Rozhodnutí NS

28 Cdo 1278/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/23/2019
Spisová značka:28 Cdo 1278/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1278.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Oceňování majetku
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1278/2019-344
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) R. K., narozené dne XY, bytem XY, a b) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 244/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2019, č. j. 13 Co 271/2018-305, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.601,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 20. 8. 2018, č. j. 7 C 244/2017-229, nahradil projev vůle žalované spočívající v souhlasu s uzavřením smlouvy se žalobkyněmi o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. a obci XY a p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsaných na LV XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY, v tam uvedeném znění (výrok I.), řízení ohledně uzavření smlouvy o převodu p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení ve výši 91.195,28 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Lukáše Hegnera (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 13 Co 271/2018-305, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované spočívající v souhlasu s uzavřením smlouvy se žalobkyněmi o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, který vznikl rozdělením pozemku p. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu č. 612-501/2018, vyhotoveného R. P., jenž tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, a dále pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. a obci XY a p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, vedených u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY, v tam uvedeném znění (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 157.450,04 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky ocenění restitučních nároků žalobkyň ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), a že dosud neřešil otázku, zda při jejich ocenění měly být uplatněny srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1998 Sb.“). Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Rozhodnutí odvolacího soudu dále dovolatelka napadla rovněž v otázce liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobkyním. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, sp. zn. 1518/2007, sp. zn. 3631/2013, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, sp. zn. 28 Cdo 296/2015, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, sp. zn. 28 Cdo 1877/2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1867/2015. Dovolávala se rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/14. Namítala, že v době odnětí se pozemky nacházely v území, které nebylo s obcí stavebně srostlé a nebyla zde ani dána možnost napojení na veřejné sítě. Považovala proto za nutné ocenit restituční nárok s uplatněním srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí. Měla za to, že na tomto posouzení závisí jak zhodnocení liknavosti a svévole žalované, tak i rozsah možného vydání náhradních pozemků. Dále dovolatelka namítá, že v praxi dovolacího soudu je rozdílně řešena otázka nezbytnosti výslechu znalce, trvá-li na něm účastník řízení, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozdílné závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4329/2018 (jímž se dovolací soud „dopustil excesu“) a sp. zn. 28 Cdo 4318/2018 (jež považuje za správné), a na to, že spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. Soudům obou stupňů proto vytýká, že nepřistoupily k výslechu znalkyně Ing. arch. Zdeňky Bažantové a nepodrobily závěry jejího znaleckého posudku řádnému přezkoumání, ačkoliv to žádala. Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnící řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky [či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky (Fondu) lze označit za přinejmenším liknavý (a svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka (Fond) i přes aktivní přístup žalobkyň (žádost žalobkyň o přecenění jejich restitučních nároků, jejich snaha o účast ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i v závěrech o výši restitučního nároku, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (nevydané pozemky přešly na stát za účelem rozšíření letiště Ruzyně a pro výstavbu vzletové dráhy) přiklonil k ocenění žalobkyním nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují a neodchylují se ani od dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, jenž se zabývá oceněním náhradního, a nikoliv odňatého pozemku, či rozsudku téhož soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, jenž vychází z jiného skutkového stavu, kdy pozemky v době odnětí dle závěrů soudů nižšího stupně k zástavbě určeny nebyly.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen - § 241a odst. 1 o. s. ř.), že předmětné pozemky odňaté žalobkyním byly na stát převedeny za atypickým účelem (bezprostřední realizace dostavby letiště v Ruzyni), a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla odůvodněna aplikace srážek ve smyslu ustanovení Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., pak na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda lze v souvislosti s jejich oceněním - obecně vzato - aplikovat tyto srážky, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud zde totiž příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikoval nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům (a závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, jímž Nejvyšší soud aproboval jako správné ocenění nevydaného pozemku jako pozemku určeného pro stavbu v ceně 250 Kč za m2), vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. o srážkách z ceny neměl za naplněné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).

S ohledem na to nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2018, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v Příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.

Prostřednictvím námitky, že soudy nevyhověly návrhu na výslech znalkyně Ing. arch. Zdeňky Bažantové, pak dovolatelka vytýká vadu řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k ní obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu vycházely při ocenění nevydaných pozemků z ceny restitučního nároku žalobkyň, jež byla zjištěna v jiných pravomocně skončených řízeních mezi týmiž účastníky. Prostřednictvím uvedené námitky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Restituční nárok byl v posuzovaném případě navíc oceněn stejným způsobem jako v jiných pravomocně již skončených věcech týchž účastníků (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4329/2018 - ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19).

K námitce dovolatelky, že v praxi dovolacího soudu je rozdílně řešena otázka nezbytnosti výslechu znalce, trvá-li na něm účastník řízení, v souvislosti s níž poukazuje na údajně rozdílné závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4318/2018 a sp. zn. 28 Cdo 4329/2019 (jímž se dovolací soud podle ní dopustil excesu), odkazuje Nejvyšší soud na již shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost dovolatelky ve věci totožných účastníků v obdobné věci, v jehož bodu 12. Ústavní soud uvedl: „Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě restitučního nároku, kterou stěžovatelka považuje za nezákonnou a nepřiměřenou. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Okresní soud vyšel z hodnoty restitučního nároku zjištěné na základě dokazování v jiném řízení, které bylo před ním vedeno, mělo stejné účastníky a šlo v něm o bezúplatný převod jiných pozemků za účelem uspokojení stejného restitučního nároku vedlejších účastnic (v daném řízení žalobkyň - poznámka NS). V tomto ohledu byl proveden důkaz obsahem příslušných spisů, přičemž okresní soud považoval za nadbytečné provádět důkaz dalším znaleckým posudkem, což také ve svém rozsudku uvedl. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud. Tvrzení, že nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatelky založilo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, nelze přisvědčit. Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při výpočtu hodnoty restitučního nároku. V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem“. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4329/2018 žádného excesu nedopustil. O situaci řešenou dovolacím soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4318/2018 se v daném případě vzhledem k již uvedenému nejedná.

Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, když dovolatelkou předestřené právní otázky, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 7. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu