Rozhodnutí NS

22 Cdo 3296/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3296/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3296.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podílové spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1147 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
II.ÚS 358/19
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
09/27/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3296/2018-433


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Trojská 593/140, proti žalovanému Z. S., zastoupenému Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 258/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 58 Co 205/2015-374, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 48 C 258/2011-186, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc., jehož součástí je budova, a k pozemku parc., vše v k. ú. P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsané na LV pro obec P., u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P., a id. ½ předmětných nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 500 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 10 625 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 1114/2016-300, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 58 Co 205/2015-374, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 10 580 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu 1) v otázce protiprávnosti jednání žalovaného ve vztahu k okolnostem jeho bydlení v domě a s tím související otázce účelného využití předmětných nemovitostí, 2) v otázce schopnosti žalovaného uhradit „vypořádací podíl“ a 3) v otázce, jak se jednotliví účastníci o předmětné nemovitosti zasloužili. Odvolací soud dovodil, že žalovaný se do domu nastěhoval svévolně, tj. bez souhlasu žalobce, takže žalovaný měl podle všeho jednat protiprávně, pročež jeho bydlení v domě nelze přiznat právní relevanci. Žalovaný poukazuje na žalobní tvrzení, z nichž má vyplývat, že žalobce dal žalovanému přinejmenším konkludentní souhlas s bydlením; neobstojí tak závěr odvolacího soudu, že uspokojení bytové potřeby žalovaného nelze považovat za jemu svědčící hledisko. Odvolací soud rovněž relativizoval dobu, po kterou žalovaný dům k bydlení užíval; nesouhlasí s tím, že žil v domě pouze několik let, nýbrž zde bydlel 51 let, z toho 45 let s matkou a následně s rodinou až do roku 1992, kdy se museli kvůli plánované rekonstrukci vystěhovat, v roce 2010 se žalovaný s rodinou do domu vrátili a žili zde dostatečně dlouho, aby si k domu vybudovali vztah. Jestliže se žalovaný s rodinou odstěhovali v důsledku předchozího soudního rozhodnutí, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži. Ohledně kritéria solventnosti nesouhlasí s tím, že svědčí spíše ve prospěch žalobce, který prokázal, že disponuje dostatečnou hotovostí, zatímco žalovaný doložil možnost platby na základě úvěrové smlouvy, která nebyla doposud uzavřena a úvěr bude skutečně poskytnut. Poukazuje na závaznost příslibu poskytnutí úvěru, jakož i na skutečnost, že žalobce v pariční lhůtě stanovené předchozím rozhodnutím vypořádací podíl nezaplatil. Odvolací soud nadto neřešil, zdali jsou prostředky na účtu žalobce k zaplacení stanovené náhrady dostačující a jakým způsobem je nabyl. Ohledně zásluhy o předmětné nemovitosti vycházel odvolací soud z toho, že se o ně řadu let výlučně staral žalobce, zajistil rekolaudaci domu na nebytové jednotky, výnosy z nemovitostí s tím související. Žalovanému pak odvolací soud kladl k tíži, že v této době neprojevil žádný zájem o nemovitosti a že se do domu nastěhoval nikoliv proto, aby uspokojil bytové potřeby své rodiny, nýbrž aby převzal kontrolu nad hospodařením. Takové hodnocení je kusé, neodpovídá skutkovým okolnostem věci, a tento závěr je tak nepřiměřený. Nebylo zhodnoceno, že správa nemovitosti byla pro žalobce zdrojem příjmu v době, kdy nebyl zaměstnán, nejednalo se z jeho strany o péči nad rámec obvyklých povinností. Nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný se v péči o nemovitosti podílel finančně, navrhoval správu třetí osobou, což žalobce neakceptoval, není pravdou, že by se nastěhoval do nemovitosti, aby hospodaření nadále ovládal. Žalobce primárně uspokojoval svou bytovou potřebu, po nastěhování se o nemovitosti řádně staral; období péče vynakládané žalovaným od roku 2010, odvolací soud nijak nezohlednil. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě spatřuje dovolatel přípustnost v tom, že odvolací soud se při rozhodování o tom, kterému ze spoluvlastníků přikáže předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Občanský zákoník stanoví možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, jakož i závazné pořadí jednotlivých způsobů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 (uveřejněný pod č. C 15 027 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (uveřejněný pod č. C 15 714 v Souboru)]. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, kam judikatura řadí též možnost transformovat bytový dům ve spoluvlastnictví i na bytové jednotky [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který má o společnou věc zájem, finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016], nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.).

V daném případě nebylo zpochybněno, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit a není možná ani transformace na bytové spoluvlastnictví. Jelikož o předmětné nemovitosti projevili oba účastníci zájem a doložili, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu (jsou solventní), bylo třeba posoudit, kterému z účastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány.

Občanský zákoník neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal.

Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví soud musí vzít do úvahy kritérium výše spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, jakož může vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.), například návrh na poskytnutí vyšší finanční náhrady [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (uveřejněné pod č. C 15 932 v Souboru)].

U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (uveřejněné pod č. C 15 932 v Souboru)].

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Při zvažování, kterému ze spoluvlastníků má odvolací soud předmětné nemovitosti přikázat do vlastnictví, vyšel z následujících kritérií: a) jak který z účastníků nemovitosti užíval, b) jak se který z účastníků o nemovitosti zasloužil, c) jak budou nemovitosti účelně využity a d) schopnost účastníků uhradit vypořádací podíl. V minulosti předmětné nemovitosti užívali oba účastníci, bydlela zde jejich původní rodina. Jestliže žalovaný poukazoval na silný vztah k domu, lze totéž hodnocení vztáhnout i na žalobce, který rovněž tvořil součást rodiny. Žalovaný sice v domě bydlel se svou rodinou, jednalo se však pouze o několik let, navíc po svévolném nastěhování bez souhlasu žalobce v rozporu s kolaudačním stavem, pročež hledisko uspokojení bytové potřeby žalovaného nelze považovat za jemu svědčící; ta byla do roku 2010 uspokojována jinde a stejně je tomu tak nyní, kdy se po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu z domu odstěhoval. Nemovitosti nadto primárně neslouží k bydlení, byly překolaudovány na nebytové prostory, jejich využití spočívá v jejich pronájmu za účelem zisku. Hledisko účelného využití tak svědčí oběma účastníkům, neboť nepochybně oba mohou nemovitosti k pronájmu využívat obdobným způsobem; žádný z účastníků přitom nebytové prostory neužíval pro vlastní podnikání ani takové využití neplánoval. Co se týče péče o nemovitosti, o ně se staral cca 20 let výlučně žalobce, zajistil rekolaudaci domu na nebytové jednotky a výnosy z nemovitosti. Žalovaný v té době žádný zájem o využití či péči o dům neprojevil; ten byl prokázán až od konce roku 2010, kdy dospěl k závěru, že žalobce hospodaří s nemovitostmi bez jeho účasti ve svůj vlastní prospěch. Žalovaný se snažil převzít minimálně část správy domu a současně se do domu bez souhlasu žalobce nastěhoval. V té době se vztahy mezi účastníky natolik vyhrotily, že došlo k návrhu na zrušení spoluvlastnictví. Zájem žalovaného krátce před podáním žaloby tak nebyl vyvolán potřebou realizovat zde své bydlení či podnikání, ale snahou převzít kontrolu nad hospodařením. Byť měl žalovaný nepochybně oprávněný zájem na dělení výnosů, o údržbu domu a zajištění jeho provozu se minimálně do té doby nezajímal a obstarával je žalobce; hledisko péče o nemovitosti tak svědčí spíše žalobci. Rovněž kritérium solventnosti svědčí spíše žalobci, který v řízení prokázal, že disponuje dostatečnou hotovostí, což vyplývá i z toho, že určenou částku předchozím rozhodnutím žalovanému vyplatil, zatímco žalovaný doložil možnost platby na základě úvěrové smlouvy, která nebyla dosud uzavřena, jednalo se fakticky o příslib smlouvy, k jejímuž naplnění bylo třeba splnění podmínek ve smlouvě uvedených. Hledisko solventnosti tak svědčí spíše žalobci. Oba účastníci jsou schopni předmětné nemovitosti řádně a účelně využít, jedná se o rodinný majetek, k němuž mají oba vztah, jsou přiměřeně solventní k vyplacení druhého spoluvlastníka, výsledek posouzení jednotlivých kritérií nebyl jednoznačný ve prospěch některého z nich, nicméně s ohledem na uvedené svědčí více ve prospěch žalobce.

Uvedené závěry odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud vycházeje z rovnodílného spoluvlastnictví účastníků stanovil relevantní kritéria pro rozhodnutí o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků a po jejich zhodnocení v souladu s judikaturou dospěl k závěru o tom, že je namístě přikázat nemovitosti žalobci. Na uvedeném přitom nemohou ničeho změnit výše uvedené výhrady žalovaného.

Namítal-li žalovaný, že se do domu nastěhoval na základě dohody s žalobcem, je třeba zdůraznit, že tím nepřípustně rozporuje skutkový stav, kdy odvolací soud skutkový závěr o existenci dohody spoluvlastníků neučinil; závěr o nemožnosti zohlednit bydlení žalovaného, který se do domu nastěhoval po 20 letech bez souhlasu druhého z rovnodílných spoluvlastníků, se tak nejeví nepřiměřený.

Poukazuje-li žalovaný na jeho významný citový vztah k předmětným nemovitostem a naopak bagatelizuje-li vztah žalobce, jedná se polemiku se závěry odvolacího soudu, která se nejeví nepřiměřená.

Rovněž dovolací soud nemá za to, že by měla být zpochybněna správa předmětných nemovitostí žalobcem toliko tím, že by si žalobce díky správě zajišťoval finanční prostředky na živobytí.

Pokud jde o zpochybňování závěrů o rozdílné solventnosti účastníků, je třeba zdůraznit, že solventnost je nejen předpokladem pro to, aby mohla být spoluvlastníkovi přikázána věc do výlučného vlastnictví, nýbrž i též jedním z kritérií, které lze zohlednit při rozhodnutí o tom, kterému ze spoluvlastníků má být společná věc přikázána. Odvolací soud přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zcela přiléhavě dovodil, že lepší solventnost má ten ze spoluvlastníků, který s finančními prostředky přímo disponuje, oproti tomu ze spoluvlastníků, který si musí zajistit finanční prostředky prostřednictvím zápůjčky či úvěru [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015 (uveřejněné pod č. C 15 452 v Souboru)]. Zpochybňování žalobcovy solventnosti je přitom bezpředmětné, neboť žalobce zaplatil žalovanému přiměřenou náhradu již na základě předchozího rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož odvolací soud v poměrech dané věci nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěry jsou přiměřené, napadené rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolatel se snaží v dovolání zpochybnit význam jednotlivých kritérií v poměrech souzené věci z hlediska opodstatněnosti, kterou těmto hlediskům přisoudil odvolací soud. Ve svém souhrnu však dovolací soud neshledal nic, co by zakládalo přípustnost dovolání z důvodu případné zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. 10. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu