Rozhodnutí NS

21 Cdo 2299/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/04/2018
Spisová značka:21 Cdo 2299/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2299.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/17/2018
II.ÚS 4136/18
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
01/29/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2299/2018-459

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Alešem Kocourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova č. 228/8, proti žalované mmcité + a.s. se sídlem v Bílovicích č. 519, IČO 25330781, zastoupené Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Ševcovská č. 3246, o zaplacení 895.769,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 38/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 5. prosince 2017, č. j. 60 Co 135/2017-495, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 5. 12. 2017, č. j. 60 Co 135/2017-495, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka především zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce vykonával pro žalovanou v době souběžného pracovního poměru u dceřiné společnosti žalované MMCITÉ 5 SOCIETAD LIMITADA práci obchodního manažera podle pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2008 od 15. 8. 2008 do 31. 1. 2012 a má nárok na mzdu za vykonanou práci, a že žalobce v době od 1. 2. 2012 do 31. 3. 2012 práci pro žalovanou nevykonával, neboť při předávání výpovědi z pracovního poměru dne 19. 1. 2012 mu žalovaná v zastoupení předsedy představenstva A. B. oznámila, aby v únoru a březnu 2012 do práce u žalované nechodil, že ho nepotřebuje; žalobkyně dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, dále dovolatelka namítá jiné vady řízení, které spatřuje v tom, že „žalovaná nebyla vzhledem k průběhu soudního řízení řádně poučena ve smyslu ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. a že proto bylo rozhodnutí pro žalovanou zcela nepředvídatelné (překvapivé)“], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

V části, v níž dovolatelka namítá, že „odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů neobsahuje stanovené náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. (o které konkrétní důkazy opřely soudy svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč neprovedly další důkazy)“, nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.

Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce povinnosti tvrzení (břemene tvrzení) zaměstnavatele, že podle jím vedené evidence odpracované doby zaměstnanec v době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci, nepracoval, a povinnosti označit k tomuto tvrzení důkazy, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyjádřený právní názor o tom, že, prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval, unese-li zaměstnanec (žalobce) své břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru (že mezi účastníky došlo ke sjednání pracovního poměru) a zaměstnavatel zároveň neunese břemeno tvrzení, že podle evidence odpracované doby zaměstnanec ve sporném období nepracoval (nevykonával práci), nebo důkazní břemeno tomuto tvrzení odpovídající, pak musí rozhodnutí soudu vyznít naopak v neprospěch zaměstnavatele] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu