Rozhodnutí NS

22 Cdo 428/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 428/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.428.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 1 obč. zák.
§ 149 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 428/2017-487

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce D. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 163/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-432, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-466, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-432, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-466, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
    Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 5 C 163/2013-379, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 C 163/2013-8, pomocného spisu, přikázal žalované k úhradě zůstatek dluhu ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0602846-8-01 u Českomoravské stavební spořitelny a. s. ze dne 4. 3. 2008; uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 217 207,45 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku; z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobce a žalované blíže specifikované movité věci; přikázal do vlastnictví žalobce záporný zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny a. s., ve výši – 15 292 Kč; přikázal do vlastnictví žalované záporný zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny a. s., ve výši – 5 178 Kč; rozhodl o vrácení přeplatku zálohy složené na náhradu nákladů řízení státu, každému z účastníků ve výši 941 Kč, a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.

    Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 30. 12. 2011. Za trvání manželství čerpali účastníci dva účelové úvěry na rekonstrukci nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované. Nejprve hypoteční úvěr u České spořitelny, a. s. na částku 509 500 Kč, který byl ke dni 29. 2. 2008 doplacen. Čerpána z něj byla celá částka 509 500 Kč a na jeho úhradu bylo zaplaceno 523 376,94 Kč, z toho 13 877 Kč na splátkách úroků a poplatcích. Dalším byl meziúvěr a úvěr ze stavebního spoření u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. v celkové výši 1 600 000 Kč na základě smluv o stavebním spoření, které byly poskytovány za účelem splacení úvěru nebo půjčky použité na financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu a údržbu, změnu a modernizaci rodinného domu. Tímto úvěrem došlo k přefinancování původního hypotéčního úvěru u České spořitelny, a. s. a zbytek byl použit na rekonstrukci domu ve vlastnictví žalované. Na jeho úhradu vynaložili účastníci za trvání manželství částku 316 004 Kč. Dále účastníci za trvání manželství čerpali neúčelový úvěr u České spořitelny, a. s. ve výši 100 000 Kč, na jehož splácení žalobce vynaložil po zániku manželství částku 103 052,90 Kč. Rovněž ze společného jmění manželů uhradili daň z nabytí nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované ve výši 20 677 Kč. Osobní účty obou účastníků vykazovaly zápornou hodnotu, u žalobce – 15 291,72 Kč a u žalované – 5 177,66 Kč. Hodnotu movitých věcí stanovil soud na částku 26 500 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazky z poskytnutých účelových úvěrů, čerpaných na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalované, nejsou součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Finanční prostředky vynaložené na uhrazené splátky představují investici ze SJM na výlučný majetek žalované (vnos) a i do budoucna půjde o investici, kterou žalovaná ze svého vynaloží na svůj výlučný majetek. Z daných důvodů soud úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. nevypořádal a žalované přikázal povinnost k jeho doplacení. Do vypořádání zahrnul pouze přeplatek hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. ve výši 13 877 Kč a splátky zaplacené oběma účastníky společně na úvěr a meziúvěr u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. za trvání manželství ve výši 316 004 Kč. Doplnil, že mezi doplacením hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. dne 29. 2. 2008 a čerpáním úvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. dne 17. 3. 2008, je „jistý časový rozestup“, z něhož lze dovodit, že účastníci museli krátkodobě financovat doplacení hypotečního úvěru z jiných zdrojů, v tomto případě nezjištěných, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že se tak stalo díky půjčce od jeho dědy a rovněž žalobkyně neprokázala, že by jí peníze na splacení zapůjčil J. H. Soud proto ke krátkodobému refinancování hypotéčního úvěru u České spořitelny, a. s. z jiných zdrojů nepřihlížel a vycházel ze skutečnosti, že pokud si účastníci finanční prostředky na krátkodobé refinancování zapůjčili jinde, následně je z prostředků získaných další úvěrovou smlouvou u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. řádně uhradili. Soud dále zohlednil jako vnos ze SJM na výlučný majetek žalované darovací daň z nabytí nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované ve výši 20 677 Kč. Do vypořádání pak jako společný závazek účastníků zahrnul neúčelový úvěr u České spořitelny, a. s. ve výši 100 000 Kč, na jehož splácení žalobce vynaložil po zániku manželství částku 103 052,90 Kč. Při stanovení výše vypořádacího podílu vycházel z rovnosti podílů a uvedl, že žalobce vynaložil ze svého na společný majetek 103 052,90 Kč a ze společného na výlučný majetek žalované bylo vynaloženo 350 548 Kč. Žalobce tak má nárok na polovinu těchto investic ve výši 226 800, 45 Kč. Dále zohlednil záporné zůstatky na účtech a vypořádal movité věci, které ke dni zániku SJM tvořily jeho součást, a jejichž hodnota podle soudu prvního stupně činila 26 500 Kč.

    Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-432, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-466, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ohledně částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu ze společného jmění, a která činí 494 688 Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na těchto nákladech částku 268 091 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 25 099 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

    K věci samé uvedl, že „s drobnými výjimkami“ jsou skutkové a právní závěry soudu prvního stupně správné a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jako pohledávku SJM za žalovanou hodnotil investice do domu ve vlastnictví žalované, „jež měly původ ve finančních prostředcích získaných z hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s.“. Výše těchto investic je představována nikoli jen náklady na úroky a poplatky spojené se získáním a čerpáním úvěru ve výši 13 877 Kč, ale i samotnou poskytnutou jistinou úvěru ve výši 509 500 Kč. Podle odvolacího soudu „nemá právní význam, že společný dluh vzniklý přijetím finančních prostředků od banky uhradili účastníci další půjčkou“. Tato půjčka by se stala „vypořadatelným pasivem“ SJM účastníků jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že nebyla uhrazena z meziúvěru od Českomoravské stavební spořitelny, a. s. Žalobci se nepodařilo prokázat, že půjčka dosud nebyla uhrazena, a že tak představuje zároveň další samostatnou investici ze SJM do majetku žalované. Pohledávkou SJM účastníků z důvodů investic do domu ve vlastnictví žalované jsou proto náklady na poskytnutí hypotéčního úvěru od České spořitelny, a. s. v celé výši, tzn. ve výši 523 377 Kč, když za trvání manželství tuto částku uhradili ze společných prostředků ve výši 500 000 Kč zprostředkovaně v konečném výsledku z poskytnutého meziúvěru od Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (splacením půjčky v této výši na předčasné splacení hypotéčního úvěru) a ve zbylé části z jiných společných prostředků. Jestliže soud prvního stupně vycházel při vypořádání investic pouze z nákladů na úroky a poplatky spojené se získáním a čerpáním úvěru ve výši 13 877 Kč, protože podle jeho názoru pouze v tomto rozsahu učinil tyto investice předmětem řízení žalobce, takový závěr neodpovídá skutečnosti, neboť již v samotné žalobě žalobce uvedl, že ze zmíněného hypotečního úvěru byla na nemovitost ve vlastnictví žalované vynaložena ze SJM účastníků částka 523 377 Kč. Při stanovení výše vypořádacího podílu vycházel z celkové hodnoty aktiv SJM ve výši 889 748 Kč (523 377 Kč + 316 004 Kč + 20 048 Kč), od níž je potřeba odečíst hodnotu vnosu žalobce ve výši 148 514 Kč s tím, že výsledná částka ve výši 370 617 Kč je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků. K tomuto základnímu podílu přičetl u žalobce výši vnosu v částce 148 514 Kč s tím, že konečná výše jeho podílu tak činí 519 131 a výše podílu žalované zůstává nezměněna (odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně zřejmě nedopatřením nezapočítal do vnosu žalobce za jím zaplacený neúčelový úvěr u České spořitelny, a. s. ve výši 100 000 Kč, částku 45 460,90 Kč, kterou žalobce rovněž prokazatelně uhradil, a proto soudem prvního stupně započítanou částku 103 052,90 Kč zvýšil na 148 514 Kč). Dále odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zohlednil záporné zůstatky na účtech obou účastníků a vypořádal movité věci, jejichž soudem prvního stupně nesprávně stanovenou početní hodnotu upravil tak, že činí 29 700 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení považoval žalobce za zcela úspěšného, neboť jeho žalobním požadavkům bylo plně vyhověno.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako důvod pak uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, který učinil předmětem vypořádání investic ze SJM na výlučný majetek žalované náklady na úroky a poplatky spojené se získáním a čerpáním hypotéčního úvěru od České spořitelny, a. s., včetně jistiny úvěru, tedy náklady na poskytnutí hypotéčního úvěru od České spořitelny, a. s. v plné výši 523 377 Kč. Výklad přijatý odvolacím soudem by znamenal, že při opakovaném čerpání úvěru s úhradou úvěru předchozího (přeúvěrování původního dluhu), by žalovaná při soudním vypořádání zaniklého SJM z každé jistiny úvěru musela žalobci vyplatit polovinu (nikoli jen polovinu nákladů na získání úvěru a polovinu úroků z mezidobí do předčasného splacení úvěru zaplacených), přičemž poslední úvěr by jí byl současně přikázán k doplacení. Takový způsob vypořádání by zvýhodnil nedůvodně manžela, jemuž mají být kompenzovány investice, jež byly z prostředků SJM vynaloženy na výlučný majetek druhého manžela. Odvolací soud se v tomto případě podle názoru žalované odchýlil od dosavadní judikatury dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 183/2008, resp. se dovolací soud dosud podobným případem ve své rozhodovací praxi nezabýval. Za nesprávný dále považuje názor odvolacího soudu, že žalobce učinil předmětem řízení investice vynaložené ze SJM účastníků na výlučný majetek žalované ve výši 523 377 Kč a tvrdí, že žalobce změnil ve vyjádření dne 5. 11. 2013 svá tvrzení v tom smyslu, že nadále požadoval na doplacení hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. pouze polovinu poplatků a úroků ve výši 11 688 Kč a pokud se následně po koncentraci řízení vrátil ke svému původnímu požadavku, nebyl k nim odvolací soud oprávněn přihlížet. Poukázala přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4888/2014 a 22 Cdo 999/2006. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil i otázku náhrady nákladů řízení. Jednak nevzal v úvahu všechna podstatná kritéria, například se nezabýval neúspěšně uplatněným tvrzením a nárokem žalobce, že finanční prostředky na předčasné splacení hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s. mu poskytl jeho děda a rovněž nezohlednil postoj žalované před podáním žaloby a v průběhu řízení. Odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí 22 Cdo 3331/2014, resp. 22 Cdo 4551/2015. Žalobci dále odvolací soud přiznal také náhradu nákladů řízení, jež nebyly v dané věci potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

    Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

    Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

    Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

    Dovolání je z části přípustné a zároveň i důvodné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

    Žalovaná v první řadě namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu při určování výše investic z majetku SJM na její výlučný majetek a poukazuje přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 183/2008. Nesouhlasí s tím, že „úvěr, který čerpali účastníci za trvání SJM a jenž byl fakticky předčasně splacen z později čerpaného úvěru, má být celý (včetně jistiny úvěru) jako vnos ze SJM na výlučný majetek žalované vypořádán tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit polovinu nákladů na úroky a poplatky spojené se získáním a čerpáním tohoto úvěru, a dále také polovinu jistiny“.

    Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

    V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) vyslovil dovolací soud názor, podle nějž při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Ze žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (shodně též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, uveřejněné tamtéž).

    Vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze společného majetku na majetek výlučný) je založeno na principu návrhovosti, přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006). Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z nich byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012).

    Předně je nutné poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu je v hodnocení vypořádání investic ze společného majetku na výlučný majetek žalované vnitřně rozporné. Soud prvního stupně uzavřel, že závazky z úvěrových smluv vůči České spořitelně, a. s. a Českomoravské stavební spořitelně, a. s. netvoří součást společného jmění účastníků, neboť se týkají majetku náležejícího výhradně žalované, a vzhledem k tomu vypořádal „finanční prostředky vynaložené na uhrazené splátky“ jako investici ze SJM na výlučný majetek žalované. Odvolací soud přesto, že považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně „ve své podstatě za správné“, označil dluh z úvěrových smluv vůči bankám za „společný“, aniž by takové rozdílné právní hodnocení blíže odůvodnil. Právní hodnocení charakteru závazků z úvěrových smluv je přitom zásadní pro posouzení otázky vnosů z majetku patřícího do SJM na výlučný majetek žalované. Jestliže odvolací soud chápe závazky z úvěrových smluv za „společné“, a tedy tvořící součást SJM, je zcela nelogické, jestliže následně vypořádává jako investice ze společného na výlučný majetek žalované „náklady na poskytnutí hypotečního úvěru“ v celé výši 523 377 Kč s tím, že za trvání manželství uhradili účastníci na dluh z hypotéčního úvěru „ze společných prostředků“ 500 000 Kč „zprostředkovaně v konečném výsledku z poskytnutého meziúvěru od ČMSS, a. s.“. Pokud byl společný závazek účastníků vůči České spořitelně, a. s. uhrazen z prostředků získaných z úvěru poskytnutého oběma účastníkům Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., nemohlo jít o vnos ze společného na výlučný majetek, ale úhradu společného dluhu z prostředků tvořících součást společného jmění.

    Když manželé uhradí závazek tvořící součást jejich SJM prostředky získanými z jiné úvěrové smlouvy uzavřené za trvání manželství, jde o použití společných prostředků na úhradu společných dluhů a v tomto směru mezi účastníky žádný vzájemný vypořádací finanční nárok nemůže vzniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5/2016).

    Pokud tedy odvolací soud úhradu závazku z jedné úvěrové smlouvy prostřednictvím finančních prostředků získaných z následně uzavřené úvěrové smlouvy vypořádal jako vnos ze společného na výlučný majetek žalované, přestože závazky z obou úvěrových smluv považoval za společné oběma manželům, učinil tak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

    V dalším řízení odvolací soud najisto postaví, zda závazky z úvěrových smluv tvoří součást SJM účastníků či nikoliv a svůj závěr řádně odůvodní. Dovolací soud především zdůrazňuje, že pro posouzení charakteru závazku je zásadní shodná vůle manželů při uzavírání úvěrové smlouvy (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2287/2013). Pokud opětovně posoudí, že se jedná o společné závazky, nemůže jako vnos vypořádat náklady na jejich úhradu ze společného majetku za trvání manželství (viz. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5/2016). Za předpokladu, že to účastníci řádně a v zákonné lhůtě uplatnili [v rozhodovací praxi platí, že pokud není vnos uplatněn k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, nelze již vnos následně vypořádat a nárok na jeho vypořádání zaniká (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012, dostupný na www.nsoud.cz)]., může soud jako vnos vypořádat skutečné investice z prostředků získaných úvěrem do rekonstrukce domu ve výlučném vlastnictví žalované.

    Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudí závazky jako výlučné dluhy žalované, upozorňuje Nejvyšší soud, že již v rozsudku ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 688, v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů vysvětlil, že „věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem BSM, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. O nabytí věci za výlučné prostředky jen jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly později na její splacení použity. Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí jako R 57/1970, zaujal právní názor, že ´vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci,
    tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví´.“

    Uvedené závěry akceptovala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výslovně i v poměrech společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180, Nejvyšší soud vyložil, že byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů použity peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek. To platí, i jde-li o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. V rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8309, Nejvyšší soud z těchto východisek vyšel při formulaci závěru, že věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, patří do společného jmění manželů - půjčitele a jeho manžela.

    V usnesení ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, pak dovolací uzavřel, že součástí společného jmění manželů jsou prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 27. 3. 2019


    Mgr. David Havlík
    předseda senátu