Rozhodnutí NS

4 Tdo 1591/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:4 Tdo 1591/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1591.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 210 odst. 2,4 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1591/2019-600


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného K. J., nar. XY, okr. Děčín, čerpadlář, trvale bytem XY, okr. Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 376/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 244/2011, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 24 T 244/2011, byli obvinění P. B. a K. J. uznáni vinnými ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

dne 09.10.2009 uzavřel obž. P. B. s Kooperativa pojišťovnou, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, pojistnou smlouvu o komplexním pojištění vozidla – GLOBAL č. 6265539690 ohledně automobilu zn. Citroen Nemo, r. z. XY, VIN: XY, následně dne 05.04.2010 nahlásil telefonicky na zákaznickou linku pojišťovny, že dne 02.04.2010 ve 20.30 hod. došlo na veřejné komunikaci mezi Jiříkovem a Šluknovem, okr. Děčín, k dopravní nehodě mezi pojištěným vozidlem, které sám řídil, a nákladním vozidlem zn. Ford Galaxy, r. z. XY, které bylo v době dopravní nehody řízeno obž. K. J., v rámci hlášení pojistné události uznal zavinění dopravní nehody s tím, že se nevěnoval dostatečně řízení vozidla a vjel do protisměru, kde došlo k čelnímu střetu s poškozeným vozidlem a uvedl, že na jeho vozidle došlo v důsledku dopravní nehody k poškození jeho přední části, airbagů, chladiče, sloupků, blatníků, motoru, motorové stěny, levého předního světlometu, pravého předního světlometu, pravých předních dveří, levých předních dveří, dále pojišťovně nahlásil, že vůz druhého účastníka dopravní nehody měl v důsledku nehodového děje poškozenu přední část, konkrétně hauptnu, světlomety a nárazník, dne 06.04.2010 oznámil telefonicky na zákaznickou linku pojišťovny obž. J. pojistnou událost k výše uvedené dopravní nehodě, kdy uvedl, že řidič pojištěného vozu v zatáčce vjel do protisměru a narazil do poškozeného vozidla, přičemž při dopravní nehodě byla poškozena přední část jím řízeného vozidla, Kooperativa pojišťovna, a.s., pak na základě účastníky dopravní nehody uvedených skutečností a na základě vlastního šetření vyplatila z titulu havarijního pojištění obž. B. pojistné plnění ve výši 121.315,- Kč a společnosti R. B. - a. IČ: 27325512, se sídlem Varnsdorf, Náchodská 1982, se souhlasem vlastníka vozidla Ford Galaxy, r. z. XY, M. W., nar. XY, z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla Citroen Nemo, r. z. XY, pojistné plnění ve výši 83.993,- Kč, přičemž následně bylo zjištěno, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, jaký popsali její účastníci, což bylo potvrzeno závěry znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka, znalce z oboru z oboru doprava, odvětví strojírenství všeobecné, posuzování technického stavu motorových vozidel, strojů a zařízení, z vyplývá, že deklarovaný střet a deklarovaný pohyb dotčených vozidel po střetu, stejně tak účastníky popisovaný průběh dopravní nehody, jsou technicky nepřijatelné.

Za uvedený trestný čin uložil Okresní soud v Děčíně obviněným shodně podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třicet (30) měsíců. Výkon tohoto trestu jim podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti (36) měsíců.

Současně uložil oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, sídlem Praha-Karlín, Pobřežní 665/21, na náhradě škody částku ve výši 205.308 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12 4. 2016, sp. zn. 24 T 244/2011, podali oba obvinění odvolání směřující do všech výroků. O odvoláních obviněných rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 376/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obvinění uznáni vinnými ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

společným jednáním dne 2. 4. 2010 okolo 20:30 hodin zinscenovali v katastru obce XY, okres Děčín, dopravní nehodu, k níž mělo dojít tím způsobem, že obžalovaný P. B. řídil na silnici III. třídy č. 2662 v km 5,962 vozidlo zn. Citroën Nemo, 1,4 HDI, r. z. XY, VIN: XY, ve směru od Jiříkova na Šluknov, přičemž se neměl plně věnovat řízení, měl najet do protisměrné části vozovky, kde se měl čelně střetnout s vozidlem Ford Galaxy 1.9 TDI, r. z. XY, VIN: XY, vlastníka M. W., narozeného XY, řízeného obžalovaným K. J., v důsledku čehož mělo dojít k poškození obou vozidel, ačkoliv k nehodovému ději, vzniku a rozsahu poškození vozidel tímto technicky nepřijatelným způsobem nedošlo, načež dne 5. 4. 2010 obžalovaný P. B. a dne 6. 4. 2010 obžalovaný K. J. tuto fiktivní nehodu telefonicky nahlásili na zákaznickou linku pojišťovny, a takto jednali s cílem neoprávněně vylákat z poškozené Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy o komplexním pojištění vozidla – GLOBAL č. 6265539690 ohledně automobilu zn. Citroën Nemo, r. z. XY, kterou obžalovaný P. B. uzavřel dne 09. 10. 2009 s poškozenou Kooperativa pojišťovnou, a.s., Vienna Insurance Group, přičemž v důsledku tohoto jejich jednání s ohledem na jimi uplatněný rozsah poškození vozidel, poškozená Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, vyplatila z titulu havarijního pojištění pod číslem škodní události 6100019585 obžalovanému P. B. pojistné plnění ve výši 121 315 Kč a společnosti R. B. – a. IČ: 27325512, se souhlasem vlastníka vozidla Ford Galaxy, r. z. XY, M. W., z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla Citroën Nemo, r. z. XY, pojistné plnění ve výši 83 993 Kč, čímž poškozené Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, způsobili škodu ve výši 205 308 Kč.

Za uvedený přečin uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněným shodně podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti (20) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku oběma obviněným výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti (30) měsíců.

Současně uložil obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, sídlem Praha-Karlín, Pobřežní 665/21, na náhradě škody částku ve výši 205 308 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 376/2017, podal obviněný K. J. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) prostřednictvím obhájkyně dne 11. 2. 2019 dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Citovaný dovolací důvod dovozuje obviněný pak z toho, že se trestněprávního jednání nedopustil, neboť svým jednáním nenaplnil objektivní stránku daného trestného činu, když nepředstíral událost, s níž je spojeno právo na pojistné plnění a současně u něj chybí zavinění, když pouze popsal dopravní nehodu tak, jak se stala. Současně namítá, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad, když nalézací ani odvolací soud, nepostupovaly způsobem souladným s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Vytýká soudům dále porušení práva na spravedlivý proces. Následně obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy.

Obviněný uvádí, že závěr o zinscenování dopravní nehody nemá oporu v provedeném dokazování, neboť jedinou skutečnost, kterou lze ze znaleckého posudku (stěžejního důkazu) vyvodit je to, že druhé vozidlo (vozidlo Citröen Nemo), vykazovalo některá poškození shodná s těmi, která vykazovalo již při své dřívější dopravní nehodě. Toto zjištění ovšem neumožňuje dospět k závěru, že by dopravní nehoda byla zinscenována. Podle obviněného je znalecký posudek a zejména pak vystoupení znalce u hlavního líčení nepřesvědčivé, když znalec používal nepřesná a vágní vyjádření a svá tvrzení nedokázal argumentačně podpořit, přičemž následně se obviněný vyjadřuje k jednotlivým pasážím znaleckého posudku, které podle obviněného jasně prokazují nízkou důkazní hodnotu daného posudku. Současně zdůrazňuje skutečnost, že znalec předmětné vozidlo neměl fyzicky k dispozici, což podporuje podle obviněného jím tvrzený závěr o nepřesvědčivosti závěru znalce.

Ve vztahu ke znaleckému posudku dovolatel dále uvádí, že závěry vyvozené z tohoto důkazu jsou ve zjevném rozporu s dalšími shromážděnými důkazy, zejména pak s výpovědí svědka H. a W. Následně obviněný zdůrazňuje, že je potřeba hodnotit kriticky všechny důkazy a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 je pak třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého posudku.

Obviněný se odvolává na výpověď svědka S., svědka W. a svědka H., přičemž zdůrazňuje, že podle jejich výpovědi vozidlo Ford Galaxy těsně před nehodou nejevilo známky vnějšího poškození a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů výpovědi těchto svědků hodnotily. Současně poukazuje na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by obviněného P. B. znal a nebyl zjištěn motiv jeho případné trestné činnosti.
Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na skutečnost, že pojistné plnění bylo vyplaceno přímo a. R. B., je spolehlivě eliminován závěr o jeho zavinění.

Závěr o společném jednání s odsouzeným P. B. je podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť tento závěr se opírá o skutečnost, že vozidlo druhého účastníka dopravní nehody vykazovalo známky poškození shodné s jeho dřívějším poškozením. Poukazuje na skutečnost, že neurčoval rozsah poškození vozidel a že pokud měla Policie ČR již v době nehody pochybnosti o průběhu skutkového děje, tak neměl být dán pokyn k odtažení vozidel z místa nehody, ale měly být zajištěny všechny stopy na místě nehody, což se evidentně nestalo.

Zdůrazňuje, že závěr soudu druhého stupně, že si byl vědom toho, že nejméně vozidlo Citröen nese znaky poškození, která vznikla na jiném místě a obě předmětná vozidla po vzájemné předchozí domluvě s odsouzeným P. B. na místo připravili, postrádá oporu v provedeném dokazování. Postup soudu druhého stupně hodnotí dovolatel jako porušení ústavní zásady presumpce neviny a subprincipu in dubio pro reo, neboť v dané věci podle něj chyběly důkazy o jeho zavinění.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 376/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 24 T 244/2011 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 250/2019 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem namítané vady pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (neprokázání, že by předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobil takovým činem větší škodu, absence důkazů o zavinění), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě ještě vhodné zdůraznit, že byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek zpochybňuje otázku naplnění objektivní stránky trestného činu a otázku zavinění, tak z pohledu konkrétně zvolených dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přes shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým uplatněným námitkám. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Zde je na místě konstatovat, že námitka existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem může vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Z pohledu tohoto naznačeného závěru je ovšem třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy musí být objektivně prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 Listiny, je třeba zdůraznit, že klíčový je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je možno konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva na spravedlivý proces fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas. Z pohledu zvolené argumentace a tvrzení obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, když všechny provedené důkazy hodnotily v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 9-11 rozsudku soudu prvního stupně), když se zabýval i objektivní stránkou jednání obviněného a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný spolu s druhým obviněným uvedli nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobili takovým činem větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se také zabýval i subjektivní stránkou jednání obviněného a dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně).

Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 5-8, bod 13. – 18. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně pak napravil určité pochybení, kterého se soud prvního stupně dopustil při právní kvalifikaci jednání dovolatele a spoluobviněného P. B., když na rozdíl od soudu prvního stupně jednání obviněného a spoluobviněného subsumoval pod ustanovení § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, nikoliv pod § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že k dopravní nehodě na uvedeném místě a čase vůbec nedošlo.

Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Proto lze vyvodit závěr, že v dané věci tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem není dán. V dané souvislosti je třeba ještě zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky jako v rámci podaného odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takový případ se v předmětné věci jedná.

Ve vztahu k námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobil takovým činem škodu, když obviněný především zpochybňuje závěry znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka, jakožto i kvalitu daného znaleckého posudku, a současně odkazuje na výpovědi svědků W. a H., které potvrzují, že vozidlo, které řídil, nejevilo známky poškození, je především třeba uvést, že se jedná o skutkovou námitku spočívající v hodnocení důkazů, přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu. Lze uvést, že obviněný především namítá, že soud druhého stupně deformoval důkazy a vyvodil z nich skutková zjištění, která z nich nevyplývají a kterými je především skutkový závěr, že k nehodovému ději mezi vozidly Citroën Nemo a Ford Galaxy 1,9 TDI vůbec nedošlo. Přestože se jedná o námitku do hodnocení důkazů, tak je možno stručně uvést, že závěry znalce nestojí osamoceně, nýbrž korespondují s dalšími ve věci opatřenými důkazy jako např. fotografiemi vozidla Citroën Nemo, zachycující dílem totožná poškození tohoto vozidla po obou dopravních nehodách či protokolem o ohledání místa dopravní nehody, který popisuje nejen absenci brzdných či smykových stop vozidel, ale kupříkladu i absenci otěru laku či jeho úlomku z vozidla Citroën Nemo na vozidle Ford Galaxy či poškození disku levého zadního kola vozidla Citroën Nemo zjevně nesouvisející s posuzovanou dopravní nehodou. Závěry znalce sice připouštějí, že některá dílčí poškození vozidla Ford Galaxy mohla vzniknout při projednávané dopravní nehodě střetem s vozidlem Citroën Nemo, avšak v celkovém rozsahu poškození obou těchto vozidel navzájem nekoresponduje. Nejvyšší soud v dovozených skutkových zjištěních soudu druhého stupně neshledává deformaci těchto provedených důkazů a pro stručnost odkazuje na jeho úvahy (viz str. 6-8, body 14. – 19. rozsudku soudu druhého stupně). Navíc je třeba zdůraznit, že již při šetření dopravní nehody měli příslušníci dopravní policie ČR jisté podezření, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu, což právě svědka R., který na věci není nijak zainteresován, vedlo k tomu, aby následně provedl kontrolu předchozí dopravní nehody předmětného vozidla zn. Citroën Nemo. Lze tedy uzavřít, že znalecký posudek nestojí osamoceně, jak se snaží dovolatel naznačit, nýbrž je podporován i dalšími provedenými důkazy, které spolu navzájem korespondují.

Obviněný dále namítá, že nebylo prokázáno zavinění. I tato námitka je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť obviněný primárně zpochybňuje jejich skutková zjištění. Bez ohledu na skutkovou povahu těchto námitek je třeba uvést, že jak soud prvního stupně, jakožto i soud druhého stupně výslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém, byť lze připustit, že jejich úvahy jsou v tomto směru stručnější. Zde je na místě ještě zdůraznit, že ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku, postačuje zavinění ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti, když ve vztahu k základní skutkové podstatě se ovšem vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Pro stručnost je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že obviněný svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný zákonem, neboť jednal zcela vědomě a cíleně, neboť musel na posuzovaném jednání participovat aktivně. Obviněný totiž zcela vědomě nahlásil pojišťovně pojistnou událost, k níž nedošlo, jednal tedy v úmyslu přímém, když si musel být vědom, že předstíráním existence pojistné události se dopouští trestného činu.

Ve vztahu k námitce obviněného, že neznal druhého obviněného P. B., Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na odůvodnění soudu druhého stupně (viz bod 18, str. 8 rozsudku soudu druhého stupně), ve kterém soud druhého stupně správně zdůraznil, že z provedeného dokazování je zřejmé, že je vyloučeno, aby daný skutek spáchal pouze obviněný P. B., a současně, že dovolatel se na spáchání skutku podílel aktivním jednáním (nahlásil pojišťovně zcela lživé skutečnosti o průběhu dopravní nehody). Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že pojistné plnění bylo vyplaceno autoservisu, a proto by měl být eliminován závěr o jeho zavinění. Touto námitkou se již zabývaly soudy prvního i druhého stupně (viz bod 17., str. 7-8 rozsudku soudu druhého stupně). Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení spáchání trestného činu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku je nepodstatné, zda pojistné plnění bylo vyplaceno přímo obviněnému nebo jiné osobě, neboť uvedenou skutkovou podstatu naplní i ten, kdo jedná v úmyslu opatřit prospěch jiné osobě. V tomto směru je třeba nakonec zdůraznit, že prospěch ze spáchané trestné činnosti získal nepochybně i majitel vozidla, které řídil obviněný, neboť opravu vozidla, kterou by byl nucen autoservisu uhradit, zaplatila za něho pojišťovna. Zde je nezbytné zdůraznit, že k poškození vozidla nedošlo při předmětné dopravní nehodě, takže neměl na toto plnění právní nárok z titulu pojistného plnění a tím došlo k tomu, že majitel vozidla získal neoprávněný majetkový prospěch.

K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Rovněž tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).

Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu