Rozhodnutí NS

6 Tdo 320/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/29/2016
Spisová značka:6 Tdo 320/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.320.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Násilí proti úřední osobě
Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 320/2016-33




U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 105/2013, t a k t o :


I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014 ve výroku, kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 67 T 105/2013 a ve výroku, jímž bylo při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto o trestu a způsobu jeho výkonu, jakož se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 67 T 105/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný J. P. byl za toto jednání odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. P. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho týdne, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zároveň byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

4. Nejvyšší státní zástupce podané dovolání odůvodnil tak, že použití moderačního oprávnění ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku není věcně správné a vychází z jeho nesprávné aplikace. Odůvodnění použití zmíněného § 58 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se jednalo o méně závažnou událost, šlo o dva nepatrné nárazy do nohy policisty, ke zranění nedošlo atd., nenaplňuje podmínky rozhodné pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nejedná se o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu, že uložení trestu v mezích zákonné trestní sazby je příliš přísné. Dále předkládá výčet podmínek, jejichž naplnění je nezbytné pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Doplňuje, že použití moderačního oprávnění vždy záleží na posouzení soudu, ale lze ho použít jen v případech, kdy lze bezpečně dovodit splnění všech předpokladů v něm uvedených. Důvodem pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku tedy nemůže být skutečnost, že měl policista možnost ustoupit a nedošlo k jeho zranění. Za situace, kdy policista ustoupil právě proto, že v opačném případě by byl obviněný na něj vozidlem najel, a ke zranění nedošlo v důsledku uplatnění obranné aktivity poškozeného, nelze podle dovolatele aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že je zároveň irelevantní, že pachatel vozidlem vyvinul pouze nízkou rychlost, protože už i takové jednání ovlivnilo průběh výkonu pravomoci úřední osoby. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nedostatečně zohlednil, ba přímo přehlédl okolnost, že policisté po obviněném nežádali, aby opustil prostor, ale požadovali jeho legitimaci a vystoupení z vozidla. Není ani jasné, z jakého důvodu odvolací soud neposuzoval žalovaný skutek podle ustálené rozhodovací praxe. Závěrem svého dovolání se domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze znovu k projednání a rozhodnutí. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že soudem prvního stupně byl obviněný pro jednání, které je popsáno ve výroku jeho rozsudku uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Soudem druhého stupně bylo postupováno podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a napadený rozsudek byl zrušen a věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena k posouzení jako přestupek (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014). Shora uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo k dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1187/2014, zrušeno a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. V tomto zrušovacím rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil Městský soud v Praze na odchylnou judikaturu Městského soudu v Praze v případě zločinu podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterou zmíněným rozhodnutím uvedený soud vytváří, dále na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a tedy nutnost soudu druhého stupně řádně se v odůvodnění svého rozhodnutí s uvedenou problematikou vypořádat, dále na otázku společenské škodlivosti z pohledu rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a v neposlední řadě své úvahy vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. resp. § 134 tr. ř.

10. Městský soud v Praze následně věc znovu projednal, přičemž dospěl ke stejnému závěru jako v jeho předchozím rozhodnutí a usnesením ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014 a podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu opět zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 64 T 105/2013 a věc postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Úřadu městské části Praha 1.

11. Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce opět dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 725/2015, jímž napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto v pořadí již druhém zrušujícím rozhodnutí upozornil Nejvyšší soud na skutečnost, že Městský soud v Praze jen velice stroze vyhodnotil otázku škodlivosti jednání obviněného a stejně tak se i nedostatečně vypořádal s otázkou aplikace ustanovení § 12 tr. zákoníku. Soudu vytknul, že žádnou pozornost nevěnoval upozornění, které se mu dostalo ohledně nejen platné judikatury Nejvyššího soudu, ale ani vlastní judikatury Městského soudu v Praze (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 162/2012 ze dne 23. 5. 2012). Závěr soudu druhého stupně postrádal reakci na skutečnosti popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně, ale také na zjištěný skutkový stav, jak bylo naznačeno již v předchozím rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1187/20014 ze dne 22. 10. 2014). Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dalším závěrem Městského soudu v Praze, a to tím, že „celá věc svojí závažností neodpovídá trestnému činu, navíc ještě v kvalifikované skupině“. Nejvyšší soud vyslovil názor, že soud druhého stupně chybně uplatnil princip subsidiarity trestní represe. Dále Nejvyšší soud spatřoval pochybení např. v tom, že v odůvodnění svého usnesení zmínil soud druhého stupně pouze výpověď svědka K., aniž by se vypořádal s výpovědí dalších svědků (S., T.), bez povšimnutí soudu druhého stupně zůstala i ta okolnost, že policisté, kteří obestoupili vozidlo poškozeného, po něm již nežádali, aby prostor opustil, ale požadovali po něm předložení dokladů a aby z vozidla vystoupil. Ani v tomto směru závěry soudu druhého stupně neodpovídají zjištěné situaci, neboť tento přehlédl dvě různá jednání obviněného, na základě rozdílných výzev.

12. Městský soud v Praze následně ve věci rozhodl již zmíněným rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014 tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, zrušil výrok o trestu podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu a uložil obviněnému podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

13. Po opětovném zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vzneseným dovolatelem, se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit s primárními závěry, které učinil nalézací soud, a to především stran prokázaného skutkového děje.

14. V případě uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání podáno proti výroku o trestu, jenž odvolací soud uložil obviněnému za zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání jednoho týdne, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

15. Důvody pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku shledal soud druhého stupně vzhledem k „již dříve zmiňovaným“ okolnostem případu, kdy celou událost hodnotí „v rámci typové společenské škodlivosti jako méně závažnou“, kdy se jednalo „o dva nepatrné nárazy do nohy policisty, ke zranění nedošlo, vozidlo se pohybovalo pomalu, poškozený měl možnost ustupovat před vozidlem, měl dost času a možnost své případné ohrožení sám ukončit ústupem, což také učinil, již po několika metrech vozidlo obžalovaného zastavilo“.

16. Nejvyšší soud se však se shora uvedenou argumentací neztotožnil, a to především s ohledem na samotné zákonné podmínky vymezené v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Již z názvu daného ustanovení - „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ - je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimečným postupem, který musí být v každém případě pečlivě odůvodněn (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.).

17. Podle dikce ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezbytné naplnění několika alt. kumulativně stanovených podmínek: existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že použití základní (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, jakož i to, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele bude stačit naplnění alespoň jedné z nich.

18. Zákonodárce při konstrukci daného postupu nestanovil žádná další kritéria a vždy tak bude záležet na posouzení specifik konkrétního případu a jeho okolností, byť určitá pomocná hlediska přináší stávající rozhodovací praxe soudů. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v tomto ustanovení uvedených. Nejedná se zejména o žádný souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).

19. Vztaženo na konkrétní, nalézacím soudem správně zjištěný, skutkový stav je nezbytné dále uvést následující. Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. rozh. č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). V případě, že jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 325 odst. 2 písm. b). Zbraní z hlediska trestního zákoníku je cokoli, čím je možno učinit útok vůči tělu důraznější, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení zákona něco jiného. Úmyslné ohrožení příslušníka Policie ČR při výkonu služby najížděním na něho motorovým vozidlem splňuje zákonné znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) (srov. přiměřeně roz. č. 36/1976 Sb. rozh. tr.).

20. Z výše uvedeného jasně plyne, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu. Obviněný byl v intencích § 325 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od 6 měsíců do 6 let. Při ukládání trestu bylo nalézacím soudem konstatováno, že se na obviněného hledí jako na osobu, která nebyla dosud soudně trestána. Při ukládání trestu soud rovněž přihlédl ke způsobenému následku, kdy díky včasné reakci poškozeného nebylo způsobeno ublížení na zdraví (nebyla způsobena újma na zdraví).

21. Argument odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o méně společensky závažné chování je proto zcela nesprávný. Označení dvou nárazů do oblasti nohy poškozeného jako „nepatrné“ je zcela liché, nadto skutečnost, že ke zranění nedošlo (a to navíc ne z vůle obviněného, ale aktivním obranným jednáním poškozeného) nelze hodnotit jako okolnost, která odůvodňuje aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by ke zranění skutečně došlo, byla by to okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud však zcela opomenul posoudit důvodnost aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zda byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí pod jeho dolní, zákonem vymezenou hranici. Soud pouze velice stroze zhodnotil skutková zjištění nalézacího soudu a z těchto skutečností dovodil vhodnost aplikace moderačního oprávnění podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nezabýval se tím, zda jsou v daném případě dány podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení spočívající v tom, že existují a) určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a zda c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

22. Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).

23. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 5/1966 Sb. rozh. tr. a TR NS 38/2007-T 1020.). Okolnostmi případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují. Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možností nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný.
24. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozh. č. 11/1968-I. a rozh. č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně rozh. č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně R 35/1963), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 (srov. přiměřeně rozh. č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně rozh. č. 19/1967, rozh. č. 52/1967 a rozh. č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, 47 a § 360 odst. 1 (srov. přiměřeně rozh. č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. B 3/1987-38). Za takové okolnosti by na druhé straně nebylo možné považovat např. nedostatky v kontrolní činnosti poškozeného, které umožnily nebo usnadnily pachateli krádež jeho majetku (srov. přiměřeně rozh. č. 48/1974 Sb. rozh. tr.), dále skutečnost, že pachatel nahradil škodu způsobenou trestným činem (srov. přiměřeně rozh. č. II/1967, s. 14 a 15, rozh. č. 41/1976, s. 217 Sb. rozh. tr.) nebo že naplnil jen mírnější alternativu určité skutkové podstaty (srov. rozh. č. 5/1966 Sb. rozh. tr. a TR NS 38/2007-T 1020.).

25. V odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně však není jediná zmínka, že by se splněním výše uvedených podmínek zabýval. Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je však výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozh. č. I/1965, s. 9 Sb. rozh. tr.). Závěr o existenci důvodů k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku nelze opírat o pouhou úvahu, která není podložena důkazy (srov. přiměřeně rozh. č. 12/1968 Sb. rozh. tr.). Jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a byl-li přesto uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, takto vyměřený trest je trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, a tím je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. NS 26/2003-T 617.).

26. Nad rámec považuje Nejvyšší soud za nezbytné dále upozornit, že kromě nedostatečného odůvodnění svého rozhodnutí opomenul odvolací soud uvést složení senátu, který v předmětné věci veřejně zasedal a rozhodl.

27. Nejvyšší soud tedy v případě J. P. nemůže mít za splněné podmínky, které jsou třeba k postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a bylo-li postupováno tímto směrem, odvolací soud vybočil z mezí stanovených zákonem v nepřípustném rozsahu. V přezkoumávané věci se odvolací soud shora uvedenými kritérii neřídil, neboť v zásadě existenci podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku dotvořil na podkladě znaků skutkové podstaty žalovaného jednání. S dostatečnou pečlivostí neodůvodnil, v čem jsou poměry obviněného anebo okolnosti spáchaného trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činí šest měsíců, by byl pro obviněného nepřiměřeně přísným.

28. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu (vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, pouze do použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. projednal ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu) znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba důsledně dodržovat zákonná ustanovení o ukládání trestu a nevybočovat z mantinelů, které tvoří stanovená trestní sazba, mimo jejíž rámec se lze odklonit skutečně jen z mimořádných důvodů.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2016


JUDr. Jan Engelmann
                                      předseda senátu