Rozhodnutí NS

6 Tdo 1542/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/24/2019
Spisová značka:6 Tdo 1542/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1542.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Zásada subsidiarity trestní represe
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 209 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/15/2019
I.ÚS 1267/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1542/2018-27


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná B. Š., nar. XY v XY, trvale hlášena na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 50 To 159/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 82/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. Š. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 1 T 82/2017, byla obviněná B. Š. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že

„v P. dne 6. 3. 2014 v XY ve své kanceláři v úmyslu nezhodnotit a ponechat si pro svoji potřebu převzala na základě plné moci označené jako „Kapitálové zhodnocení“ od poškozené A. D., nar. XY, částku 275.000,- Kč pod smyšlenou legendou jejího kapitálového zhodnocení mj. vložením na nadstandardně úročený účet vedený u České národní banky ve vztahu ke svému strýci coby členu vlády s tím, že by z úroku čtvrtletně vyplácela výnosy ve výši 4-5 % pocházející z množstevních slev u společností zabývajících se prodejem stavebního materiálu, přičemž však peněžní prostředky obratem vložila na účet společnosti H., IČ XY, jíž je jednatelkou, odkud tyto zčásti převedla na účet společnosti R., IČ XY, jíž je taktéž jednatelkou, načež na základě převzaté částky vyplatila vždy až po urgencích jmenované i jejího syna M. M. jmenované toliko za období do června 2014 částku 9.046,- Kč, do září 2014 částku 9.265,- Kč a do ledna 2015 částku 9.256,- Kč, poté v následujícím období až do současné doby nevyplatila ničeho a zbytek částky ve výši 247.433,- Kč jí nevrátila.“

2. Za uvedený přečin byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit poškozené A. D. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 247.433,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 50 To 159/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.
        4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

        5. V úvodu podaného dovolání předeslala, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 1, 5 tr. ř., § 12 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 38 a násl. tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v závěru k tomu doplnila § 1 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 89 odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř. a § 82 tr. zákoníku]. V návaznosti na to namítla, že její jednání dosud nebylo bezpečně prokázáno, načež soudům nižších stupňů vytkla, že za jeden ze stěžejních důkazů vzaly výpověď poškozené, která podle ní nevypovídala úplnou pravdu, přičemž další důkazy byly ve vztahu k obsahu dohody mezi ní a poškozenou toliko nepřímé a odvozené, pročež je nelze považovat za uceleně složenou mozaiku vzájemně se podporujících důkazů. Poté konstatovala, že pokud poškozený sám svoji zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici, měl by se s důsledky takové nejistoty určitým způsobem vypořádat, nejspíše za použití prostředků soukromého práva. Zdůraznila, že trestním postihem nelze nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů, k čemuž připomněla některé závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.

        6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že jí byl uložen nepřípustný druh trestu, neboť jí byla stanovena povinnost ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby v poměrně krátké zkušební době jednoho roku a šesti měsíců podle svých sil uhradila poškozené způsobenou škodu, což s ohledem na § 38 a násl. tr. zákoníku neshledala adekvátním. Soudům nižších stupňů v dané souvislosti vytkla, že ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku vyložily izolovaně.

          7. V neposlední řadě vznesla výhrady vůči dokazování provedenému před soudy nižších stupňů, jež podle ní nekoresponduje s postuláty spravedlivého procesu, neboť soudy hodnotily provedené důkazy svévolně, čímž zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Vyjádřila totiž nesouhlas s jejich závěry, že měla poškozenou uvést v omyl „smyšlenou legendou“ vycházející podle soudů z obsahu smlouvy o kapitálovém zhodnocení, která byla poškozenou dobrovolně podepsaná, k čemuž dodala, že svědek M. M. nebyl přítomen u žádného osobního jednání mezi ní a poškozenou. Podotkla přitom, že na dané téma se s poškozenou před sjednáním kapitálového zhodnocení nijak detailně nebavily, což nebylo ani v zájmu takto dohodnuté transakce. Soudům proto vytkla neprokázání její subjektivní stránky, resp. existence podvodného úmyslu již v době učinění nabídky poškozené a převzetí od ní svěřené částky. V této souvislosti konstatovala, že vedle vědomostní složky podvodného úmyslu musí být spolehlivě prokázáno též (přinejmenším) srozumění pachatele s tím, že poškozený jeho slibům uvěří. Za nerozhodné pro posouzení věci označila skutečnost, zda vůči poškozené vystupovala jako fyzická osoba, k čemuž poznamenala, že podle soudů se de facto následně chovala jako zástupce právnické osoby. Prokázána pak podle jejího názoru nebyla ani její neschopnost realizovat slibované procentní zhodnocení poškozenou svěřených peněž a jejich eventuální vrácení. Podotkla, že v jejím případě nešlo o nějaké „zdání věrohodnosti“, jež by měla v úmyslu zneužít vůči poškozené. Závěrem doplnila další ustanovení, jež měla být v řízení před soudy nižších stupňů (zejména před soudem odvolacím) nesprávně aplikována, a to čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny.

          8. Obviněná z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

          9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Stran výhrad vztažených k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že je nelze subsumovat pod daný dovolací důvod, a to ani v části, jež obecně směřuje proti právní kvalifikaci skutku, jelikož neobsahuje žádnou hmotně právní argumentaci, z níž by vyplývala vadnost právního posouzení zjištěného skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná totiž podle státní zástupkyně namítá, že soudy neměly dostatek důkazů, které by prokazovaly její trestnou činnost, čímž napadá rozsah provedeného dokazování, a vedle toho zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené a jejího syna M. M. (dále též „syn poškozené“). Konstatovala proto, že obviněná přistupuje k hodnocení důkazů odlišně než soudy nižších stupňů a v důsledku toho se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, na základě čehož teprve dovozuje údajné nesprávné právní posouzení projednávaného skutku. Takovou argumentaci označila za výlučně skutkovou, resp. procesní, nikoliv však hmotně právní. Nesouhlasně se vyjádřila i k námitce stran extrémního nesouladu, k čemuž uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěnými i právními závěry, nad rámec čehož poznamenala, že soudům v rámci hodnocení důkazů nelze vytýkat, že se přiklonily k názoru obžaloby a nevycházely z obhajoby obviněné, zvláště v situaci, kdy ostatní důkazy verzi obžaloby plně podporují.

          10. Některé dovolací námitky však podle státní zástupkyně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, přičemž se jedná především o výhradu stran porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V dané souvislosti připomněla podstatu souzeného skutku s tím, že obviněná zjevně využila existence občanskoprávního vztahu, do kterého vstoupila právě se záměrem spáchat trestný čin podvodu, neboť nikdy neměla v úmyslu naplnit obsah dohody uzavřené s poškozenou. V návaznosti na to podotkla, že obviněná v rámci uvedeného občanskoprávního vztahu naplnila znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, takže se nemůže dovolávat uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, k čemuž dodala, že v tomto případě prostředky civilního práva nedostačují k nápravě protiprávního vztahu. Obviněná se podle jejího názoru nemůže dovolávat ani toho, že si poškozená nedostatečně chránila svá práva, pokud jí bez jakýchkoliv garancí ke kapitálovému zhodnocení předala částku 275.000 Kč, s tím, že vznik občanskoprávního závazku v sobě automaticky nenese riziko nesplnění závazku jednoho z nich, ale naopak každého z nich upevňuje v jistotě, že vzniklý závazek bude splněn. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016, akcentovala, že zneužití závazku, jež je spojeno s trestněprávními následky, vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe a pravidla ultima ratio. V těchto souvislostech dále připomněla, že obviněná zneužila důvěru poškozené vyplývající z toho, že zpracovávala účetnictví pro jejího syna, podle jehož slov se „vyznala ve finančních záležitostech“. Poukázala rovněž na skutečnost, že obviněná se snažila tuto důvěru umocnit tím, že poškozené nabídla pomoc v její neutěšené finanční situaci, a to s legendou o tom, že ona i její strýc, ministr J. S., mají u České národní banky účty, na něž si může dávat peníze, které jsou pak nadstandardně úročeny. Konstatovala proto, že obviněná zjevně zneužila důvěry poškozené a především následně vzniklého závazku pro spáchání trestné činnosti, přičemž jí sdělované skutečnosti byly nepravdivé a podvodné, neboť legendu o zúročení peněz si vymyslela, aby z poškozené její finanční prostředky vylákala. Podle státní zástupkyně tak bylo prokázáno, že obviněná chtěla poškozenou uvést v omyl, čemuž odpovídá soudy dovozený úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který je prokazován i tím, že obviněná neměla žádné zdroje ani rezervy finančních prostředků, z nichž by dokázala převzatý závazek splnit.

          11. K výtkám obviněné vůči sankci uložené podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku předně uvedla, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze subsumovat pouze námitky o uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu, k čemuž však podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci nedošlo. Nadto poznamenala, že otázka nepřiměřenosti trestu neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, s tím, že pokud byl dovolateli uložen přípustný druh trestu ve výměře zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat jeho nepřiměřenost. Uzavřela přitom, že trest uložený obviněné je trestem zákonným a jeho výměru nelze považovat za jakkoliv excesivní nebo exemplární.


          12. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

          III.

          13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

          14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 50 To 159/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
            15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

            16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
              17. Dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Pochybení spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu může nastat jen v případech těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem.

              18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                19. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                IV.

                20. Ohledně dovolací argumentace vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno vzhledem k jejímu obsahu konstatovat, že její převážná část směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné (svévolné) hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, resp., že na podkladě jimi provedených důkazů nebylo spolehlivě prokázáno, že se dopustila souzeného jednání. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené), předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění soudů nižších stupňů (že poškozenou do detailů zhodnocení jejích finančních prostředků nijak nezasvěcovala, nesnažila se v ní vzbudit zdání věrohodnosti), z níž dovozuje svůj skutkový hodnotící závěr (že nebyla prokázána existence jejího podvodného úmyslu již v době učinění nabídky zhodnocení peněz, ani její schopnost dané zhodnocení realizovat a peníze poškozené vrátit). Především na základě uvedených skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) dovozuje své tvrzení o nesprávném právním posouzení jejího jednání jako trestného činu podvodu.

                21. Obviněná tudíž v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (což ostatně sama opakovaně konstatuje). Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                22. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

                  23. V nyní projednávané věci se však o žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu nejedná. Soudy nižších stupňů opřely svá skutková zjištění o konstantní výpověď poškozené, která není zdaleka důkazem tak osamoceným, jak naznačuje obviněná, nýbrž je podporována i důkazy dalšími, a to vedle výpovědi jejího syna, který byl jednáním mezi obviněnou a poškozenou osobně přítomen, rovněž řadou listinných důkazů. Provedené důkazy prokazují mj. i skutečnost, že obviněná si již v době učinění nabídky zhodnocení finančních prostředků poškozené musela být dobře vědoma objektivní neschopnosti takovému závazku řádně a včas dostát, o čemž ostatně svědčí nejen následné vyplacení pouze třech částek odpovídajících sjednanému procentuálnímu zhodnocení, a to navíc po urgencích poškozené a jejího syna, nýbrž i skutečnost, že svěřené peněžní prostředky nebyla schopna do doby rozhodnutí soudů nižších stupňů vrátit. Obviněná přitom musela být nejen srozuměna s tím, že její jednání je způsobilé poškozenou uvést v omyl, ale takový následek evidentně způsobit i přímo chtěla, když za účelem vyvolání zdání co největší důvěryhodnosti přesvědčivě prezentovala onu smyšlenou legendu o zhodnocení peněz. Okolnost, zda jednala jako fyzická osoba, je (přesně jak uvádí v dovolání) pro posouzení jejího podvodného jednání irelevantní, přičemž nalézací soud daný aspekt zmínil pouze pro demonstraci její vědomosti o finanční situaci společností, u nichž byla jednatelkou a na jejichž účty vložila peněžní prostředky převzaté od poškozené.

                  24. Dále nutno uvést, že obhajoba obviněné, kterou opětovně uplatňuje i v dovolacím řízení, byla bezpečně vyvrácena důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně, jež ve svém souhrnu tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku shodně a spolehlivě prokazují skutečnost, že se obviněná dopustila shora popsaného jednání (za takové situace přitom nic nebrání tomu, aby se jednalo o důkazy částečně či výlučně nepřímé). V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími (byť nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                  25. V daném kontextu je rovněž potřeba zmínit, že soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy (viz str. 4-5 jeho rozsudku) a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tudíž nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (resp. § 134 odst. 2 tr. ř.), takže jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

                    26. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                      27. Činí-li obviněná za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných dovolacích důvodů) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
                        28. Obdobné závěry stran nemožnosti podřadit argumentaci obviněné pod některý z dovolacích důvodů nutno vztáhnout i k jejím výhradám vůči povinnosti uložené jí podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, tedy aby poškozené podle svých sil uhradila ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem. Danou námitkou totiž ve skutečnosti nebrojí proti uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž vůči nepřiměřenosti jí uložené povinnosti z důvodu nepřihlédnutí k § 38 tr. zákoníku a stanovení poměrně krátké doby pro její splnění.
                          29. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

                          30. Se zřetelem k uvedeným východiskům tudíž námitku obviněné vůči výroku o trestu nelze podřadit pod jí uplatněné dovolací důvody, ani pod žádný jiný důvod dovolání vymezený v § 265b tr. ř. Pouze nad rámec toho lze poznamenat, že požadavek přiměřenosti sankce ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku se dostatečně projevuje již v tom ohledu, že obviněnou zavazuje k nahrazení způsobené škody podle jejích sil.

