Rozhodnutí NS

21 Cdo 1520/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2018
Spisová značka:21 Cdo 1520/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1520.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1520/2018-228


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. N., zastoupené JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Letenská č. 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 122/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Co 201/2017-209,

takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Co 201/2017-209 neobsahuje – namítá-li dovolatelka, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ – takové vymezení důvodu dovolání, ze kterého by vyplývala konkrétní právní otázka, která je dovolacímu soudu předestřena k vyřešení, a – ve vztahu k nastolené otázce hmotného práva, zda v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce – údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

    Rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při dřívější obdobné právní úpravě například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2004, pod č. 11, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011; k otázce nadbytečnosti zaměstnance při odpadnutí jen části jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některých z více dosud vykonávaných prací srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005].

    Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je
    – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
    [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (o úbytku pracovní náplně žalobkyně z důvodu nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy, o tom, že inzeráty žalované ze dne 22. 12. 2014 a 23. 12. 2014 nabízející volné pracovní místo byly výsledkem soukromé iniciativy stážisty V. B.), nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry (že k úbytku pracovní náplně žalobkyně v souvislosti s nabytím účinnosti Lisabonské smlouvy nedošlo, že žalovaná po vydání rozhodnutí o organizační změně inzerátem nabízela volné pracovní místo, jehož popis odpovídal zrušenému pracovnímu místu žalobkyně), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, které ústí v závěr o nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a namítá-li jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (nevyslechnutí navrženého svědka V. B.)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

    Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 27. 9. 2018


    JUDr. Jiří Doležílek
    předseda senátu