Rozhodnutí NS

33 Cdo 2019/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/15/2020
Spisová značka:33 Cdo 2019/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2019.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2019/2019-404


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Tennessine, s.r.o., se sídlem Pluhův Žďár 36, identifikační číslo osoby 273 70 097, zastoupené JUDr. Kateřinou Duffkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, U Dívčích hradů 305/21, proti žalovaným 1) P. P., a 2) S. P., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské náměstí 351/6, o určení obsahu smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 259/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2018, č. j. 23 Co 243/2018-341, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 95 106 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Mojmíra Ježka, Ph.D.

Odůvodnění:


Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 23 Co 243/2018-341, potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 7 C 259/2017-296, jímž Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení obsahu smluv uzavřených s žalovanými způsobem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání směřující proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu zamítl a ve zbylé části je jako nepřípustné odmítl. Podrobně se vyjádřili ke všem dovolacím námitkám a ztotožnili se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem nově vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dle obsahu dovolání ze dne 8. 1. 2019 a podání ze dne 4. 6. 2019) v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, avšak takovou právní otázku nevymezila. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Výtka, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně dovodily, že uzavření smlouvy o exkluzivitě mělo být sjednáno jako podmínka uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobkyně na základě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá svou variantu skutkového stavu věci, na níž buduje právní závěry, které poté konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu. Tím ovšem nezpochybňuje správnost právního posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace a aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014).

Zpochybňuje-li dovolatelka správnost skutkového závěru, že vůlí účastníků nebylo uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní, ale dojednat podmínky koupě dotyčných nemovitostí, pak ani tato její argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Argumentuje-li tedy dovolatelka nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z její skutkové verze, že účastníci dne 6. 6. 2017 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaní se k uzavření kupní smlouvy zavázali. Protože dovolací námitky jsou ve skutečnosti námitkami skutkovými, nebylo třeba poměřovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou označenou judikaturou.

Upozorňuje-li žalobkyně na § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že obecná právní zásada, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, je součástí právního řádu jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, či z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, rozsudek ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, rozsudek ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, nebo usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015). V dané věci však nevyšly najevo žádné okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci uvedené zásady. Na řešení uvedené právní otázky není napadené rozhodnutí založeno, tudíž mu nelze vytýkat nesprávnost ani v tomto směru.

Domáhá-li se žalobkyně revize nákladového výroku, přehlíží, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 15. 7. 2020


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu