Rozhodnutí NS

11 Tdo 471/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:11 Tdo 471/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.471.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 284 odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 471/2019-2104


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. D. N., nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 15 To 26/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2017,
t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 42 T 9/2017, byl obviněný M. D. N. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jehož se v podstatě dopustil tak, že dne 27. 2. 2017 v ranních hodinách převzal od V. V. V. nejméně 702,93 gramů psychotropní látky metamfetaminu, který s ohledem na množství a kvalitu přechovával za účelem následné distribuce dalším zájemcům, avšak téhož dne v době okolo 9:30 hod. v XY v ulici XY, před domem č. p. XY, byl ve svém vozidle VW Touran 2.0 FSI, RZ XY, kontrolován hlídkou Policie České republiky, kdy následně byl u něj metamfetamin nalezen, a to uschovaný ve vozidle v igelitové tašce bílé barvy s obsahem 1 ks igelitového sáčku s rychlouzávěrem.

2. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 695 gramů metamfetaminu.

3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 15 To 26/2018, jímž jej podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nesprávnost rozhodnutí spatřuje ve vadách právních, tj. v nesprávném právním posouzení skutkového stavu, který byl zjištěn v dostatečném rozsahu a procesním postupem souladným se zákonem. Avšak soudy došly k nesprávnému závěru, že zajištěnou drogu přechovával pro jiného, nikoliv pro sebe, a to i přesto, že v době spáchání skutku byl konzumentem metamfetaminu, což bylo prokázáno rozborem moči, což se ani v rozhodnutí soudů neuvádí, přestože k tomu byl důkaz proveden. Obviněný namítá, že uvedené množství drogy tedy nepřechovával pro jiného, nýbrž pro sebe, přičemž tuto drogu dostal darem od spoluobviněného. Toto tvrzení podpořil tím, že při provedené domovní prohlídce nebyly nalezeny žádné peníze jako protihodnota za poskytnutou drogu a že mu nebylo prokázáno jakékoliv spojení či kontakt s odběrateli drog. Obviněný uvádí, že neznal kvalitu ani množství drogy. I přes tyto argumenty však soudy dospěly k nesprávnému závěru, že drogu přechovával pro jiného.

5. Obviněný tak vytýká, že zjištěný skutkový stav věci měl být soudy ve světle provedeného dokazování právně posouzen jako zločin přechovávání omamné látky a psychotropní látky a jedu dle § 284 odst. 4 trestního zákoníku, a nikoliv jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.

6. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil ve výrocích týkajících se obviněného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 42 T 9/2017, a rovněž zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 15 To 26/2018, a dále aby „podle § 265, trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky obviněného uvedené v dovolání odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu pouze s jistou mírou benevolence, kdy obviněný sice zpochybňuje naplnění znaku přechovávání psychotropní látky „pro jiného“, avšak tuto námitku odvozuje z toho, že taková skutečnost nevyplývá ze skutkových zjištění soudů. S námitkami obviněného se tak státní zástupce neztotožňuje, neboť je toho názoru, že soudy hodnotily v daném případě velmi pečlivě okolnosti týkající se nabytí zajištěného množství pervitinu, kdy toto množství vzhledem k finanční hodnotě, kterou za takové množství lze získat, zcela vylučuje možnost, že by obviněný měl drogu pro svou potřebu a že by drogu obdržel od spoluobviněného jako dar. Toto tvrzení podporuje tím, že droga byla mimořádné čistoty, což vylučuje okamžité užití takové drogy. Taková droga je naopak zcela typická pro účely její další distribuce, kdy je čistá droga pro další distribuci ředěna přídatnými látkami za účelem zvýšení zisku případného dealera.

8. Státní zástupce dále jako irelevantní pokládá námitku obviněného, že při domovní prohlídce nebyla zajištěna žádná finanční hotovost, neboť tato skutečnost nemá vliv na správnost rozhodnutí, kdy popis skutku neobsahuje vyjádření, že by obviněný musel za drogu zaplatit v době jejího převzetí. Nelze vyloučit možnost, že k platbě za drogu mělo dojít až po úspěšné distribuci drog či že obviněný mohl být pouhým kurýrem, který měl drogu předat další osobě, jež měla za drogu zaplatit. Nezjištění konečného určení drogy samo o sobě nemůže mít vliv na samotný závěr soudů, že takové množství drogy v takové kvalitě nemohlo sloužit pro vlastní potřebu. Na právní posouzení daného skutku nemůže mít vliv skutečnost, že nedošlo ke zjištění totožnosti cílové osoby, pro niž mohla být droga určena, a dále ani skutečnost, že obviněný sám je uživatelem pervitinu. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že obviněný není osobou závislou na pervitinu, ale že se jednalo o „konzumentské praktiky“, kdy nebylo zjištěno dlouhodobé užívání pervitinu či jiné návykové látky. Tyto skutečnosti tak v souhrnu potvrzují závěr soudů, že předmětný pervitin nebyl přechováván pro individuální potřebu obviněného.

9. Státní zástupce dodává, že závěry soudů mají logickou oporu v provedených důkazech a nejsou tak založeny na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, případně mezi skutkovými zjištěními soudů a přijatým právním posouzením. Soudy dle názoru státního zástupce zjistily stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy zhodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech v rozsahu a v souladu s pravidly formální logiky, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu.

10. Ve vyjádření rovněž státní zástupce poznamenává, že dovolací námitky tvořily i konstantní obsah obhajoby obviněného a soudy obou stupňů se s ní vypořádaly. V této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o odvolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

11. Státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

15. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

16. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecné soudy jsou vázány povinností zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. V daném případě bylo oběma nižšími soudy takto posupováno a Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal důvody k výtkám na jejich adresu. Přitom odvolací soud se rovněž důsledně a zcela dostatečně zabýval odvolacími námitkami obviněného, když po řádném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu neshledal žádné nedostatky a odvolání obviněného zamítl.

17. Nejvyšší soud shledává, že obviněný založil své dovolání v zásadě na totožných námitkách uplatněných v předcházejícím řízení, neboť argumenty v něm obsažené uplatnil již v průběhu nalézacího a odvolacího řízení. Jelikož se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s argumentací a odůvodněním nižších soudů ke shodným námitkám, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kdy především nalézací soud se velmi podrobně vypořádal s tvrzením obviněného.

18. Vzhledem ke své konstantní judikatuře Nejvyšší soud rovněž přisvědčuje argumentu státního zástupce, že pokud v dovolání obviněný uvádí námitky, které namítal již v průběhu řízení nalézacího před soudem prvního stupně, popřípadě i v rámci řízení odvolacího před soudem druhého stupně, a soudy obou stupňů se s takovými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1050/2017).

19. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému právnímu závěru, tedy že se jedná o zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Obviněný naplnil skutkovou podstatu tohoto zločinu tím, že si opatřil a následně přechovával 702,93 g vysoce kvalitního metamfetaminu s celkovým obsahem 76,9 % metamfetaminu báze, což odpovídá 540,55 g metamfetaminu báze, tedy látky zařazené do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které provádí zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů. K legálnímu nakládání s touto látkou musí mít osoba povolení podle § 4 zákona o návykových látkách, přičemž je evidentní, že takovým povolením obviněný nedisponoval. Množství u něj zajištěné návykové látky vzhledem ke svému objemu splňuje kvalifikační znak „velkého rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterým se rozumí nejméně 500 gramů účinné látky metamfetaminu, když obsahovalo 540,55 g metamfetaminu báze. K tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a č. 44/2013 Sb. rozh. tr.

20. Obviněný ve svém dovolání vznesl námitky proti přisouzené právní kvalifikaci jeho jednání podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku s tím, že výše uvedené množství předmětné látky bylo pro jeho vlastní potřebu a nepřechovával ji pro někoho jiného, neboť sám je konzumentem pervitinu a tuto látku obdržel darem. Soudy obou stupňů však správně dovodily, že ze strany obviněného jde o účelové tvrzení. S ohledem již na množství a kvalitu metamfetaminu se evidentně nejednalo o „dar“, obzvláště když spoluobviněný, od něhož měl „dar“ obdržet, toto popřel. Obviněnému musela být rovněž známá i cena, kterou by utržil v případě prodeje této látky, neboť, ostatně jak sám doznal, byl jejím příležitostným konzumentem. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie však vyplývá, že nebyl na droze závislý. Kvalita, množství a hodnota přechovávaného metamfetaminu, jakož i výpověď spoluobviněného popírajícího darování, zřetelně vyvracejí obhajobu obviněného. Obviněný navíc spolupracoval s dalšími spoluobviněnými, když z dokazování provedeného soudy zřetelné vyplýval charakteristický řetězec výroby a distribuce metamfetaminu.

21. Závěrem lze konstatovat, že oba nižší soudy se námitkami obviněného znovu uplatněnými v rámci dovolacího řízení zabývaly a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, shromážděné důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, když zároveň provedly pro výše uvedená zjištění všechny potřebné důkazy. Lze tak uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu a k výše uvedenému tak Nejvyšší soud považuje závěry soudů obou stupňů za správné a logické, námitky obviněného za účelové, a dovolání obviněného, v němž v podstatě jen znovu opakuje svou obhajobu, je zjevně neopodstatněným. Za této situace je právní posouzení věci jako zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namístě a požadavek obviněného na kvalifikaci zjištěného skutkového stavu podle ustanovení § 284 odst. 4 trestního zákoníku je nedůvodný.

22. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného dospěl Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených k závěru o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 30. 5. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu