Rozhodnutí NS

6 Tdo 597/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/29/2017
Spisová značka:6 Tdo 597/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.597.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nedovolené ozbrojování
Pokus trestného činu
Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 2 tr. zákoníku
§ 279 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 597/2017


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2017 o dovolání obviněného A. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 To 2/2017-565, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, č. j. 40 T 8/2016-503, byl A. P. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a za tato jednání byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále bylo podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodnuto o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), jejichž vlastníkem se podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku stává stát a dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

2) Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, č. j. 40 T 8/2016-503, podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestech a nově bylo soudem druhého stupně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodnuto o propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně – rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 To 2/2017-565), jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3) Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 To 2/2017-565, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, když podle jeho mínění mělo být kvalifikováno podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytýká, že nepřihlédly k celé řadě důkazů, ze kterých vyplývalo, že poškozený se choval zavrženihodně nejen k manželce obviněného, ale také k dovolateli, což způsobovalo napětí v rodině a vedlo k zdravotním, zejména psychickým potížím jeho manželky. Rovněž nebylo doceněno, že se k trestné činnosti doznal, stejně jako nebylo bráno v úvahu, že si své jednání předem nerozmýšlel, ale naopak jednal v afektu, ve stresu a zmatku, z obav o zdraví své manželky. Podle názoru obviněného nebyly důkazy důsledně hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., neboť pokud by tak soudy nižších stupňů postupovaly, nemohly by dospět k závěru, že se činu dopustil s rozmyslem či po předchozím uvážení. Opětovně zdůraznil, že jednal v afektu a ve stresu, kdy již neviděl východisko z komplikovaných rodinných vztahů, zapříčiněných poškozeným. V další části odkazuje na svoji argumentaci, kterou uplatnil v písemném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy současně žádá, aby toto bylo považováno za součást jeho dovolání. Soudům rovněž vytýká, že nepřihlédly k tomu, že doposud nebyl soudně trestán a nezvážily použití ustanovení § 58 tr. zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nebo soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, za současného zrušení všech obsahově navazujících rozhodnutí.

4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že navrhuje dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť pro použití ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku neshledala podmínky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů podle státní zástupkyně jednoznačně vyplývá, že ke konfliktu mezi poškozeným a manželkou obviněného došlo kolem 16.00 hod. dne 16. 3. 2016, obviněný mezi tím vykonával řadu běžných činností a teprve kolem 18.00 došlo k jednání, pro které byl odsouzen, aniž by v mezidobí došlo k jakémukoliv konfliktu s poškozeným. Rovněž i chladnokrevný způsob provedení činu, střelba poškozeného zezadu do hlavy, následná střela do levé strany čelní krajiny hlavy a následné třetí nabití zbraně svědčí pro správnou kvalifikaci jednání obviněného podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

9) Předně je nutno uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již v řízení před soudy nižších stupňů musely zmíněné soudy vypořádat v rámci obhajoby obviněného. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10) Dále je potřebné uvést, že pokud v dovolání obviněný odkazuje na námitky, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, a které podle něj mají být součástí jeho dovolání, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že se „v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního a druhého stupně“ (viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

11) V rámci opětujících se námitek je mj. poukazováno na to, že podle „názoru obviněného provedenými důkazy nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se jednání vůči poškozenému dopustil s rozmyslem či po předchozím uvážení“ a tím po subjektivní i objektivní stránce naplnil znaky trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Na podporu své argumentace poukazuje na to, že jednal v afektu, ve stresu a zmatku, z obav o zdraví své manželky. Jak již bylo shora uvedeno, k uvedenému okruhu námitek se vztahuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 13-18 rozsudku) je zřejmé, na základě kterých důkazů dospěl zmíněný soud k závěru, že obviněný jednal s rozmyslem. Soud druhého stupně se s hodnotícími závěry soudu nižšího stupně ztotožnil, nad rámec úvah nižšího soudu však uvedl, že by patrně přicházelo jednání obviněného posoudit jako jednání „po předchozím uvážení“, ale s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, zůstala tato kvalifikace pouze v teoretické rovině. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal s rozmyslem. Jestliže obviněný v rámci své argumentace v dovolání poukazuje na to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že jednal s rozmyslem, a že tím nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným, pak je nutno takové námitky, byť sice formálně odkazují na instituty hmotného práva, což by mohlo vzbuzovat zdání oprávněnosti uplatněných námitek, označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní, neboť ze skutkového zjištění ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně (následně odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího) jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru, že obviněný nejednal v afektu, ve stresu a zmatku. Jestliže se obviněný domáhá, aby skutkové zjištění konstatovalo, že jednal v afektu, ve stresu a zmatku, pak by k takovému závěru, který je zásadně odlišný od učiněného skutkového zjištění, musel soud dospět na základě odlišného hodnocení důkazů, z čehož vyplývá, že se obviněný dožaduje hodnocení důkazů a skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představám. Na takový případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, přičemž lze uzavřít, že uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněných spravedlivého procesu.

12) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným v dovolání, poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že tento okruh námitek uplatněný dovolací důvod nenaplňuje, a proto ve vztahu k nim přichází odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

13) Další část argumentace obviněného spočívala v tom, že nebylo dostatečně přihlédnuto k vyjádřením svědků a ostatních členů rodiny k chování poškozeného, což obviněný jednak vztáhl k otázce právního posouzení jeho jednání, kdy podle jeho mínění jednání poškozeného vykazovalo znaky „zvlášť zavrženíhodného jednání“ a vedlo ke zhoršení zdravotního stavu manželky obviněného a mělo být vzato v úvahu při posuzování, zda jednal v afektu, ve stresu a zmatku, jednak mělo být současně s jeho doznáním a dosavadním bezúhonným životem posouzeno jako okolnost umožňující mimořádné snížení trestu při použití § 58 tr. zákoníku.

14) K uvedenému okruhu námitek Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o jednání poškozeného vůči obviněnému, jeho manželce a dalším členům rodiny, případně svědkům, touto problematikou se velmi podrobně zabýval soud prvního stupně, což je patrno z odůvodnění jeho rozsudku (viz str. 14) a následně soud druhého stupně (str. 6-7, kde např. je zmiňován pozitivní vztah poškozeného k vnoučatům a pravnoučatům), přičemž Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s uvedenými závěry, které vyústily v konstatování, že chování poškozeného kritického dne nevybočovalo ze způsobu, jakým se poškozený ke své dceři již několik let, zejména po smrti jeho manželky choval, kdy byla zřejmá arogance vůči dceři i jejímu manželovi, která stoupala. Jak výstižně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně, ani slovní konflikt poškozeného s manželkou obviněného dne 16. 3. 2016 (kolem 16.00 hod.) nebyl ničím neobvyklým a až do doby než obviněný vůči poškozenému použil střelnou zbraň (zastřelení tchána bylo Policii ČR ohlášeno v 19:47,59 dne 16. 3. 2016) se neodehrálo nic výjimečného, co by mohlo svědčit pro závěr, že na základě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného jednal obviněný v afektu, ve stresu a zmatku, když naopak jednotlivé kroky činěné obviněným od cca 16.00 hod. až do doby než poškozeného usmrtil, svědčí pro závěr, že jednal s rozmyslem (přivezl si z ranče zbraň s náboji, uložil ji v kotelně, kolem 19.05 hod. se v kotelně modlil a prosil Boha o radu co má dělat a jak se má zachovat). Současně je potřebné uvést, že běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, dehonestace apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory, nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1329 s.].

15) Jak již bylo uvedeno shora, obviněným zmiňované „zvlášť zavrženíhodného jednání“ poškozeného a jeho doznání mělo být okolnostmi pro použití ustanovení § 58 tr. zákoníku, podle kterého měl soud obviněnému trest mimořádně snížit. K uvedené námitce lze stručně uvést, že se nelze domáhat mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedená námitka není žádným z dovolacích důvodů podle § 265 tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a nejedná se ani o nesprávná právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, 11 Tdo 15/2016). Ke shora vedenému je dále možno uvést, že případy, kdy lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zmíněny v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovoláním napadnout takové rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci však taková situace nenastala, neboť obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, kdy mu bylo možno uložit trest odnětí svobody od dvanácti do dvaceti let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let jde jednak o takový druh trestu, který mu bylo možno uložit a současně byl uložen v rámci trestní sazby (nutno podotknout, že šlo o úhrnný trest). S ohledem na shora uvedené skutečnosti, tedy ani zmíněné námitky, směřující vůči trestu, který obviněný považoval za nepřiměřeně přísný, nelze považovat za právně relevantní.

16) Ve vztahu k rozsahu odůvodnění dovolání (§ 265i odst. 2 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. května 2017

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu