Rozhodnutí NS

33 Cdo 3567/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/18/2016
Spisová značka:33 Cdo 3567/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3567.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3567/2016



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce F. Z., zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalovanému Ing. I. L., zastoupenému JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, o zaplacení 10.966 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 226/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2016, č. j. 14 Co 271/2015-321, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2016, č. j. 14 Co 271/2015-329, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 11 C 226/2008-283, zastavil řízení v části o zaplacení 5.998 USD se zákonnými úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 18.102 USD s tam specifikovanými úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 9.916 USD se zákonnými úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Učinil tak poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. 14 Co 191/2010-134, jeho předchozí rozsudek ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 11 C 226/2008-47, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 14 Co 271/2015-321, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2016, č. j. 14 Co 271/2015-329, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 7.136 USD s úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné vždy pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného; ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 10.966 USD se zákonnými úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení zamítl; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Každé podání účastníka řízení je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podává, že žalobce jím brojí pouze proti té části napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 10.966 USD se zákonnými úroky z prodlení od 11. 2. 2008 do zaplacení.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva. Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není řádným vymezením přípustnosti dovolání. Vymezení přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří rekapitulace skutkového stavu věci, resp. předestření vlastní skutkové verze žalobce, a kritika hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že nesměřují-li dovolací námitky (tak jak je tomu v posuzovaném případě) ve skutečnosti proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr odvolacího soudu (v dané věci, že žalovaný se v postavení příkazníka zavázal k příkazu žalobce založit v Angole společnost a že náklady žalovaného lze mít za účelně vynaložené ve smyslu § 728 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), nebyl v dovolání ani uplatněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Bezcenná je proto rozsáhlá polemika zpochybňující jednotlivá skutková zjištění odvolacího soudu, jíž dovolatel oproti odvolacímu soudu prosazuje, že iniciátorem celé akce byl žalovaný, který být rovněž společníkem zakládané společnosti nikoli pouhým zástupcem zakládajících společníků, a tudíž vykonával příkaz k založení společnosti v Angole i ve svůj prospěch, že žalovaný důvěryhodně neprokázal, že částku 21.600 USD vynaložil na založení a fungování zamýšlené společnosti (resp. na s tím související právní zastoupení), že mezi účastníky bylo dohodnuto, že do založení společnosti si strany hradí své náklady na založení společnosti samy, a že doba, kterou žalovaný potřeboval pro založení společnosti, byla nepřiměřeně dlouhá. Stejně tak je bez významu kritika hodnocení provedených důkazů z hlediska pravdivosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, totiž v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyššímu soudu nezbylo než nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. srpna 2016



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu