Rozhodnutí NS

22 Cdo 420/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 420/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.420.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 420/2020-389


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. Ch., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedlářem, advokátem se sídlem v Jesenicích, Vavřínová 244, proti žalované J. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 238/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 62 Co 100/2019-355, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2019, č. j. 11 C 238/2015-290, přikázal ze společného jmění manželů žalobci nemovitosti uvedené ve výroku I., zůstatek na bankovním účtu ve výroku II., závazek z hypoteční smlouvy ve výroku III. a výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl. Výrokem V. zamítl žalobu na vypořádání ostatních věcí a majetkových hodnot navržených k vypořádání a výroky VI. až. VIII. rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 62 Co 100/2019-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. (výrok I.), změnil ohledně výše vyrovnávacího podílu a doby k jeho zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).

Proti rozsudku (konkrétně proti výrokům I., II. a IV.) podává žalobce („dovolatel“) dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 a § 238a o. s. ř.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku dovolatel nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Situaci dokresluje, že dovolání nijak nevymezuje ani to, v čem by měl spočívat jedině přípustný dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z posledního odstavce dovolání lze dovodit, že napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění, to je však v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K vyjádření žalované k dovolání: O přípustnosti dovolání, která je pro rozhodnutí o dovolání prvotní a zásadní, se toto vyjádření nijak nezmiňuje. Obsahuje sice úvahu o tom, jaký dovolací důvod by mohl být v dovolání (zjevně implicitně) uplatněn, nicméně ta vychází z již opuštěné úpravy dovolacích důvodů, neboť se zabývá důvody uvedenými v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., které však ze zákona vypustila novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 404/2012 Sb. [důvod uvedený dříve v § 241a odst. 2 pod písm. b) o. s. ř. je nyní jediným přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)]. Tomu ostatně odpovídá i názor pod bodem 5. vyjádření, že dovolací soud nemůže změnit napadené rozhodnutí [viz však § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a také – ostatně i podle předchozích úprav v této souvislostí nepřípadná – poznámka o nenavržení důkazů potřebných k prokázání důvodů dovolání (dokazování se podle účinné úpravy v dovolacím řízení neprovádí). Náklady na toto vyjádření by nebyly vynaloženy z hlediska uplatňování nebo bránění práva účelně, jak požaduje § 142 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř., a proto dovolací soud nepřiznal žalované právo na jejich náhradu.

Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu