Rozhodnutí NS

28 Cdo 1587/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/15/2020
Spisová značka:28 Cdo 1587/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1587.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
§ 11a odst. 11 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1587/2020-350


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) F. R., nar. XY, bytem XY, b) M. W., nar. XY, bytem XY, c) J. B., nar. XY, bytem XY, d) J. J., nar. XY, bytem XY, e) D. K., nar. XY, bytem XY, a f) L. R., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Praze, Charvátova 58/11, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 107/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 84 Co 229/2019-236, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 84 Co 229/2019-236, se ve výroku b), jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. července 2019, č. j. 11 C 107/2018-192, kterým byla žaloba o nahrazení projevu vůle žalované převést na žalobce bezúplatně pozemek parc. č. XY v k. ú. V. zamítnuta, zrušuje, a věc se tomuto soudu v daném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 11. 2019, č. j. 84 Co 229/2019-236, byl rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 7. 2019, č. j. 11 C 107/2018-192, ve výrocích I. a III., jimiž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. V. na žalobce v tam specifikovaných podílech a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, zrušen a věc byla v daném rozsahu tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok a/ rozsudku odvolacího soudu); ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. V. na žalobce, byl pak rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok b/ rozsudku odvolacího soudu).

Byť soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky pro překážku zastavěnosti nevydané (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) postupovala liknavě a svévolně, žalobě o vydání požadovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. V. nevyhověl v situaci, kdy restituční nárok žalobců (ve výši 12 794 Kč) byl dle jeho konkluzí zcela uspokojen již vydáním pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. V., tvořících nadto součást areálu, v němž se nachází žalobci již vlastněná stavba č. p. XY a další jejich stavby a pozemky (§ 11a odst. 11 zákona o půdě). Odvolací soud naproti tomu uzavřel, zohledňuje toliko okolnosti, jež nastaly po vydání rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 11. 7. 2017, č. j. SPU 321976/2017/Hd, jímž bylo pravomocně stanoveno, že žalobcům se pro překážku zastavěnosti nevydávají odňaté pozemky, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců na vydání náhradních pozemků liknavým, svévolným ani diskriminačním nebyl. Bez dalšího proto dovodil, že předpoklady vyhovění žalobě na bezúplatný převod žalobci požadovaného pozemku parc. č. XY naplněny nejsou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali v celém rozsahu dovolání žalobci. Předestřeli otázku liknavosti a svévole žalované při uspokojování jejich nároku na vydání náhradních pozemků. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, publikovaného pod č. 180/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaného pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018. Poukazovali na okolnost, že od roku 2017 nebyly v k. ú. V. vyhlašovány žádné veřejné nabídky a že jejich restituční nárok dosud nebyl uspokojen, ačkoliv byl uplatněn již v roce 1991. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve všech výrocích zrušil.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání proti výroku a) napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., kterými byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. V. na žalobce a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, není se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti výroku b/ pravomocného rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. V.) bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. (přičemž obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud naopak dovolání v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky liknavosti a svévole žalované při uspokojování nároku žalobců na vydání náhradního pozemku za pozemky nevydané pro překážku zastavěnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky, pro jejíž vyřešení bylo dovolání shledáno přípustným.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle § 11a zákona o půdě (jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt, srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, cit. výše, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je pak namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále plyne, že postup žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě lze kvalifikovat jako liknavý rovněž tehdy, je-li v řízení prokázáno, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, namísto zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v situaci, kdy nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku (bezdůvodně) sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.

Uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu odvolací soud v dané věci žel zohlednil v míře nedostatečné, nepřihlédl ke všem relevantním kritériím a oproti nim akcentoval hlediska, jež jsou méně právně významná. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že nárok dovolatelů – oprávněných osob, jež se, coby nástupci původní oprávněné osoby, domáhají svých práv již od roku 1991 – nebyl dosud zákonem regulérním způsobem uspokojen. Přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněným osobám, nelze opomíjet, že v řízení vyšly najevo i další skutečnosti, jež ovšem odvolací soud nezohlednil. Aktivitě dovolatelů při uspokojování restitučního nároku (snaze domoci se uspokojení restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků, a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle) zde – obecně vzato – nasvědčuje kupř. již účast žalobkyně e) v nabídkových řízeních v letech 2005 a 2006 (byť ve vztahu k jinému nároku, než o jehož uspokojení jde v projednávané věci). Ačkoliv se pak po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 7. 2017, č. j. SPU 321976/2017/Hd, dovolatelé veřejné nabídky pozemků organizované žalovanou již neúčastnili, nelze přehlížet, že se zřetelem k poměrně nízké výši neuspokojeného restitučního nároku (dle závěrů soudu prvního stupně v hodnotě 12 794 Kč) a okolnosti, že v k. ú. V. dovolatelé již vlastní a obhospodařují zemědělské pozemky o rozloze více než 120 ha, je za daných individuálních skutkových poměrů zcela ospravedlnitelným jejich zájem o převod náhradního zemědělského pozemku nacházejícího se právě v této lokalitě (vydání rozlohou relativně malého pozemku, situovaného ve vzdálenější lokalitě, by pro dovolatele v daných poměrech postrádalo výraznějšího hospodářského významu). V těchto souvislostech pak nedostatečnost postupu žalované (liknavost při uspokojování restitučního nároku dovolatelů) může výjimečně spočívat i v tom, že v lokalitách situovaných poblíž dovolateli již zemědělsky obhospodařovaných pozemků po vydání předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu nebyla veřejná nabídka pozemků organizována (srov. závěry soudu prvního stupně o tom, že od roku 2017 v k. ú. V. žádná veřejná nabídka pozemků vyhlášena nebyla). Ve spojení s uvedenými skutečnostmi jest pak za podstatnou považovat právě onu mimořádně dlouhou dobu (26 let), po níž restituční nároky dovolatelů od jejich uplatnění u pozemkového úřadu zůstávají neuspokojeny (srov. k tomu kupř. též odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem; restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006).

Právní posouzení věci odvolacím soudem (pokud jde o posouzení liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku dovolatelů) je tedy (se zřetelem k výše uvedenému) neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání v části směřující proti výroku b) rozsudku odvolacího soudu opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. 7. 2020


                      Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu