Rozhodnutí NS

25 Cdo 3544/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/25/2019
Spisová značka:25 Cdo 3544/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3544.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Privatizace
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 420 obč. zák.
§ 415 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3319/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3544/2018-184


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. F., narozený XY, a b) L. F., narozená XY, oba bytem XY, zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, IČO: 00006947, o 2 435 773,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 52/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 25 Co 253/2016-159, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

    Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 C 52/2014-68, zamítl žalobu na zaplacení 2 435 773,75 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody z důvodu, že stát v rámci privatizace vydal třetím osobám nemovitosti (stavby a pozemky v k. ú. XY, obec XY), ačkoliv je již nevlastnil, neboť od 24. 5. 1991 bylo jejich vlastníkem hlavní město Praha na základě zákona č. 172/1992 Sb. Žalobci tyto nemovitosti koupili od dalšího nabyvatele v dobré víře, avšak v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 36/2003 a 13 C 38/2006 bylo určeno, že vlastníkem je hlavní město Praha a kupní smlouvy žalobců jsou absolutně neplatné. Následně žalobci uvedené nemovitosti od hlavního města Prahy v r. 2013 koupili za cenu 2 364 188 Kč, jejíž náhrady, jakož i náhrady za náklady v uvedených řízeních ve výši 32 787,25 Kč a 38 796,50 Kč, se domáhali. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (resp. Fond národního majetku, jehož práva a povinnosti přešly s účinností k 1. 1. 2006 na stát) porušila prevenční povinnost (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“) v souvislosti s postupem při privatizaci, avšak žalobcům v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla. Nárok na náhradu za zaplacenou kupní cenu není důvodný, neboť kupní cena uhrazená kupujícím není škodou, když za vynaložené prostředky nabývá kupující odpovídající protihodnotu, a uzavření kupní smlouvy není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti státu při převodu nemovitostí v privatizaci, nýbrž je důsledkem rozhodnutí obou smluvních stran. Škoda žalobcům nevznikla ani v případě úhrady nákladů řízení ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť byly zaplaceny obchodní společností, jíž jsou žalobci společníky, a jejich nárok na náhradu nákladů v souvislosti s neplatným pořízením nemovitostí je promlčen.

    K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované nevznikla žalobcům škoda, resp. jimi požadované částky nejsou škodou. Koupí nemovitostí od skutečného vlastníka nedošlo ke zmenšení jejich majetku, neboť úhradou kupní ceny získali protihodnotu. Žalobci nebyli účastníky privatizačního procesu, nešlo o prvotní (neplatný) převod, nemovitosti nabyli až následně opakovaným převodem od dalších subjektů, čímž došlo k přetržení vztahu příčiny a následku. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu za zaplacené náklady řízení, neboť je uhradila společnost Fabric s.r.o., takže ke zmenšení majetku došlo na straně této společnosti a nikoli žalobců.

    Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 902/2017-134, odmítl s tím, že otázky předložené dovolateli, byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná sice porušila obecnou prevenční povinnost, když při privatizaci převedla nemovitosti na třetí osoby, aniž respektovala, že nejsou v jejím vlastnictví, avšak absolutní neplatnost těchto převodů (včetně dalších dispozic s nimi) působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu na to, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti věděli či nikoliv. Žalobci se tak nestali vlastníky předmětných nemovitostí a jejich vydáním skutečnému vlastníku se majetkový stav žalobců o hodnotu těchto nemovitostí nesnížil, neboť žalobci vydali věc, kterou nevlastnili. Námitky proti dílčím závěrům, jako je přetržení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při privatizaci a škodou na straně žalobců, spočívající v zaplacení kupní ceny na koupi nemovitosti v r. 2013, tak nesměřovaly proti právnímu názoru, na němž především bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, že kupní cena zaplacená žalobci v roce 2013 za převod nemovitostí není škodou, neboť za ni získali protihodnotou předmětné nemovitosti. S ohledem na absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.) pak bylo zcela bez významu řešení otázky příčinné souvislosti mezi neexistující škodou a porušením povinnosti státu při prvotním převodu nemovitostí. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů řízení, neboť obchodní společnost, jakožto samostatnou právnickou osobu, nelze ztotožňovat s jejími společníky, jejichž majetková provázanost je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se mohou projevit, pokud se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy např. v jejich právu na vypořádací podíl či na podíl na likvidačním zůstatku. Vynaložila-li společnost náklady na právní zastoupení a na náklady řízení svých společníků, snížila se tím její majetková základna. Jestliže dovolatelé jako svou škodu uplatnili náklady právního zastoupení a náklady řízení, které neuhradili, domáhají se náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale společnosti, která je vynaložila. Dovolatelům tak nevznikla tvrzená škoda, a proto ani právo na její náhradu.

    Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 902/2017-134, se závěrem, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů (žalobců) na spravedlivý proces, a to nedostatečným odůvodněním obou rozhodnutí. Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí téměř žádným způsobem nereaguje na odvolací námitky a argumenty stěžovatelů ohledně restriktivního pojetí škody, změny ekonomických poměrů, principu legitimního očekávání a dobré víry, že pochybil v případě argumentace ohledně ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a nevypořádal se s tvrzením ohledně aktivní legitimace na náhradu nákladů předchozího soudního řízení. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že se při posouzení otázky vzniku škody nezabýval dalším úbytkem majetku stěžovatelů, spočívajícím v investicích vynaložených na zvelebování předmětných nemovitostí a že se dostatečně nevyjádřil k argumentům stěžovatelů ohledně jejich věcné legitimace ve vztahu k nákladům řízení vynaloženým jejich společností.

    Městský soud v Praze (v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu) rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 25 Co 253/2016-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Poté, co znovu přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, se opětovně ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním závěrem, že stát svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. vůči všem potencionálním poškozeným, neboť činil úkony k privatizaci majetku, který nevlastnil. Zopakoval však také, že požadovaná škoda žalobcům v příčinné souvislosti se zjištěným porušením povinností státu nevznikla. Jelikož žalobci nebyli účastníky privatizačního procesu, když v jejich případě nešlo o prvotní převod nemovitostí, došlo k přetržení vztahu příčiny a následku. Pokud tedy žalobci, ačkoliv nikdy nebyli vlastníky nemovitostí, uzavřeli s jejich skutečným vlastníkem kupní smlouvu a uhradili kupní cenu, nedošlo její úhradou ke zmenšení jejich majetku, neboť protihodnotou nabyli vlastnické právo k nemovitostem. Soud prvního stupně se nedopustil ani žádné restrikce pojetí škody, kterou sami žalobci spatřovali výlučně v zaplacené kupní ceně nemovitostí. Náhradu škody v podobě „zvelebení“ nemovitostí žalobci nespecifikovali, ani žalobou nežádali. S ohledem na pravomocná soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva pak neobstojí ani námitka o oprávněnosti jejich držby a legitimního očekávání v případě jejich nároku na náhradu škody. Ohledně aktivní legitimace žalobců k náhradě za vynaložené náklady řízení uzavřel, že žalobci tyto náklady nehradili ze svých finančních prostředků, nýbrž prostřednictvím společnosti Fabric s.r.o., jejímiž byli společníky a jednateli. Jelikož obchodní společnost nelze z hlediska práva považovat za osobu totožnou s jejími společníky či jednateli, když jde o zcela samostatný subjekt s vlastní právní subjektivitou, nelze jí hrazené náklady řízení považovat za náklady uhrazené žalobci. Povinnost hradit náklady náležela společně a nerozdílně žalobcům, u nichž tak, na rozdíl od uvedené společnosti, nedošlo ke zmenšení v jejich majetkové sféře. Žalobci nikdy netvrdili ani neprokázali, že úbytek majetku společnosti se projevil snížením jejich majetkových práv jakožto společníků či se snížilo jejich právo na vypořádací podíl nebo likvidační zůstatek. K otázce poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. pak uzavřel, že za daného skutkového stavu, s ohledem na žalobci požadovanou náhradu škody, nebyl žádný důvod k poučení žalobců dle citovaného ustanovení. Poučovat žalobce o hmotném právu, tedy o tom, jaké jiné možné nároky mohou na základě jiného skutkového stavu věci uplatnit, je zcela nepřípustné, neboť by došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.

    Rozsudek odvolacího soudu znovu napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda jsou škodou náklady vynaložené na pořízení věci dříve nabyté v důsledku protiprávního jednání škůdce pouze zdánlivě, a zda osoby, které byly povinny uhradit náklady právního zastoupení a náklady řízení, jsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku vůči škůdci, pokud tyto výdaje uhradili prostřednictvím obchodní společnosti, jež je výhradně v jejich vlastnictví. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozují v případě otázky, zda je převod věci mezi původním a novým nabyvatelem přetržením příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vyvolané škůdcem při převodu věci na původního nabyvatele a důsledky, které toto porušení právní povinnosti vyvolá v majetkové sféře nového nabyvatele. Dovolatelé podrobně opakují své předchozí dovolací námitky, včetně argumentace ohledně nákladů vynaložených na předmětné nemovitosti v průběhu dlouhodobého užívání v dobré víře, a nad jejich rámec poukazují na procesní pochybení odvolacího soudu, pokud vyjádřil blíže nespecifikovaný závěr o možnosti posoudit věc právně jinak, aniž strany poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že do svého nového rozhodnutí doplnil pouze několik odstavců recyklujících dosavadní argumentaci, včetně citací z rovněž zrušeného rozsudku dovolacího soudu. Polemizují rovněž s judikaturou, na niž odkázal dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí. Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobců považuje za nepřípustné a rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, neboť žalobci předložené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Zopakovala svá předchozí vyjádření ve věci a ohledně poučení podle § 118a o. s. ř. uvedla, že poučovací povinnost soudu se týká pouze žalobci vymezeného předmětu řízení a v tomto směru postupovaly oba soudy zcela správně. Žalobce nelze poučovat o tom, že rozhodnutí v jeho prospěch by bylo možno dosáhnout na jiném než jím uvedeném skutkovém základu. K námitkám proti odůvodnění rozhodnutí uvedla, že soudy obou stupňů se podrobně vypořádaly se všemi relevantními argumenty žalobců a odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu poskytl žalobcům vysvětlení všech svých úvah s odkazy na právní předpisy i ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. S ohledem na uvedené navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.

    Nejvyšší soud znovu posoudil přípustnost dovolání žalobců. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 5. 2018, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

    Nejvyšší soud setrvává na svém závěru, že skutečnou škodou způsobenou na věci je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Náhrada hodnoty věci ztracené či zničené zásadně náleží vlastníku věci. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu; avšak tomu, kdo není vlastníkem věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1385, rozsudek ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010, Soubor C 13352, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 329/13, usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2297/2014, a další rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, Soubor C 918). Námitka dovolatelů, že v případě uvedených rozhodnutí se nejedná o srovnatelné případy, není důvodná, neboť ve všech je řešena otázka existence skutečné škody na věci spočívající v hodnotě věci za situace, kdy se poškozený vlastníkem takové věci nestal.

    Žalovaná v projednávané věci tím, že při privatizaci převedla nemovitosti na třetí osoby, aniž respektovala, že nejsou v jejím vlastnictví, porušila obecnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) a byl by tak splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Avšak absolutní neplatnost těchto převodů (včetně dalších dispozic s nimi) působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti věděli či nikoliv. Z toho důvodu se žalobci nestali vlastníky předmětných nemovitostí a jejich vydáním skutečnému vlastníku se majetkový stav žalobců o hodnotu těchto nemovitostí nesnížil, neboť vydali věc, kterou nevlastnili. Soudy obou stupňů pak postavily své rozhodnutí na závěru, že kupní cena zaplacená žalobci v r. 2013 za převod nemovitosti do vlastnictví není škodou, neboť za ni získali protihodnotou předmětné nemovitosti. Považuje-li se za škodu újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, nelze závěru soudů ničeho vytknout, neboť žalobcům zaplacením kupní ceny žádná újma nevznikla.

    Na závěru, že kupní cena, za niž žalobci v roce 2013 nabyli nemovitosti, není škodou ve smyslu § 420 obč. zák., nic nemění skutečnost, že šlo o nemovitosti, jež byly nepostradatelnou součástí většího ekonomického celku (areálu), který žalobci rekonstruovali a mnoho let v dobré víře využívali ke svému podnikání. Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že tyto nemovitosti žalobci nikdy nevlastnili (ani nenabyli vydržením), lze sice jejich pozbytí obecně považovat za újmu, jejíhož nahrazení se mohli domáhat uplatněním různých nároků, avšak nikoli finanční částky (kupní ceny), za kterou tyto nemovitosti v roce 2013 koupili. Jestliže dovolatelé poukazovali na investice do celého areálu, jimiž byly zhodnoceny i nemovitosti v roce 2013 nabyté, lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že takový nárok nebyl v řízení žalobou uplatněn. Jde tedy o jiný předmět řízení, o němž není soud oprávněn bez změny žaloby rozhodnout (srov. též § 153 odst. 2 o. s. ř.). K výhradě Ústavního soudu, že Nejvyšší soud nezohlednil úbytek majetku spočívající v investicích vynaložených na zvelebení nemovitostí (bod 28. věta 3. a 4. nálezu), je třeba znovu zdůraznit, že náhradu těchto nákladů neučinili žalobci předmětem řízení, nebylo tedy možno o ní rozhodovat ani ji jinak zvažovat, protože ve vztahu k požadované náhradě za kupní cenu nemovitostí nemá žádný právní význam.

    Otázka přetržení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při privatizaci a škodou na straně žalobců, spočívající v zaplacení kupní ceny na koupi nemovitostí v r. 2013, nesměřuje proti právnímu názoru, na němž především je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásadním důvodem, jímž soudy obou stupňů zdůvodnily neopodstatněnost žaloby, je závěr, že kupní cena zaplacená žalobci v r. 2013 za převod nemovitostí do vlastnictví není škodou. Chybí tak základní předpoklad odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.). Jestliže tento závěr postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se řešením otázky příčinné souvislosti mezi neexistující škodou a porušením povinnosti státu při prvotním převodu nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, Soubor C 17004).

    Je třeba znovu zopakovat, že v daném případě nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů řízení. Nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, jak se dovolatelé mylně domnívají. Danou otázku dovolací soud vyložil v řadě svých rozhodnutí s tím, že obchodní společnost jakožto samostatnou právnickou osobu nelze ztotožňovat s jejími společníky, jejichž majetková provázanost je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže společnost, jejímiž jedinými společníky jsou dovolatelé, vynaložila náklady na právní zastoupení svých společníků, snížil se majetkový stav této právnické osoby jako samostatného subjektu práv a povinností. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků by nastaly až v okamžiku, kdy by se úbytek majetku společnosti projevil v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy předně v jejich právu na vypořádací podíl dle § 150 obchodního zákoníku a podíl na likvidačním zůstatku dle § 153 obchodního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, Soubor C 10132 a ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2516/2011, nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, Soubor C 14700). Jestliže žalobci jako svou škodu uplatnili náklady na právní zastoupení a náklady řízení, které neplatili, domáhali se náhrady škody, jež nevznikla jim, ale společnosti, která je vynaložila. Společníci však nemají nárok na náhradu újmy vzniklé na jejich podílech v důsledku škody na majetku společnosti, neboť odstranění této újmy se mohou domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody. Jinými slovy tato újma společníků je svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, Soubor C 7612). Soudy obou stupňů posoudily i tento nárok zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

    Dovolatelé uvádějí, že procesní námitky byly odvolacím soudem řešeny v rozporu se závazným názorem Ústavního soudu, a je proto dán zákonný předpoklad, že uvedené otázky – bez ohledu na jinou judikaturu – musí být v tomto případě dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelé však zjevně přehlíží, že důvodem pro který Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, byla nedostatečná, resp. matoucí argumentace odvolacího soudu stran poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., nikoliv samotná vada řízení. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud srozumitelně vyložil, že za situace, kdy žalobci požadovali zaplatit škodu, kterou přesně specifikovali jako kupní cenu za nemovitosti, již zaplatili v roce 2013, a náklady na právní zastoupení, jež nehradili oni, ale společnost, jejímiž jsou společníky, není dán žádný důvod k poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř.

    Přípustnost dovolání pak nezakládá ani údajná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolatelé v souvislosti s touto vytýkanou vadou nepředkládají Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolání lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ani netrpí a je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.


      Žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 25. 7. 2019


    JUDr. Petr Vojtek
    předseda senátu