Brně dne 27. 5. 2020


      JUDr. Robert Waltr
      předseda senátu