Rozhodnutí NS

7 Tdo 460/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/16/2019
Spisová značka:7 Tdo 460/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.460.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Adhezní řízení
Náhrada škody
Podvod
Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§ 250 odst. 1, 3 písm. b) předpisu č. 140/1961Sb.
§ 30 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 106 odst. 1, 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 420 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3204/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 460/2019-1646


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2019 o dovoláních obviněných T. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a D. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 255/2013 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. H. a D. K. odmítají.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 10. 2016, č. j. 25 T 255/2013-1490, byli obvinění T. H. a D. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). T. H. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. D. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný T. H. je povinen zaplatit poškozenému Ředitelství silnic a dálnic ČR částku 1 484 281,60 Kč na náhradu škody.

2. K odvolání obviněných (směřujících do všech výroků napadeného rozsudku) a státní zástupkyně (podanému v neprospěch obviněného D. K. směřujícímu do chybějícího výroku o náhradě škody) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 6 To 48/2017-1574, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl o vině a trestu obviněných v podstatě shodně jako soud prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak rozhodl, že obvinění T. H. a D. K. jsou poškozenému Ředitelství silnic a dálnic ČR na náhradu škody povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 838 159,40 Kč a obviněný T. H. sám částku 646 122,20 Kč.

3. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudů obviněný T. H. dopustil třemi útoky (body 1, 2, 3 výroku) ve funkci vedoucího manažera projektového týmu MSP Správy Chomutov ŘSD ČR jako zástupce objednatele prací a obviněný D. K. dvěma útoky (body 1, 2 výroku) jako stavbyvedoucí zhotovitele díla T.-R.-S. V rámci prvních dvou útoků obvinění ohledně stavby XY XY, sanace havarijního stavu opěrných zdí, podepsali dne 30. 6. 2009 a 31. 7. 2009 v XY zjišťovací protokoly o vykonaných stavebních pracích, kterými nepravdivě stvrdili, že objem prací a dodávek specifikovaný v přiložených soupisech odpovídá platné projektové dokumentaci a skutečnosti a že ceny odpovídají cenám platným v den zjišťování. Na základě těchto listin byly v týchž dnech vyhotoveny faktury na částky 3 022 930 Kč a 3 048 117,20 Kč včetně DPH, obě obsahující mimo jiné položku č. 37 „Podchycení nadzákladového zdiva pod stropem tl. zdiva do 900 mm“ za částku 357 280 Kč bez DPH, která ve skutečnosti řádně provedena nebyla. Následně T. H. stvrdil věcnou správnost těchto faktur na průvodkách k úhradě faktury svým podpisem dne 30. 7. 2009 a 14. 8. 2009, čímž vytvořil předpoklad pro úhradu faktur zhotoviteli. K proplacení faktur došlo dne 25. 8. 2009 a dne 18. 9. 2009. Tím způsobili České republice – Ředitelství silnic a dálnic ČR škodu ve výši 412 996,20 Kč a 425 163,20 Kč.

4. V rámci třetího útoku T. H. sám na nezjištěném místě dne 30. 9. 2009 sjednal dodatek č. 01 a soupis víceprací a stvrdil svým podpisem položky soupisu prací související s opravou objízdné trasy, následně stejného dne podepsal zjišťovací protokol o provedených pracích č. 6 ohledně stavby XY XY, most ev. č. XY, kterým vědomě nepravdivě stvrdil, že objem prací a dodávek specifikovaný v přiložených soupisech odpovídá skutečnosti. Na základě těchto listin byla dne 9. 10. 2009 ze strany zhotovitele vyhotovena faktura na částku 968 835 Kč včetně DPH, obsahující práce na objízdné trase, které nebyly provedeny. Následně T. H. stvrdil věcnou správnost této faktury na průvodce k úhradě faktury svým podpisem dne 16. 10. 2009, čímž vytvořil předpoklad pro úhradu faktury zhotoviteli. K proplacení faktury došlo dne 6. 11. 2009. Tím způsobil České republice – Ředitelství silnic a dálnic ČR škodu ve výši 646 122,20 Kč.

5. Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění dovolání.

6. Obviněný T. H. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že jestliže odvolací soud shledal rozsudek natolik vadným, že jej zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř., nebyl oprávněn ve věci sám rozhodnout, ale měl věc vrátit soudu prvního stupně. Jeho rozsudek je vnitřně rozporný, neboť oproti významu citovaných ustanovení v odůvodnění uvádí, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Tím byla porušena zásada dvojinstančnosti. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která vyplývá z jejího vyjádření při vyhlášení rozsudku. S jeho námitkou v tomto směru se odvolací soud řádně nevypořádal. Další vadu spatřuje obviněný v tom, že za poškozeného odvolací soud označil Ředitelství silnic a dálnic ČR, ačkoli poškozenou je Česká republika. Soudy se podle obviněného nezabývaly obhajobou předloženými důkazy svědčícími o tom, že práce ve skutečnosti provedeny byly. Jedná se o fotodokumentaci, znalecký posudek Ing. Juppy a Ing. Škvora, stavební deník a svědeckou výpověď K. U. Závěr soudů je tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ignorace řady důkazů byla podle obviněného natolik zásadní, že se jedná o důkazy opomenuté. Pokud jde o skutek popsaný pod třetím bodem rozsudku, není obviněnému zřejmé, proč nebylo zahájeno trestní stíhání zhotovitele stavby INSKY, spol. s r. o. Pokud je pravda, že práce provedeny nebyly, pak to byl ve skutečnosti obviněný, kdo byl uveden v omyl. V souvislosti s jeho subjektivní stránkou používá odvolací soud slovní spojení „musel vědět“, které je však judikaturou spojováno především s nedbalostním zaviněním. Zřejmý není ani jeho motiv, který nebyl nijak prokázán. Tvrzení odvolacího soudu, že obviněný sledoval uspokojení výlučně osobních zájmů, není nijak důkazně podepřeno.

7. Soud podle obviněného také nedostatečně odůvodnil aplikaci trestního zákona č. 140/1961 Sb. a nikoli novější právní úpravy, neboť v této souvislosti zmínil pouze porovnání trestních sazeb. Odvolací soud podle obviněného sice citoval judikaturu k příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobením škody, nijak však nevysvětlil, jak mohl jeho podpis uvedenou škodu způsobit. Obviněný byl osobou, která za poškozeného podepsala soupisy prací a další dokumenty, o uvedení poškozeného v omyl tak lze hovořit pouze za situace, kdy by byl v omyl uveden sám obviněný. Ve stavebním deníku nebyl žádný záznam o neprovedení prací a především nebylo prokázáno, že by obviněný byl se stavebním deníkem seznámen. Ke stanovení výše škody u skutků popsaných pod body 1 a 2 obviněný namítl, že soud odečetl hodnotu podpěr jen jednou, neboť podle něj byly následně pouze posouvány. Podpěry se však samy neposunou, musel je tedy nějaký pracovník demontovat, přemístit a opět nastavit, což s sebou také nese finanční zátěž.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, popřípadě aby Nejvyšší soud zrušil alespoň rozsudek odvolacího soudu.

9. Obviněný D. K. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v následném doplnění dovolaní na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), l) tr. ř. Namítl, že znalec doc. Ing. Petr Jůza, CSc., vzhledem ke své specializaci není oprávněn vyjadřovat se k výši škody. Posudek zpracoval na základě několika hypotéz, které nebyly ničím podloženy, a pouze na základě šesti fotografií. Na základě výslechu svědka T. odhadl, že na místě bylo devět podpěr, které byly realizovány pouze na úseku č. 7, ačkoli stavební deník uvádí ještě dva zápisy o podpírání zdí. Znalec uvedl, že ekonomické otázky zpracoval ekonom, v posudku však absentuje jeho identifikace, což posudek činí nepřezkoumatelným. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplývá, že pochybení bylo na straně svědka T., který měl připomínkovat projektovou dokumentaci před zahájením prací, řádně dozorovat stavbu a postupovat v souladu se směrnicí generálního ředitele ŘSD č. 18/2007 (iniciovat zpracování změnového listu), což neučinil. Na stavbě svědek nebyl třeba i čtrnáct dní, proto nemůže relevantně dosvědčit, že se podpěry nedělaly v dalších částech stavby. Projektant S. vypověděl, že podepření zdí nespecifikoval. Bylo na zhotoviteli, jakou konkrétní formu zvolí. Cena byla stanovena podle ceníku URS. Z výpovědi svědka K. U. je zřejmé, že podepření se dělalo také v úseku č. 1 a č. 2. Svědek do stavebního deníku podepření zapisoval sporadicky, protože mu nepřikládal význam. Také svědek R. K. uvedl, že si myslí, že podepření viděl víc než na fotografiích. Podle obviněného tak nelze učinit závěr, že se položka č. 37 nerealizovala.

10. Prokázán nebyl ani jeho úmysl kohokoli protiprávně obohatit. Informace získával nejen ze své činnosti, ale také ze stavebního deníku a od svědka K. U. Položka č. 37 byla oceněna na základě smlouvy o dílo, což objednatel akceptoval, a podle projektové dokumentace, jejíž zpracování si sám zadal. Nešlo tedy o výmysl obviněného. Obviněný je přesvědčen, že v civilním řízení by byl nárok ŘSD odmítnut. Znalec Ing. Václav Juppa z oboru stavebnictví, dopravní stavby, ve svém posudku konstatoval, že z poskytnutých podkladů nelze přesný rozsah a kvalitu podepření odpovědně stanovit. Znalec Ing. Vratislav Škvor pak uvedl, že nelze určit cenu ani podle kalkulačního vzorce. Pro obdobné konstrukce je odpovídající cena dle katalogu URS nebo nižší. Z výše uvedeného podle obviněného vyplývá otázka, jak mohl vědět, že působí škodu, a v jaké výši.

11. Další vadu obviněný spatřoval v neurčitosti skutku, neboť z něj není zřejmé, o jakou vyhlášku se jedná, co znamenají ceny odpovídající cenám platným v den zjišťování, ani čeho se mělo zjišťování týkat. Není proto ani patrno, v čem mělo spočívat uvedení poškozeného v omyl. Naplnění znaků trestného činu podvodu zdůvodnily soudy značně lakonicky a v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. V dané věci nedošlo k žádnému neoprávněnému obohacení, neboť práce ve vztahu k položce č. 37 byla provedena. ŘSD přitom byla dobře známa cena za realizaci i projektová dokumentace, nikdo tedy nemohl být uveden v omyl. Nedošlo ani ke vzniku žádné škody. Závěr soudů o vzniku škody popírá právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a další zásady. Obviněný měl na starosti několik staveb, nemohl tak být všude přítomen každý den a byl odkázán na informace od svědka K. U.

12. Dovolatel jednal z pozice zaměstnance a posouzení jeho odpovědnosti odvolacím soudem považuje za nesprávné. Soud měl postupovat podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku. Protiprávně bylo rozhodnuto také o námitce promlčení, neboť ke spornému jednání došlo v roce 2009 a s nárokem na náhradu škody se poškozený připojil 29. 1. 2014. Podle obviněného byla porušena také zásada subsidiarity trestní represe. Jednání má v podstatě soukromoprávní základ. Nic nebránilo tomu, aby věc byla vyřešena v rámci konečné fakturace, jak popsal svědek E. M., nebo v rámci civilního řízení. Stavba byla ve skutečnosti předána bez jakýchkoli nedodělků o dva měsíce dříve a z podnětu dovolatele byly provedeny „méněpráce“, což vedlo na straně ŘSD k úspoře ve výši cca 500 000 Kč. Výpověď obviněného se podle znalkyně z oboru klinické psychologie jeví jako plně věrohodná a pravděpodobnost vědomého pochybení je u něj minimální, neboť si byl vědom toho, že by takové jednání ohrozilo jeho pracovní postavení a také by neodpovídalo jeho hodnotovému žebříčku.

13. Závěrem tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

14. Své dovolání obviněný D. K. následně ještě doplnil o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), l) tr. ř. Namítl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně svými výroky dala podnět k pochybnostem o její nepodjatosti a odvolací soud se s námitkou v tomto směru řádně nevypořádal. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v porušení zásady dvojinstančnosti, neboť odvolací soud shledal ve věci natolik závažné vady, že měl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných uvedl, že jejich námitky jsou dílem zaměřeny pouze proti rozsahu dokazování a způsobu jeho hodnocení. Za důvodná považuje dovolání pouze v částech týkajících se výpočtu způsobené škody, a to pro porušení základních postulátů spravedlivého procesu nesprávným dokazováním. Při stanovení škody u prvních dvou útoků totiž byla započítána pouze hodnota podpěr, nikoli hodnota práce spojená s jejich dopravou, montáží, posouváním po staveništi, demontáží a odvozem nebo likvidací na staveništi. Z rozhodnutí obou soudů je patrné, že hodnotu krokví a hodnotu odpovídající skutečnému objemu prací volně zaměňovaly, ačkoli bylo zřejmé, že hodnota krokví v sobě cenu práce neobsahuje. Pokud znalec ve svém posudku označil podpěry za neúčinné, uvádí k tomu státní zástupce, že soudy neučinily závěr, že by tato skutečnost byla dovolatelům známa, a je zřejmé, že „práce“ k tomu účelu provedené (ve skutečnosti však pouze hodnotu dřeva) hodnotily ve prospěch dovolatelů. Tato nesprávnost však podle státního zástupce nemůže mít vliv na právní posouzení skutku, neboť nelze očekávat, že by se započítáním prací způsobená škoda významným způsobem snížila.

16. K námitce, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, odkázal státní zástupce na rozhodnutí odvolacího soudu a doplnil, že obviněnými citovaná judikatura je v tomto případě nepřiléhavá. Námitka nedostatečného odůvodnění aplikace trestního zákona č. 140/1961 Sb. podle státního zástupce směřuje pouze proti rozsahu odůvodnění rozhodnutí, neboť dovolatel neuvádí, v čem je právní posouzení nesprávné. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zatajení „méněprací“ má znaky běžného podvodu a nejde o jednání, které by mělo nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti podle § 3 odst. 2 tr. zák. Možnost aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku je pak ještě užší.

17. K námitce, kterou obviněný D. K. podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tato uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl.

18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody 838 159,40 Kč a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který oba obvinění podpořili prakticky shodnými námitkami, lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

21. Z první podmínky vyplývá, že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3157).

22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že druhá z podmínek u obou obviněných byla splněna, oba ve svých odvoláních poukazovali na vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně při vyhlášení rozsudku, která podle jejich názoru mohla vzbudit pochybnost o její nepodjatosti.

23. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítat podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně za situace, kdy byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a bylo nově rozhodnuto. Dospěl k závěru, že nelze vycházet pouze z jazykového výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ačkoli totiž předsedkyně senátu soudu prvního stupně napadené rozhodnutí nevydala, nelze přehlédnout, že se významným způsobem podílela na jeho obsahu, neboť odvolací soud přejal téměř veškerá skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil, aniž by dokazování opakoval. Soud prvního stupně tak měl svými hodnotícími úvahami předestřenými v odůvodnění svého rozsudku na napadené rozhodnutí podstatný vliv.

24. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

25. Ačkoli to obvinění výslovně neuvedli, z jejich námitky je patrné, že u předsedkyně senátu soudu prvního stupně spatřují poměr k projednávané věci. S tím se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

26. Poměrem k projednávané věci je třeba v zásadě rozumět vztah ke skutku a všem faktickým okolnostem s ním souvisejícím, přičemž vztah vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně.

27. Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů.

28. V nyní projednávané věci obvinění předsedkyni senátu soudu prvního stupně vytýkají její vyjádření během vyhlašování rozsudku, v rámci kterého se zejména vůči spáchanému skutku vymezila jako občanka České republiky platící daně a uvedla, že s jednáním obviněných nesouhlasí, nelíbí se jí a „je proti“. Její vyjádření označil odvolací soud za neprofesionální, neshledal v něm však důvod k pochybnostem o nepodjatosti této soudkyně. S jeho názorem se lze ztotožnit. Neprofesionálnost Nejvyšší soud spatřuje spíše v užití hovorové mluvy, která příliš nesouzní s postavením soudkyně, které s sebou nese mimo jiné jistou důstojnost a morální autoritu. Toto se ovšem netýká samotné podstaty věci, tedy otázky, zda výrok mohl vyvolat pochybnost o nepodjatosti soudkyně.

29. Vzhledem k výše uvedené judikatuře lze její vyjádření porovnávat zejména s rozhodnutím č. 14/2000 Sb. rozh. tr., oproti kterému je zde ovšem podstatný rozdíl v tom, že v nyní projednávané věci se předsedkyně senátu lehce emocionálně zabarveným výrokem vyjádřila při vyhlášení rozsudku, nic tedy nesvědčilo o tom, že by měla názor na projednávanou věc utvořen předem. Z jejího vyjádření je patrná snaha jednání obviněných morálně odsoudit a výchovně na ně působit, byť nevhodně zvolenými slovy, avšak v situaci, kdy soud prvního stupně již rozhodl. Soudkyně se tedy vyjádřila v souladu s vnitřním přesvědčením, které nabyla na základě provedeného dokazování, a v jejím vyjádření nelze spatřovat více, než apel na morální cítění obviněných a v podstatě naplňování účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.

30. Tvrzené ani žádné jiné důvody vyloučení uvedené předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která ve věci rozhodla, tudíž Nejvyšší soud nezjistil. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou tak obě dovolání zjevně neopodstatněná.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a procesně účinně provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

33. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

34. O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná.

K dovolání obviněného T. H.

35. Obviněný T. H. namítl, že některé důkazy svědčící v jeho prospěch byly soudy do té míry ignorovány, až se podle něj jedná o důkazy opomenuté. Takový názor však nekoresponduje s obsahem pojmu opomenutých důkazů, jak je definuje judikatura. Argumentaci obviněného by odpovídala spíše úvaha, zda při hodnocení důkazů nedošlo k jejich deformaci a svévolné interpretaci. O takovou situaci však nejde, což je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, jakým způsobem byla (či spíše nebyla) podepřena opěrná zeď v rámci stavby označené v bodech 1-2 popisu skutku a dále, že v bodě 3 byly v důsledku jednání obviněného proplaceny práce na objízdné trase, které ve skutečnosti nebyly provedeny, neboť silnice byla opravena jiným subjektem. Z provedeného dokazování pak vyplynula i skutečnost, že obviněný o neprovedení prací musel vědět, což je patrné mimo jiné i ze skutečnosti, že faktury a další dokumenty podepsal právě on, ačkoli se jednalo o nestandardní postup, k němuž nebyl důvod. Soudy své skutkové závěry podrobně a přesvědčivě odůvodnily a v žádném případě tedy nejde o situaci, kdy by skutkové závěry soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak obviněný namítl. Není účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu reprodukoval, třídil, porovnával a přehodnocoval provedené důkazy či vytvářel případně vlastní skutkové závěry.

36. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se nezahájení trestního stíhání zhotovitele stavby v bodě 3 rozsudku INSKY, spol. s r. o. Trestní stíhání jiného subjektu se obviněného a jeho trestní odpovědnosti nijak netýká a orgánům činným v trestním řízení v této věci ani nepřísluší se důvody takového postupu zabývat.

37. Svůj názor, že pokud práce provedeny nebyly, pak to byl ve skutečnosti on, kdo byl uveden v omyl, obviněný nijak blíže nevysvětlil. K argumentaci ohledně slovního spojení „musel vědět“ Nejvyšší soud uvádí, že nejde o žádný právní pojem s definovaným obsahem, ale o běžné vyjádření užívané v různých souvislostech podle svého významu. Žádný rozpor pak nelze spatřovat ani v tom, že na jiném místě užil soud výraz „věděl“, neboť význam těchto vyjádření je prakticky stejný, pouze jedno z nich více zdůrazňuje subjektivní aspekt mluvčího, jeho přesvědčení o vnitřním vztahu obviněného k dané skutečnosti, zatímco druhé je jakýmsi objektivním konstatováním tohoto vztahu. Pokud jde o motiv, ten není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu a odvolací soud se jím také nijak blíže nezabýval.

38. Pokud jde o aplikaci trestního zákona č. 140/1961 Sb., mohlo by se teoreticky jednat o námitku, kterou se lze v dovolacím řízení v rámci uplatněného důvodu zabývat, avšak v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný ve skutečnosti nenapadá právní posouzení skutku, ale pouze odůvodnění rozsudku, které se mu jeví jako nedostatečné. Samotné aplikace novější právní úpravy se nedomáhá, a tedy pro ni neuvádí ani žádné argumenty. I tato námitka tak stojí mimo meze dovolacího přezkumu.

39. Poněkud matoucí se jeví námitka, že odvolací soud nijak nevysvětluje, jak mohl podpis obviněného na uvedených dokumentech způsobit škodu. Kromě toho, že i tato námitka napadá spíše odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze konstatovat, že příčinná souvislost je popsána již v samotném výroku, tedy v jeho skutkové větě. V důsledku jednání obviněného spočívajícím v podpisu předmětných dokumentů další zaměstnanci Ředitelství silnic a dálnic ČR v duchu svých pracovních povinností proplatili předmětné faktury. Toto by bez podpisu kompetentní osoby učinit nemohli. Jednání obviněného tak bylo bezpochyby příčinou následku v podobě způsobení škody. Neobstojí ani argumentace, že obviněný jakožto osoba, která dokumenty za poškozeného podepsala, by musel být tou osobou, která byla uvedena v omyl, neboť v omyl byli v tomto případě uvedeni zaměstnanci, kteří na základě předmětných faktur provedli finanční transakce. Jakkoli je tedy pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná námitka nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, je i z tohoto hlediska zjevně neopodstatněná. Nevzbuzuje pochyby vymezení jednotlivých zúčastněných osob – osoby uvádějící v omyl, osoby uvedené v omyl a provádějící majetkovou dispozici, osoby poškozené i osoby obohacené. Pro úplnost lze dodat, že v souladu se zákonem se soudy vypořádaly i s otázkou naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu.

40. Obviněný v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem namítl také porušení zásady dvojinstančnosti ze strany odvolacího soudu, který měl podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Takto formulovaná námitka však uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť se týká pouze údajného porušení procesních předpisů. Žádný dopad případného pochybení na právní posouzení skutku obviněný neuvedl. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu k tomu lze konstatovat, že odvolací soud převzal od soudu prvního stupně prakticky veškerá skutková zjištění, tedy celé závěry provedeného dokazování včetně hodnotících úvah. Pokud se tedy dopustil nějakého pochybení, pak pouze formálně v citaci příslušného ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř. [ne zcela přiléhavé je zejména použití § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nikoli tím, že ve věci sám rozhodl.

41. Skutkový charakter má námitka týkající se stanovení výše škody u skutků popsaných pod body 1 a 2. Obviněný zde poukázal na nutnost podpěry po staveništi posouvat. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů jednoznačně neplyne, zda považovaly práce spočívající v podepření opěrných zdí za zcela neprovedené nebo neprovedené v rozsahu, jak byly uvedeny v projektové dokumentaci (formulace ve skutkové větě „řádně provedena nebyla“ připouští obě možnosti). Zejména rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru nevysvětluje určitý rozpor mezi vyjádřením znalce doc. Ing. Petra Jůzy, CSc., z oboru stavebnictví, odvětví dopravních staveb, v tom smyslu, že použité podpěry byly zcela neúčinné (každý se střední školou technického typu musel pochopit, že podpěry na fotografiích jsou k ničemu) a odečítáním jejich hodnoty od fakturované částky. Jestliže totiž podpěry byly z hlediska zabezpečení zdí proti zřícení zcela zbytečné, pak jejich použití ke splnění dané části projektu nijak nesměřovalo a byly pravděpodobně užity jen z toho důvodu, aby bylo možno položku formálně fakturovat. Nelze se přitom na základě provedeného dokazování domnívat, že by obviněný měl podpěry za funkční (to by ostatně zřejmě vylučovalo jeho úmyslné zavinění). Jestliže tedy poškozenému neplynul z užití podpěr a jejich posouvání po staveništi žádný prospěch, nebylo na místě považovat danou část projektu za, byť částečně, splněnou a hodnotu dřev a s jejich posouváním spojených prací odečítat. V tomto směru tedy soudy pochybily ve prospěch obviněných. Jejich postup ovšem nezakládá důvod toto pochybení dále prohlubovat tím, že by měla být započítána také hodnota prací spojených s posouváním krokví, jejich instalací, likvidací atd.

42. Uplatněnému dovolacímu důvodu nelze podřadit námitku obviněného týkající se označení poškozeného ve výroku o náhradě škody. Případná vada v tomto směru by navíc měla vliv pouze na vymahatelnost výroku a nejednalo by se tak o pochybení dopadající na obviněné.

43. Námitky dovolání obviněného T. H. zčásti neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 2654b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného D. K.

44. Do oblasti skutkových zjištění směřuje většina námitek obviněného D. K. Do značné míry tak lze odkázat na to, co už bylo výše řečeno. Námitky ohledně možnosti znalce doc. Ing. Petra Jůzy, CSc., vyjadřovat se k výši škody, jsou vzhledem k podstatě věci bezpředmětné. Totéž se v zásadě týká případného použití krokví na dalších místech stavby, neboť podstatná je stále jejich neúčelnost a užití pouze z formálních důvodů. Případné pochybení svědka J. T. spočívající v tom, že měl připomínkovat projektovou dokumentaci před zahájením prací, nemůže obviněné zbavit trestní odpovědnosti. Z dokazování vyplynulo, že provedení podepření opěrných zdí bylo zcela neúčinné, což muselo být obviněným při jejich znalostech a zkušenostech zřejmé. Ostatně i z laického pohledu působí použitá dřeva oproti masivní kamenné zdi na fotografiích založených ve spise nápadně subtilně. I laikovi je rovněž zřejmé, že takto opřené krokve nejsou způsobilé zadržet zeď, která by padala směrem dolů. Obviněným tak musela být zřejmá také nedostatečnost projektové dokumentace. Zejména ale předmětné provedení vykazovalo nápadný rozpor s její rozpočtovou částí. Obviněný tedy jednal zcela vědomě a případného pochybení svědka J. T. de facto využil, stejně jako vágního popisu v projektové dokumentaci.

45. Námitka, že nebyl prokázán úmysl obviněného kohokoli protiprávně obohatit, rovněž směřuje do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vlastně tvrdil, že o neúčinnosti podpěr nevěděl. K tomu lze odkázat na výše uvedené.

46. Uplatněnému dovolacímu neodpovídají ani námitky, kterými obviněný vytýkal neurčitost skutku a nedostatečnou kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí. I když by bylo možno skutek popsat přiléhavěji, Nejvyšší soud neshledal zásadní nedostatky ani ve skutkové větě, kde jsou všechny znaky trestného činu podvodu dostatečně vyjádřeny, ani v odůvodnění napadeného rozsudku.

47. Obviněný dále argumentoval porušením zásady subsidiarity trestní represe a domáhal se aplikace principu ultima ratio s tím, že věc měla být vyřešena v rámci občanskoprávního řízení. Tato námitka je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Ačkoli na jednání obviněných dopadá starší právní úprava, kde uvedený princip nebyl výslovně vyjádřen, jedná se o obecně platný princip aplikace trestního práva, které má být vždy až krajním prostředkem ochrany společnosti. Z principu ultima ratio však nevyplývá, že by vždy, když právní řád upravuje dotčené vztahy současně i předpisy jiných právních odvětví, bylo možné od aplikace trestního práva ustoupit.

48. V daném případě šlo ze strany obviněných o jednání vykazující poměrně vysokou společenskou nebezpečnost, a to jak vzhledem ke způsobené škodě, tak i vzhledem k jeho skrytosti. Nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti svědčící pro závěr, že by posuzovaný skutek neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Bez probíhajícího trestního řízení by se přitom poškozená Česká republika, resp. Ředitelství silnic a dálnic o způsobení škody ani nedozvěděla. Tento subjekt přitom sám nepodal trestní oznámení, a tak nelze hovořit o situaci zneužívání trestního stíhání namísto vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení. Prostředky civilního práva tedy nelze v daném případě považovat za dostatečně efektivní už proto, že by nevedly k odhalení ani samotné škody, natož pak osob, které ji svým jednáním způsobily. Uplatnění trestní represe je v tomto případě proporcionálním zásahem do práv obviněného.

K otázce náhrady škody

49. Soudy nepochybily ani v otázce promlčení náhrady škody. Není sporné, že objektivní lhůta, která činí deset let vzhledem k ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a úmyslnému způsobení škody, doposud neuplynula. Subjektivní promlčecí lhůta pak podle odst. 1 téhož ustanovení činí dva roky a její počátek se u práva na náhradu škody váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoli tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události), a kdo za ni odpovídá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002). Tento okamžik nemusí nutně nastat poučením poškozeného v trestním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014).

50. V posuzovaném případě je ovšem patrné, že poškozený subjekt před poučením v trestním řízení neměl o způsobení škody povědomí a toto získal právě až v důsledku vyšetřování. Trestní oznámení bylo podáno V. B. ve funkci ministra dopravy, a to pouze na T. H. a pro zcela jiné jednání, než které bylo následně předmětem zahájení trestního stíhání. Spáchání skutku obviněným D. K. vyšlo najevo až v průběhu vyšetřování. Nejprve pak byl jako poškozený dne 25. 1. 2013 poučen Státní fond dopravní infrastruktury, a to ve vztahu k oběma obviněným (č. l. 137). Ředitelství silnic a dálnic ČR pak bylo v pozici poškozeného poučeno ve vztahu k oběma obviněným dne 8. 8. 2013 a nárok na náhradu škody uplatnilo dne 29. 1. 2014 (č. l. 931; na č. l. 856 se nachází ještě dřívější poučení a uplatnění nároku na náhradu škody ve vztahu k obviněnému T. H.). Ze spisu přitom nevyplývá, že by poučované subjekty měly informaci o způsobení škody obviněnými již dříve. Státní fond dopravní infrastruktury v tomto směru ani neměl přístup k potřebným materiálům a Ředitelství silnic a dálnic mohlo zřejmě nabývat toto vědomí postupně s tím, jak bylo v rámci vyšetřování dotazováno orgány činnými v trestním řízení (podle obsahu spisového materiálu bylo nejprve kontaktováno v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 3 rozsudku dne 25. 2. 2012, viz č. l. 199). Nelze dovodit, že by Ředitelství silnic a dálnic ČR poněkud komplikovaná situace, která se ke vzniku škody váže, byla zřejmá dříve. Samotný způsob provedení činu byl v daném případě spojen se snahou jeho následky zakrýt. Vzhledem k objektivní souvislosti jednání s plněním běžných pracovních povinností obou obviněných a vzhledem ke skutečnosti, že Ředitelství silnic a dálnic zadávalo řadu veřejných zakázek, na jejichž realizaci se podílelo mnoho lidí, je pochopitelné, že škoda vzniklá v rámci několika dílčích položek dvou staveb unikla pozornosti kompetentních zaměstnanců.

51. Obviněnému nebylo možno dát za pravdu ani pokud se domáhal aplikace § 420 odst. 2 obč. zák., i když odvolacímu soudu lze vytknout, že zdůvodnil, proč toto ustanovení nelze aplikovat na jednání obviněného T. H., zatímco v případě obviněného D. K. se jím nezabýval. Přesto zrušil v tomto směru výrok soudu prvního stupně, který, ač uvedené ustanovení výslovně neoznačil, je v případě obviněného D. K. zjevně aplikoval. Své rozhodnutí přitom odvolací soud zdůvodnil prakticky jen existencí příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného D. K. a způsobením škody, což však aplikaci citovaného ustanovení nevylučuje, naopak je de facto jeho podmínkou, protože podle tohoto ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili.

52. Přesto je rozhodnutí odvolacího soudu i v této části ve výsledku správné a odpovídající zákonu.

53. Obecně je třeba připustit, že aplikace citovaného ustanovení není vyloučena v důsledku toho, že škoda byla způsobena trestným činem. Pokud se obviněný dopustil jednání v rámci činnosti zaměstnavatele, nebrání aplikaci citovaného ustanovení ani skutečnost, že k danému jednání nedostal výslovný pokyn. Z hlediska § 420 odst. 2 obč. zák. je podstatné, zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval škůdce z objektivního i subjektivního hlediska plnění úkolů právnické (fyzické) osoby, tedy zda objektivně i subjektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, v jeho prospěch či v jeho zájmu.

54. Rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah činnosti, při níž pracovník škodu způsobil, k úkolům jeho zaměstnavatele, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů, nebo zda škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval jen uspokojování svých zájmů, popř. zájmů třetích osob, byť k ní došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (viz např. č. 55/1971 Sb. rozh. obč.). V posléze uvedeném případě jde o tzv. exces, na který ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. aplikovat nelze (obdobně viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník. 1. Vydání, Praha 2008, 2321 s. 1062).

55. Zatímco obviněný T. H. jednal zjevně proti zájmu svého zaměstnavatele (kterému škodu způsobil), D. K. jednal tak, že svého zaměstnavatele obohatil. Nebylo prokázáno, že by svým jednáním přímo obohatil sebe či jinou konkrétní osobu než zaměstnavatele. Motiv jeho jednání nebyl v daném případě zjištěn, stejně jako okolnost, zda do věci byly zapojeny další osoby (ať už ze strany objednatele či zhotovitele stavby). Pravděpodobný je nějaký mechanismus, jímž byl obviněný D. K. nakonec osobně zvýhodněn, například formou nějaké protislužby či jiné výhody (obdobné platí o obviněném T. H., byť formálně vystupujícímu na druhé straně obchodního vztahu).

56. V judikatuře bylo jako exces hodnoceno jednání řidiče, který při pracovní cestě ve služebním vozidle bez vědomí svého zaměstnavatele převážel cizí osobu, a této při dopravní nehodě způsobil škodu na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, publikovaný pod č. 51/2008 Sb. rozh. obč.). Naopak jako exces nebylo hodnoceno jednání zaměstnance, který se snažil vykázat z jím střeženého objektu nepovolanou osobu, a následně jí bránil v dalším pohybu v objektu fyzickým napadením, byť naplnilo znaky trestného činu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004).

57. Ze skutkových zjištění soudů je jasné, že oba obvinění jednali ve vzájemné součinnosti, přičemž z logiky věci plyne, že tím nemohli společně sledovat obohacení zaměstnavatele jednoho z nich a ochuzení (poškození) zaměstnavatele druhého z nich, aniž by jejich jednání mělo ještě nějaký další motiv.

58. Obviněný D. K. proto nemohl popsaným jednáním sledovat plnění úkolů svého zaměstnavatele. Naopak, i jeho musel v podstatě podvést (některého konkrétního pracovníka), pokud pomineme zcela nepodloženou verzi, že by se jednalo o celkové podvodné jednání samotného zhotovitele stavby, tj. zaměstnavatele obviněného D. K., přičemž obviněný by v podstatě vykonával pokyny svého podvodného zaměstnavatele, navíc v určité součinnosti se zaměstnancem poškozeného.

59. V tomto případě jde proto o exces ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák., kdy zaměstnanec konec konců sledoval uspokojování svých vlastních zájmů, popř. zájmů jiných osob. Tím neplnil pracovní úkoly, za tím účelem mu nebyla funkce stavbyvedoucího svěřena, k jeho pracovním úkolům nenáleželo uvádění či potvrzování nepravdivých údajů o rozsahu vykonaných prací a takové jednání tudíž nemohlo spadat do rámce úkolů zhotovitele, byť s jeho činností objektivně souvisela. To platí tím spíše s ohledem na okolnost, že obvinění museli nejprve uvést v omyl fakturujícího pracovníka zhotovitele (tj. zaměstnavatele obviněného D. K.).

60. Ačkoli je tedy třeba připustit, že objektivně jednání obviněného D. K. naplňující znaky úmyslného trestného činu nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti jeho zaměstnavatele, celkově a zejména z hlediska subjektivního zde chyběl skutečný vnitřní účelový vztah mezi jednáním obviněného a plněním úkolů obohacené právnické osoby vzhledem k předmětu její činnosti, jíž bezesporu nebylo podvodné lákání finančních prostředků od objednatelů staveb. Jde přitom o situaci zásadně rozdílnou od výše zmíněného případu, kdy zaměstnanec jednal v přesvědčení, že hájí zájmy svého zaměstnavatele tím, že bránil nepovolané osobě v pohybu po areálu, pouze použil zcela nepřiměřené prostředky.

61. Proto odvolací soud (byť své závěry náležitě neodůvodnil) nepochybil, jestliže považoval jednání obviněného D. K. za exces z plnění pracovních povinností, ba dokonce za jednání přímo proti smyslu pracovních povinností, což bránilo aplikaci ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. a naopak činilo nezbytným rozhodnout o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody poškozenému, a to společně a nerozdílně s obviněným T. H.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

62. Obviněný D. K. uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

63. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v souvislosti se svou námitkou porušení zásady dvojinstančnosti ze strany odvolacího soudu. Vzhledem k výše podanému výkladu je patrné, že takovou námitku v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnit nelze. Dále lze odkázat také na to, co bylo uvedeno k dovolání obviněného T. H.

64. Pro úplnost lze dodat, že uplatnil-li by obviněný tento důvod dovolání v jeho druhé zmíněné alternativě, pak platí, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k tomuto důvodu dovolání.

Závěrem k podaným dovoláním

65. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněných T. H. a D. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O obou dovoláních rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

66. S vědomím výrazného časového odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 17. 7. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 8. 4. 2019.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu