Rozhodnutí NS

6 Tdo 109/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:6 Tdo 109/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.109.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Pojistný podvod
Dotčené předpisy:§ 210 odst. 1 písm. a, c) tr. zákoníku
§ 210 odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 109/2019-37
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2019 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 318/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 148/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) J. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 3 T 148/2017, uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1 až 5) výroku o vině citovaného rozsudku, dále přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 6) výroku o vině citovaného rozsudku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 7) výroku o vině citovaného rozsudku. Za trestné činy pod body 1) až 6) výroku o vině tohoto rozsudku, jakož i za sbíhající se trestné činy [ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 T 61/2015-130, jenž nabyl právní moci dne 2. 2. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, č. j. 8 To 19/2016-155, dále za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 19 T 200/2015-132, jenž nabyl právní moci dne 13. 4. 2016 a sbíhající pokus přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 15 T 23/2016-163, jenž nabyl právní moci téhož dne] byl obviněný podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, když jedna denní sazba byla podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku stanovena na 450 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci [specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (propadlé věci připadly podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku státu)]. Současně bylo postupováno podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Za trestný čin uvedený pod bodem 7) výroku o vině byl obviněnému podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře čtyřiceti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 450 Kč. Podle § 69 odst 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného odvolání, a to pouze do výroku o uložených trestech. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 318/2018, k odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za skutky uvedené pod body 1 až 6) výroku tohoto rozsudku, jakož i za sbíhající se trestné činy [viz shora rozsudek soudu prvního stupně] uložil obviněnému podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci [specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně (propadlé věci připadly podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku státu)]. Současně bylo postupováno podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Za skutek uvedený pod bodem 7) výroku o vině byl obviněnému podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 318/2018 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Na podporu prvního z uplatněných dovolacích důvodů obviněný prezentoval své přesvědčení o porušení jeho práva na přítomnost u veřejného zasedání, kdy odvolací soud konal předmětné veřejné zasedání i přesto, že se obviněný právě z tohoto jednání včas a řádně omluvil a požádal o jeho odročení. Ve vztahu k druhému z uplatněných dovolacích důvodů obviněný nejprve odmítl trest uložený odvolacím soudem v projednávané trestné věci jako nepřiměřeně přísný. Dále zpochybnil postup nalézacího soudu v souvislosti s prováděním důkazů, kdy měl za to, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 8 To 318/2018 a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně, aby po zrušení výše uvedeného rozsudku sám ve věci rozhodl tak, že potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 3 T 148/2017.

4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se podrobně vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i základní charakteristiku uplatněných dovolacích důvodů a následně se vyjádřil k obsahu dovolání uplatněného obviněným. Státní zástupce nejprve odmítl tvrzení obviněného, že bylo porušeno jeho právo účastnit se veřejného zasedání, kdy má za to, že v konkrétním případě byl postup odvolacího soudu souladný nejen se zákonem, ale také s dosavadní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Dále odmítl tvrzení obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy jednak zdůraznil, že uvedená námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak zdůraznil, že krajským soudem uložený trest je zcela v mezích zákona a nejde ho, a to ani v kontextu soudobé judikatury, považovat za nepřiměřený. Naopak je přesvědčen, že uložený trest by plně obstál také v testu proporcionality (trestní represe). K poslední z obviněným uplatněných námitek, a to nedostatečného se vypořádání s důkazním návrhem ze strany soudů nižších stupňů, státní zástupce uvedl, že za opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu lze považovat toliko důkaz navržený a neprovedený bez řádného odůvodnění, nikoli však důkaz nenavržený a v tomto směru poukazuje na to, že byť původně obhajoba navrhovala provedení důkazu, v dalších hlavních líčeních k dotazu soudu již návrhy na doplnění dokazování neuváděla (neměla návrhy na doplnění dokazování). S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je tento dovolací důvod dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání

9) Jak již bylo shora uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pod tento důvod dovolání spadá námitka obviněného ve vztahu k veřejnému zasedání konanému odvolacím soudem dne 2. 10. 2018 s tím, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho omluvu a neschopnost zúčastnit se jednání odvolacího soudu. Nejvyšší soud však zhodnotil, jak bude v podrobnostech vyloženo níže, tuto námitku jako námitku zjevně neopodstatněnou.

10) Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný poukázal na konání veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti s tím, že soud nedostatečně vyhodnotil jeho omluvu, přičemž poukazoval na existenci Crohnovy choroby u jeho osoby, která dočasně vyloučila jeho schopnost účastnit se soudního jednání, což bylo podle tvrzení obviněného prokázáno potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti. V tomto směru Nejvyšší soud vyjadřuje svůj souhlas s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněného, když názory v něm uvedené plně respektují stávající judikaturu Nejvyššího soudu v předmětných otázkách.

11) Ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání se jedná o situaci, která již byla Nejvyšším soudem vyřešena, a to např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1237/2015. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že za situace, kdy vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručeno, žádné ustanovení trestního řádu nebránilo soudu provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem se týká pouze ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Kolize s tímto ustanovením však v posuzované věci nepřicházela v úvahu, protože obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Uvedené se plně vztahuje i na tuto trestní věc a na konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného Krajským soudem v Brně dne 2. 10. 2018. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda postup krajského soudu nebyl porušením ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Toto právo je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má k nepřítomnosti při soudním jednání přijatelný objektivní důvod, jestliže tento důvod řádně, a pokud možno včas doloží a jestliže dá výslovně najevo, že chce být soudnímu jednání přítomen.

12) Z trestního spisu vyplývá, že odvolací soud obdržel od obviněného omluvu dne 1. 10. 2018, tedy jeden den před stanoveným termínem veřejného zasedání, s odůvodněním, že trpí onemocněním virového původu a Crohnovou chorobou, spojenou s žádostí o jeho odročení a doplněnou o potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené praktickým lékařem dne 27. 9. 2018. Soud druhého stupně ovšem tuto omluvu obviněného neakceptoval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, že dočasná pracovní neschopnost sama o sobě není nutně důvodem pro odročení veřejného zasedání.

13) Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje se stanoviskem soudu druhého stupně, neboť jak správně akcentoval odvolací soud, potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti má význam především pro oblast pracovního práva a bez dalšího z něj nevyplývá neschopnost obviněného dostavit se osobně k jednání soudu (viz např. usnesení Nejvyššího ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 764/2013). Omluva z veřejného zasedání by totiž měla osvědčovat zdravotní stav obviněného ke dni konání veřejného zasedání a mělo by z ní vyplývat, že obviněný není schopen se veřejného zasedání účastnit. Lze předpokládat, že obviněný, jakožto osoba, která má se soudním řízením v trestních věcech již zkušenosti, si byl této skutečnosti vědom, neboť v jiné věci vedené rovněž u Krajského soudu v Brně již takto v minulosti postupoval a soudu mimo potvrzení o pracovní neschopnosti doručil rovněž vyjádření lékaře prokazující skutečnost, že není účasti na soudním jednání schopen (č. l. 407).

14) Obviněný soudu taktéž nesdělil podrobnosti o svém léčebném režimu, popř. o možnostech jeho vycházek, kdy rovněž optikou tohoto předpokladu lze jeho omluvu považovat za nedostatečnou (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05). Lze tedy předpokládat, že předmětné jednání obviněného bylo vedeno snahou o obstrukční jednání, což vyjma nedostatečného prokázání nemožnosti účasti na soudním jednání, může dokládat rovněž fakt, že obviněný, ačkoliv potvrzením o zdravotní neschopnosti disponoval již dne 27. 9. 2018, toto doručil soudu až 1. 10. 2018, tedy po čtyřech dnech od jejího obdržení a zároveň pouhý jeden den před nařízeným datem konání předmětného veřejného zasedání a soudu tak reálně znemožnil možnost vyžádání si doplnění omluvy od samotného obviněného či učinit jakékoliv doplňující dotazy na skutečný zdravotní stav obviněného vůči příslušným lékařům [objektivně lze připustit, že za situace vydaného potvrzení ve čtvrtek a doručení poštou v pondělí soudu, by toto mohlo svědčit obviněnému z hlediska přiměřené doby podání, nelze však pomíjet již výše uvedené skutečnosti a tu okolnost, že v případě vážného zájmu o vlastní účast u veřejného zasedání a přednesení skutečností, které soudu doposud nebyly známé a mohly ovlivnit jeho rozhodování, nic obviněnému nebránilo již okamžitě po vyhotovení potvrzení soud telefonicky kontaktovat a písemnou žádost také o základní informace doplnit].

15) Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn, když nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a nebylo porušeno ani ústavně garantované právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že odvolání státní zástupkyně bylo podáno do výroku o trestu, a tudíž k tomuto rozhodování měl soud druhého stupně shromážděny již potřebné důkazy soudem prvního stupně. Otázka viny nebyla odvolacím soudem přezkoumávaná, což je patrno z jeho postupu [viz str. 11 – napadený rozsudek přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. pouze ve výroku o trestu].

16) V souvislosti s další námitkou obviněného, která se vztahuje k trestu uloženému odvolacím soudem, je vhodné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.).

17) Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ, za který lze považovat například situaci nedbalostního usmrcení manželky a potomka poškozeného způsobené dopravní nehodou obviněného za situace, kdy jediným přeživším je právě obviněný a jeho druhý nezletilý potomek ve velmi útlém věku, se v daném případě jednoznačně nejedná (srovnej nález ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Je sice pravdou, že obviněný je otcem malého dítěte, nicméně není jeho jediným rodičem, neboť o dítě rovněž pečuje jeho matka. V konkrétním případě obviněného se taktéž nejedná o zkratkovité jednání, ale o dlouho trvající soustavnou sofistikovanou úmyslnou trestnou činnost, tím spíše za situace, kdy daný trest je ukládán jako trest souhrnný. V takovém případě je podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku povinností soudu uložit trest přísnější, nevyužije-li možnosti upuštění od potrestání podle § 44 tr. zákoníku. Jelikož v dané situaci byl původní trest odnětí svobody stanoven na samotné horní hranici možnosti jeho podmíněného odložení a vzhledem k okolnostem daného případu, je zřejmé, že odvolací soud uložil obviněnému předmětný trest zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Současně je nutno uvést, že soud druhého stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku k otázce trestu (viz str. 12-14) se zabýval nejen charakterem trestné činnosti, pro kterou byl obviněný postaven před soud, osobou obviněného, ale také skutečností, že obviněnému bylo nutno ukládat souhrnný trest za další trestnou činnost [(nikoli bagatelního charakteru) – trestná činnost podle § 210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku, četnost útoků atd., přičemž za sbíhající se trestnou činnost mu byl předtím uložen trest odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby pro uložení podmíněného trestu (odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let].

18) K poslední z obviněným uplatněných námitek, a sice k námitce opomenutého důkazu se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

19) V souvislosti s výše uvedenou argumentací považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podstatou této námitky obviněného [provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, za účelem prokázání, že některé smlouvy nebyly obviněným vůbec podepsány] není argumentace k uloženému trestu, ale zpochybňování skutkového zjištění k otázce viny. Přitom je třeba si uvědomit, že obviněný odvolání do viny ani do trestu nepodal, a pokud bylo odvolání podáno, pak pouze státní zástupkyní, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestech a pouze tato problematika byla odvolacím soudem ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. řešena. Za takto vzniklé situace námitka obviněného ohledně opomenutého důkazu stojí zcela mimo přezkum dovolacím soudem, což vyplývá z rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. je zřejmé, že jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.

20) Nad rámec výše uvedeného [viz bod 19 – neprovedení znaleckého posudku] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014), Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Ústavní soud zároveň konstatoval, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. [V souvislosti s předmětnou trestní věcí a tvrzením dovolatele Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že oba soudy, jak nalézací, tak i odvolací o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Soud I. stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil; soud odvolací se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání obviněného pečlivě zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu nalézacího. Obhájkyně obviněného předmětný důkazní návrh zmínila u hlavního líčení před nalézacím soudem konaném dne 16. 1. 2018. Nicméně z protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2018 a dne 3. 7. 2018 obhájkyně i obviněný opakovaně uvedli, že žádnými návrhy na doplnění dokazování nedisponují. Za situace, kdy by obviněným zmiňovaný důkaz byl tak stěžejní, jak tvrdí, lze jen těžko předpokládat, že návrh na jeho provedení obhájkyně obviněného zmínila pouze jednou a na opakující se dotazy soudů s návrhy na dokazování by pak ona i obviněný reagovali negativně, na jeho provedení netrvali a souhlasili se skončením dokazování bez jeho provedení].

21) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 27. 2. 2019
    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu