Rozhodnutí NS

6 Tdo 441/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:6 Tdo 441/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.441.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Vydírání
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. d), odst. 2) tr. zákoníku
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 441/2019-313


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 218/2018-256, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Zlíně pod sp. zn. 18 T 96/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 18 T 96/2018-194, byl obviněný R. U. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (ad 1), přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) ve XY dne 30. 5. 2018 kolem 00:10 hodin, na ulici XY čp. XY, v prostorách před zdejším novinovým stánkem Real Spot, nečekaně vytrhl z ruky M. L. bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč, se kterou následně zaplatil v novinovém stánku Real Spot za zboží, a to 1 krabičku cigaret Marlboro 105 Kč a 10 ks doutníků 80 Kč, poškozenému M. L., narozenému XY, následně předal 10 ks doutníků a zbytek peněz mu i přes jeho výzvy nevrátil,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 T 134/2008-84, odsouzen mimo jiné pro pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d, e) zákona č. 140/1961 Sb., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 29. 5. 2018,

2) ve XY dne 30. 5. 2018 kolem 00:20 hodin, na ulici XY čp. XY, u zdejšího novinového stánku Real Spot, opakovaně agresivně s vulgárními výrazy, pod pohrůžkou poškozením trafiky se od prodavačky ve stánku E. N. dožadoval, aby mu tato vydala bez úplaty další krabičku cigaret, kdy tato jeho nátlaku následně vyhověla a vydala mu krabičku zn. Marlboro s 20 ks cigaret v hodnotě 105 Kč, čímž E. N., narozené XY, která krabičku zaplatila ze svých osobních peněz, způsobil škodu ve výši 105 Kč,

3) ve XY dne 30. 5. 2018 kolem 00:40 hodin, v blízkosti křižovatky ul. XY a ul. XY, u budovy UTB č. XY bezdůvodně chytil za oděv pod krkem poškozeného T. M., přičemž ho osočoval, že on a jeho kamarádi pijí pivo, i když na to nemají věk, tohoto se začal zastávat T. B., kterého obžalovaný 1x udeřil pěstí do levé části tváře, kdy úder směřoval na lícní kost a nos. Následně opět chytil za oděv T. M., kterého odhodil tak, až upadl na zámkovou dlažbu, kdy dopadl na hýždě, ale zejména na dlaně, kterými se snažil dopad utlumit. Posléze ještě za oděv pod krkem držel přítomného T. D., avšak v dalším útoku už nepokračoval, čímž způsobil T. B., narozenému XY, krvácející zranění nosu a bolestivost nosu a levé strany lícní kosti po dobu jednoho dne a T. M., narozenému XY, způsobil hlubší odřeninu o průměru 1 cm na vnitřní části dlaně pravé ruky, kdy naražení dlaně jej bolelo jeden den, kdy zranění poškozených si nevyžádalo lékařské ošetření.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 ks krabičky cigaret zn. Marlboro s 16 ks cigaret.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 218/2018-256, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Velikovského dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmeně g).

5. Ke skutku ad 1) obviněný namítl, že se vůbec nestal a rozhodnutí o jeho vině je založeno pouze na výpovědi poškozeného a výpovědi svědka B., přičemž k této výpovědi nelze přihlížet, neboť jmenovaný byl v uvedené době pod vlivem alkoholu a před konáním hlavního líčení byl v kontaktu s poškozeným. Kamerové záznamy prokazují, že se skutek nestal, neboť jej nezachycují, přestože k němu mělo dojít právě v místě kamerami snímaném. Vzhledem k tomu spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když výpověď poškozeného je vyvrácena kamerovými záznamy.

6. Co se týče skutku ad 2) obviněný namítl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Nezbytným předpokladem naplnění znaků skutkové podstaty je podle jeho mínění vyvolání strachu poškozeného. Poškozená by tedy musela důvodně cítit obavu, což sama výslovně vyloučila.

7. Dovolatel dále namítl, že i kdyby byl skutkový stav skutku ad 3) správně zjištěn, nedosáhlo by jeho jednání svou povahou a intenzitou takové společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, aby bylo nutné použít prostředků trestního práva. Popírá, že by udeřil poškozeného. Krvácející zranění nosu bylo podloženo pouze výpovědí poškozeného a žádný jiný ze svědků ho nepotvrdil. Upozornil na výrazné rozpory v provedených důkazech, když soud dospěl k závěru, že skutek je prokázán kamerovými záznamy, ve skutečnosti však na žádném záznamu zachycen není. Namítl taktéž, že těmito námitkami, které uplatnil také ve svém odvolání, se soud druhého stupně nezabýval.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 218/2018-256, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 18 T 96/2018-194, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem a zejména i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž odvolací soud tak učinil v odstavcích 6. - 10. odůvodnění svého usnesení. S argumentací odvolacího soudu se ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.

10. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že ohledně prvního skutku není dán dovolatelem tvrzený extrémní rozpor. K tomu připomněl, že Nejvyšší soud sice může za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

11. To, že kamerové záznamy nezachytily veškeré jednání dovolatele, považuje za logické, neboť podle výpovědi svědků se dovolatel na místě pohyboval. Kamerový záznam by byl v extrémním rozporu s výpověďmi svědků a se zjištěným skutkovým stavem, pokud by zaznamenal událost, kterou by svědci popsali zcela jinak. Nikoliv, pokud by veškeré události popisované svědky nezaznamenal. Z ničeho totiž neplyne, a netvrdí to ani dovolatel, že by byly kamerami pokryty veškeré prostory, kde se dopustil svého jednání. Jím uváděný prostor „před novinovým stánkem“ je natolik neurčitě vymezený, že jej nelze jasně ohraničit. Takové jasné ohraničení by bylo možné, například pokud by kamery zcela snímaly uzavřenou místnost, kde by bylo zřejmé, že se veškerý děj odehrál pouze uvnitř a nikde jinde. K extrémnímu rozporu tedy nedošlo. Pouhým porušením zásady in dubio pro reo žádný z dovolacích důvodů naplněn být nemůže. V této části tedy dovolání tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.

12. Zbývající část dovolání však tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, neboť dovolatel namítá jednak nesprávné právní posouzení skutku – nesprávný výklad § 175 odst. 1 tr. zákoníku a neužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

13. Ohledně výkladu znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odkázal státní zástupce na argumentaci odvolacího soudu v odst. 9 usnesení, že podle skutkových zjištění vyvolal dovolatel v poškozené obavu „pohrůžkou rozbitím a poškozením stánku“. K dovolací argumentaci obviněného poznamenal, že dovolatel vyňal z výpovědi poškozené trafikantky u hlavního líčení jen jednu odpověď, v níž jmenovaná reagovala na otázku jeho obhájce, proč raději nezavolala policii tak, že kvůli jedné krabičce cigaret nebude policii volat a že strach by měla jen v případě nějakého extrému. Na následnou otázku soudkyně vysvětlila: „Obávala jsem se toho, že obžalovaný mohl stánek rozbít“. Připomenul, že se jednalo o noční prodej v místě s logickým výskytem osob, které zejména z důvodů vlivu alkoholu ne vždy dodržují obvyklé společenské normy. Práh odvahy jmenované ženy proto musel být logicky vyšší – kdyby při každém incidentu volala policii, patrně by nemohla stánek rozumným způsobem provozovat. Z uvedených důvodů má za to, že obhájci vysvětlovala nikoliv, zda se dovolatele bála, nýbrž zda měla takový strach, že by si bez policie neporadila. Nakonec si poradila. Tím, že krabičku cigaret ke své škodě obětovala. Považuje tedy strach poškozené za prokázaný, pokud se tato obávala rozbití svého pracoviště - stánku. Právní posouzení skutku soudy je tedy správné.

14. Státní zástupce dodal, že správným by bylo, i kdyby se poškozená o svůj stánek nebála a dovolatel v ní strach nevyvolal. Názor dovolatele, že vyvolání strachu je znakem skutkové podstaty přečinu vydírání, je totiž nesprávný a odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

15. Pokud se dovolatel ohledně třetího skutku domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupce argumentaci odvolacího soudu k této námitce v odst. 10 usnesení sice za stručnou, ale dostatečnou a správnou. Nepovažuje za účelné doplňovat argumentaci v této trestní věci o bohatou judikaturu Nejvyššího soudu. Proto zmínil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jehož závěrům stanovisko odvolacího soudu plně odpovídá. Poznamenal, že dovolatel ani ve svém dovolání neuvádí žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by jeho jednání nemělo být posouzeno jako čin soudně trestný. Namísto toho uplatňuje námitky odpovídající spíše tomu, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Takové porušení však dovolacím důvodem samo o sobě být nemůže.

16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání


17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

      a) obecná východiska

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

23. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
      b) vlastní posouzení dovolání

26. Dovolatel ve svém dovolání uplatnil několik námitek, v nichž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ty námitky, prostřednictvím nichž obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů (výpovědi svědků J. B. a E. N., kamerové záznamy) nebo skutková zjištění soudu (zranění svědka T. B.) či předkládá vlastní verzi událostí pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze, neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení zásadně oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.

27. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

28. Dovolatel shledává extrémní rozpor ve skutečnosti, že v případě skutku ad 1) je podle jeho mínění výpověď poškozeného vyvrácena kamerovými záznamy, na kterých není zachycen okamžik, kdy měl poškozenému odcizit bankovku. Nalézací soud se hodnocení důkazů vztahujících se k tomuto skutku podrobně věnoval na str. 9 svého odůvodnění. Z tohoto hodnocení je zřejmé, že skutek je podle něj prokazován především výpověďmi svědků M. L. a J. B., ale také kamerovými záznamy. Věrohodnost výpovědí svědků je nutno posuzovat v celé jejich celistvosti a vzhledem k tomu, že části událostí, které jsou z kamerového záznamu dobře zřetelné, přesně korespondují s výpověďmi obou těchto svědků, potvrzují jejich pravdivost. Naopak obhajoba obviněného byla nejen výpověďmi těchto svědků, ale také záznamy z kamer, zcela vyvrácena. Je zřejmé, že obviněný na místo činu již dorazil ovlivněn návykovou látkou (výkyvy nálad, napadání neznámých osob a jejich následné objímání, vylévání obsahu sklenice a její odhození, opakované svlékání a oblékání trička…), a že sáček zřejmě obsahující návykovou látku se poprvé objevil v ruce obviněného poté, kdy jej vytáhl z kapsy kalhot. Přestože na kamerovém záznamu není zcela zřetelné, že obviněný svědku M. L. vytrhl z ruky právě bankovku v hodnotě 1.000 Kč, nalézací soud o této části výpovědí svědků nepochyboval jednak s ohledem na jejich celkovou věrohodnost, ale také s ohledem na obsah kamerovém záznamu, jak ho soud detailně popsal na str. 8 svého rozsudku.

29. Pokud v této souvislosti obviněný zpochybňuje věrohodnost svědka J. B. s ohledem na jeho ovlivnění alkoholem, lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (bod 6. usnesení), v němž připomenul, že výpověď tohoto svědka zcela koresponduje s ostatními provedenými důkazy a z obsahu jeho výpovědi je zřejmé, že ovlivnění alkoholem nedosahovalo úrovně bránící mu okolní dění správně vnímat a následně se k objasňované věci vyjádřit. Ze stejných důvodů nemá na věrohodnost tohoto svědka vliv skutečnost, že byl před hlavním líčením v kontaktu se svědkem M. L., neboť věrohodnost svědka je soudem posuzována na základě více okolností a těžko lze svědku zakázat, aby od projednávané události do konání hlavního líčení nekomunikoval s žádným s dalších svědků. Tím spíše, když jejich setkání je s ohledem na jejich přátelský vztah očekávatelné.

30. Dovolatel vznesl námitky stran zjištění skutkového stavu taktéž ve vztahu ke skutku 3). Přestože průběh tohoto skutku není přímo zachycen na kamerovém záznamu, je obviněný z jeho spáchání dostatečně usvědčován shodnými výpověďmi svědků T. M., T. B., T. D., M. L. a J. B. Na pravdě se tudíž nezakládá tvrzení obviněného, že jeho jednání je prokazováno pouze výpovědí svědka T. B. Svědci T. M., T. B. a T. D. shodně vypověděli, že obviněnému vadilo, že měli v ruce pivo a žádal po nich občanské průkazy, a poté pěstí napadl svědka T. B. a svědka T. M. shodil na zem. Tento průběh je taktéž v obecnosti potvrzován výpověďmi svědků J. B. a M. L. Krvácející zranění nosu svědka T. B. je krom jeho vlastní výpovědi potvrzováno také svědkem T. D., přičemž zranění T. M. je mimo výpovědí prokazováno i fotografickou dokumentací. Krom toho odvolací soud přiléhavě poznamenal, že vznik zranění poškozených neměl dopad na právní kvalifikaci činu.

31. Naopak za námitky odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit námitky ke skutku 2) o nenaplnění znaku skutkové podstaty a ke skutku 3) stran porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto námitky však nebyly shledány opodstatněnými.

32. Dovolatel ke skutku 2) namítl, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn nezbytný znak – vyvolání strachu u poškozeného. Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z uvedeného je zřejmé, že vyvolání strachu či obav poškozeného není obligatorním znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Uvedené potvrzuje také ustálená judikatura Nejvyššího soudu mj. citovaná státním zástupcem v jeho vyjádření (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1156/2018, usnesení ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016), která se sice vztahuje k pohrůžce jiné újmy, použitelná je však také k pohrůžce násilí.

33. Krom toho, jak taktéž poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, není pochyb o tom, že jednání obviněného v poškozené obavy vyvolalo, když podle jejích slov měla „obavu, že jí to tam rozbije, resp. že by mohl rozbít stánek“ (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Na uvedené skutečnosti ničeho nemění ani dovolatelem citovaná věta poškozené, kterou uvedla u hlavního líčení, neboť je zřejmé, že tato je vytržena z kontextu celé výpovědi svědkyně. Naopak z výpovědí všech přítomných svědků (nejen E. N., ale také J. B. i M. L.) vyplývá agresivní a vulgární jednání obviněného. Je tudíž pochopitelné, že přestože se svědkyně necítila natolik ohrožena, aby k incidentu přivolala policii, jednání obviněného v ní vyvolalo dostatečné obavy z toho, že skutečně své výhružky naplní, že mu raději požadovanou krabičku cigaret dala, a to i za cenu toho, že si byla vědoma toho, že ji nejspíš bude muset sama zaplatit. Obviněným uplatněná námitka tudíž nemůže vést k závěru o vadnosti právní kvalifikace skutku.

34. Pouze nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že požadavek obviněného na vydání druhé krabičky cigaret nebyl oprávněný, je zřejmá z výpovědí přítomných svědků, ale také kamerového záznamu, na němž je zřejmé, že obviněný zakoupenou krabičku cigaret vytáhl z kapsy a hodil na zem, přičemž poté komunikoval s prodavačkou v trafice, která mu vydala druhou krabičku, kterou si dal do kapsy a poté zvedl první krabičku ze země.

35. Ve vztahu ke skutku 3) obviněný namítl porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K této Nejvyšší soud uvádí následující. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

36. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

37. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

38. Při posuzování jednání obviněného je nezbytné uvést, že ten během jediné noci v krátké časové posloupnosti a do dvou dnů od svého propuštění (dne 20. 5. 2018) z výkonu trestu odnětí svobody spáchal celkem tři skutky, jimiž porušil několik zájmů chráněných zákonem, a to na ochraně cizího majetku, svobodném rozhodování člověka a ochraně klidného občanského soužití. Byť na straně jedné u všech přečinů došlo k naplnění „pouze“ jejich základní skutkové podstaty, na straně druhé nebylo shledáno nic, co by svědčilo závěru, že spáchané skutky pro svou intenzitu nedosahují – z hlediska spodní hranice trestnosti – úrovně ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činům (přečinů) dané právní kvalifikace. Proto lze mít za to, že v dané věci nenastaly takové okolnosti, které by postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku opodstatňovaly.

39. Dovolatel rovněž namítl, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Nadto odvolací soud se námitkám dovolatele věnoval, když na jeho námitky stran skutku 1) reagoval v bodě 6. svého usnesení a na námitky ke skutkům 2) a 3) reagoval v bodě 7. usnesení. Odůvodnění odvolacího soudu lze označit za dostačující, když se nejen ztotožnil se závěry nalézacího soudu a odkázal na ně, ale také se k námitkám obviněného podrobně vyjádřil.

40. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť námitky, jež vyhovovaly zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány odůvodněnými.

41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky obviněného, které byly sto naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. 4. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu