Rozhodnutí NS

3 Tdo 91/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/17/2016
Spisová značka:3 Tdo 91/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.91.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř.
§ 2 odst. 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 91/2016-48


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 11 To 283/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 13/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 T 13/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky - Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, náhradu nákladů léčení poškozeného J. Š. ve výši 3.695 Kč, poškozené H. K. ve výši 240.000 Kč, poškozené K. K. ve výši 240.000 Kč, poškozenému M. H. ve výši 240.000 Kč a poškozenému M. Š. ve výši 240.000 Kč.

O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 11 To 283/2015, jímž z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) trestního řádu v celém rozsahu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě, že

„dne 16. května 2013 kolem 10:15 hodin v ulici U. S. h. v Ch. n. C., okr. H. K. na veřejně přístupné účelové komunikaci před provozovnou firmy M. K. jako řidič pracovního stroje samojízdného teleskopického nakladače zn. Manitou MT 845, vyjel z areálu nejprve vpravo, po ujetí přesně nezjištěné vzdálenosti několika metrů zastavil a začal couvat zpět do vjezdu do areálu firmy a při couvání vnitřní částí levého zadního kola pracovního stroje najel na hlavu za ním na zemi ležícího J. Š., který jel na jízdním kole za pracovním strojem jedoucím z výjezdu z areálu vpřed a poté, co pracovní stroj zastavil a počal couvat, spadl z jízdního kola za pracovním strojem v jeho jízdní dráze, přičemž v důsledku střetu utrpěl J. Š. vážné zranění hlavy, kterému na místě podlehl, a M. K. tak porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 24 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, když další příčinou bylo i to, že babička poškozeného H. K. v rozporu s ustanovením § 58 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. nezabezpečila dostatečný dohled nad poškozeným J. Š., který jel na kole po veřejně přístupné komunikaci“,

uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky - Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, náhradu nákladů léčení poškozeného J. Š. ve výši 2.217 Kč, poškozené H. K. ve výši 144.000 Kč, poškozené K. K. ve výši 144.000 Kč, poškozenému M. H. ve výši 144.000 Kč a poškozenému M. Š. ve výši 144.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 odkázal uvedené poškozené se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 trestního řádu současně zamítl odvolání státní zástupkyně.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil, a to vzhledem k tomu, že není dáno jeho zavinění na dopravní nehodě. Podle obviněného se odvolací soud dostatečně nevypořádal s tzv. subjektivním kritériem potřebné míry opatrnosti a otázku, jak se situace jevila odsouzenému vzhledem k okolnostem případu, v podstatě přešel. Obviněný je přesvědčen, že učinil veškerá opatření, která se za dané konkrétní situace jevila vzhledem k okolnostem jako přiměřená a která po něm jako řidiči bylo možné spravedlivě požadovat proto, aby nedošlo k porušení či ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Proto mu nelze přičítat k tíži, že nepředvídal, že se v dané lokalitě bude pohybovat nezkušený čtyřletý cyklista bez náležitého dozoru dospělé osoby. Proto měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 283/2015-343 ze dne 20. 10. 2015 a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc co do rozsahu zrušeného rozhodnutí znovu projednal a rozhodl v souladu se závazným právním názorem soudu dovolacího, nebo aby sám Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ve smyslu výše uvedeného.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že nepovažuje za důvodnou jeho námitku, že nelze dovodit jeho zavinění ve vztahu ke vzniklému následku. Vše podstatné v této otázce podle státního zástupce zmínil odvolací soud. Pokud jde o subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, poukázal státní zástupce na závěry soudů, podle nichž si byl obviněný velice dobře vědom toho, že se s vysokým nakladačem, z něhož je výhled vzad do určité míry omezen, pohybuje v obydlené části města, kde výskyt osob není nijak výjimečný. Za této situace mohl předvídat možné nebezpečí a byl proto povinen vynaložit větší opatrnost, zejména při takovém manévru, jakým je couvání s velkým nakladačem. V dané konkrétní situaci tedy byl s ohledem na zjištěné skutečnosti schopen porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem předvídat. Bez přiměřených důvodů se však spoléhal, že k tomu nedojde, a pravidla silničního provozu nerespektoval. Podle státního zástupce soud rovněž správně dovodil existenci příčinné souvislosti mezi zaviněným jednáním obviněného a způsobeným následkem, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 125/2015.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy se s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotily jejich obsah a zároveň podrobně vyložily a odůvodnily (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzaly za prokázané. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu byla podstatou dovolání toliko námitka spočívající v tvrzené absenci zavinění, jelikož u obviněného nebylo z jeho subjektivního hlediska dáno nedodržení potřebné míry opatrnosti. Takové argumentaci však nebylo možné přisvědčit. Je třeba zdůraznit, že oba soudy, zejména pak soud odvolací, se s otázkou naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu přesvědčivě vypořádaly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal také veškeré skutečnosti vztahující se k osobě obviněného i okolnosti konkrétní dopravní nehody, které bylo třeba zvažovat při posuzování subjektivní míry opatrnosti. Lze pouze podtrhnout, že to byl sám obviněný, kdo zvolil k přepravě dřeva po veřejně přístupné komunikaci právě daný pracovní stroj. S řízením takového pracovního stroje měl dlouholetou zkušenost a věděl, že výhled z nakladače směrem dozadu je možný pouze pomocí zpětných zrcátek, za jeho zadní část však není vidět. V dané lokalitě působil přibližně deset let, a proto si byl dobře vědom, že se v okolí nacházejí rodinné domy a po komunikaci se pohybují nejen další vozidla, ale i osoby. Přesto se v konkrétní situaci poté, kdy vyjel na veřejně přístupnou komunikaci, rozhodl ke zcela nečekanému manévru a začal couvat zpět do výjezdu z areálu společnosti. Přitom si byl vědom, že za vozidlo má velmi omezený výhled. Bez jakýchkoliv přiměřených důvodů pouze spoléhal na to, že se za ním žádná osoba nebude pohybovat. Zcela neopodstatněná je jeho námitka, že nemohl předvídat, že se v dané lokalitě bude pohybovat nezkušený čtyřletý cyklista bez náležitého dozoru dospělé osoby. Rozhodné je, že byl obeznámen s tím, že se za vozidlem může nacházet jakákoli osoba, která nebude schopná na jeho nenadálé couvání adekvátně zareagovat, ať už z důvodu věku, fyzických dispozic či pouhé momentálně snížené pozornosti. Obviněný tak nezachoval potřebnou míru opatrnosti nejen z hlediska objektivního, ale i z hlediska subjektivního.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 2. 2016


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu