Rozhodnutí NS

6 Tdo 1078/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:6 Tdo 1078/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1078.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1078/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 9 To 71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 113/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 6 T 113/2017, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)], zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)], zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)], přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [skutek pod bodem 4)], přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 5)].

2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že

„1) v době od počátku roku 2010 do konce roku 2010 v M., kde žil s poškozenou L. Š. ve společném domě, poškozenou soustavně slovně i fyzicky napadal zejména když byl pod vlivem drog, nejméně jednou za týden jí nadával vulgárními výrazy, slovně jí ponižoval, vyhrožoval jí újmou na zdraví, jednou v průběhu března roku 2010 jí bezdůvodně fyzicky napadl tak, že jí tahal po zemi za vlasy, mlátil jí pěstmi do obličeje a kopal jí do těla, čímž jí způsobil viditelné hematomy, fyzické ataky menší intenzity v podobě strkání či úderů otevřenou dlaní do obličeje opakoval nejméně jednou za měsíc až do konce uvedeného období,

2) v době od srpna roku 2012 do prosince 2014 v M. L., R., v objektu hotelu K., kde v té době bydlel s poškozenou L. Š. ve služebním bytě, poškozenou soustavně slovně i fyzicky napadal, zejména když byl pod vlivem alkoholu, nejméně jednou za týden jí nadával vulgárními výrazy a slovně jí ponižoval z důvodu své žárlivosti, vyhrožoval jí újmou na zdraví, dne 1. 9. 2012 jí prudce zatáhl za vlasy, přičemž se jí zachytily prsty pravé ruky o pant skříně a došlo ke zlomenině čtvrtého prstu pravé ruky, v rámci hádek jí příležitostně ne více než jednou za měsíc fyzicky napadal zejména údery otevřenou dlaní do obličeje, aniž by došlo k újmě na zdraví poškozené, v přesně nezjištěný den při návratu z diskotéky jí srazil na zem a šlápl jí nohou na obličej, čímž jí způsobil poranění rtu, v rámci tohoto svého jednání dále
a. v přesně nezjištěný den na přelomu roku 2013 a 2014 ve výše uvedeném bytě po další žárlivé scéně chytl poškozenou a řekl jí, že bude jeho děvka, začal z ní strhávat oděv, překonal odpor poškozené, která se slovně bránila i do něj kopala, povalil jí na postel v ložnici, zakryl jí ústa, vnikl svým penisem do její pochvy a souložil s ní až do svého vyvrcholení,
b. v přesně nezjištěný den v polovině roku 2014 ve výše uvedeném bytě opět řekl poškozené, že bude jeho děvka, začal z ní strhávat oblečení s cílem dosáhnout pohlavního styku s ní, svého jednání zanechal až poté, co se mu nepodařilo překonat aktivní odpor poškozené, k pohlavnímu styku nedošlo,

3) v době od listopadu 2015 do 15. září 2017 v obci P., kde žil s poškozenou L. Š. ve společném domě, poškozenou soustavně slovně i fyzicky napadal zejména když byl pod vlivem alkoholu, v nepravidelných intervalech jí nadával vulgárními výrazy, slovně jí ponižoval a to i před obyvateli obce na veřejných místech, doma jí při hádkách tahal za vlasy a v několika případech jí udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v listopadu 2015 na ní hodil ze vzteku sedací soupravu, která poškozenou zavalila ale nezranil, a šlápl jí na notebook, zejména po rozchodu, ke kterému došlo v červnu 2017, kdy ovšem stále zůstal bydlet v domě poškozené, jí přibližně jednou za týden vyhrožoval, že jí zabije, přejede autem, poleje kyselinou, že vezme jejího syna do auta a společně nabourají, což vzbudilo v poškozené strach ze splnění výhrůžek,

4) dne 21. září 2017 kolem 21:00 hodin v obci P., přišel k domu poškozené L. Š., kde se vulgárními výrazy dožadoval kontaktu s ní, následně bez dovolení poškozené vlezl otevřeným sklepním oknem do domu, prošel k obývacímu pokoji, do kterého se poškozená se svým nezletilým synem „AAAAA“*) zamkla, rozbil vstupní dveře a vnikl do pokoje, zde sebral poškozené a jejímu synovi mobilní telefony, poškozené vzal klíče a zamkl dům a držel je v něm po dobu dvou hodin, aniž by mohli dům opustit, poškozené zabránil i v tom, aby mohl odejít její syn, na poškozenou křičel a vytýkal jí jejich minulé soužití, následně svého jednání zanechal a z domu odešel,

5) v době od 23:00 hodin dne 27. září 2017 do 01:30 hodin dne 28. září 2017 na poli za obcí P., kam přijel s L. Š., promluvit si o jejich vztahu, začal mlátit rukama do volantu svého vozidla, vyhrožoval poškozené ublížením na zdraví, poté, co se poškozená před ním ukryla se ve vysoké trávě, jí chytil za vlasy, vulgárně jí nadával a odtáhnul ji proti její vůli zpět do svého vozidla, následně se s vozidlem rozjel směrem na S. a poškozené říkal, ať se nebojí, že jí něco ukáže, že to bude krásný a bude to naposledy, což v poškozené vzbudilo důvodnou obavu o její život, neboť se domnívala, že chce způsobit úmyslnou dopravní nehodu, proto se snažila z vozidla za jízdy vystoupit, v čemž jí zabránil, následně se jí podařilo strhnout řízení, v důsledku čehož havarovali mimo pozemní komunikaci a následně od vozidla odešla do svého bydliště.“

3. Za trestné činy, jimiž byl shledán vinným pod body 1) a 2) výroku citovaného rozsudku, a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 T 52/2015, byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 T 52/2015, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy, jimiž byl shledán vinným pod body 3) až 5) výroku daného rozsudku mu byl uložen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 9 To 71/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Ve svém mimořádném opravném prostředku předně vyjádřil nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů dovozených z hodnocení skutkového stavu, jež odvíjely bez dalšího od výpovědi poškozené L. Š. (dále jen „poškozená“). Vytknul jim nevypořádání se s jeho obhajobou s tím, že nebyla konfrontována se všemi ostatními provedenými důkazy a s přihlédnutím k věrohodnosti důkazů zpochybňujících jeho obranu, která byla odmítnuta jako nevěrohodná a účelová v zásadě jen s poukazem na jeho trestněprávní minulost. Dále namítl, že hypotéza soudů, podle níž skutečnosti doznané v rámci jeho výpovědi při hlavním líčení byly již prokázány jinými důkazy, nemá žádnou důkazní oporu. Připomněl, že ve věci jsou pouze dva přímé důkazy, a to jeho výpověď učiněná v řízení před soudem a výpovědi poškozené z přípravného řízení a z řízení před soudem, které měly být hodnoceny v tomto pořadí, přičemž podle obsahu jeho výpovědi byla založena presumpce jeho neviny a povinností obecných soudů bylo zkoumat další důkazy se zřetelem k tomu, nakolik vyvracejí či zpochybňují jeho obranu. Zdůraznil také, že obecné soudy měly v části, v níž se ke stíhané trestné činnosti doznal, hodnotit jeho výpověď jako řádné doznání se všemi souvisejícími právními následky, a to zejména ve vztahu k uznání polehčujících okolností v jeho prospěch. Neztotožnil se proto s argumentací soudů nižších stupňů, podle níž se doznal účelově pouze k tomu, co bylo prokázáno jinými důkazy. V dané souvislosti namítl, že s výjimkou výpovědi poškozené nebyl v řízení zajištěn žádný jiný usvědčující přímý důkaz, a důkazní hodnotu k vyvrácení či zpochybnění jeho obhajoby nemohou mít důkazy ve formě výpovědi svědků, jež poskytli pouze zprostředkované svědectví o tom, co jim o jeho chování sdělila poškozená. Podotkl proto, že pokud přímým důkazem je pouze opakované svědectví poškozené, jeho obhajoba v části, v níž svou vinu popírá, nebyla vyvrácena, ani zpochybněna, neboť osamocené svědectví poškozené založilo pouze pochybnosti, které měly soudy nižších stupňů vykládat in dubio pro reo výlučně v jeho prospěch. V návaznosti na to poznamenal, že byť věděl, že důkazní stav při skončení přípravného řízení zakládá pochybnosti o jeho vině, přesto měl v ryzím úmyslu poskytnout soudům pravdivou výpověď o tom, co se skutečně stalo mezi ním a poškozenou, přičemž za této situace měly soudy při hodnocení důkazů naložit s jeho výpovědí jiným způsobem. Poukázal rovněž na skutečnost, že svého práva neposkytnout výpověď v řízení před soudem nevyužil proto, že chtěl vést aktivní obhajobu a důsledně oddělit jednání, jehož se skutečně dopustil, od jednání, u kterého je vyloučeno, že by se mezi ním a poškozenou stalo. Konstatoval, že důkaz jeho výpovědí není účelový ani nevěrohodný s tím, že soudy neměly k takovému závěru jakoukoliv oporu. V daném kontextu podotkl, že jeho trestněprávní minulost má vliv pouze na rozhodnutí o formě a výši trestu, ale nemůže ovlivňovat jeho právo na obhajobu, tedy aby byl „diskvalifikován z presumpce neviny“. Dále vyjádřil názor, že důkaz svědeckými výpověďmi poškozené nemůže obstát jako osamocený důkaz k tomu, aby byl způsobilý zcela vyvrátit jeho obhajobu, k čemuž dodal, že je to právě opakovaná výpověď poškozené, která v části, v níž svou vinu popřel, zakládá pochybnosti o jeho vině. Zdůraznil, že nikdy netvrdil, že by poškozená proti němu jakkoliv účelově fabulovala, nýbrž pouze po právu žádal, aby důkaz jejími výpověďmi byl řádně hodnocen se všemi specifiky, jež sebou nese, včetně jejího psychického stavu a rozpoložení, historie jejich partnerského vztahu, jakož i toho, komu a jakým způsobem se poškozená s jeho údajným násilným jednáním vůči ní svěřila. Nadto namítl, že již forma její výpovědi v přípravném řízení založila významné pochybnosti o jeho vině, přičemž tuto vadu důkazu se nepodařilo odstranit ani v řízení před soudem, a poukázal rovněž na zjevné zkreslené vnímání prožitků ze strany poškozené. Následně k důvodným pochybnostem o jeho vině uvedl, že jsou založeny formou podání opakovaných svědeckých výpovědí, zmatečným projevem poškozené při jejich podání, závěry znaleckého posudku a výslechem znalkyně a zejména rozdílným přístupem poškozené v její otevřenosti vůči třetím osobám, kterým se měla svěřit s jeho jednáním vůči ní. Soudům tak vytknul, že se nevypořádaly s důvody toho, proč se poškozená svěřila s jeho jednáním cizím lidem, byť v přátelském vztahu, zatímco stejné informace neposkytla svým nejbližším jako např. své matce, přičemž se zprostředkovaným svědectvím osob, kterým se měla svěřit, naložily bez dalšího jako s usvědčujícím důkazem se zavádějícím závěrem, že pokud se některým jiným osobám poškozená nesvěřila, mělo to svědčit o její věrohodnosti. Za objektivní závěr však označil to, že důkaz výpověďmi poškozené ve spojení se svědeckými výpověďmi Z. L., V. R. a M. Č. zakládá důvodné pochybnosti o jeho vině.
    7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 9 To 71/2018, a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

    8. K podanému dovolání sdělil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
      III.
        9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

        10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 9 To 71/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

        11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

        12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

        13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

        14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

        15. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
        IV.

        16. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že bez důvodných pochybností bylo lze uznat jeho vinu výlučně pro skutky, k nimž se doznal. Právě a pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

        18. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

        19. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu.

        20. Alespoň ve stručnosti lze k dovolacím výhradám uvést následující. Předně lze konstatovat, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Obviněný totiž obsah svého podání zaměřil na zpochybnění výpovědí poškozené L. Š., vůči níž vznesl výhrady podrobně popsané výše v rekapitulaci jeho dovolání. S jeho názorem se však není možné ztotožnit. Již soud prvního stupně, vědom si situace, že výpověď poškozené je základním usvědčujícím důkazem, se podrobně zabýval hodnocením jak této výpovědi samotné, tak i jejím hodnocením v kontextu dalších provedených důkazů, přičemž se náležitě vypořádal i s výpovědí obviněného, a své hodnotící úvahy a z nich pramenící závěry (včetně závěrů o věrohodnosti výpovědi poškozené) zevrubně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud druhého stupně se po provedeném přezkumu s jeho argumenty ztotožnil.

        21. Možno shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí (především rozhodnutí soudu prvního stupně) je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Dlužno dodat, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími (byť i nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

        22. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

        23. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutků, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

        24. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


        Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


        V Brně dne 20. 9. 2018


        JUDr. Vladimír Veselý
        předseda senátu


        *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.