                          31. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však rovněž namítla, že v jejím případě nelze vyvodit trestněprávní odpovědnost, resp. že poškozená se měla s jejím jednáním vypořádat prostředky soukromého práva. Takovou námitku, jíž se fakticky domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přitom lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

                            32. K dané výhradě nutno předeslat, že se jí zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž pro neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na paralelní možnost užití prostředků soukromého práva neshledaly žádný důvod. S tímto názorem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a k argumentaci soudů nižších stupňů doplňuje následující.
                              33. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se přitom uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

                              34. Současně je potřeba uvést, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
                                35. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti nutno podotknout, že soudobé české trestní právo poskytuje ochranu rovněž soukromým zájmům fyzických a právnických osob. Tím, že jim zákonodárce poskytuje ochranu prostředky trestního práva coby ultima ratio, vyjadřuje, že na jejich ochraně je dán veřejný (společenský) zájem. Pokud tedy konkrétní protiprávní jednání naplní některou skutkovou podstatu trestného činu vymezenou v trestním zákoníku, zásadně platí, že se jedná o trestný čin. Tento závěr může být korigován zásadou subsidiarity trestní represe pouze v případě, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
                                  36. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná. K tomu je předně potřeba uvést, že obviněná shora popsaným skutkem naplnila beze zbytku všechny znaky trestného činu podvodu, a to dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V posuzovaném případě přitom nebyly dány žádné okolnosti svědčící pro závěr, že by se dané podvodné jednání nějak vymykalo jiným běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu, právě naopak. Jednalo se o totiž předem pečlivě promyšlené podvodné vylákání peněz od poškozené, které byla v tíživé finanční situaci, čehož obviněná využila, aby ji přiměla ke svěření jejích jediných úspor (které poškozená vybrala z důchodového spoření i navzdory s tím spojené sankci) pod „smyšlenou legendou“ jejich kapitálového zhodnocení na účtu u České národní banky, na podporu čehož argumentovala i vlivným příbuzným. Ze strany poškozené přitom nelze hovořit o žádném neopatrném či naivním jednání, když s obviněnou v její kanceláři řádně podepsala smlouvu o kapitálovém zhodnocení, přičemž nutno v této souvislosti akcentovat i přesvědčivé vystupování obviněné, která v dané době zpracovávala pro syna poškozené účetnictví a byla jednatelkou dvou obchodních společností, což již samo o sobě budí důvěryhodnost takové osoby v oblasti finančních transakcí. K tomu lze poukázat přiléhavě na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle nichž „možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“


                                  37. Za přiléhavý nelze naproti tomu považovat poukaz obviněné na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Nejvyšší soud v daném případě sice posuzoval i podvodná jednání částečně podobná nyní projednávanému skutku, jeho kasační zásah se však týkal výlučně skutku, který se od jednání obviněné zásadně odlišoval. V pozici poškozené zde totiž figurovala Česká spořitelna, a. s., která nevynaložila ani minimální úsilí o ověření jí snadno dostupných informací významných pro poskytnutí úvěru (podle nyní platné právní úpravy by předmětné jednání bylo posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu), nýbrž fakticky riskovala, když poskytla úvěr osobě, kterou sice měla na seznamu „řádných klientů“, k níž si však žádné bližší údaje nezjistila, ani své dosavadní informace neověřila. Se zřetelem k tomu dospěl Nejvyšší soud v dané věci k závěru, že poškozená v postavení významné finanční instituce nezachovala ani elementární míru opatrnosti v rámci soukromoprávního vztahu, kterou po ní bylo možné oprávněně požadovat. V této souvislosti ovšem nutno zdůraznit, že tytéž nároky na zachování nezbytné míry opatrnosti nelze požadovat od „běžných“ fyzických osob, což platí tím spíše, pokud se tyto osoby vůbec neorientují ve složitějších finančních operacích, nýbrž se spoléhají na odborné rady kompetentních osob. Právě o takovou situaci se jednalo i v nyní posuzovaném případě, kdy obviněná jakožto osoba pohybující se v korporátní sféře a dobře se orientující v oblasti financí využila důvěryhodnosti poškozené (blíže neznalé problematiky operací probíhajících na finančních trzích), aby od ní podvodně vylákala její úspory. Toto poměrně sofistikované podvodné jednání obviněné, zneužívající navíc finanční tísně poškozené, tudíž zcela zásadně vybočilo z rámce soukromoprávních závazkových vztahů a vzhledem k míře jeho společenské škodlivosti již nepochybně náleží do oblasti trestního práva.

                                  38. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněné stran nevhodnosti užití prostředků trestního práva v jejím případě nelze přiznat žádné opodstatnění.

                                  39. Nejvyšší soud z výše jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl. Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


                                  Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                  V Brně dne 24. 1. 2019


                                  JUDr. Vladimír Veselý
                                  předseda senátu