Rozhodnutí NS

6 Tz 13/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/02/2020
Spisová značka:6 Tz 13/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TZ.13.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vyhýbání se výkonu vojenské služby
Dotčené předpisy:§ 280 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tz 13/2020-

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2020 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného W. (roz. M.) F., nar. XY v XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 9. 1987, č. j. 6 T 119/87-73, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. l tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 9. 1987, č. j. 6 T 119/87-73,
b y l p o r u š e n z á k o n


v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného W. F.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný
W. (roz. M.) F.,

nar. XY v XY, bytem XY
s e z p r o š ť u j e

podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

dne 13. a 14. 2. 1987 v prostoru XY z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítal plnit rozkazy a nařízení vydávané mu jeho nadřízenými,

ve kterém byl obžalobou bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Plzni ze dne 2. 4. 1987, sp. zn. 6 OPv 171/87, spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák.


O d ů v o d n ě n í :
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona

1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 9. 1987, č. j. 6 T 119/87-73, který nabyl právní moci dne 29. 9. 1987, byl obviněný W. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že

dne 13. a 14. 2. 1987 v prostoru XY z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítal plnit rozkazy a nařízení vydávané mu jeho nadřízenými.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 280 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 byl obviněnému uložený trest prominut s účinkem, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.

3. Návrh obviněného na přezkumné řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítl bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni usnesením ze dne 9. 6. 1993, sp. zn. Rtv 41/92, jako nedůvodný. O stížnosti obviněného proti tomuto usnesení rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 9. 9. 1993, sp. zn. 4 Rtvo 9/93, tak že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní


4. Proti označenému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

5. Ministryně spravedlnosti předně odkázala na relevantní ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s tím že je namístě přihlížet k účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Poukázala dále na judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01 a sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011), podle níž výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR.

6. Konstatovala dále, že ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, přiznával v čl. 32 odst. 1 každému občanu státu právo volby jakékoliv náboženské víry, v čl. 37 však striktně vymezil povinnost související s obranou vlasti a výkonem služby v ozbrojených silách. Za tohoto stavu měl obviněný možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, neboť se z důvodu své víry dostal do rozporu s povinnostmi občana souvisejícími s výkonem služby v ozbrojených silách. Za situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, jednání obviněného popsané v napadeném rozsudku není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti.

7. Uzavřela proto, že v dané věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 16. 9. 1987 sp. zn. 6 T 119/87 byl v neprospěch obviněného M. F. porušen zákon v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného M. F. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 13. a 14. 2. 1987 v prostoru XY z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítal plnit rozkazy a nařízení vydávané mu jeho nadřízenými, tedy odpíral konat vojenskou službu.

8. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, přičemž uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za důvodnou. Doplnil, že judikáty citované v textu stížnosti se týkají svědků Jehovových, ale právní závěry se týkají svobody svědomí a náboženského vyznání všeobecně. Rozdíly ve věrouce jednotlivých náboženských skupin mohou být předmětem teologických diskusí, ale pro právní posouzení předložené stížnosti nejsou podstatné. Uvedené nálezy Ústavního soudu a navazující rozsudky Nejvyššího soudu jsou proto plně aplikovatelné i na projednávaný případ. Souhlasí proto s návrhy paní ministryně, přičemž Nejvyšší soud má dostatek podkladů k tomu, aby mohl návrhu vyhovět a zprostit pana F. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnila s obsahem stížnosti pro porušení zákona a navrhla, aby jí bylo vyhověno tak, jak je uvedeno v petitu stížnosti bez jakýchkoliv změn a doplňků.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona


10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.

11. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Svoboda vyznání byla zaručena ustanovením čl. 32 odst. 1 Ústavy z roku 1960 a vyplývala také z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

12. Podle čl. 32 odst. 1 Ústavy svoboda vyznání byla zaručena s tím, že každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy náboženská víra nebo přesvědčení nemohlo být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.

13. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

14. Podle čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Podle čl. 18 odst. 2 paktu nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. Podle čl. 18 odst. 3 paktu svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.

15. Z výše uvedeného je zřejmé, že omezení svobody vyznání čl. 32 odst. 2 Ústavy bylo nepřípustné a v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž byla republika vázána, a které omezení práva na svobodu vyznání připouštějí pouze ve jmenovaných případech, mezi které nepatří uložení nebo výkon občanských povinností.

16. Ustanovení § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby se dopustil ten, kdo se v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku, nebo kdo odpírá konat vojenskou službu.

17. Obviněný byl citovaným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni odsouzen pro odmítnutí plnění příkazů. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněný opakovaně odmítal plnit rozkazy svých nadřízených z důvodu svého náboženského přesvědčení jako člena Církve adventistů sedmého dne, které mu brání vykonávat práci od pátečního západu slunce do západu slunce v sobotu. Ze stejného důvodu s ním byl v minulosti proveden prokurátorský pohovor. Soud uvedl, že obviněný se zcela doznal a na svoji obhajobu poukázal na své náboženské přesvědčení. Tato obhajoba jej však podle soudu „nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť jako voják ČSLA je povinen kdykoliv a za jakékoliv situace uplatňovat slova slavnostní přísahy, kterou složil, jakož i různá ustanovení základních řádů, předpisů a nařízení platná pro ČSLA“.

18. V řízení o návrhu obviněného podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tentýž soud dospěl k závěru, že obviněný jednal jako osoba silně nábožensky založená, nebyl však nijak omezen v uplatňování své náboženské víry. Uvedl přitom, že to byl právě obviněný, kdo svého nadřízeného požádal, aby mu dal rozkaz ke splnění úkolu, který pak odmítl splnit s odkazem na své náboženské přesvědčení. Vzhledem k tomu soud uzavřel, že v konkrétním případě se nejednalo o konflikt mezi uplatněním náboženské svobody a plněním vojenských povinností, ale o použití jiného úskoku obviněným, aby se vyhnul plnění konkrétních vojenských povinností. Nadřízený soud při projednávání stížnosti obviněného proti zamítnutí jeho návrhu nevyhověl námitce obviněného, že uvedeným způsobem jednal pod vlivem náročnosti úkolů.

19. K uvedenému lze poznamenat, že z výpovědí nadřízených obviněného i jeho samotného skutečně vyplynulo, že až do projednávaného skutku nebylo obviněnému bráněno v praktikování své víry a jeho neplnění pracovních úkolů v sobotu bylo jimi do té doby tolerováno. Bylo to až v reakci na jednání obviněného, který nadřízeného prvně požádal, aby mu uložil přímý rozkaz, který potom odmítl splnit, kdy byly učiněny kroky k jeho trestnímu stíhání. Přestože by bylo možno toto jeho jednání skutečně považovat za „provokaci“ jíž se chtěl vyhnout plnění svých povinností, v kontextu psychiatrického posudku vypracovaného v předcházejícím řízení je zřejmé, že se jednalo o reakci obviněného na zátěžovou situaci v důsledku jeho náboženského přesvědčení a dekompenzace jeho osobnosti. Přestože mu nadřízení aktivně nebránili v chování v souladu s jeho vírou, obviněný byl zřejmě pod stálým psychickým tlakem, kdy jeho účast na vojenské službě a případné plnění pracovních povinností v den, kdy tak podle svého náboženského přesvědčení činit nemůže, bylo v přímém konfliktu s jeho náboženským přesvědčením. Obviněný při svém výslechu v přípravném řízení uvedl: „smyslem mého počínání …. bylo to, že jsem nechtěl být přidělen k tomu prostředku, neboť bych v případě potřeby musel s ním vyjíždět a pracovat v sobotu, což bych v žádném případě nesplnil“ (viz č. l. 9). Je tedy zřejmé, že jednal z důvodu svého náboženského přesvědčení.

20. Obviněný tak byl odsouzen za čin, který zákon v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam i ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., o trestném činu vyhýbání se výkonu vojenské služby. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také s právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

21. Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy, ale i čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil bývalý Vojenský obvodový soud v Plzni zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák.

22. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 9. 1987, č. j. 6 T 119/87-73, a současně všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jimi jsou i usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 6. 1993, sp. zn. Rtv 41/92, a na něj navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 9. 1993, sp. zn. 4 Rtvo 9/93.

23. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Plzni ze dne 2. 4. 1987, sp. zn. 6 OPv 171/87, která ve skutku shledávala trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Změna, která odůvodnila jiné rozhodnutí o vině obviněného, je tak odůvodněna toliko jeho odlišným právním posouzením.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 6. 2020

JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu