Rozhodnutí NS

8 Tdo 13/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:8 Tdo 13/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.13.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 13/2020-324

USNESENÍ


Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 Tmo 24/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 5 Tm 41/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě, soudu pro mládež, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 Tm 41/2018, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále jen „mladistvý“ či „dovolatel“) uznán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody na šestnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestních opatřeních spoluobviněných mladistvých BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného DDDDD (pseudonym) na náhradu škody.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý AAAAA dopustil provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se spoluobviněnými mladistvými BBBBB a CCCCC dne 24. května 2017 kolem 13:00 hodin v Mostě, v ulici XY, v parku u fontány společně s nezletilým EEEEE (pseudonym), narozeným XY, současně přistoupili k DDDDD, narozenému XY, a FFFFF (pseudonym), narozenému XY, které obstoupili, následně mladistvý AAAAA DDDDD vyzval, ať jim dá peníze, v důsledku toho, že DDDDD z nich měl strach, vyndal svou peněženku, kterou otevřel, a mladistvý AAAAA mu z peněženky vytrhl stravenku v hodnotě 60 Kč, kdy dále mladistvý AAAAA od FFFFF požadoval jeho hodinky značky Casio, které si FFFFF schoval s rukou za zády, všichni mladiství z místa činu poté, co se zmocnili stravenky DDDDD, čímž způsobili škodu R. B., narozenému XY, ve výši 60 Kč, utekli.

3. Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestnímu opatření, podal za mladistvého GGGGG (pseudonym), proti němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému, jeho obhájce odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 Tmo 24/2019, podle § 256 tr. ř. bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 5 Tmo 24/2019, podal za mladistvého jeho obhájce Mgr. Michal Mleziva, LL.M.,v zákonné lhůtě dovolání (§ 302 a násl. tr. ř.). Odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel měl za to, že soudy nižšího stupně skutek nesprávně právně posoudily. Podle jeho názoru nedošlo k užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mladistvý vůči poškozeným dopustil násilí v úmyslu získat cizí věci. O okolnostech, za nichž došlo k obstoupení poškozených, panují nadále pochybnosti. Především nebylo postaveno najisto, co mladistvé k uvedenému jednání vedlo. Obě skupiny – jak mladiství, tak poškození – se do značné míry shodují v tom, že důvodem bylo chování poškozeného DDDDD, který na mladistvé „dělal obličeje“. Z toho vyplývá, že cílem obstoupení poškozených bylo vyříkat si danou situaci, nikoliv přisvojit si věci patřící poškozeným. Po obstoupení došlo k vzájemné konfrontaci a k vydání stravenky za dosud nevyjasněných okolností. V daném kontextu nelze přehlédnout, že poškození měli z mladistvých strach již jen proto, že se jednalo o Romy. Podle dovolatele nebyly naplněny znaky stíhaného provinění loupeže, jednání mělo být posouzeno maximálně jako provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to i s ohledem na pravidlo in dubio pro reo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a Okresnímu soudu v Mostě, soudu pro mládež, věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatnil mladistvý v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že soudy vycházely z výpovědí poškozených, kteří shodně popsali, jak je mladiství obstoupili a vyžadovali po nich peníze nebo stravenku. Mladiství měli nad poškozenými početní, věkovou i fyzickou převahu a bylo zjevné, že poškození měli z mladistvých strach, což ostatně připustili i mladiství BBBBB a CCCCC. Tento skutkový závěr byl dále podpořen i výpověďmi svědkyň z řad asistentek prevence kriminality a otce poškozeného, kteří shodně uvedli, že poté co mladistvé s odstupem několika dní s incidentem konfrontovali, se jim mladiství doznali, uznali svou chybu a omluvili se. Námitku, že nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že by vůči poškozeným bylo užito pohrůžky násilí, označila státní zástupkyně za zcela nedůvodnou, neboť pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání. Z jednání mladistvých, kdy ve fyzické, početní i věkové převaze obstoupili poškozené, jasně vyplývalo jejich odhodlání použít vůči poškozeným ihned násilí, nepodrobí-li se jejich vůli. Přesně takový účinek jednání mladistvých mělo, neboť poškození z nich měli strach, a proto jim poškozený DDDDD vydal svou peněženku. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že pokud došlo ze strany poškozených bezprostředně před činem k nějakým posunkům nebo gestikulaci směrem k mladistvým, žádné takové gesto nebo posunek poškozeného nemůže být okolností vylučující protiprávnost provinění loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Uzavřela, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání


7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

8. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

10. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

11. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (str. 4, bod 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 a 3, body 7, 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nad rámec výše uvedeného lze nicméně poznamenat, že mladistvý je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován autentickými, přesvědčivými, vzájemně korespondujícími a jako celek věrohodnými výpověďmi poškozených DDDDD (č. listu 93–96) a FFFFF (č. listu 108–110), konvenujícími s výpověďmi I. M. (č. listu 266), matky poškozeného FFFFF, M. B. (č. listu 124–126) a M. H. (č. listu 128–130), asistentek prevence kriminality, a částečně i s výpověďmi spoluobviněných mladistvých BBBBB (č. listu 63–68) a CCCCC (č. listu 266) a s výpovědí EEEEE (č. listu 132–135), známého spoluobviněných mladistvých. Na základě těchto důkazů lze jednoznačně konstatovat, že okolnosti obstoupení poškozených mladistvými nejsou neznámé, v řízení bylo zcela nepochybně postaveno najisto, že důvodem, proč tak mladiství učinili, bylo zrealizování jejich záměru v podobě přisvojení si cizí věci, nikoliv údajné vyříkávání si předchozího chování, jehož se měli podle tvrzení obhajoby poškození vůči mladistvým dopustit. Případný smích poškozených, jenž evidentně nijak nesouvisel s mladistvými, resp. jim zjevně nebyl určen, mladistvé nejspíše pouze upozornil na přítomnost poškozených v jejich blízkosti a vyvolal v nich zájem získat jednoduchým způsobem něco, co jim nenáleží. Soudy nižších stupňů přiléhavě akcentovaly početní, věkovou i fyzickou převahu mladistvých nad poškozenými, které si byli mladiství velmi dobře vědomi a kterou také pro provedení zamýšleného záměru cíleně využili.

12. Dovolací soud nemá žádných pochyb o tom, že jednání mladistvého AAAAA popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnilo všechny znaky provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku soudy nižších stupňů shledává správným.

13. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu mladiství proti jinému užili pohrůžku (přesněji má být uvedeno „pohrůžky“) bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

14. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Jak již bylo zdůrazněno, pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl.

15. V posuzované věci mladiství, kteří vnímali pocity, jež v nezletilých poškozených svou pouhou přítomností v jejich blízkosti vyvolali, k těmto přistoupili a obstoupili je za účelem prosazení si své vůle spočívající v záměru získat cizí věc/věci. Tím, že mladistvý AAAAA poškozené za situace, že se k nim spolu s ostatními mladistvými těsně přiblížili a že jim způsobem, kterým si k nim stoupli, zamezili možnost volného pohybu, resp. případného útěku z místa, vyzval k vydání peněz, užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedená pohrůžka bezprostředního násilí nebyla učiněna výslovně, nebyla vyjádřena slovně, nýbrž byla provedena konkludentně, a jako taková měla vliv na následné jednání poškozeného DDDDD, který vyndal svou peněženku, z níž mu mladistvý AAAAA vytrhl stravenku v hodnotě 60 Kč. Pokud by nebylo jednání mladistvých, poškozený by k vyndání peněženky nepřistoupil. Obhajoba spočívající v tvrzení, že k vydání stravenky došlo za dosud nevyjasněných okolností, je lichá. K vyndání peněženky došlo v důsledku působení pohrůžky bezprostředního násilí na psychiku poškozeného, který ze strachu, aby mu mladiství neublížili, raději obětoval svůj majetek. Navíc nutno zdůraznit (jak výše naznačeno), že poškozený stravenku mladistvému GGGGG nevydal, nýbrž mu ji mladistvý z peněženky sám vytrhl. Dále nutno akcentovat, že se mladistvý AAAAA se stravenkou nespokojil a po poškozeném FFFFF požadoval jeho hodinky. O tom, že mladistvý po objektivní stránce naplnil znaky provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nelze pochybovat. Nelze pochybovat ani o naplnění subjektivní stránky uvedeného provinění. Tím, že působením pohrůžky bezprostředního násilí poškozeného DDDDD vyzval k vydání peněz a z vyndané peněženky mu posléze vytrhl stravenku v hodnotě 60 Kč a že po poškozeném FFFFF za stejné situace požadoval jeho hodinky, je zjevně doloženo, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně svobody rozhodování v majetkové sféře a zájem na ochraně majetku [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

16. Pokud jde o výtku týkající se možné právní kvalifikace skutku jako provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem pouze pro úplnost podotýká, že z provedených důkazů vyplynulo, že mladiství vůči poškozeným užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jejich věcí, čímž naplnili znaky provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívající v přisvojení si cizí věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, bez použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.

17. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu