Rozhodnutí NS

27 Cdo 1494/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:27 Cdo 1494/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.1494.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Poučovací povinnost soudu
Lhůty
Dotčené předpisy:§ 118a o. s. ř.
§ 240 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 1494/2018-1268


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně TosaInu, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 29153581, zastoupené Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení 10.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 56/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 53/2017-1225, ve znění usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 53/2017-1243, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 53/2017-1225, ve znění usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 53/2017-1243, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 31 Cm 56/2009-1183, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 10.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, č. j. 31 Cm 56/2009-680, ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2012, č. j. 31 Cm 56/2009-884, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 5 Cmo 341/2012-967, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a druhý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 31 Cm 56/2009-1083, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 5.000.000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované usnesením ze dne 2. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 242/2015-1132, rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně opětovně k dalšímu řízení.

[3] Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1) Dne 3. 11. 2004 právní předchůdkyně žalované, Česká konsolidační agentura (dále též jen „ČKA“), jako prodávající a právní předchůdkyně žalobkyně, ÚAMK a. s., jako kupující uzavřely smlouvu o koupi a prodeji akcií společnosti Autoklub Bohemia Assistance a. s. (dále též jen „Smlouva“), kterou prodávající prodala kupující 828 ks kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě jedné akcie 100.000 Kč představujících 69 % podíl na základním kapitálu Autoklub Bohemia Assistance a. s. (dále též jen „Společnost“) za kupní cenu 67.000.000 Kč.

2) V článku 5.2.1 Smlouvy se ČKA zavázala do doby převodu akcií podle Smlouvy nebo ukončení Smlouvy zdržet veškerých právních úkonů (zejména takového výkonu hlasovacích práv na valných hromadách Společnosti), které by v důsledku mohly vést k vzniku budoucích závazků nevýhodných pro Společnost nebo Společnost poškozujících. Pro případ porušení této povinnosti se ČKA zavázala zaplatit ÚAMK a. s. smluvní pokutu ve výši 10.000.000 Kč (článek 7.2.2 Smlouvy).

3) K převodu akcií podle Smlouvy došlo dne 23. 3. 2005.

4) Dne 16. 3. 2005 uzavřely Společnost jako prodávající a BPA sport marketing a. s. jako kupující kupní smlouvu, kterou prodávající prodala kupující nemovitosti (zapsané na LV 404 v katastrálním území Čestlice a na LV 744 v katastrálním území Průhonice) vložené v roce 1995 do základního kapitálu Společnosti jako nepeněžitý vklad v hodnotě 89.100.000 Kč za kupní cenu 32.280.000 Kč, když předtím tento prodej schválila dozorčí rada Společnosti (dne 2. 2. 2005) a představenstvo Společnosti (dne 3. 3. 2005), v nichž měla ČKA jako většinový akcionář své nominanty. ČKA dala svým nominantům v orgánech Společnosti pokyn hlasovat pro prodej nemovitostí. Bez hlasů nominantů ČKA v orgánech Společnosti by ke schválení prodeje nemovitostí nedošlo.

5) Na nemovitostech v době jejich prodeje vázlo zástavní právo smluvní ve prospěch ACT Investment B. V. a věcná břemena.

6) Zástavní věřitel ACT Investment B. V. již dne 25. 10. 2004 oznámil Společnosti, že hodlá provést nedobrovolnou dražbu nemovitostí.

7) Dopisem ze dne 13. 12. 2007 vyzvala ÚAMK a. s. ČKA k úhradě smluvní pokuty ve výši 10.000.000 Kč s tím, že prodejem nemovitostí ČKA porušila povinnost uvedenou v článku 5.2.1 Smlouvy.

[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že prodejem nemovitostí Společnost čelila nedobrovolné dražbě, v rámci které by nemohla ovlivnit cenu, za kterou by nemovitosti byly prodány, a nemohla by ovlivnit ani použití výtěžku dražby. Prodejem nemovitostí podle soudu ČKA neporušila článek 5.2.1 Smlouvy, neboť prodej nemovitostí byl nevyhnutelný. Žalobkyni proto nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty.

[5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 10.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

[6] Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož „žalovaná neprokázala, že by bylo nevyhnutelné prodat pozemek poté, co si právní předchůdkyně žalobkyně koupila akcie. V souvislosti s předchozím zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu dostala žalovaná šanci stěžejní rozhodující skutečnost prokázat, tato šance nedoznala svého naplnění“. Žalobkyní uplatněný požadavek na zaplacení smluvní pokuty proto odvolací soud shledal oprávněným.

[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 5. 3. 2018 dovolání, které posléze doplnila podáním ze dne 8. 3. 2018.

[8] K podání dovolatelky ze dne 8. 3. 2018 označenému jako doplnění dovolání Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť toto podání bylo učiněno po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání, tedy opožděně. Lhůta k podání dovolání začala podle § 57 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce (tj. dnem 5. 1. 2018) a v souladu s § 240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř. uplynula dne 5. 3. 2018. Na běh dovolací lhůty nemá v posuzované věci vliv vydání opravného usnesení odvolacím soudem.

[9] Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3719/2012, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinky předvídané v ustanovení § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení) jsou spojovány jen s takovou opravou, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné (srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5447/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016).

[10] Opravným usnesením ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 53/2017-1243, sice došlo k obsahové změně výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska práv a povinností, avšak oprava se netýkala jistiny nároku na zaplacení smluvní pokuty, jejíž existenci dovolatelka v dovolání a v jeho doplnění zpochybňuje, ale výhradně úroku z prodlení. Oprava této zjevné nesprávnosti ve výroku rozsudku odvolacího soudu proto měla za následek nové otevření lhůty k podání dovolání proti opravenému rozsudku ve smyslu § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. pouze ve vztahu k úroku z prodlení, jehož samotnou výši dovolatelka v dovolání ani v jeho doplnění nezpochybňuje.

[11] Dovolatelka opírá přípustnost dovolání ze dne 5. 3. 2018 o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně má dovolatelka za to, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, čímž porušil její právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

[12] Dovolatelka považuje postup odvolacího soudu za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, a rovněž s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2240/2010.

[13] Zamítl-li soud prvního stupně žalobu, nelze z takového „výsledku sporu činit závěr, že žalovaná netvrdila rozhodné skutečnosti či neoznačila důkazy k prokázání nevyhnutelnosti prodeje pozemků“. Dovolatelka má za to, že „řádně a adekvátně“ reagovala na výzvy soudu prvního stupně. Uzavřel-li poté odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že „žalovaná netvrdila, proč byl prodej předmětných pozemků nevyhnutelný, avšak nezaslal žalované žádnou písemnou výzvu ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ani ji v tomto smyslu nepoučil při ústním jednání dne 15. 11. 2017“, bylo pro dovolatelku jeho rozhodnutí „krajně nečekané“.

[14] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.

[15] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

[16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky existence povinnosti odvolacího soudu učinit výzvu a poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

[18] Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).

[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 118a o. s. ř. se podává, že:

1) Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).

2) Smyslem § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, a judikaturu v něm citovanou).

3) Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 115/2012“)].

4) Poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy že účastník neunese důkazní břemeno, a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. proto mimo jiné vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srovnej R 115/2012).

5) Soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).

6) V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012].

7) Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).

[20] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval.Dospěl-li – oproti soudu prvního stupně – k odlišnému závěru ohledně toho, zda dovolatelka prokázala nevyhnutelnost prodeje nemovitostí, měl dovolatelce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení o tom, že důkazy, které dosud k prokázání nevyhnutelnosti prodeje nemovitostí navrhla a jež byly provedeny, spornou skutečnost neprokazují a vyzvat ji, aby k tvrzené skutečnosti označila důkazy další, jinak ponese následky neunesení důkazního břemene.

[21] Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

[22] Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[23] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[24] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 29. 1. 2020


JUDr. Marek Doležal
předseda senátu