Rozhodnutí NS

29 Cdo 2929/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2019
Spisová značka:29 Cdo 2929/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2929.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák.
§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 2 odst. 3 o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 2929/2018-404


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Poláčkovi, advokátu, se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, PSČ 530 02, jako správci konkursní podstaty úpadce V., identifikační číslo osoby XY, a 2/ J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, PSČ 530 03, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 184/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2018, č. j. 10 Cmo 7/2015-362, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.400 Kč, k rukám zástupce druhého žalovaného.


Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 55 Cm 184/2007-229, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „konkursní soud“):

1/ Určil, že žalobce (J. V.) nemá v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 56 K 6/2007 za úpadcem (V.) pohledávku druhé třídy (bez práva přednostního uspokojení) ve výši 660.000 Kč (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému (JUDr. Jaroslavu Poláčkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 2.832 Kč (bod II. výroku).

3/ Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému (J. K.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 33.870 Kč (bod III. výroku).

[2] Konkursní soud vycházeje z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení § 100 odst. 1, § 101, § 563 a § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pohledávky žalobce jsou promlčeny (přičemž žalovaní vznesli námitku promlčení), když tříletá promlčecí doba začala běžet:

1/ u půjčky ve výši 150.000 Kč dne 4. února 2003 (dále jen „první pohledávka“, nebo „první půjčka“),

2/ u půjčky ve výši 300.000 Kč dne 15. října 2003,

3/ u půjčky ve výši 70.000 Kč dne 15. listopadu 2003,

4/ u další půjčky ve výši 70.000 Kč dne 21. listopadu 2003, a

5/ u další půjčky ve výši 70.000 Kč dne 11. prosince 2003.

[3] Žalobce přihlásil předmětné pohledávky do konkursního řízení až 20. června 2007.

[4] S poukazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 [jde o rozsudek ze dne 13. března 2013, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu] pak konkursní soud neshledal důvody, pro které by vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy.

[5] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2018, č. j. 10 Cmo 7/2015-362:

1/ Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku v části týkající se pohledávky z titulu půjčky ze dne 3. února 2003 ve výši 150.000 Kč (část prvního výroku).

2/ Změnil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku ve zbývající části tak, že určil, že žalobce má za úpadcem pohledávky druhé třídy (bez práva na oddělené uspokojení) z titulu bezdůvodného obohacení z neplatných půjček ze dne 14. října 2003 ve výši 300.000 Kč, ze dne 14. listopadu 2003 ve výši 70.000 Kč, ze dne 20. listopadu 2003 ve výši 70.000 Kč a ze dne 10. prosince 2003 ve výši 70.000 Kč (část prvního výroku).

3/ Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě II. výroku (druhý výrok).

4/ Určil, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

5/ Uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 38.031,90 Kč (čtvrtý výrok).

[6] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 261 odst. 3 písm. f/, § 394 odst. 2 a § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

[7] V dané věci poskytl žalobce pozdějšímu úpadci na základě neplatných smluv o půjčce:

1/ dne 14. října 2003 částku 300.000 Kč,

2/ dne 14. listopadu 2003, 20. listopadu 2003 a 10. prosince 2003 vždy částku 70.000 Kč.

Tomu odpovídající pohledávky přihlásil žalobce do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce přihláškou došlou konkursnímu soudu dne 28. června 2007. Čtyřletá promlčecí lhůta (dle ustanovení § 397 a § 394 odst. 2 obch. zák.), u těchto pohledávek začala běžet ode dne, kdy k plnění došlo, takže v době uplatnění práva (§ 20 odst. 8 ZKV) pohledávky nebyly promlčeny.

[8] U první půjčky (ve výši 150.000 Kč) poskytnuté 3. února 2003 žalobce nepředložil písemnou smlouvu a nebylo prokázáno ujednání o splatnosti půjčky, ani to, že splatnost byla ponechána na vůli pozdějšího úpadce. Splatnost půjčky tak mohla být vyvolána pouze výzvou žalobce podle § 340 odst. 2 obch. zák. (obdobně jako dle ustanovení § 563 obč. zák.). Přitom výzva k plnění závazku nemá jiný význam, než ten, že dnem následujícím se závazek stane splatným, což ale nemění nic na tom, že objektivní promlčecí lhůta začala běžet dnem následujícím po dni, kdy mohl věřitel výzvu učinit, tj. dnem následujícím po dni poskytnutí půjčky. Vzhledem k nespornému zjištění, že první pohledávku uplatnil žalobce v konkursu dne 28. června 2007, odtud plyne, že čtyřletá promlčecí lhůta začala běžet 4. února 2003 a marně uplynula 4. února 2007. První pohledávka se tudíž promlčela před podáním přihlášky.

[9] Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěrem konkursního soudu, že námitka promlčení vznesená druhým žalovaným není v rozporu s dobrými mravy. Promlčení první pohledávky namítal (úspěšně) rovněž první žalovaný, u něhož rozpor námitky s dobrými mravy z důvodů spočívajících na straně druhého žalovaného dovodit nelze, takže další posuzování této otázky (rozuměj otázky, zda vznesení námitky promlčení druhým žalovaným je v rozporu s dobrými mravy) shledal odvolací soud nadbytečným. Ostatní pohledávky (ani) nejsou promlčeny.

[10] Proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje právní závěr odvolacího soudu, že námitky promlčení vznesené žalovanými nejsou v rozporu s dobrými mravy, za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

[11] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (jeho část) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[12] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel (dovolávaje se označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) dovozuje, že námitka promlčení vznesená prvním žalovaným (správcem konkursní podstaty úpadce) je v rozporu s dobrými mravy, jelikož dovolatel hájil majetkové zájmy úpadce zajištěním právního zastoupení ve třech soudních řízeních vedených s druhým žalovaným, načež místo uznání oprávněných nároků dovolatele z titulu půjček vznesl první žalovaný námitku promlčení. Vznesení námitky promlčení vůči tomu společníku (úpadce), který chránil úpadce před protiprávním jednáním druhého ze společníků, je jednáním úpadce v rozporu s dobrými mravy, míní dovolatel. Dovolatel dále vysvětluje, proč je v rozporu s dobrými mravy i vznesení námitky promlčení druhým žalovaným (oním druhým společníkem úpadce).

[13] Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, namítaje, že dovolatel nevymezil řádně přípustnost dovolání ani dovolací důvod. Tvrzení, z nichž dovolatel v dovolání dovozuje nemravnost jednání druhého žalovaného, jsou zčásti zcela nová, zčásti jde o tvrzení nepodložená, ke kterým nebylo v řízení vedeno žádné dokazování. V dovolání chybí zdůvodnění toho, proč by se údajná nemravnost námitky promlčení měla vztahovat i na prvního žalovaného, který ve sporech bývalých společníků úpadce nefiguroval.

[14] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro dovolací řízení v této věci je tudíž rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.

[15] Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

[16] Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

[17] Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

[18] Nejvyšší soud především podotýká, že důvod připustit dovolání neměl pro řešení otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy námitka promlčení vznesená druhým žalovaným. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí primárně nespočívá (odvolací soud shledal nadbytečným další zkoumání této otázky v situaci, kdy měl za účinnou námitku promlčení vznesenou prvním žalovaným). Důvod připustit dovolání v dané věci by tak zjevně byl dán, kdyby byl správný úsudek dovolatele, že napadené rozhodnutí je rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v posouzení otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy námitka promlčení vznesená prvním žalovaným; tak tomu ale není.

[19] Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:

[20] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, a dále i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).

[21] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a opět i R 15/2015).

[22] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a znovu též R 15/2015).

[23] Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“).

[24] S přihlédnutím k tomu, že oba soudy již o věci rozhodovaly v době po 1. lednu 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak Nejvyšší soud též připomíná, že podle jeho rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, jsou judikatorní závěry k výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. pro účely posouzení, zda použití právního předpisu je v rozporu s dobrými mravy, plně uplatnitelné i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

[25] Napadené rozhodnutí je co do závěru, že námitka promlčení první pohledávky vznesená prvním žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, v souladu s výše shrnutou judikaturou Nejvyššího soudu, když ani z tvrzení uplatněných dovolatelem v dovolání ohledně této námitky u prvního žalovaného neplyne, že první žalovaný sledoval vznesením této námitky zneužití práv na úkor dovolatele (R 59/2004), respektive, že by vznesení této námitky prvním žalovaným bylo vedeno přímým úmyslem způsobit dovolateli újmu (R 15/2015). Tato tvrzení též nevysvětlují nečinnost dovolatele s uplatněním nároku (neplyne z nich, že dovolatel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil; R 59/2004).

[26] Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

[27] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

[28] U prvního žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení. Náklady druhého žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. srpna 2018), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů. Advokátu druhého žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.

[29] Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, tvoří částka 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu), z níž mimosmluvní odměna činí (podle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu) částku 3.100 Kč. S paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) jde celkem o částku 3.400 Kč, k jejíž úhradě druhému žalovanému dovolací soud žalobce zavázal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).


V Brně dne 19. prosince 2019


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu