Rozhodnutí NS

25 Cdo 1857/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:25 Cdo 1857/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1857.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ušlý zisk
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 420a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/20/2018
IV.ÚS 3791/18
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1857/2018-1158


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Meat BO spol. s r. o., IČO 47913622, se sídlem Renneská třída 22a, Brno, zastoupena JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Koliště 13a, Brno, proti žalovaným: 1) Metrostav a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8, zastoupena JUDr. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, 2) Subterra a. s., IČO 45309612, se sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, zastoupena JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Dolnokrčská 16, Praha 4, 3) OHL ŽS, a. s., IČO 46342796, se sídlem Burešova 17, Brno, zastoupena Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem Ostrovní 30, Praha 1,
a
4) Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, IČO 62151234, se sídlem Palackého 1, Brno, zastoupena Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, o 4 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 231/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 20 Co 262/2017-1121, takto:
    I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.670 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hřídele, advokáta se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


    Odůvodnění:

    Žalobkyně se domáhala proti žalovaným náhrady škody ve výši 4.600.000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že z důvodu ražby tunelu v B. v rámci stavby Velkého městského okruhu prováděného žalovanými 1), 2) a 3) musela být vyklizena a staticky zajištěna budova ve vlastnictví pronajímatele - žalované 4) na P. t. v B. (dále též jen „budova“), v níž žalobkyně z titulu nájmu užívala nebytové prostory k provozu jatek, v důsledku čehož nemohla žalobkyně od 1. 10. 2006 užívat předmět nájmu, a tedy ani provozovat svou podnikatelskou činnost, a vznikly jí zbytečné náklady na odstupné propuštěným zaměstnancům, smluvní pokuty z nedodržených obchodních smluv, na demontáž a odvoz technologií, právní služby a znalecké posudky, jakož i ušlý zisk.

    Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 8 C 231/2008-701, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 20 Co 20/2015-879, byla zamítnuta žaloba v plném rozsahu proti žalovaným 2), 3) a 4). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4873/2015, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3524/16. Odvolací soud dále citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 C 231/2008-1072, zamítl žalobu vůči žalované 1) [dále již jen žalovaná] a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně užívala budovu na základě nájemní smlouvy se žalovanou 4) [dále již jen pronajímatel] za účelem jatečního zpracování hospodářských zvířat a zabezpečení výukových a výzkumných potřeb. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2021. Pronajímatel dopisem ze dne 1. 7. 2005 navrhl žalobkyni dohodu o ukončení nájmu prostor ke dni 1. 11. 2005 z toho důvodu, že ve čtvrtém čtvrtletí roku 2005 budou v souvislosti se statickým zajištěním budovy v důsledku výstavby Velkého městského okruhu prováděny rozsáhlé stavební úpravy, které zapříčiní změnu stavby, jež bude bránit užívání prostoru. Následně bylo vydáno stavební povolení a započaly práce na statickém zajištění budovy. Dne 16. 10. 2006 vyzval autorský dozor objektu pronajímatele k okamžitému vyklizení nájemních prostor žalobkyně z důvodu havarijního stavu a nebezpečí statické poruchy. Následujícího dne pronajímatel vyzval žalobkyni k ukončení provozu, ke kterému fakticky došlo dne 20. 10. 2006, a nájemní vztah byl ukončen ke dni 30. 4. 2007 na základě výpovědi pronajímatele ze dne 2. 1. 2007. Žalobkyně vyplatila v průběhu roku 2007 částky 160.000 Kč, 50.000 Kč, 240.000 Kč, 470.000 Kč a 100.000 Kč svým smluvním partnerům na smluvní pokuty za předčasně vypovězené smlouvy o dodávkách masa. Ve dnech 29. a 30. 6. 2006 žalobkyně vypověděla pracovní poměr svým zaměstnancům a vyplatila jim odstupné dle zákoníku práce. Dle daňových přiznání žalobkyně činily její zisky v roce 2004 a 2005 několik desítek tisíc, v letech 2006 a 2007 vykázala ztrátu v řádu stovek tisíc. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a předchozích závěrů odvolacího a dovolacího soudu dospěl obvodní soud k závěru, že znemožnění užívání nemovitosti nelze považovat za škodu vzniklou provozní činností žalované, nýbrž za ni odpovídá pronajímatel. Dále s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody se může týkat jen období od 20. 10. 2006 do řádného ukončení nájemního vztahu ke dni 30. 4. 2007, a zdůraznil, že již v roce 2005 věděla žalobkyně, že budova bude sanována a pronajímatel jí navrhl skončení nájemního vztahu dohodou, nepřizpůsobila-li tomu své objednávky či nevypověděla-li smlouvy o dodávkách v dostatečném předstihu, porušila prevenční povinnost předcházet vzniku škody dle § 415 obč. zák. Požadavek náhrady smluvní pokuty ve výši 240.000 Kč za ukončení podnájemní smlouvy obvodní soud shledal účelovým, neboť podnájemní vztah zaniká při skončení nájemního vztahu ze zákona a vzhledem k existenci totožné podnájemní smlouvy bez smluvní pokuty zpochybnil soud prvního stupně samotné uzavření takového závazku. Náklady na odstupné zaměstnanců a odvoz technologií by musela žalobkyně vynaložit nejpozději při řádném ukončení nájemní smlouvy v dubnu 2007, nejsou tedy v příčinné souvislosti se samotnou sanační činností žalované. Obvodní soud obdobně posoudil náklady na právní zastoupení ve sporu o platnost výpovědi z nájmu a náklady na znalecký posudek ústavu M., jenž je pro danou věc nepoužitelný. Ušlý zisk uplatněný žalobkyní ve výši 3.062.500 Kč za období od 16. 10. 2006 do 31. 10. 2008 neodpovídá finančním výsledkům žalobkyně z let 2004 a 2005, proto znalecký posudek vycházející z odhadů budoucích výnosů bez zohlednění skutečného hospodářského stavu žalobkyně nelze použít. Závěrem obvodní soud připomněl, že podnikatelská činnost je činností vykonávanou na vlastní riziko, a podnikatel musí být připraven i na nepředvídatelné události a adekvátně na ně reagovat.

    Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 20 Co 262/2017-1121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl závěr obvodního soudu, že škoda způsobená znemožněním užívání nemovitosti není způsobena provozní činností dle § 420a obč. zák. a připomněl v tomto směru závěry odvolacího a dovolacího soudu v předchozím řízení, souhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z uplatněných nároků na náhradu škody nevznikl v příčinné souvislosti se sanační činností žalované. Náklady na odstupné zaměstnanců, náklady na vyklizení prostor, dále na právní zastoupení i na odstupné podnájemci (zde se odvolací soud ztotožnil i s pochybami obvodního soudu o pravosti ujednání o smluvní pokutě) vznikly v důsledku ukončení nájemního vztahu výpovědí pronajímatele. Odmítl konstrukci žalobkyně, že provozní činnost žalované byla příčinou výpovědi z nájmu, neboť tak tomu v dané věci nebylo. V příčinné souvislosti s činností žalované by mohly být náklady za smluvní pokuty dodavatelů, avšak jednak není ze skutkových tvrzení žalobkyně zřejmé, v souvislosti s kterým porušením smluvní povinnosti je zaplatila, jednak se odvolací soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalobkyně porušila svoji preventivní povinnost, pokud věděla již v roce 2005, že nebude moci pronajatou budovu užívat z důvodu sanačních prací, a nevypověděla smlouvy o dodávkách, případně se nedohodla na nižším objemu dodávek, proto si způsobila žalobkyně škodu vlastním jednáním. I v části nároku na náhradu ušlého zisku se odvolací soud ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že závěry znaleckého posudku ústavu M. (pro absenci doložky dle § 127a o. s. ř. se jedná pouze o listinný důkaz) o budoucím zisku nemají oporu v konkrétních výpočtech a údajích z účetních dokladů, ale vycházely pouze z obecných úvah a očekávání, ze skutečných hospodářských výsledků žalobkyně je zřejmé, že v letech bezprostředně předcházejících rozhodnému období byl čistý zisk v řádu nízkých desetitisíců a v roce 2006 vykázala žalobkyně vysokou ztrátu, na níž se období konce roku po 20. 10. 2006 nemohlo zásadně podílet. Žalobkyně tedy neprokázala, že by jí v souvislosti s provozní činností žalované ušel reálně očekávatelný zisk.

    Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka má za to, že dosud nebyla řešena otázka, zda za škodu vzniklou nájemci v důsledku podstatného ztížení či znemožnění užívání pronajaté budovy způsobené provozní činností odpovídá provozovatel této činnosti, pokud je následně nájemní vztah pronajímatelem vypovězen. Obdobné platí i pro nároky na proplacení smluvních pokut dodavatelům a odběratelům, odstupné zaměstnancům podnájemce a náklady na znalecký posudek, jelikož se jedná o škodu vzniklou v důsledku sanačních prací nikoli výpovědi z nájmu, neboť nebýt těchto prací, dovolatelka mohla nerušeně pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že za vzniklou škodu nikdo neodpovídá. Shledal-li odvolací soud naplnění obecných podmínek odpovědnosti dle § 420a obč. zák. a žalovaná mohla být odpovědná za ušlý zisk dovolatele do skončení nájemního vztahu, měla být dovolatelka poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o důkazní povinnosti. Nesplněním poučovací povinnosti se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k hodnocení, zda dovolatelce ušel budoucí zisk a v jaké výši, odvolací soud pochybil, neboť se jedná o odborné znalosti a k určení výše ušlého zisku měl být zpracován znalecký posudek. Tuto otázku proto činí předmětem dovolání. Dále dovolatelka uvedla, že nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku nelze omezit jen do okamžiku skončení nájmu, neboť by tím došlo k zásahu do práva na náhradu škody. Vybudování porážky vyžaduje značné náklady, které dovolatelka po skončení nájemního vztahu s pronajímatelem nezískala zpět v plné výši, a proto o ně vede další soudní spor s pronajímatelem, tyto náklady by proto měly být zohledněny ve výši škody. Závěrem dovolatelka uvedla, že se bez své viny ocitla bez finančních prostředků k vybudování nové porážky, proto by tyto náklady měla jako součást škody uhradit žalovaná. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Žalovaná považuje námitky dovolatelky za účelovou dezinterpretaci závěrů předchozího rozsudku odvolacího soudu. Řešení právních otázek formulovaných dovolatelkou odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud se vypořádal s námitkami ke každému jednotlivému nároku zvlášť a odůvodnil, proč jej nelze žalobkyni přiznat. Ve vztahu k poučovací povinnosti se jedná o námitku vady řízení, jež sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit. Žádná z uplatněných námitek tedy nemůže založit přípustnost dovolání, žalovaná proto navrhla dovolacímu soudu, aby jej odmítl jako nepřípustné.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle § 237 o. s. ř.

    Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

    V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze spatřovat i v jeho chování v rozporu s § 415 obč. zák., pokud bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení je i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení rozsahu škody, například jestliže při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním okolnostem nejednal dostatečně opatrně, jak by bylo lze od něj za daných okolností očekávat, a proto mu muselo být zřejmé, že uzavření smlouvy, případně nesplnění sjednaných povinností, mu může přinést újmu, například sankce za prodlení, za porušení smluvních ujednání a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 4642, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007).

    Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně byla již v červenci 2005 informována o tom, že nebude moci pronajatý objekt využívat z důvodu předmětných sanačních prací. Nezbytnost provedení těchto prací přitom nevycházela z vůle pronajímatele – žalované 4) [ani z vůle žalované 1) – pozn. dovolacího soudu], ale z realizace zakázky Ředitelství silnic a dálnic na výstavbu městského okruhu. Rovněž bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že stav budovy byl velmi špatný a vyžadoval opravu již před výstavbou tunelu a po ražbě průzkumných štol byl zjištěn havarijní stav budovy. Z uvedeného tedy vyplývá neudržitelnost závěru dovolatelky, že nebýt sanačních prací mohla nerušeně pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že provozní činnost žalované nebyla příčinnou výpovědi z nájmu pronajímatele.

    Na základě skutečnosti, že dovolatelka již v červenci 2005 věděla, že z důvodu sanačních prací nebude moci budovu využívat, a to po neurčitou dobu, a že bude muset budovu vyklidit, konstatoval odvolací soud, že pokud za této situace nevypověděla či nesnížila rámcové smlouvy o dodávkách, porušila sama prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. a škodu si způsobila sama vlastním jednáním. Námitka dovolatelky, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že přes obecné naplnění podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností dle § 420a obč. zák. žalovaná neodpovídá za majetkové ztráty dovolatelky, znamená tento závěr, že za škodu neodpovídá nikdo, není důvodná, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že majetkovou ztrátu si dovolatelka způsobila vlastním počínáním. Tento závěr se však dle dovolacího soudu nevztahuje pouze na nároky za zaplacené smluvní pokuty, nýbrž i na nároky související s ukončením provozu v budově a ušlý zisk.

    Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že existence příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popřípadě jaké okolnosti jsou způsobilé kauzální vztah vyloučit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru pod C 1025 a C 5514).

    Dovolatelka namítá, že netvrdila, že jí škoda vznikla v souvislosti s vypovězením nájmu, nýbrž v důsledku nuceného ukončení činnosti kvůli sanačním pracím. Dle vlastních žalobních tvrzení dovolatelka vypověděla rámcové smlouvy o dodávkách i podnájemní smlouvu dne 15. 3. 2006 a ve dnech 29. a 30. 6. 2006 vypověděla pracovní poměr svým zaměstnancům s vyčíslením odstupného, k nucenému omezení a vyklizení budovy však došlo až dne 20. 10. 2006. Uplatněné náklady jí tedy vznikly před nuceným vyklizením budovy a nemohou tedy být následkem činnosti žalované. Jelikož náklady za smluvní pokuty z rámcových smluv a smlouvy o podnájmu a náklady na odstupné zaměstnancům dovolatelce vznikly již před zahájením sanačních prací žalovanou, není zde dán vztah příčinné souvislosti. Stejný závěr platí i pro náklady za právní zastoupení ohledně předčasného ukončení nájmu nebytových prostor a uzavření budoucí smlouvy o nájmu nebytových prostor s pronajímatelem a náklady za vyklizení objektu, neboť se vážou k ukončení nájemní smlouvy, nikoli k omezení činnosti v důsledku sanačních prací, vznikly by pouze později po řádné výpovědi nájemní smlouvy.

    Vzhledem k výše uvedenému závěru, že dovolatelka věděla v předstihu, že bude muset nemovitost vyklidit minimálně po dobu sanačních prací, že přesto neučinila kroky k přesunutí provozu či omezení výroby, ještě před zahájením sanačních prací propustila své zaměstnance a vedla bezvýsledná jednání s pronajímatelem o budoucí nájemní smlouvě, je tvrzený ušlý zisk výsledkem jejího počínání a není v příčinné souvislosti s provozní činností žalované. Proto je nadbytečné zabývat se otázkou stanovení a způsobu výpočtu výše ušlého zisku.

    Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka zdůrazňuje především nedobrovolné ukončení dlouhodobého nájmu prostor a neuzavření nové nájemní smlouvy s pronajímatelem po skončení sanačních prací, v jejichž důsledku vede další soudní spory s pronajímatelem o úhradu nákladů na vybavení provozu. Tyto okolnosti jsou však bez významu ve vztahu k žalované, neboť uzavření či neuzavření nové nájemní smlouvy bylo zcela na vůli pronajimatele a bez příčinné souvislosti s provozní činností žalované při sanačních pracích.

    S ohledem na výše uvedené je právní závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a škodou dovolatelky v podobě skutečné škody i ušlého zisku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Námitka, že odvolací soud neposkytl dovolatelce řádné poučení dle § 118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř., a tím se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, nepředstavuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž je jí vytýkána vada řízení, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 26.700 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 670 Kč, celkem tedy 32.670 Kč.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 29. 8. 2018

    JUDr. Robert Waltr
    předseda senátu