Nejvyšší soud

Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 10. 2017, č. j. 10 C 102/2014-151, návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání zamítl. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 56 Co 385/2017-163, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud poukázal na to, že podání žalované ze dne 27. 5. 2017 je pouze návrhem na prominutí zmeškání lhůty, aniž by v textu bylo současně uvedeno, že zástupce žalované odvolání současně podává. Odvolací soud dodal, že pokud by soud návrhu vyhověl (lhůta k odvolání by byla počítána ode dne, kdy se právní zástupce žalované mohl skutečně seznámit s obsahem předmětného usnesení, tj. ode dne 23. 5. 2017), výsledkem by bylo marné uplynutí odvolací lhůty k datu 7. 6. 2017, neboť do tohoto data právní zástupce nepodal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky spočívající v aplikaci § 58 odst. 1 o. s. ř., která musí být dovolacím soudem vyřešena jinak, než tak učinil odvolací soud. Zmeškání lhůty je v tomto případě omluvitelné a přesvědčivé, přičemž zástupce dovolatelky neměl objektivní možnost přístupu k datové schránce. Odvolání podáno bylo, a tedy výtka, že nebyl k návrhu přiložen zmeškaný úkon, není na místě; podle dovolatelky se § 58 odst. 1 o. s. ř. týká případů, kdy k datu podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebylo podáno odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení nalézacích soudů.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že zástupce dovolatelky odvolání sice podal, to však směřovalo proti rozsudku č. j. 10 C 102/2014-117, nikoli proti usnesení č. j. 10 C 102/2014-135; nutná podmínka pro případné prominutí zmeškání lhůty tak nebyla splněna. Dodává, že dovolatelka nedostatečně vymezuje přípustnost, neboť pouze zpochybňuje správnost skutkových zjištění; dovolání tak není přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak /§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ /.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že právní otázka „správné aplikace § 58 odst. 1 o. s. ř.“ byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než to učinil odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však § 237 o. s. ř. nestanoví. Důvod přípustnosti, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky již dříve vyřešené dovolacím soudem, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak); nejde tedy o to, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a v řadě dalších rozhodnutí, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný důvod přípustnosti se z dovolání nepodává.

Již jen na okraj se dodává, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že přehlédl, že odvolání podala již dříve, a proto nebylo třeba, aby je – jak ukládá § 58 odst. 1 o. s. ř. – připojovala k návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Jak však správně uvádí žalobce ve vyjádření k dovolání, podané odvolání směřovalo proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 11. 2016, č. j. 10 C 102/2014-117, nikoliv proti usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 10 C 102/2014-135. Ostatně sama dovolatelka uvádí, že odvolání podala 2. 1. 2017, takže nemohlo směřovat proti usnesení ze dne 2. 2. 2017. Dovolání se pak týká právě prominutí lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. 10 C 102/2014-135, nikoliv proti odvolání do rozsudku ve věci samé.

Protože v dovolání není řádně vymezen způsobilý důvod přípustnosti, trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; proto nezbylo, než je odmítnout (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.