Rozhodnutí NS

11 Tdo 550/2020

citace  citace s ECLI
Právní věta:Znak přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku „neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc“, bude zpravidla naplněn, jestliže se pachatel po dopravní nehodě vůbec nezajímá o zdravotní stav zraněné osoby, nevyvíjí žádnou aktivitu k její záchraně, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány, neposkytne nutnou součinnost jiné osobě při přivolání lékařské pomoci potřebné pro ochranu života a zdraví poškozené osoby, a místo nehody následně bez dalšího opustí.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/10/2020
Spisová značka:11 Tdo 550/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.550.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Dotčené předpisy:§ 151 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:9 / 2021
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 550/2020-962


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného A. Č., narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2020, č. j. 15 To 85/2019-829, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2019,  takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. Č. odmítá.



Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení


1. Obviněný A. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 8. 2019, č. j. 34 T 4/2019-745, uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.), přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.), zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 3 a)] a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3. b)]. Těchto trestných činů se přitom obviněný, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustil tím, že:

1.
dne 21. 6. 2018 kolem 23.40 hodin po předchozím požití jednak alkoholických nápojů, v důsledku čehož měl v krvi nejméně 0,8 g/kg alkoholu, jednak jedné tzv. lajny kokainu o hmotnosti kolem 0,1 gramu, což vše výrazně snižovalo jeho schopnost řídit motorové vozidlo v silničním provozu, řídil osobní motorové vozidlo značky VW Passat, RZ: XY, po silnici č. XY ve směru od obce XY na obec XY, okres Tachov, a v úseku km 1,264 při projíždění levotočivé zatáčky v klesání, v níž byla bezpečná rychlost pro její projetí nejvýše 56,7 km/h, nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu dané pozemní komunikace i svým schopnostem a při rychlosti vozidla nejméně 86 km/h nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku a vyjel s ním vpravo mimo komunikaci, kde pravým bokem vozidla a částečně střechou narazil do dvou vzrostlých stromů, v důsledku čehož poškozený J. S., nar. XY, který v době nehody v uvedeném vozidle seděl na předním sedadle na místě spolujezdce, utrpěl otřes mozku, povrchní oděrky v oblasti čela, zhmoždění hrudníku a zhmoždění pravého ramene, což si vyžádalo jeho lékařské ošetření, následnou hospitalizaci na chirurgickém oddělení Stodské nemocnice, a. s., v době od 22. 6. 2018 do 25. 6. 2018 a poté klid na lůžku v domácím prostředí do 4. 7. 2018 při přetrvávajících bolestech poraněných míst a závratích, a poškozený D. Č., nar. XY, který v době nehody seděl na zadním pravém sedadle uvedeného vozidla, utrpěl mimo jiné závažná poranění hlavy spočívající v pohmoždění a rozhmoždění mozku při zlomeninách spodiny a klenby lební, na jejichž následky ve Fakultní nemocnici Plzeň, kam byl neodkladně transportován, dne 22. 6. 2018 v 20.25 hodin zemřel,

přičemž obžalovaný řízením uvedeného motorového vozidla za shora popsaných okolností porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,

2.
dne 21. 6. 2018 bezprostředně po dopravní nehodě popsané v bodě 1) výroku tohoto rozsudku, kterou jako řidič způsobil a při níž sám neutrpěl taková poranění, která by mu bránila v poskytnutí pomoci dalším osobám, s vědomím a srozuměním, že jeho spolujezdci ve vozidle – poškození J. S., nar. XY, a D. Č., nar. XY, mohli utrpět v důsledku dané dopravní nehody poranění, se na místě o jejich zdravotní stav nijak nezajímal a nesnažil se jim zajistit jakoukoli pomoc, místo toho zjišťoval zranění svého psa, který ve vozidle také cestoval, a následně přesvědčil řidiče jednoho z vozidel, která u nehody zastavila, aby jej i se psem odvezl k veterinárnímu ošetření a takto z místa dopravní nehody následně odjel,

3.
aniž by disponoval povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, tak

a) za níže popsaných okolností jednak pro sebe i pro další osoby přechovával, jednak dalším osobám distribuoval kokain, který je jako omamná látka obsažen v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., a u kterého je účinnou látkou methylester benzoylekgoninu, respektive hydrochlorid methylester benzoylekgoninu (dále také jen „čistá kokainová báze“), a takto konkrétně

- v období od června 2017 do 20. 6. 2018 ve 4 případech v Praze koupil od nezjištěné osoby za přesně nezjištěné částky kokain vždy v množství 40 gramů, celkově tedy 160 gramů, přičemž z takto pořízeného kokainu jedna čtvrtina, tedy celkem 40 gramů, byla určena pro jeho vlastní potřebu a zbývající tři čtvrtiny, tedy celkem 120 gramů, byly určeny pro další nezjištěné osoby, jimž v místě svého bydliště na adrese XY č. p. XY, Tachov, okres týž, i na jiných nezjištěných místech v prvních třech případech uvedený podíl koupeného kokainu s nezjištěným obsahem čisté kokainové báze předal, za což mu tyto osoby, a to většinou již předem, poskytly finanční prostředky v přesně nezjištěné výši, přičemž v posledním případě výše uvedený podíl z koupeného kokainu daným osobám nepředal, neboť byl dne 22. 6. 2018 v 01.05 hodin v Plzni zadržen i s kokainem o hmotnosti 36,87 gramu, obsahujícím 76,8 % hydrochloridu methylester benzoylekgoninu, což představuje 28,32 gramu čisté kokainové báze,

- v době od května 2018 do 14. 6. 2018 v Tachově, okres týž, a na XY, okres Písek, opakovaně poskytl kokain s nezjištěným obsahem čisté kokainové báze J. K., nar. XY, jemuž jednak nejméně ve čtyřech případech předal zdarma vždy tzv. lajnu o délce kolem 5 cm a šíři 2 až 3 mm a hmotnosti kolem 0,1 gramu, tedy celkem nejméně 0,4 gramu, jednak v jednom případě prodal 1 gram za částku 1.800 Kč,

- v době od září 2017 do května 2018 v Plzni, okres Plzeň-město, a Tachově, okres týž opakovaně poskytl kokain s nezjištěným obsahem čisté kokainové báze T. D., nar. XY, jemuž jednak prodal v jednom případě nejméně 8 gramů a ve druhém případě nejméně 5 gramů, tedy celkem nejméně 13 gramů, a to vždy za cenu 1.500 Kč za jeden gram, jednak ve dvou případech předal zdarma vždy 0,3 gramu, tedy celkem 0,6 gramu,

- dne 21. 6. 2018 mezi 23.00 a 23.40 hodin cestou z Tachova, okres týž, směrem na XY, okres Tachov, ve vozidle značky VW Passat, RZ: XY, jednak zdarma poskytl J. S., nar. XY, a D. Č., nar. XY, každému z nich ve formě tzv. lajny o hmotnosti kolem 0,1 gramu kokain obsahující 76,8 % hydrochloridu methylester benzoylekgoninu, jednak v plastovém sáčku přechovával pro další osobu kokain v množství 1,01 gramu, obsahující 90,2% hydrochloridu methylester benzoylekgoninu, což představuje 0,91 gramu čisté kokainové báze,

b) v době nejméně od června 2017 do 22. 6. 2018 v jím užívaném bytě č. 5 umístěném v domě na adrese XY č. p. XY, Tachov, okres týž, v úložném prostoru pohovky ve dvou plastových obalech s vědomím, o jakou látku se jedná, přechovával pro další nezjištěnou osobu či osoby sypkou hrudkovitou látku hnědé barvy o hmotnosti 851,22 gramu a 760,85 gramu, která obsahovala 66,3 %, respektive 71,5 %, tedy dohromady celkem 1.108,36 gramu hydrochloridu 3,4-methylendioxymetamfetaminu (3,4-MDMA), jehož chemický název je 1-(3,4-methylendioxyfenyl)-2-methylaminopropan a který je jako psychotropní látka obsažen v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb.

2. Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 283 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 7 (sedmi) let, jakož i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným P. Č., J. Č. a N. Č. náhradu nemajetkové újmy, jejíž výši podrobně vymezil v adhezním výroku svého rozsudku a dále zaplatit poškozeným obchodní společnosti OTISTAV, s. r. o. a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody, již podrobně vymezil tamtéž. Konečně podle § 229 odst. 2 tr. řádu soud prvního stupně poškozené P. Č., J. Č. a N. Č. odkázal se zbytkem jimi uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a poškození P., J. a N. Č. řádně a včas odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) pak v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 3. a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově obviněného uznal vinným ze spáchání „toliko“ zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 3. a) a b), které odvolací soud vymezil v tzv. skutkové větě svého rozsudku shodně jako soud prvního stupně]. Za tento zvlášť závažný zločin a za přečiny uvedené pod body 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně [jež zůstaly kasačním zásahem odvolacího soudu nedotčeny] nově obviněnému uložil podle § 283 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 7 (sedmi) let, jakož i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jenž ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Ve zbytku pak odvolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněn a odvolání poškozených P., J. a N. Č. podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Stran přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku obviněný tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený závěr zakládá na tvrzení, že ani jeden ze soudů nižších stupňů nevzal v potaz nenaplnění znaku „potřebné pomoci“ ve smyslu § 151 tr. zákoníku (k jehož výkladu odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1969, sp. zn. 3 To 102/69, uveřejněné pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.).

6. V nyní projednávané trestní věci totiž podle obviněného bylo prokázáno, že bezprostředně po dopravní nehodě přijely na její místo další osoby, které nejen že byly lépe kvalifikovány k poskytnutí první pomoci (jedna z nich měla tvrdit, že je záchranář), ale zejména tyto byly v danou chvíli v nesrovnatelně lepším zdravotním a psychickém stavu, aby vzniklou situaci mohly, na rozdíl od obviněného, adekvátním způsobem vyřešit. Nad rámec toho obviněný uvádí, že byť odvolací soud námitky týkající se vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností odmítl, nemůže uvedené ničeho změnit na skutečnosti, která v řízení byla prokázána, totiž že se po nehodě nacházel v nedobrém zdravotním stavu a ještě horším stavu psychickém a nebyl schopen adekvátní pomoc tak jako tak poskytnout (k tomu obviněný poukazuje na závěry psychiatrického posudku). Pokud jde o jeho špatné psychické rozpoložení po nehodě, to bylo navíc prokázáno i výpovědí svědka J. S., který uvedl, že obviněný stál po nehodě na silnici vedle svého psa a prosil, aby psa zachránili, že dá vše, vezmou-li jej k veterináři.

7. V kontextu těchto skutečností měly dále soudy nižších stupňů podle obviněného při právním posouzení jeho jednání vzít v potaz i to, že svědek D. R., který na místo nehody dorazil nedlouho po jejím vzniku, zavolal na linku 112, kde tuto dopravní nehodu oznámil. Následně měl tento svědek jinému svědku říci, aby obviněného odvezl k veterináři, když jeho pes byl skutečně zraněný. Přinejmenším od oznámení události na linku 112 již obviněný jako laik nemohl poškozenému D. Č. poskytnout jinou účinnou formu pomoci, a proto nebyl naplněn znak potřebné pomoci ve smyslu § 151 tr. zákoníku. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že obviněný z místa nehody odjel, aby zajistil veterinární pomoc svému psovi. Nelze prý odhlédnout od toho, že svědek R. danou situaci zjevně vyhodnotil tak, že obviněný již na místě samém těžko nějak fakticky přispěje k záchraně poškozeného D. Č., a proto zajistil, aby byl obviněný odvezen k veterináři.

8. V této části svého dovolání tak obviněný uzavírá, že za shora popsaného stavu soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když uzavřely, že jsou naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 151 tr. zákoníku. Současně však obviněný namítá i nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť v jeho věci nebylo aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásada subsidiarity trestní represe. Jak je totiž podrobně uvedeno výše, obviněný z místa nehody neodjel s cílem neposkytnout poškozenému první pomoc či se vyhnout odpovědnosti za dopravní nehodu, ale chtěl pomoci svému psovi, kdy navíc kvalifikovaná pomoc již byla na cestě a na místě nehody se nacházelo více osob. Společenskou škodlivost svého jednání tak považuje za minimální, když nešlo o klasickou situaci opuštění místa dopravní nehody jejím viníkem, ale o jednání motivované zásadně pozitivními povahovými vlastnostmi obviněného. I z tohoto důvodu se tak domnívá, že soudy nižších stupňů nepostupovaly správně, když dospěly k závěru o jeho vině shora uvedeným přečinem.

9. Další část dovolání obviněného směřuje proti jednání popsanému v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (tj. proti jednání pod bodem 3.). Obviněný namítá, že na základě obsahu spisu nelze dospět k závěru, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. K tomu poukazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04), podle níž v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry dovolací soud nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces. O takové případy pak jde i tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu obviněný poukazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Právě takový případ nastal podle obviněného i v nyní projednávané trestné věci, jestliže soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný látku 3,4-MDMA (dále jen „MDMA“) přechovával pro jiného, což se odrazilo i v nesprávně použité právní kvalifikaci.

10. K uvedenému obviněný poukazuje na svoji výpověď z přípravného řízení a z hlavního líčení, v nichž se vyjádřil ke způsobu nabytí a držení předmětné látky, kdy jiné důkazy o těchto skutečnostech vypovídající v řízení provedeny nebyly. Soud prvního stupně přitom podle obviněného porušil svoji povinnost zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. řádu, když zcela rezignoval na snahu vysvětlit, kterou ze skutkových verzí (uvedených obviněným) má za prokázanou a toliko v bodu 54. chybně uzavřel, že při obou skutkových verzích je možno učinit spolehlivý závěr, že daná látka nebyla určena pro vlastní spotřebu obviněného. Tím však podle obviněného došlo k zásadnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dle názoru obviněného totiž soud nemůže po provedeném dokazování nerozhodnout, která ze skutkových verzí byla v trestním řízení prokázána, přičemž opačný postup soudu otevírá prostor pro libovůli a jeho důsledkem je částečná nepřezkoumatelnost jeho úvah. Obviněný je přitom přesvědčen, že soudy nižších stupňů měly ohledně způsobu získání dané látky rozhodnout v jeho prospěch a zvolit za prokázanou verzi, která je pro něj co do trestněprávních důsledků příznivější, neboť při přiklonění se k jeho první výpovědi neexistuje žádný důkaz, že by shora označenou látku přechovával pro jiného.

11. V závěrečné části svého dovolání obviněný připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je dovolací soud povinen se v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu zabývat i porušením práva na spravedlivý proces, a to za situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (k čemuž obviněný poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu).

12. Taková situace přitom podle názoru obviněného nastala v případě domovní prohlídky jeho bydliště. Uvedená prohlídka totiž byla dle obviněného provedena nezákonným způsobem, kdy nezákonnost spatřuje zejména – nikoliv však výlučně – ve skutečnosti, že příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 0 Nt 606/2018 (dále jen „příkaz k domovní prohlídce“), je nedostatečně odůvodněn a nemá obligatorní zákonné náležitosti. Z daného příkazu je totiž podle obviněného patrné, že označený soud „fakticky rezignoval na svou rozhodovací činnost a neposoudil materiální podmínky pro nařízení domovní prohlídky.“ V příkazu k domovní prohlídce je totiž uveden popis dosavadních skutkových zjištění, ale tento neobsahuje žádné vlastní úvahy soudu, přičemž jeho nosná pasáž „(…) je dáno důvodné podezření, že v místě bydliště budou nalezeny další drogy, případně další věci související s případnou drogovou trestnou činností, jako jsou plastové obaly, digitální váhy, mobilní telefon apod. (…)“ je de facto převzata z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce. Obdobně obviněný namítá, že příkaz k domovní prohlídce neobsahuje její bližší odůvodnění jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, jakož ani z čeho lze usuzovat na to, že vyjmenované věci se mají nacházet právě v daných prostorách. Jinými slovy obviněný se domnívá, že příkaz k domovní prohlídce je formulován natolik obecně, že nevykazuje zákonné náležitosti, v důsledku čehož nelze ani poznatky získané domovní prohlídkou použít jako důkaz v proběhnuvším trestním řízení. Na uvedeném podle přesvědčení obviněného nemohou ničeho změnit ani úvahy odvolacího soudu, jimiž tento fakticky nahrazuje úvahy, které měl při povolování domovní prohlídky učinit Okresní soud v Tachově.

13. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a postupem podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.

14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně uvedl, že pokud jde o otázku dokazování, pak (stručně řečeno) postupu soudů nižších stupňů v tomto směru skutečně nelze ničeho vytknout, když zvláště soud prvního stupně provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, řádným způsobem je vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své povinnosti se nezpronevěřil ani odvolací soud, který podaná odvolání přezkoumal, s uplatněnými připomínkami se vypořádal a zjištěné nedostatky odstranil. Státní zástupce proto považuje skutková zjištění za správná a provedeným důkazům odpovídající a zastává názor, že v rozhodování soudů nižších stupňů nelze dovodit ani obviněným tvrzenou vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Daná výhrada obviněného je podle státního zástupce spíše projevem jeho nesouhlasu s tím, k jakým závěrům soudy nižších stupňů dospěly při hodnocení jeho jednání uvedeného pod bodem 3.

15. Stran jednání uvedeného pod bodem 3. b), má státní zástupce za to, že výhrady obviněného směřují do dvou oblastí – zákonnosti domovní prohlídky a procesní využitelnost důkazů jejím prostřednictvím zajištěných, a dále nevyvrácení jeho obhajoby, že předmětnou látku zakoupil výlučně pro sebe v síti dark web (přičemž takové jednání neodpovídá užité právní kvalifikaci podle § 283 tr. zákoníku). Takto formulované námitky však pod vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze. V dané pasáži dovolání, ve které vyjadřuje obviněný své výhrady k jednání pod bodem 3. b), sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti ale po Nejvyšším soudu požaduje, aby provedl nové hodnocení důkazů a formuloval nová skutková zjištění, která by vyzněla v jeho prospěch a vedla pokud možno k mírnější právní kvalifikaci. Takové námitky však stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu. Současně státní zástupce uvádí, že soudy nižších stupňů se takto uplatněnými námitkami podrobně zabývaly a jejich úvahám podle něj v podstatě není co vytknout.

16. Pokud jde o otázku zákonnosti domovní prohlídky, podle názoru státního zástupce postačuje zcela odkázat na přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu v bodu 18. jeho rozsudku. Co se pak týká údajného neobjasnění všech okolností obstarání látky MDMA [bod 3. b)] a navazujícího tvrzení obviněného, že nebylo náležitě objasněno, zda danou látku neměl jen pro svou potřebu, jde evidentně o námitku založenou na popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Ty totiž, po provedeném dokazování a ve vazbě na vyhodnocení všech důkazů, dospěly ke správnému závěru, že uvedenou látku obviněný přechovával pro jiného, přičemž z hlediska přisouzení odpovídající právní kvalifikace je právě tato skutečnost podstatná. Jak přitom zdůraznil již odvolací soud v bodě 17.  svého rozsudku, dvě verze o původu MDMA předestřené obviněným se skutečně liší pouze ve způsobu nabytí. Ať však obviněný nabyl MDMA jedním či druhým způsobem, nic to nemění na závěru soudů, že látku přechovával pro jiného (k tomu státní zástupce odkazuje na bod 54., 55. a 75. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Takové jednání podle státního zástupce naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku.

17. Nad rámec vytýkaného dovolacího důvodu stojí podle státního zástupce i výhrada ve smyslu údajného nerespektování zásady in dubio pro reo. Podle  řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění dané zásady splněny nejsou. Právě tak tomu bylo podle státního zástupce i v nyní posuzované trestní věci, když soudy nižších stupňů neměly žádné pochybnosti o tom, že obviněný MDMA přechovával pro jiného. Právní kvalifikací jednání obviněného pod bodem 3. tak, jak ji užily oba soudy, proto považuje státní zástupce za správnou a reflektující učiněná skutková zjištění.

18. Podle státního zástupce však lze přisvědčit té části úvah, které obviněný směřuje k jednání pod bodem 2. Obviněný nepochybně byl řidičem dopravního prostředku, který měl účast na dopravní nehodě (dokonce ji zavinil) a při které došlo ke zranění dalších osob. Byl tak povinen poskytnout potřebnou pomoc, k čemuž státní zástupce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 11. 1966, sp. zn. 6 Tz 57/66, uveřejněné pod č. 9/1967 Sb. rozh. tr., dále rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 6. 1967, sp. zn. 4 Tz 49/67, uveřejněný pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1969, sp. zn. 3 To 102/69, uveřejněné pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.

19. Státní zástupce přitom zastává názor, že s ohledem na situaci na místě dopravní nehody, její průběh a zejména následky, bylo v podstatě jedinou objektivně do úvahy přicházející pomocí – vezme-li se v potaz, že ani obviněný ani svědci nedisponují lékařským vzděláním – telefonické přivolání nezbytné pomoci (policie, záchranky). Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů na místo nehody krátce po ní přijeli další svědci, kteří poté událost oznámili na telefonní linku tísňového volání č. 112. Do úvahy přicházející pomoc tak v podstatě jen krátce po nehodě poskytly osoby jiné. Jistě lze namítnou, že to mohl být právě obviněný, kdo by jako první přivolal pomoc policie či záchranné služby (to však spíše jen v předstihu vteřin či několika málo desítek vteřin před svědky). Nelze ale pominout chaotickou situaci na místě nehody či znalkyní nevyloučený šok obviněného (a samozřejmě stav obviněného, do kterého se ale před nehodou přivedl sám), kteréžto okolnosti bezesporu ovlivnily jeho schopnost racionálního uvažování a rychlé reakce na místě (viz bod 58. rozsudku soudu prvního stupně).

20. S ohledem na výše uvedené má státní zástupce za to, že právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 2. jako přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku v dané věci nepřicházela v úvahu. Vzhledem k uvedenému pak považuje za bezpředmětné vyjadřovat se k zásadě subsidiarity trestní represe.

21. Přestože lze uvedené námitce obviněného podle státního zástupce přisvědčit, nenavrhuje tento zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že i pokud by byl obviněný uznán vinným „pouze“ přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy  podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, obviněnému by musel být tak či tak ukládán úhrnný trest (byť „jen“ za dva trestné činy), a byl by nadále ohrožen trestní sazbou v rozmezí 8 až 12 let. Již nyní byl obviněný odvolacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody při samé spodní hranici trestní sazby, tj. na 8 let, pro jehož výkon byl navíc za využití § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice mírnějšího typu. Za takové situace je podle názoru státního zástupce zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (nižší trest by mu nemohl být uložen), přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

22. Státní zástupce tak navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

23. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k jeho případné replice, již však do dne konání neveřejného zasedání neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání


24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

26. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod je dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

27. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

28. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

29. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání


30. Nejvyšší soud konstatuje, že po seznámení se s důvody napadených rozhodnutí, jakož i s obsahem spisového materiálu, neshledal podmínky pro vyhovění mimořádnému opravnému prostředku obviněného, a to i přesto, že část jeho dovolací argumentace odpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K dílčím dovolacím námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud (v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu) za potřebné uvést následující.

31. První část námitek obviněného se týká jednání uvedeného pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, jenž tento právně kvalifikoval jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že napadená rozhodnutí spočívají jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento závěr obviněný opírá jednak o tvrzení o nenaplnění znaku „potřebné pomoci“ ve smyslu § 151 tr. zákoníku, k čemuž obsáhle připomíná jednotlivé skutkové okolnosti dané trestní věci, a dále se dovolává uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud již nyní předesílá, že toliko tato část dovolací argumentace obviněného odpovídá jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

32. Co se týče skutkových tvrzení obviněného, na nichž tento buduje svůj závěr o nesprávném právním posouzení skutku, je třeba říci, že tato se částečně rozcházejí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (zvláště co do tvrzení o tom, že další osoby, které dorazily na místo dopravní nehody, byly lépe kvalifikovány k poskytnutí potřebné pomoci poškozenému D. Č., popř. že některá z těchto osob měla tvrdit, že je záchranářem). Soud prvního stupně totiž na základě svědeckých výpovědí žádný takový závěr neučinil a z obsahu spisu se ani nepodává (srov. č. l. 38 až 42, 44 až 48, 50 až 53 a 55 až 59). Právě naopak, na základě výpovědí svědků popisujících chování obviněného po nehodě (viz body 32. až 35. jeho rozsudku), dospěl ke zjištění, že obviněný byl bezprostředně po nehodě při vědomí a neutrpěl taková zranění, která by mu bránila v pomoci zraněným spolujezdcům, o které se však nijak nezajímal a žádnu aktivitu směřující k pomoci svědku S. a poškozenému D. Č. nevyvíjel, když veškerou svoji pozornost zaměřil na svého zraněného psa (viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o tvrzení obviněného, že ačkoliv v důsledku dopravní nehody (jakož i dalších skutečností) u něj v době spáchání činu nedošlo k vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností ve smyslu § 26 tr. zákoníku, avšak po nehodě nebyl v dobrém zdravotním stavu a mohl utrpět šok, pak je třeba zdůraznit, že této skutečnosti si byly soud prvního stupně i odvolací soud vědomy a následně ji i vzaly v potaz (srov. body 39., 58. a 69. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Na druhou stranu však současně soud prvního stupně pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč měl za to, že tento stav obviněného nijak nevylučoval jeho trestní odpovědnost. Naopak podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl obviněný bezprostředně po nehodě při vědomí a neutrpěl taková poranění, která by mu bránila v pomoci jeho zraněným spolujezdcům (viz bod 36. jeho rozsudku, jakož i bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

33. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, učiněných v duchu dikce § 2 odst. 5 tr. řádu, hodnocených zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu a majících svůj odraz v odůvodnění jeho rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nelze dovodit závěr o tom, že obviněný nebyl schopen poskytnout poškozenému D. Č. potřebnou pomoc ve smyslu § 151 tr. zákoníku (k výkladu daného pojmu se Nejvyšší soud podrobněji vysloví níže). Platí přitom, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu, o kterýžto případ však v nyní projednávané trestní věci zjevně nejde).

34. Na podkladu rekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud přistoupil k posouzení správnosti právní kvalifikace shora popsaného jednání obviněného pod bodem 2. Již nyní však předesílá, že právní posouzení skutku soudem prvního stupně považuje za zcela odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci.

35. Přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ve smyslu ustanovení § 151 tr. zákoníku spočívá v tom, že řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.

36. Obviněný prostřednictvím svých dovolacích námitek rozporuje naplnění znaku „potřebné pomoci“, s tím, že tato byla poskytnuta jinými osobami, které následně dorazily na místo dopravní nehody a prostřednictvím tísňové linky č. 112 přivolaly rychlou lékařskou pomoc (přičemž s tvrzením obviněného, že tuto poškozenému nebyl s to poskytnout s ohledem na svůj zdravotní stav on sám, se Nejvyšší soud vypořádal výše).

37. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že pod pojmem poskytnutí potřebné pomoci ve smyslu daného ustanovení je třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby. Došlo-li ke zranění za okolností a podmínek, z nichž i bez odborných znalostí lze usuzovat na vážné nebo životu nebezpečné zranění, je povinen řidič dopravního prostředku, který měl na nehodě účast, poskytnout okamžitě potřebnou pomoc, s výjimkou případu, kdy by poskytnutím pomoci vystavil sebe nebo někoho jiného nebezpečí pro život nebo zdraví (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 11. 1966, sp. zn. 6 Tz 57/66, uveřejněné pod č. 9/1967 Sb. rozh. tr.). Zároveň platí, že není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné (např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami), nedopouští se řidič přečinu podle § 151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1969, sp. zn. 3 To 102/69, uveřejněné pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Co se týká další povahy potřebné pomoci, ta může podle okolností případu záležet i v přivolání sanitního vozu nebo policisty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 6. 1967, sp. zn. 4 Tz 49/67, uveřejněný pod č. 4/1969 Sb. rozh. tr.). Naopak pokud řidič, který měl na nehodě účast, místo nehody opustí tím, že odjede, je neposkytnutí potřebné pomoci ve smyslu § 151 tr. zákoníku založeno jeho nečinností, která se projevuje jako absence aktivního jednání směřujícího k záchraně zraněného, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015). Potřebnou pomocí ve smyslu daného ustanovení však není v případě dopravní nehody motorového vozidla pouhé odeslání automatické datové zprávy z havarovaného motorového vozidla, která z povahy věci obsahuje pouze informaci o dopravní nehodě, ale nikoli údaje o případných zraněních osob, jejichž povaha vyžaduje poskytnutí potřebné pomoci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 213/2020). Závěrem lze shrnout, že uvedený přečin je dokonán již okamžikem, kdy řidič dopravního prostředku úmyslně neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pro spáchání tohoto přečinu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný.

38. Promítne-li Nejvyšší soud připomenuté judikatorní závěry do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak musí konstatovat, že s dovolací argumentací obviněného, ale ani státního zástupce, se nelze ztotožnit.

39. Je tomu tak proto, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný od okamžiku kdy vystoupil z havarovaného vozidla (tj. bezprostředně po dopravní nehodě, kterou sám jakožto řidič motorového vozidla způsobil), až do chvíle, kdy byl z místa dopravní nehody odvezen jedním ze svědků spolu se svým psem k veterinárnímu ošetření, se o zdravotní stav svědka S., ani poškozeného D. Č., nijak nezajímal a nesnažil se jim zajistit jakoukoliv pomoc a místo toho zjišťoval zranění svého psa a snažil se zajistit jeho ošetření veterinárním lékařem. Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že obviněný neučinil nic v tom smyslu, že by shora uvedeným osobám poskytl potřebnou pomoc, je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti rovněž významné, do jaké míry mělo význam následné přivolání rychlé lékařské pomoci svědkem R.

40. V tomto směru obviněný poukazuje na závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1969, sp. zn. 3 To 102/69, uveřejněné pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr., kdy je však třeba připomenout, že skutkové okolnosti uvedené trestní věci byly do značné míry odlišné v tom směru, že poškozenému byla prakticky ihned poskytnuta potřebná pomoc osádkou náhodně projíždějící sanitky. Z uvedeného rozhodnutí se sice podává rovněž že „je nerozhodné, zda sanitní auto přijelo k nehodě náhodou, či zda bylo některým účastníkem silniční nehody přivoláno, neboť rozhodující je, aby se zraněnému dostalo potřebné pomoci.“ Avšak z uvedeného nelze vyvozovat závěr, že následné přivolání lékařské pomoci třetí osobou vylučuje trestní odpovědnost řidiče dopravního prostředku ve smyslu § 151 tr. zákoníku, který od okamžiku, kdy vystoupil z havarovaného vozidla a zjevně byl schopen uvědomit si, že ve vozidle se mohou nacházet osoby, které s ohledem na svůj zdravotní stav vyžadují poskytnutí potřebné pomoci, až do přivolání lékařské pomoci (ve skutečnosti ale až do chvíle svého odjezdu z místa dopravní nehody), nevyvíjel naprosto žádnou aktivitu směřujícího k záchraně poškozeného, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015). Jinými slovy obviněnému není kladeno za vinu to, že sám nepřivolal rychlou lékařkou pomoc v situaci, kdy tak již činila jiná osoba, nýbrž to, že se přinejmenším do té doby o osud poškozeného, který se stále nacházel ve vozidle, značně zdeformovaném v důsledku dopravní nehody, nijak nezajímal (oproti tomu však ještě předtím žádal o přivolání lékařské pomoci pro svého psa) a tedy mu, jakožto osobě, která při dopravní nehodě, na níž měl obviněný jako řidič dopravního prostředku účast (resp. ji sám způsobil), utrpěla újmu na zdraví, neposkytl potřebnou pomoc.

41. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, s přihlédnutím k jeho jedinečným skutkovým okolnostem. V dané trestní věci je třeba akcentovat především skutečnost, že k dopravní nehodě došlo v noci, vozidlo se nacházelo mimo vozovku v hůře přístupném terénu (srov. výpověď svědka I., že tento musel spolu s dalšími svědky vytvořit de facto lidský řetěz, aby svědek R. mohl sestoupit k havarovanému vozidlu), svědci nehovořili česky (s výjimkou svědka R., který však nehovořil plynně) a tito zpočátku nevěděli, kolik osob se nacházelo v havarovaném vozidle a jaký je jejich zdravotní stav. Navíc ve chvíli, kdy svědek R. oznamoval nastalou událost na tísňové telefonní lince, obviněný naléhal na přivolání lékařské pomoci pro jeho psa a nijak se nesnažil kupř. objasnit svědkovi či operátorovi tísňové linky situaci na místě dopravní nehody, či zdravotní stav poškozeného D. Č. V takové situaci – kdy navíc svědek S., který měl rovněž na dopravní nehodě účast, byl (dle výpovědi svědků na rozdíl od obviněného) zjevně v šoku – však byla aktivní činnost (potažmo alespoň součinnost) obviněného směřující k poskytnuté potřebné pomoci poškozenému D. Č. o to potřebnější.

42. Pro bližší objasnění svého závěru o správnosti právního posouzení jednání obviněného jako přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku Nejvyšší soud pouze dodává, že otázkou schopnosti obviněného bezprostředně po nehodě racionálně uvažovat – a to i navzdory případnému šoku – se zabýval soud prvního stupně v bodu 69. svého rozsudku (s tímto závěrem se následně ztotožnil i soud odvolací – viz bod 12. jeho rozsudku), přičemž dospěl k závěru, že obviněný nebyl v tomto směru nijak indisponován. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na bod 32. tohoto usnesení.

43. Pokud jde o obviněným zmiňované ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a související zásadu subsidiarity trestní represe, pak je třeba říci, že shora popsané jednání zcela nepochybně odpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012-II., uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Je tomu tak proto, že ačkoliv nešlo o „typický příklad“ ujetí řidičem dopravního prostředku od dopravní nehody, kterou sám způsobil a při níž došlo k újmě na zdraví, společenská škodlivost jednání obviněného je zvyšována především skutečnostmi uvedenými výše pod bodem 41., za nichž bylo jeho aktivní přispění k zajištění potřebné pomoci poškozenému D. Č. o to více potřebné. Ani tuto námitku obviněného tak Nejvyšší soud nevyhodnotil jako důvodnou.

44. Zbývající část námitek obviněného se týká jednání pod bodem 3. b) vymezeného v rámci tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, kdy tento v prvé řadě rozporuje jeho skutková zjištění týkající se přechovávání látky MDMA, nalezené v bydlišti obviněného, pro jiného ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

45. K této námitce obviněného Nejvyšší soud předně – ve shodě se závěrem státního zástupce – uvádí, že ji nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedeného si je ostatně obviněný vědom, když poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se institutu tzv. extrémního nesouladu, jehož podstatu Nejvyšší soud vysvětlil výše. Toliko na podkladu takto formulované, jinak ryze skutkové a tudíž zásadně v dovolacím řízení nepřezkoumatelné, námitky se Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou, zda závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný svým jednáním pod bodem 3. b) naplnil znak „pro jiného přechovával“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, má oporu v provedeném dokazování či nikoliv.

46. Obviněný zjevně nedostatky ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně spatřuje v tom, že tento nevysvětlil, jakou ze dvou skutkových verzí uváděných obviněným, považoval za určující pro svá skutková zjištění. Nejvyšší soud přitom souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který následně jako správný označil odvolací soud (viz bod 17. jeho rozsudku) i státní zástupce (viz výše), totiž že není rozhodné, jakým způsobem se látka MDMA dostala do dispozice obviněného (zda si ji tento patřil přes dark web, anebo si ji u něj „uschoval“ jeho známý, kterého odmítl blíže specifikovat s tím, že jde o osobu blízkou – viz body 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně). Pro závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný u sebe shora označenou látku přechovával za účelem distribuce dalším osobám, byl totiž stěžejní poznatek o množství dané látky, jakož i způsob jejího uschování a vlastní tvrzení obviněného, že nebyl uživatelem látky MDMA (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Ani jedna ze skutkových verzí uváděných obviněným přitom jeho trestní odpovědnost za trestný čin podle § 283 tr. zákoníku nejenže nevylučuje, ale jak správně vysvětlil soud prvního stupně, obě naplňují znak „pro jiného přechovával“ ve smyslu daného ustanovení (srov. bod 54 jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že jediným pramenem důkazu, co do objasnění způsobu nabytí dané látky, byla výpověď obviněného, kdy objektivně nebylo možné určit, která z jeho výpovědí je pravdivá a která nikoliv, avšak na základě obou bylo možné dojít k témuž skutkovému závěru o tom, že obviněný u sebe danou látku uschovával pro další osoby (ať již pro svého známého, anebo za účelem její distribuce třetím osobám), nelze obviněným rozporovanému skutkovému zjištění soudu prvního stupně ničeho vytknout. Lze přitom dodat, že ani první verze výpovědi pro obviněného nebyla příznivější, neboť ačkoliv v této uváděl, že danou látku pořídil, protože mu to přišlo jako výhodná koupě a nesháněl nikoho, kdo by ji od něj koupil, soudy nižších stupňů této legendě o pořízení drogy za 50 000 Kč „ze zajímavosti“ z pochopitelných důvodů neuvěřily.

47. Nejvyšší soud tak ohledně této námitky uzavírá, že obviněným rozporované skutkové zjištění o tom, že látku MDMA u sebe přechovával pro jiného má oporu v provedeném dokazování a je jeho zcela logickým vyústěním ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Hodnotící úvahy soudů nižších stupňů jsou v tomto směru argumentačně přesvědčivě vyloženy v odůvodnění napadených rozhodnutí a nelze proto dospět k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

48. Další námitky obviněného stran jeho jednání pod bodem 3. b) se týkají zákonnosti domovní prohlídky (potažmo důkazů během této získaných) realizované dne 22. 6. 2018 v bydlišti obviněného. Konkrétně obviněný nezákonnost provedené domovní prohlídky spatřuje v tom, že příkaz k jejímu provedení nebyl dostatečně odůvodněn, resp. že soud nařizující domovní prohlídku fakticky rezignoval na posouzení podmínek jejího provedení, přičemž nosná pasáž odůvodnění je v podstatě převzata z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce (1) a příkaz k domovní prohlídce současně postrádal obligatorní zákonné náležitosti, konkrétně odůvodnění realizace domovní prohlídky jako nedokladného a neopakovatelného úkonu (2), jakož i důvodnosti podezření, že v obydlí obviněného se mají nacházet v příkazu k domovní prohlídce uvedené věci důležité pro trestní řízení (3).

49. Ačkoliv uvedená námitka obviněného – formálně vzato – neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud přesvědčen, že její odmítnutí bez dalšího by se jednak příčilo právu na spravedlivý proces a současně by představovalo projev nepřípustného přepjatého formalismu, neboť právě k otázce posouzení zachování daného ústavně zaručeného práva obviněného předmětná námitka směřuje. Z tohoto důvodu k této Nejvyšší soud uvádí následující.

50. Předně je třeba akcentovat, že obviněný zákonnost realizované domovní prohlídky nenamítá v nyní projednávané trestní věci poprvé. Již v odvolacím řízení vznášel v podstatě naprosto shodné výhrady proti obsahu příkazu k domovní prohlídce, přičemž odvolací soud se – poté, co se seznámil s obsahem spisu i samotného příkazu k domovní prohlídce – s těmito neztotožnil. Jak přitom odvolací soud uvedl v bodu 18. svého rozsudku, vydání příkazu k domovní prohlídce předcházel podnět policejního orgánu i příslušný návrh státního zástupce, které vycházely z poznatku, že obviněný, který zavinil tragickou dopravní nehodu, policejnímu orgánu na základě výzvy vydal sáček s bílou krystalickou látkou o hmotnosti 38,2 gramu (později identifikované jako kokain), kterážto látka byla nalezena rovněž v havarovaném motorovém vozidle. Již na základě těchto zjištění přitom byl dle odvolacího soudu dán důvod k prohlídce obydlí obviněného, v čem současně spočívala i neodkladnost a neopakovatelnost daného úkonu. K tomu pak odvolací soud uvedl, že tytéž skutečnosti, pouze podrobněji odůvodněné, obsahoval i návrh státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce (viz č. l. 126), který nadto obsahoval i odůvodnění neodkladnosti takového procesního úkonu. Samotný příkaz k domovní prohlídce pak dle odvolacího soudu představuje shrnutí poznatků policejního orgánu a návrhu státního zástupce, přičemž je náležitě odůvodněn, včetně důvodů neodkladnosti domovní prohlídky. Závěrem své hodnotící úvahy pak odvolací soud dodává, že vzhledem k tomu, že kokain měl obviněný u sebe i ve svém vozidle, bylo možné důvodně očekávat, že omamné a psychotropní látky (stejně jako věci, které s jejich zneužíváním souvisejí) se budou nacházet i v jeho obydlí. Sama neodkladnost a neopakovatelnost daného úkonu pak spočívala v riziku ztráty či zničení případných omamných a psychotropních látek, kteréžto je u tohoto druhu trestné činnosti zcela běžné.

51. Nejvyšší soud zjišťuje, že výše rekapitulované závěry odvolacího soudu (které obviněný ani nijak nerozporuje) mají svůj odraz v obsahu spisového materiálu [srov. podnět k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce na č. l. 122 a násl., návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce na č. l. 125 a násl. a především samotný příkaz k domovní prohlídce na č. l. 127 a násl.] a plně se s nimi ztotožňuje.

52. Pokud jde o námitku obviněného ad 1), považuje Nejvyšší soud za přiléhavé na tomto místě poukázat na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1475/2019, podle něhož „[n]a závěru o souladu napadeného příkazu s ústavněprávními požadavky nemůže ničeho změnit ani fakt, že napadený příkaz přebírá ve značném rozsahu text návrhu státního zástupce. Ústavnímu soudu není za této situace zřejmé, proč by převzetí argumentace z návrhu na vydání příkazu k prohlídce předmětných prostor soudem, byla-li jím po seznámení se se spisovým materiálem shledána za případnou a dostatečnou, mělo být považováno za projev ústavně nepřípustného suplování nedostatků veřejné žaloby soudem. O takovou situaci by se mohlo jednat naopak v situaci, jestliže by návrh na provedení prohlídky předmětných prostor byl zjevně nedostatečný či vadný a soud by vynaložil úsilí k tomu, aby tyto vady sua sponte odstranil. Požadavek na to, aby soud přeformulovával argumentaci státního zástupce, jíž dává za pravdu, jen proto, aby se vyhnul stínu podezření z napomáhání veřejné žalobě a nerespektování své ústavní role, považuje Ústavní soud za neopodstatněný, formalistický a přemrštěný“ (viz bod 32. daného usnesení). Obdobný závěr Nejvyšší soud vyslovil kupř. ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, bodu 88., když (byť ve vztahu k příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. řádu) uvedl, že „(…) pokud soudce po přezkoumání návrhu státního zástupce a přiloženého spisového materiálu dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce, bylo by zcela v rozporu s požadavkem rychlosti trestního řízení, který v souvislosti s rozhodováním o obdobných úkonech vyvstává do popředí (ovšem za současného respektování zásady zákonnosti a zásady zdrženlivosti a přiměřenosti), aby bylo po soudci za každou cenu požadováno přeformulování návrhu státního zástupce, či dokonce aby bylo převzetí některých formulací z návrhu státního zástupce považováno za nedostatek odůvodnění příkazu. Nutno naopak zdůraznit, že soudce by se měl při nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soustředit především na přezkoumání důvodnosti podaného návrhu a naplnění všech zákonných náležitostí pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jež by ovšem měl následně v příkazu v dostatečné míře vyjádřit).“ Lze tedy uzavřít, že samotné převzetí části odůvodnění příkazu k domovní prohlídce z návrhu státního zástupce k jeho vydání, nelze považovat za jakkoliv nezákonné či porušující některé z procesních práv obviněného. Pokud jde o samotné posouzení návrhu státního zástupce soudkyní, kterážto předmětný příkaz k domovní prohlídce vydala, je z obsahu daného rozhodnutí zřejmé, že tato rozhodně nerezignovala na svoji povinnost posoudit zákonné podmínky pro vydání příkazu k domovní prohlídce, jakož i samotnou důvodnost podaného návrhu státního zástupce, ale naopak stručně, jasně a věcně odůvodnila, proč má za to, že podmínky pro vydání příkazu k domovní prohlídce byly v tomto případě splněny.

53. Co se týče související námitky obviněného ad 2), je Nejvyšší soud přesvědčen, že odůvodnění, proč soud rozhodující o vydání příkazu k domovní prohlídce považoval tento úkon za neodkladný a současně i neopakovatelný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu, je v dostačující míře obsaženo již v rozporovaném příkazu k domovní prohlídce. Na straně 2 daného příkazu k domovní prohlídce in fine daný soud uvedl, že provedení domovní prohlídky nelze odložit na dobu zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, neboť by mohlo dojít ke ztrátě či zničení věcí důležitých pro trestní řízení. Je sice pravdou, že v tomto směru byl podrobněji odůvodněn podnět policejního orgánu (viz č. l. 124), popř. návrh státního zástupce (srov. č. l. 126), avšak jak je z obsahu příkazu k domovní prohlídce zřejmé, soud při povolení domovní prohlídky vycházel právě z jejich obsahu (na který odkazuje odvolací soud v bodu 18. svého rozsudku) a závěr o neodkladnosti, popř. i neopakovatelnost domovní prohlídky tak obstál v testu trojí kontroly ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, bodu 64.

54. Konečně pokud jde o námitku ad 3) týkající se příkazu k domovní prohlídce, resp. absence odůvodnění závěru, že v obydlí obviněného se mohou nacházet v příkazu k domovní prohlídce uvedené věci důležité pro trestní řízení, nelze ani tuto shledat opodstatněnou. Jak Ústavní soud připomenul již ve svém usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1397/11, je základní podmínkou vydání příkazu k domovní prohlídce ve smyslu § 82 odst. 1 tr. řádu  důvodné podezření, že v bytě, či jiné prostoře sloužící k bydlení je věc (nebo osoba) důležitá pro trestní řízení. To předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že se v prohlížených prostorách věc (nebo osoba) může nacházet. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje např. pro obžalobu, zejména jedná-li se o prohlídku před zahájením trestního řízení.

55. Je třeba si uvědomit, že v dané době soud rozhodující o vydání příkazu k domovní prohlídce vycházel z podání vysvětlení svědka S. (který potvrdil konzumaci kokainu, který měl při sobě obviněný, během večerní jízdy z Tachova do XY – viz č. l. 78), jakož i z poznatku o tom, že dne 22. 6. 2018 obviněný vydal policejnímu orgánu igelitový pytlík s bílou krystalickou hmotou (viz č. l. 19 a č. l. 169), o hmotnosti 38,2 gramu a v havarovaném vozidle byl nalezen další plastový sáček s nezjištěnou bílou látkou. Za této situace podle Nejvyššího soudu bylo založeno zcela důvodné podezření, že obviněný může držet (i) ve svém obydlí další omamné a psychotropní látky, popř. věci s nedovoleným nakládáním s těmito látkami související. Závěr Okresního soudu v Tachově o důvodnosti vydání příkazu k domovní prohlídce ve smyslu § 82 odst. 1 tr. řádu tak byl zcela opodstatněný.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

56. Nejvyšší soud po přezkoumání dovolacích námitek obviněného A. Č., konstatuje, že tyto buďto nelze vůbec podřadit pod jím uplatněný, ale ani žádný jiný, zákonný dovolací důvod, popřípadě jde o námitky zjevně neopodstatněné (ve vztahu k právní kvalifikaci jednání pod bodem 2.). Protože současně v rámci trestního řízení vedeného proti označenému obviněnému neshledal ani porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, nezbylo než aby jím podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. 6. 2020


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.