Nejvyšší soud

„v P. dne 6. 3. 2014 v XY ve své kanceláři v úmyslu nezhodnotit a ponechat si pro svoji potřebu převzala na základě plné moci označené jako „Kapitálové zhodnocení“ od poškozené A. D., nar. XY, částku 275.000,- Kč pod smyšlenou legendou jejího kapitálového zhodnocení mj. vložením na nadstandardně úročený účet vedený u České národní banky ve vztahu ke svému strýci coby členu vlády s tím, že by z úroku čtvrtletně vyplácela výnosy ve výši 4-5 % pocházející z množstevních slev u společností zabývajících se prodejem stavebního materiálu, přičemž však peněžní prostředky obratem vložila na účet společnosti H., IČ XY, jíž je jednatelkou, odkud tyto zčásti převedla na účet společnosti R., IČ XY, jíž je taktéž jednatelkou, načež na základě převzaté částky vyplatila vždy až po urgencích jmenované i jejího syna M. M. jmenované toliko za období do června 2014 částku 9.046,- Kč, do září 2014 částku 9.265,- Kč a do ledna 2015 částku 9.256,- Kč, poté v následujícím období až do současné doby nevyplatila ničeho a zbytek částky ve výši 247.433,- Kč jí nevrátila.“

2. Za uvedený přečin byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené A. D. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 247.433,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. V úvodu podaného dovolání předeslala, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 1, 5 tr. ř., § 12 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 38 a násl. tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v závěru k tomu doplnila § 1 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 89 odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř. a § 82 tr. zákoníku]. V návaznosti na to namítla, že její jednání dosud nebylo bezpečně prokázáno, načež soudům nižších stupňů vytkla, že za jeden ze stěžejních důkazů vzaly výpověď poškozené, která podle ní nevypovídala úplnou pravdu, přičemž další důkazy byly ve vztahu k obsahu dohody mezi ní a poškozenou toliko nepřímé a odvozené, pročež je nelze považovat za uceleně složenou mozaiku vzájemně se podporujících důkazů. Poté konstatovala, že pokud poškozený sám svoji zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici, měl by se s důsledky takové nejistoty určitým způsobem vypořádat, nejspíše za použití prostředků soukromého práva. Zdůraznila, že trestním postihem nelze nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů, k čemuž připomněla některé závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že jí byl uložen nepřípustný druh trestu, neboť jí byla stanovena povinnost ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby v poměrně krátké zkušební době jednoho roku a šesti měsíců podle svých sil uhradila poškozené způsobenou škodu, což s ohledem na § 38 a násl. tr. zákoníku neshledala adekvátním. Soudům nižších stupňů v dané souvislosti vytkla, že ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku vyložily izolovaně.

8. Obviněná z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Stran výhrad vztažených k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že je nelze subsumovat pod daný dovolací důvod, a to ani v části, jež obecně směřuje proti právní kvalifikaci skutku, jelikož neobsahuje žádnou hmotně právní argumentaci, z níž by vyplývala vadnost právního posouzení zjištěného skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná totiž podle státní zástupkyně namítá, že soudy neměly dostatek důkazů, které by prokazovaly její trestnou činnost, čímž napadá rozsah provedeného dokazování, a vedle toho zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené a jejího syna M. M. (dále též „syn poškozené“). Konstatovala proto, že obviněná přistupuje k hodnocení důkazů odlišně než soudy nižších stupňů a v důsledku toho se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, na základě čehož teprve dovozuje údajné nesprávné právní posouzení projednávaného skutku. Takovou argumentaci označila za výlučně skutkovou, resp. procesní, nikoliv však hmotně právní. Nesouhlasně se vyjádřila i k námitce stran extrémního nesouladu, k čemuž uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěnými i právními závěry, nad rámec čehož poznamenala, že soudům v rámci hodnocení důkazů nelze vytýkat, že se přiklonily k názoru obžaloby a nevycházely z obhajoby obviněné, zvláště v situaci, kdy ostatní důkazy verzi obžaloby plně podporují.

10. Některé dovolací námitky však podle státní zástupkyně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, přičemž se jedná především o výhradu stran porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V dané souvislosti připomněla podstatu souzeného skutku s tím, že obviněná zjevně využila existence občanskoprávního vztahu, do kterého vstoupila právě se záměrem spáchat trestný čin podvodu, neboť nikdy neměla v úmyslu naplnit obsah dohody uzavřené s poškozenou. V návaznosti na to podotkla, že obviněná v rámci uvedeného občanskoprávního vztahu naplnila znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, takže se nemůže dovolávat uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, k čemuž dodala, že v tomto případě prostředky civilního práva nedostačují k nápravě protiprávního vztahu. Obviněná se podle jejího názoru nemůže dovolávat ani toho, že si poškozená nedostatečně chránila svá práva, pokud jí bez jakýchkoliv garancí ke kapitálovému zhodnocení předala částku 275.000 Kč, s tím, že vznik občanskoprávního závazku v sobě automaticky nenese riziko nesplnění závazku jednoho z nich, ale naopak každého z nich upevňuje v jistotě, že vzniklý závazek bude splněn. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016, akcentovala, že zneužití závazku, jež je spojeno s trestněprávními následky, vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe a pravidla ultima ratio. V těchto souvislostech dále připomněla, že obviněná zneužila důvěru poškozené vyplývající z toho, že zpracovávala účetnictví pro jejího syna, podle jehož slov se „vyznala ve finančních záležitostech“. Poukázala rovněž na skutečnost, že obviněná se snažila tuto důvěru umocnit tím, že poškozené nabídla pomoc v její neutěšené finanční situaci, a to s legendou o tom, že ona i její strýc, ministr J. S., mají u České národní banky účty, na něž si může dávat peníze, které jsou pak nadstandardně úročeny. Konstatovala proto, že obviněná zjevně zneužila důvěry poškozené a především následně vzniklého závazku pro spáchání trestné činnosti, přičemž jí sdělované skutečnosti byly nepravdivé a podvodné, neboť legendu o zúročení peněz si vymyslela, aby z poškozené její finanční prostředky vylákala. Podle státní zástupkyně tak bylo prokázáno, že obviněná chtěla poškozenou uvést v omyl, čemuž odpovídá soudy dovozený úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který je prokazován i tím, že obviněná neměla žádné zdroje ani rezervy finančních prostředků, z nichž by dokázala převzatý závazek splnit.

11. K výtkám obviněné vůči sankci uložené podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku předně uvedla, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze subsumovat pouze námitky o uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu, k čemuž však podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci nedošlo. Nadto poznamenala, že otázka nepřiměřenosti trestu neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, s tím, že pokud byl dovolateli uložen přípustný druh trestu ve výměře zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat jeho nepřiměřenost. Uzavřela přitom, že trest uložený obviněné je trestem zákonným a jeho výměru nelze považovat za jakkoliv excesivní nebo exemplární.

12. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

21. Obviněná tudíž v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (což ostatně sama opakovaně konstatuje). Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

22. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

24. Dále nutno uvést, že obhajoba obviněné, kterou opětovně uplatňuje i v dovolacím řízení, byla bezpečně vyvrácena důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně, jež ve svém souhrnu tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku shodně a spolehlivě prokazují skutečnost, že se obviněná dopustila shora popsaného jednání (za takové situace přitom nic nebrání tomu, aby se jednalo o důkazy částečně či výlučně nepřímé). V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími (byť nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

25. V daném kontextu je rovněž potřeba zmínit, že soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy (viz str. 4-5 jeho rozsudku) a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tudíž nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (resp. § 134 odst. 2 tr. ř.), takže jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

30. Se zřetelem k uvedeným východiskům tudíž námitku obviněné vůči výroku o trestu nelze podřadit pod jí uplatněné dovolací důvody, ani pod žádný jiný důvod dovolání vymezený v § 265b tr. ř. Pouze nad rámec toho lze poznamenat, že požadavek přiměřenosti sankce ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku se dostatečně projevuje již v tom ohledu, že obviněnou zavazuje k nahrazení způsobené škody podle jejích sil.

31. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však rovněž namítla, že v jejím případě nelze vyvodit trestněprávní odpovědnost, resp. že poškozená se měla s jejím jednáním vypořádat prostředky soukromého práva. Takovou námitku, jíž se fakticky domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přitom lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

37. Za přiléhavý nelze naproti tomu považovat poukaz obviněné na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Nejvyšší soud v daném případě sice posuzoval i podvodná jednání částečně podobná nyní projednávanému skutku, jeho kasační zásah se však týkal výlučně skutku, který se od jednání obviněné zásadně odlišoval. V pozici poškozené zde totiž figurovala Česká spořitelna, a. s., která nevynaložila ani minimální úsilí o ověření jí snadno dostupných informací významných pro poskytnutí úvěru (podle nyní platné právní úpravy by předmětné jednání bylo posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu), nýbrž fakticky riskovala, když poskytla úvěr osobě, kterou sice měla na seznamu „řádných klientů“, k níž si však žádné bližší údaje nezjistila, ani své dosavadní informace neověřila. Se zřetelem k tomu dospěl Nejvyšší soud v dané věci k závěru, že poškozená v postavení významné finanční instituce nezachovala ani elementární míru opatrnosti v rámci soukromoprávního vztahu, kterou po ní bylo možné oprávněně požadovat. V této souvislosti ovšem nutno zdůraznit, že tytéž nároky na zachování nezbytné míry opatrnosti nelze požadovat od „běžných“ fyzických osob, což platí tím spíše, pokud se tyto osoby vůbec neorientují ve složitějších finančních operacích, nýbrž se spoléhají na odborné rady kompetentních osob. Právě o takovou situaci se jednalo i v nyní posuzovaném případě, kdy obviněná jakožto osoba pohybující se v korporátní sféře a dobře se orientující v oblasti financí využila důvěryhodnosti poškozené (blíže neznalé problematiky operací probíhajících na finančních trzích), aby od ní podvodně vylákala její úspory. Toto poměrně sofistikované podvodné jednání obviněné, zneužívající navíc finanční tísně poškozené, tudíž zcela zásadně vybočilo z rámce soukromoprávních závazkových vztahů a vzhledem k míře jeho společenské škodlivosti již nepochybně náleží do oblasti trestního práva.

38. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněné stran nevhodnosti užití prostředků trestního práva v jejím případě nelze přiznat žádné opodstatnění.

39. Nejvyšší soud z výše jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl. Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).