Rozhodnutí NS

8 Tz 74/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Náboženské přesvědčení Svědek Jehovův
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/09/2019
Spisová značka:8 Tz 74/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TZ.74.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vyhýbání se výkonu služby
Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 270 odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 271 odst. 1 tr. ř.
§ 226 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tz 74/2019-30


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. Š., nar. XY, zemřelého nezjištěného dne, naposledy bytem XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 57/53, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T-57/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Š. Š. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušují.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný

Š. Š.,

nar. 22. 12. 1924 v XY, zemřelého nezjištěného dne, naposledy bytem XY,
se zprošťuje o b ž a l o b y

podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek spočívající v tom, že
dne 20. 7. 1953 nastoupil 21 denní vojenské cvičení u svého útvaru v XY a po nástupu odmítl převzít zbraň a odvolával se při tom na náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův,

čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
O d ů v o d n ě n í :

1. Obviněný Š. Š. (dále převážně jen „obviněný“) byl pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T-57/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále též jen „trestní zákon“), jehož se měl dopustit výše popsaným skutkem. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na dva a půl roku a současně podle § 43 trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona na pět roků.

2. Usnesením krajského prokurátora Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955 (nezjištěné sp. zn., adresovaným Nižšímu vojenskému prokurátorovi v Brně k č. j. Pt 101/53) byl obviněnému podle článku II/5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody a v důsledku toho byl obviněný propuštěn na svobodu.

3. Návrh na provedení přezkumného řízení po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, žádná z oprávněných osob nepodala (obviněný nezjištěného dne zemřel a příslušný prokurátor tak neučinil), takže přezkumné řízení v dané věci neproběhlo.

4. Proti citovanému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“, příp. „stěžovatelka“) ve prospěch zemřelého obviněného stížnost pro porušení zákona. K tomu je vhodné na tomto místě dodat, že ve svém podání k osobě obviněného mimo jiné uvedla „datum úmrtí nezjištěno“, jak posléze uvedl i Nejvyšší soud při vyhlášení tohoto rozsudku. Obhájce obviněného ovšem následně předložil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. D 187/98, a sp. zn. Nd 65/98, vztahující se k vypořádání dědictví po Š. Š., zemřelém dne 18. 1. 1998.

5. Stěžovatelka s podrobným odkazem na relevantní právní úpravu a judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu dospěla k názoru, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Proto v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. takové porušení zákona vyslovil, aby postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora popsaný skutek.

6. K podané stížnosti pro porušení zákona se souhlasně vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, který v písemném podání uvedl, že ji považuje za oprávněnou, neboť napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který v obdobných kauzách vyslovil jak Ústavní soud (například v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), tak Nejvyšší soud (například v rozsudku velkého senátu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). V zásadě souhlasil i s návrhem ministryně spravedlnosti na způsob, jakým by měl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout, pouze s tou výhradou, že by snad nebylo nutné vyslovovat porušení zákona i v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, intervenující ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě, neboť není trestným činem.

8. Obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem se ke konečnému návrhu státní zástupkyně připojil. Poté, co odkázal na své předchozí písemné vyjádření, učinil shodný návrh, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek výše popsaný. K tomu dodal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít velký význam zejména pro dcery zemřelého obviněného, které vážily sem cestu, aby mohly být přítomny vyslovení rozsudku Nejvyššího soudu, v němž by mělo být jasně řečeno, že není pravda to, co je uvedeno v rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, že se jejich otec svým postojem zařadil mezi nepřátele našeho pracujícího lidu.

9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že zákon porušen byl. Vycházel přitom z relevantní právní úpravy zmíněné již ministryní spravedlnosti v textu jejího podání.

10. Podle § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky (tzv. Ústavy 9. května; ústavní zákon č.150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje.

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo účelem tohoto zákona upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Podle § 2 odst. 3 tohoto zákona bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

12. Podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

13. Základním pochybením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající hmotně právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odepřel podrobit se vojenským povinnostem z důvodu svého náboženského přesvědčení. Podle bližších zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku obviněný po nástupu vojenského cvičení odmítl vykonávat vojenskou službu, přičemž tak učinil s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je Svědkem Jehovovým. Poučování, vysvětlování s přesvědčování obviněného jeho představeným zůstalo bezvýsledné.

14. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně při svém rozhodování nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května v § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle jejího § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ale samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky, naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2 a § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem, a v ustanovení § 34 odst. 2 bylo zakotveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu.

15. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., takže výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

16. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května (hlásil se ke Svědkům Jehovovým). Za tohoto stavu výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona odporoval nejen ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou 9. května a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání.

17. Tento závěr Nejvyššího soudu je v souladu rovněž se zásadami vyloženými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, podle nichž výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost, a patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem.

18. Nejvyšší soud proto na základě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T-57/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Š. Š. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Následně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

19. Jelikož Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci bývalým Nižším vojenským soudem v Brně, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. A protože shora popsaný skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno považovat za trestný čin, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

20. Ministryní spravedlnosti namítané porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Toto ustanovení, které pouze obecně upravovalo účel trestního řádu a úkoly soudů v trestním řízení, totiž nemá přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu