Rozhodnutí NS

8 Tdo 273/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/14/2020
Spisová značka:8 Tdo 273/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.273.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pojistný podvod
Zákonný soudce
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
§ 250a odst. 1,3 tr. zák.
§ 262 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 273/2020-3084


USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2020 dovolání obviněné Š. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 215/2012, a rozhodl takto:

Z podnětu dovolání obviněné Š. O. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně ní a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. Č. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná Š. O. uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to jí byl uložen podle § 158 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobviněným M. Č., R. Z., J. Z. ml., T. T. a M. Č. poškozeným Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, způsobenou škodu ve výši 213 000 Kč a Allianz pojišťovna, a. s., IČ 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, způsobenou škodu ve výši 210 884 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. Č., M. Č., V. R. a o povinnosti spoluobviněných M. Č. a V. R. k náhradě škody.

2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 265 tr. ř. byly poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a Allianz pojišťovna, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná Š. O. dopustila trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250a odst. 1, 3 tr. zák. s obviněným M. Č. tím (ad výrok o vině pod bodem 2.), že po předchozí dohodě J. Z. ml. s M. Č. o formálním zaevidování osobního automobilu Škoda Superb, reg. zn. XY, na jeho osobu, dále po dohodě T. T. o formálním zaevidování osobního automobilu VW Passat, reg. zn. XY, na L. P., za účelem spáchání fingované dopravní nehody, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, dne 8. 12. 2006 v dopoledních hodinách přijel R. Z. pro M. Č. a T. T. pro L. P., které odvezli k obci Tachlovice, okr. Praha-západ, kde na silnici III. třídy č. 10123, na 0,634 km, zinscenovali dopravní nehodu, při které měl neznámý řidič s nezjištěným osobním automobilem v pravotočivé zatáčce vjet do protisměru, kde se měl bočně střetnout s osobním automobilem tov. zn. VW Passat 1.8, reg. zn. XY, údajného vlastníka a řidiče L. P., který se v důsledku střetu dostal do smyku a pravým bokem měl narazit do přední části osobního automobilu tov. zn. Škoda Superb, reg. zn. XY, řízeného jeho údajným vlastníkem M. Č., načež po oznámení dopravní nehody M. Č. se na místo nehody dostavil obviněný M. Č., který ačkoli od R. Z., se kterým se znal, věděl, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu a byl srozuměn s tím, že protokol o nehodě bude použit k vylákání pojistného plnění, pořídil náčrtek místa dopravní nehody, který si nechal podepsat od L. P. a M. Č., a aniž by je vyslechl nebo s nimi hovořil či sepsal jakýkoli protokol o dopravní nehodě, tak z místa nehody odjel, stejně tak obviněná Š. O., která byla rovněž srozuměna s tím, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, jako policistka konající službu na skupině dopravních nehod, která v rozporu se svými povinnostmi na místě dopravní nehody nebyla, podepsala protokol o dopravní nehodě, datovaný dnem 8. 12. 2006, a po sepsání úředních záznamů o podání vysvětlení, datovaných dnem 7. 1. 2007, aniž by s oběma účastníky nehody hovořila, věc odložila, načež na základě takto pořízeného protokolu z místa dopravní nehody T. T. jménem L. P. u pojišťovny Kooperativa, a. s., uplatnil nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění Euromedia, které mu bylo vyplaceno ve výši 212 000 Kč, dále R. Z. jménem M. Č. uplatnil u pojišťovny Allianz, a. s., nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve výši 210 884 Kč, které mu bylo vyplaceno, čímž způsobili pojišťovně Kooperativa, a. s., škodu ve výši 213 000 Kč a pojišťovně Allianz, a. s., škodu ve výši 210 884 Kč.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná Š. O. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (spáchané v jednočinném souběhu), neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Rozhodnutí o zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R., D. H. a M. Č. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. Z., J. Z. ml., R. Z., M. Č., V. H., M. M., J. R., M. S. a T. T. a o nárocích poškozených na náhradu škody. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 To 569/2015, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen mj. i v celém zprošťujícím výroku týkajícím se obviněné a spoluobviněných M. Č., V. R., D. H. a M. Č. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněné a jmenovaných spoluobviněných vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná podle § 226 písm. c) tr. ř. znovu zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R,, D, H,, M. Č. a J. Z. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 10 To 419/2016, byl posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v části týkající se obviněné a spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. V dalším bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státní zástupkyně. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 10 To 261/2017, byl i tento rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 14 T 215/2012, byla obviněná znovu podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná. Zproštění obžaloby se týkalo rovněž spoluobviněných M. Č., V. R. a M. Č. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, byl posledně uvedený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Podle § 262 tr. ř. bylo nařízeno, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, podala obviněná Š. O. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítla, že napadené usnesení vydal soud, který nebyl náležitě obsazen, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněná připomněla dosavadní průběh trestního řízení, to, že obžaloba byla původně podána na velké množství obviněných, kteří jako organizovaná skupina měli páchat trestnou činnost související s fingováním dopravních nehod, do níž měli být zainteresováni policisté, že bylo projednáváno větší množství skutků a že pro skutek, jehož spácháním byla nakonec uznána vinnou, byla předtím soudem prvního stupně čtyřikrát zproštěna obžaloby, a to s ohledem na pravidlo in dubio pro reo. Protože ale odvolací soud se závěry nalézacího soudu nesouhlasil, podle § 262 tr. ř. nakonec nařídil, aby byla věc projednána v novém složení senátu. V tomto postupu odvolacího soudu spatřovala obviněná pochybení. Domnívala se, že pro užití institutu odnětí a přikázání věci nebyly dány důvody, neboť soud prvního stupně nevybočil z logiky projednávané věci. Byla přesvědčena o porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 846/2018). Měla za to, že odvolací soud k tomuto kroku přistoupil proto, aby nalézacímu soudu vnutil svůj názor na věc, neboť ve svých zrušovacích rozhodnutích trval na hodnocení důkazů odlišném od nalézacího soudu (viz výpovědi L. P. a M. Č.). Podle obviněné ovšem odvolací soud, a nikoliv soud nalézací, nehodnotil důkazy logicky správně, v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Zdůraznila, že postup podle § 262 tr. ř. by měl být naprosto výjimečným a neměl by být použit pouze za účelem dosažení jiného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2317/2011). V tomto kontextu upozornila na to, že skutková zjištění nalézacího soudu učiněná v novém složení senátu korespondovala s těmi, k nimž tíhnul soud odvolací.

7. Dále vytkla tzv. extrémní rozpor, který podle ní spočívá v závěru, že na místě nehody v rozporu se svými povinnostmi nebyla. Uvedený závěr nebyl nalézacím soudem odůvodněn, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Argumentaci odvolacího soudu, že podpisy na dokumentech vztahujících se k nehodě a na protokolu o výslechu obviněné jsou od pohledu v charakteristických rysech rozdílné, a že i kdyby na místě přítomna byla, nemění to nic na tom, že se vědomě podílela na fingovaných dopravních nehodách, odmítla. Konstatovala, že k tvrzené odlišnosti svých podpisů neměla možnost se v řízení vyjádřit a že skutečnost, zda byla či nebyla na místě nehody, je z hlediska právního posouzení skutku zásadní. Navíc z výpovědí L. P., M. Č. a obviněného M. Č. vyplynulo, že na uvedeném místě přítomna byla a dostála svým povinnostem v souladu s předpisy, jimiž byla vázána. Namítla, že nalézací soud nevysvětlil, proč se přiklonil k výpovědi znalce Ing. Stanislava Kadlece a opomenul výpověď znalce Ing. Petra Ptáčka, Ph.D., přičemž odvolací soud toto pochybení nenapravil. Jmenovaní znalci se přitom neshodli na tom, zda konečné postavení vozidel po dopravní nehodě koresponduje s jízdní stopou, zda by měla být na místě smyková stopa či ne, zdali odpovídá (ne)aktivaci airbagů a zda na místě absentovaly vyteklé provozní kapaliny. Extrémní rozpor spočívá i v tom, že je obviněné kladeno za vinu, že na místě nepoznala, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu, a tudíž se měla na pojistném podvodu podílet.

8. Výhrady dovolatelka vztáhla i proti tomu, že byla uznána vinnou úmyslnými trestnými činy přesto, že soud nespecifikoval, v čem spatřoval její úmysl. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, na základě čeho byl přijat závěr, že zasahující policisté o zinscenování nehody věděli. Soud pouze uvedl, že ze znaleckých posudků vyplynulo, že se jednalo o zinscenované dopravní nehody, a že L. P. sdělil, že mu bylo řečeno, že „zasahující policajti jsou v pohodě“. Odvolací soud k tomu poznamenal, že L. P. a M. Č. neuvedli, že by na místě „něco sepisovali“, a přesto je průběh nehody zachycen v protokolu o nehodě, a že bez zasahujících policistů by podvodné získání pojistného plnění bylo takřka nemožné. Obviněná akcentovala, že formulace, že „zasahující policajti jsou v pohodě“, byla užita za účelem uklidnění L. P. – aby svým chováním nedal najevo, že dochází k páchání trestného činu. Podle jejího mínění je třeba rozlišovat dvě okolnosti – zda byla nehoda zinscenovaná a zda v případě, že tomu tak bylo, o tom zasahující policisté věděli. Uzavřela, že v řízení nebylo prokázáno, že o tom, že nehoda byla zinscenovaná, věděla, proto nelze konstatovat, že jednala v úmyslu páchat trestnou činnost nebo že svým jednáním trestnou činnost usnadnila.

9. Obviněná brojila i proti tomu, že svou pravomoc údajně vykonávala způsobem odporujícím zákonu a že opatřením prostředků a radou poskytla jinému pomoc ke spáchání trestného činu pojistného podvodu. Uvedeným závěrem se nalézací soud dopustil nesprávného posouzení hmotného práva, neboť ona při vyšetřování nehody postupovala v souladu s právními předpisy, zejména v souladu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 85/2006. Odvolací soud jeho vadný postup nenapravil. Podotkla, že v podstatě nelze relevantně vyložit, v čem konkrétně spočívalo ono nesprávné posouzení hmotného práva, když v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není vysvětleno, čím přesně právní předpisy, jimiž byla vázána, porušila.

10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněná jeho naplnění dovozuje z pouhého faktu, že odvolací soud po opakovaně vyslovovaných výhradách vůči postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazů posléze rozhodl podle § 262 věty první tr. ř. o přikázání věci k projednání v jiném složení senátu, načež senát nalézacího soudu (v jeho novém složení) předchozí opakovaně vyslovované výhrady odvolacího soudu při svém rozhodování zohlednil, a dospěl tak k závěru o vině obviněné, kterýžto obviněná odmítá akceptovat jako správný. Podle státního zástupce ale naplněním uplatněného dovolacího důvodu není, jestliže odvolací soud aplikoval ustanovení § 262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu nalézacího soudu spočíval v tom, že tomuto senátu odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu není ten, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale ten, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou obdobné odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., přičemž musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoliv pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 401/2017). Všem až dosud uvedeným požadavkům pro postup podle § 262 tr. ř. přitom odvolací soud podle mínění státního zástupce dostál, když své rozhodnutí, resp. výrok, jímž podle § 262 tr. ř. nařídil projednání dané trestní věci v jiném složení senátu nalézacího soudu, opřel o podrobný rozbor stávající důkazní situace a konkrétních pochybení, jichž se nalézací soud (v původním složení senátu) při hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů dopustil (blíže srov. zejména odůvodnění pod body 13. až 18. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018). Státní zástupce konstatoval, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. sice odpovídají, nicméně jsou zjevně neopodstatněné.

12. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poznamenal, že uvedený je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, ne z hlediska práva procesního, a že se v rámci něj nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění soudů. Podstatná část dovolacích námitek přitom stojí mimo uplatněný dovolací důvod, neboť jimi obviněná brojí toliko proti správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, nabízí vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a zároveň odmítá některé (skutkové) závěry, které z provedených důkazů soudy dovodily. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neobstojí podle mínění státního zástupce tvrzená existence tzv. extrémního rozporu, jež by s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ve spojení s judikaturou Ústavního soudu zásadně mohla uvedený dovolací důvod naplnit. Skutková zjištění soudů obou stupňů vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy, důkazy byly po stránce obsahové hodnoceny dostačujícím způsobem nejen ve svém celku, ale i jednotlivě, takže k odsouzení obviněné došlo na podkladě komplexního, co do rozsahu úplného, věcně správného a zpětně přezkoumatelného hodnocení celého řetězce důkazů. Soudy provedly hodnocení důkazů v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí a předepsaným způsobem, jak jim ukládají zákonná ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (v podrobnostech srov. zejména bod 37 rozsudku nalézacího soudu, bod 15 navazujícího usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k námitkám, jejichž prostřednictvím obviněná výslovně zpochybňovala správnost právního závěru o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, z jehož spáchání byla uznána vinnou, poznamenal, že i když je jejich prostřednictvím formálně namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, jedná se o námitky charakteru převážně skutkového, které lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen s notnou dávkou benevolence. Obviněná totiž namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku prostřednictvím zpochybňování správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Podotkl, že i za předpokladu formální podřaditelnosti těchto námitek pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nicméně jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné, a to s ohledem na povahu skutkových zjištění, která soudy obou stupňů ve věci učinily (opět srov. zejména bod 37 rozsudku nalézacího soudu a bod 15 navazujícího usnesení odvolacího soudu).

13. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněné sice lze zčásti podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., avšak jedná se o dovolání, které zjevně není opodstatněné. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné Š. O. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání

15. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

17. Obviněná tvrdila, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno nesprávně obsazeným soudem, když odvolacím soudem bylo bezdůvodně a v rozporu s Listinou nařízeno, aby soud prvního stupně podle § 262 tr. ř. rozhodl v jiném složení senátu. Pro užití institutu odnětí a přikázání věci podle ní nebyly dány důvody, neboť nalézací soud nevybočil z logiky projednávané věci. Byla přesvědčena o tom, že odvolací soud k tomuto kroku přistoupil proto, aby nalézacímu soudu vnutil svůj názor na věc, neboť ve svých opakovaných zrušovacích rozhodnutích trval na odlišném hodnocení důkazů než právě soud nalézací. Takové výhrady obviněné lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

18. V kontextu označených výtek obviněné je namístě obecně poznamenat, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán. Porušení zásady zákonného soudce, kterou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. garantuje, může také nastat, pokud odvolací soud postupoval podle § 262 tr. ř., avšak nedodržel všechna kritéria tohoto ustanovení.

19. Ústavní soud v těchto souvislostech (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, viz kupř. rozhodnutí ESLP ze dne 18. 3. 2003 ve věci Krča proti České republice, č. 49476/99) např. v nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, konstatoval: „Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka.“

20. Jak uvedl Ústavní soud též v nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, prvotním, nikoliv však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. též nález ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

21. Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. usnesení ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 642/08, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3316/09) současně připustil, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů podle § 16 a násl. tr. ř. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle § 25 tr. ř. a dále právě o postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. Rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř., a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), jako principu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95). Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným, proto i postup podle § 262 věty první tr. ř. by měl být naprosto výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu (viz obviněnou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2317/2011).

22. V jednom z posledních nálezů zabývajících se touto otázkou ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 tr. ř., jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, či usnesení tohoto soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 1698/13, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 200/15).

23. Žádný takový deficit ale dovolací soud v posuzované věci neshledal, odvolací soud odůvodnil označené usnesení dostatečně a přesvědčivě i ve výroku učiněném podle § 262 tr. ř.

24. V posuzované věci byla obviněná soudem prvního stupně celkem čtyřikrát zproštěna obžaloby, přičemž všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to s ohledem na to, že nalézací soud ve svém tehdejším obsazení nebyl schopen objektivního a spravedlivého posouzení věci. V odůvodnění svého usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, podrobně vyložil důvody, které jej k tomuto postupu vedly. Zejména uvedl, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu bylo spíše než odrazem důsledného a komplexního shrnutí a vyhodnocení provedených důkazů příkrou a nemístnou polemikou s názory odvolacího soudu, což nelze považovat za postup, kterým by soud prvního stupně ctil či minimálně respektoval požadavky vyplývající pro něj z § 264 odst. 1 tr. ř. Podle odvolacího soudu nebylo možné pochybovat o tom, že se nejednalo o „klasické“ dopravní nehody. Nehody byly zinscenované a byly vedeny úmyslem neoprávněně vylákat pojistné plnění. Obžaloba byla původně podána pro celou řadu skutků, které měly být páchány stejnou skupinou pachatelů v období pěti let, přičemž postup soudu prvního stupně spočívající v několikerém vyloučení části žalovaných skutků k samostatnému projednání přinesl do řízení řadu problémů, měl dopad na délku řízení, přehlednost a celistvost prováděných důkazů. Podle odvolacího soudu ale ani tak nemohla obhajoba obviněných (mj. i obviněné Š. O.) obstát. Poukázal na oprávněnost námitek státního zástupce obsažených v jeho řádném opravném prostředku a vysvětlil, proč podle něj existoval jen minimální prostor k pochybnostem o průběhu skutkového děje. Upozornil, jaké skutečnosti byly nalézacím soudem opomenuty, a konstatoval, že nalézací soud jednotlivé důkazy vytrhával ze vzájemného kontextu, nehodnotil je při respektování zásad formální logiky komplexně a ve vzájemných souvislostech, což mělo za následek, že jím přijaté skutkové a právní závěry, které jej vedly ke zprošťujícím výrokům, vyznívaly i nadále nepřesvědčivě. S ohledem na vývoj v posuzované trestní věci, vzhledem k přetrvávajícím důvodným pochybnostem o správnosti napadeného rozhodnutí a s přihlédnutím ke skutečnosti, že nalézací soud výhrady, jež vůči jeho rozhodnutím odvolací soud měl, nerespektoval (a podle odvolacího soudu zřejmě ani respektovat nehodlal), což mělo negativní dopad na délku trestního řízení, která byla nepřiměřená, odvolací soud, aniž by měl ambici prosadit svůj názor a nutit nalézací soud, aby jej přejal, dospěl k závěru, že bude nutné, aby byla věc projednána v jiném složení senátu. Odvolací soud si byl vědom výjimečnosti postupu podle § 262 tr. ř., nicméně poznamenal, že k tomuto kroku přistoupil až ve svém v pořadí čtvrtém zrušujícím rozhodnutí, a to v situaci, kdy bylo evidentní, že nalézací soud s ohledem na rozsah a povahu vad, jež byly v rámci odvolacího řízení zjištěny, nebyl schopen v tehdejším složení senátu objektivního a spravedlivého posouzení věci.

25. Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené posuzoval, zda pro použití ustanovení § 262 tr. ř. byly důvody důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95). Dospěl přitom k názoru, že podmínky pro postup podle § 262 tr. ř. byly v projednávaném případě splněny, a proto nebylo možné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatovat, že byla porušena zásada zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny. Pokud odvolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, rozsudek prvostupňového soudu zrušil [§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr. ř.), byl za daných okolností k takovému řešení věci oprávněn, a s ohledem na její stav již i povinen. Nepochybil, jestliže na základě ustanovení § 262 tr. ř. nařídil, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nalézací soud ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku nereagoval na pokyn odvolacího soudu a shromážděné důkazy nehodnotil objektivně a ve vzájemných souvislostech. Nevěnoval patřičnou pozornost nesouladu mezi výpověďmi spoluobviněného L. P. a svědka M. Č., kteří mj. shodně uvedli, že na místě nehody žádnou výpověď nepodávali, a úředními záznamy, v nichž obviněná Š. O. jejich výpovědi na místě nehody údajně pořízené velmi podrobně sepsala. Dostatečně nereflektoval ani výsledky znaleckého zkoumání z oboru doprava a výpověď svědka L. H. o účasti dopravních policistů z tehdejšího oddělení Praha-západ na posuzované trestné činnosti. Stejného pochybení se nalézací soud dopustil i ve svém třetím zprošťujícím rozsudku. Navíc nedoplnil dokazování o pravomocné rozsudky týkající se některých obviněných, jak mu odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí naznačoval. Na svém postoji k provedeným důkazům, který nesvědčil o naprostém souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., nalézací soud setrval i ve svém v pořadí čtvrtém zprošťujícím rozsudku. Dovolací soud proto sdílí přesvědčení odvolacího soudu, jenž postupoval podle § 262 tr. ř., že dosavadní senát nebyl schopen objektivního a spravedlivého posouzení věci. Důležité důvody akcentované odvolacím soudem přitom byly zcela jasné, zřetelné, zřejmé a bezpochybné a o výjimečnosti takového postupu svědčí to, že soud prvního stupně celkem ve čtyřech případech setrval zcela tvrdošíjně na svém názoru bez ohledu na povinnost plynoucí mu z § 264 odst. 1 tr. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Podle citovaného ustanovení soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vázanost soudu nižšího stupně právním názorem nadřízeného soudu v případě kasačních rozhodnutí v trestním řízení byla nejen potvrzena, ale zdůrazněna zejména plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/2014, v němž tento soud konstatoval, že ustanovení trestního řádu, které stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“, neohrožuje nezávislost soudců a není v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tradiční a i v zahraničí rozšířenou a uznávanou zásadu soudního řízení.

26. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností uzavírá, že v postupu odvolacího soudu neshledal porušení pravidel vymezených v § 262 tr. ř. a potvrzených konstantní judikaturou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 10 To 109/2018, nebylo dotčeno právo obviněné na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce, a proto námitky podřazené obviněnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nejsou opodstatněné.

27. Obviněná v dovolání dále odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

30. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda obviněná jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně naplnila znaky trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněná vytkla, že soudy přesvědčivě nevysvětlily, v čem spatřovaly porušení právních předpisů, kterými byla obviněná vázána, a nevypořádaly se ani s jejím úmyslným zaviněním.

31. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchá, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a tím způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou. Škodou nikoli malou se podle § 8 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněná „jednak jako veřejný činitel, v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávala svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, jednak zejména opatřením prostředků a radou poskytla jinému pomoc, aby při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, aby úmyslně vyvolala pojistnou událost, a takovým činem způsobila na cizím majetku škodu nikoli malou“. Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. jsou trestnými činy úmyslnými, přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus) trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., který se vztahuje ke způsobení škody nebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn také i ve formě eventuálního úmyslu (dolus eventualis).

32. Pro úplnost není od věci poznamenat, že podle zjištění soudů byl čin obviněné spáchán dne 8. 12. 2006, tedy za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Soud prvního stupně se proto opodstatněně zabýval otázkou časové působnosti trestního zákona a správně uzavřel, že zákon pozdější, tj. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, není pro obviněnou příznivější, tudíž je třeba trestnost činu posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (§ 16 odst. 1 tr. zák., shodně i § 2 odst. 1 tr. zákoníku).

33. Nutno podotknout, že obviněná své výhrady vůči právnímu posouzení skutku založila v převážné míře na přesvědčení o odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy dospěly. Její námitky, že nebylo prokázáno, že nehoda byla zinscenovaná a že zasahující policisté o zinscenování nehody věděli, a její tvrzení, že při vyšetřování nehody postupovala v souladu s právními předpisy, směřují vůči té části skutkové věty výroku o vině, podle níž obviněná, která byla rovněž srozuměna s tím, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, jako policistka konající službu na skupině dopravních nehod, která v rozporu se svými povinnostmi na místě dopravní nehody nebyla, podepsala protokol o dopravní nehodě, datovaný dnem 8. 12. 2006, a po sepsání úředních záznamů o podání vysvětlení, datovaných dnem 7. 1. 2007, aniž by s oběma účastníky nehody hovořila, věc odložila, načež na základě takto pořízeného protokolu z místa dopravní nehody byly uplatněny nároky na pojistné plnění, kterým bylo posléze vyhověno a pojistné plnění v částkách 213 000 Kč a 210 884 Kč vyplaceno.

34. Jde-li o charakter dopravní nehody, kterou soudy označily za „fingovanou“, byť s tím obviněná nesouhlasí, soudy správně poukázaly na výpovědi spoluobviněného L. P. (1370–1382) a svědka M. Č. (č. listu 1395–1400, 2891), z nichž vyplynulo, že tito byli na místo dopravní nehody přivezeni a instruováni k tomu, aby se vydávali za řidiče údajně střetnuvších se vozidel, která na ně byla za účelem zamýšleného pojistného podvodu formálně registrována. To, že se skutečně jednalo toliko o údajně střetnuvší se vozidla a nikoliv o reálné dopravní nehody, bylo prokázáno i závěry znalců z oboru doprava (Ing. Petr Ptáček, Ph.D., znalecký posudek na č. listu 4846–4870, výpověď na č. listu 2888–2889, a Ing. Stanislav Kadlec, znalecký posudek na č. listu 4871–4877, výpověď na č. listu 2826-2827). Podle znalce Ing. Petra Ptáčka, Ph.D., vzájemná poloha konce jízdní stopy označené v plánku místa nehody pozicí 3 a konečná poloha automobilu VW Passat vyznačená na vozovce vylučují, aby vozidlo VW Passat dojelo do střetové polohy podél této stopy. Deformace automobilu Škoda Superb nedostačovaly k aktivaci soustavy airbagů a napínačů bezpečnostních pásů. Pro aktivaci je třeba deformace, která odpovídá nárazu do pevné bariéry rychlostí nejméně 30 km/hod. Deformace vozu Superb odpovídají rychlosti s rozpětím 19-26 km/hod. U vozu tohoto typu a provedení je soustava airbagů a napínačů bezpečnostních pásů propojena tak, že pokud jsou aktivovány přední airbagy, jsou aktivovány také napínače pásů u všech (tedy i zadních) sedadel. U předmětného automobilu nejsou v prohlídce pojišťovnou ani v kalkulaci nákladů na opravu uvedeny napínače zadních pásů. Pro tuto skutečnost neexistuje technické vysvětlení. Stopa po jízdě vozu VW Passat a absence stop po vytáčení tohoto vozu neodpovídá jeho konečné poloze vyznačené na vozovce. Znalec rovněž akcentoval, že charakteru nehody příliš neodpovídá rozbité přední sklo vozu Superb, že by očekával stopy po dření bočního smyku Passatu a že taková nehoda by na místě zanechala střepy, plasty nebo něco, co by odpadlo. Podle znalce Ing. Stanislava Kadlece při dopravní nehodě nemohlo dojít k poškození vozidel VW Passat a Škoda Superb tak, jak je zadokumentováno na fotodokumentaci policie, popsáno v protokolu o nehodě a uváděno účastníky nehody, poněvadž je to technicky nepřijatelné. Poškození přední části vozidla Škoda Superb nekoresponduje s pravou boční částí vozidla VW Passat tvarově, výškově, směrově a energeticky a při deklarované dopravní nehodě nemohlo z technického hlediska vzniknout. Konečné postavení vozidla VW Passat je technicky nepřijatelné. Jízdní stopa v travnatém silničním příkopu nepokračuje žádnou smykovou stopou na vozovce, která by musela vzniknout při přemístění vozidla VW Passat z přímého směru o 90 stupňů vlevo. Na fotodokumentaci policie z místa dopravní nehody je průkazně viditelná koroze levého předního brzdového kotouče vozidla Škoda Superb, přičemž vozidlo s takto zkorodovaným brzdovým kotoučem nemohlo být delší dobu provozované. Zdůraznil, že na místě absentovaly střepy, plasty, smykové či dřecí stopy, což reálnost předmětné nehody vylučuje. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněné o tom, že se znalci neshodli na zásadních otázkách vztahujících se k dopravní nehodě, a tedy že mezi nimi fakticky existoval spor o tom, zda nehoda byla fingovaná či nikoliv. Naopak má za to, že oba vyjádřili pochybnosti o reálnosti průběhu dopravní nehody zdokumentované v policejních materiálech a popisované jejími účastníky, jeden ve větší míře, druhý v míře menší.

35. Dovolací soud má však za to, že přes veškeré úsilí, které soud prvního stupně objasnění věci věnoval, není spolehlivě zjištěna míra účasti obviněné Š. O. na vyšetřování příčin dopravní nehody a jejích následcích. Podle zjištění soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině obviněná, která byla rovněž srozuměna s tím, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, jako policistka konající službu na skupině dopravních nehod v rozporu se svými povinnostmi na místě dopravní nehody nebyla, podepsala protokol o dopravní nehodě, datovaný dnem 8. 12. 2006, a po sepsání úředních záznamů o podání vysvětlení, datovaných dnem 7. 1. 2007, aniž by s oběma účastníky hovořila, věc odložila.

36. Obviněná především rozporovala skutkové zjištění, že na místě dopravní nehody nebyla, a nutno uvést, že této okolnosti soud prvního stupně patřičnou pozornost nevěnoval. V tzv. skutkové větě výroku o vině je toto zjištění explicitně uvedeno, ale obsah soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku reprodukovaných důkazů jej nepotvrzuje. Z výpovědi původně spoluobviněného L. P. (bod 6, str. 7 rozsudku) a svědka M. Č. (bod 11, str. 9 rozsudku) podle soudu prvního stupně naopak vyplývá, že na místě byli skutečně policisté dva. L. P. v procesním postavení obviněného ve výpovědi ze dne 22. 5. 2009 (č. listu 1375–1378) na otázku, zda byla přítomna nějaká policistka, uvedl, že si není jistý, domnívá se ale, že se jednalo o muže a ženu (policisty nikdy předtím neviděl, nesetkal se s nimi). M. Č. jako svědek v hlavním líčení před soudem prvního stupně vypověděl, že na místo přijeli dva policisté. Obviněný M. Č. vyloučil, že by na místo přijel toliko jeden policista, vždy tam museli být policisté dva. Tvrzení odvolacího soudu, že i kdyby obviněná přítomna byla, nic to nemění na tom, že se vědomě podílela na fingovaných dopravních nehodách (bod 15, str. 7 usnesení), nelze akceptovat. Jednak nebylo prokázáno, že by se snad obviněná svojí účastí podílela i na dalších dopravních nehodách, a také argument odvolacího soudu, že podpisy na listinách vztahujících se k dopravní nehodě (protokol, fotodokumentace) jsou v charakteristických rysech od pohledu rozdílné od toho, jakým způsobem obviněná podepisovala např. protokol o výslechu obviněné na č. l. 1383–1387, který měl doložit, že se skutečně podílela na fingované dopravní nehodě, nemusí být nutně sám o sobě a za stávajícího stavu dokazování rozhodující. Přitom je třeba zdůraznit, že zjištění konkrétního jednání obviněné je významné z hlediska posouzení, jakého porušení a jakých právních předpisů se svým jednáním dopustila, jak o tom bude dále ještě pojednáno.

37. Z výpovědi spoluobviněného L. P. ze dne 22. 5. 2009 dále vyplývá, že on sám na místě průběh nehody nepopisoval, že druhý řidič policistům říkal, jak k nehodě došlo, jeho se na nic ani neptali, všechno jim řekl druhý řidič (M. Č.) a pak něco podepsal. Svědek M. Č. mimo jiné uvedl, že ho vyslýchali ve vozidle policie, myslí si, že jim nepopisoval průběh nehody, přečetl si, co napsali, souhlasil s tím a podepsal. Co však podepisoval, zjištěno nebylo. Průběh údajné nehody je přesto zachycen v úředních záznamech údajně na místě o jejich výpovědích pořízených (č. listu 4891–4894), které jmenovanými osobami (L. P. a M. Č.) nebyly podepsány. Byly podepsány pouze obviněnou, přičemž podpis obviněné uvedený na dokumentaci vztahující se k nehodě (č. listu 4895–4898, 4900) je, jak již upozornil odvolací soud, odlišný od toho, který obviněná užila v souvislosti se stvrzením správnosti obsahu protokolu o svém výslechu (č. listu 1383–1387). I objasnění této okolnosti je třeba věnovat pozornost a dát obviněné možnost vyjádřit se nejen k tvrzené odlišnosti jejích podpisů, ale i k okolnostem, za nichž došlo k sepsání úředních záznamů a také protokolu o nehodě v silničním provozu, čehož se ostatně sama v dovolání dožaduje. V návaznosti na takto potřebné doplnění dokazování bude na soudu prvního stupně, přesvědčivěji než dosud vyložil, o jaké důkazy opřel své zjištění o „srozumění“ obviněné s tím, že se jednalo o zinscenovanou dohodu.

38. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů svědčící o libovůli a svévolném hodnocení důkazů. Především ale nutno vytknout, že nekritické přijetí žalobního návrhu, nedůslednost v objasnění skutkových okolností a konkrétního jednání obviněné ve svých důsledcích znamená i nemožnost spolehlivého právního posouzení jednání obviněné, a to především jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

39. Naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud prvního stupně spatřoval v tom, že obviněná „jako veřejný činitel, v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“. Vykonávání pravomoci způsobem odporujícím zákonu znamená, že jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (k tomu přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3148). Přitom je třeba v tzv. skutkové větě právní předpis nejen specifikovat, ale také zjistit konkrétní způsob porušení povinnosti a toto zjištění uvést v popisu rozhodných skutkových okolností. Takové zjištění může být totiž významné pro závěr, zda jednání obviněného naplnilo znak „výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu“ ve smyslu citovaného ustanovení, anebo znak „nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci“ ve smyslu § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 984/2016). Nejen ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze učinit žádný relevantní poznatek o tom, jaký zákon obviněná svým jednáním porušila, natož pak kterého jeho ustanovení se takové porušení týká. Tento nedostatek je třeba s ohledem na vymezení znaků objektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. označit za zásadní a nutno trvat na jeho odstranění a nápravě.

40. Skutkové podstaty trestných činů zneužívání pravomoci veřejné osoby podle § 158 odst. 1 tr. zák., jakož trestného činu pojistného podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. náleží mezi složité skutkové podstaty a zde představují formu alternativních skutkových podstat, kdy postačí naplnění jednoho z více znaků. Důležité ale je, aby popis skutkových zjištění korespondoval se znakem, který měl být podle závěrů soudů naplněn. Jde-li o tu část tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jež má odpovídat zákonným znakům pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250a odst. 1, 3 tr. zák., je formulována nepřesně až zmatečně, zahrnuje jak zákonné znaky skutkové podstaty uvedené v § 250a odst. 1 tr. zák., tak ale i v § 250 odst. 2 tr. zák. (trestného činu podle § 250a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu). Jen pro úplnost je třeba také uvést, že pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., není z popisu skutku zřejmé, v čem mělo spočívat opatření neoprávněného prospěchu pro obviněnou, když podle soudu prvního stupně měla obviněná „opatřit neoprávněný prospěch sobě nebo jinému“. I tuto vadu bude proto třeba v dalším řízení odstranit a zajistit tak soulad mezi skutkovými zjištění a jim odpovídajícím vyjádřením v právní větě výroku o vině.

41. Závěrem dovolací soud rekapituluje, že k odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to především výslechem obviněné Š. O. k otázkám její přítomnosti na místě dopravní nehody dne 8. 12. 2006 a k údajné odlišnosti jejích podpisů na zmiňovaných listinách. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil. Teprve poté a po důsledném vyhodnocení provedených důkazů nechť jsou učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Jde-li o právní posouzení jednání obviněné, na soudu prvního stupně bude, aby pro případ, že budou splněny předpoklady pro rozhodnutí o její vině, odstranil vady, jež byly vytýkány v souvislosti s naplněním znaků objektivní stránky skutkových podstat obou zmiňovaných trestných činů a aby se důsledněji než dosud vypořádal s otázkou úmyslného zavinění obviněné ve vztahu k oběma trestným činům, když ani soud prvního stupně a ani odvolací soud se naplněním jejich subjektivní stránky přesvědčivě nezabýval.

42. Z výše uvedených důvodů zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně také plyne, že jsou splněny podmínky pro přiměřené použití § 261 tr. ř. pro jeho zrušení i ohledně spoluobviněného M. Č., jelikož důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněné prospívá, byť parciálně – v části týkající se popisu relevantních zjištění odpovídajících zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným, rovněž jmenovanému spoluobviněnému, který byl uznán vinným jako spolupachatel označených trestných činů. V této souvislosti jde především o konkretizaci právních předpisů v návaznosti na „výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu“ u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale i další vady vytýkané právnímu posouzení skutku obviněné Š. O.

43. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné Š. O. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 10 To 154/2019, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 14 T 215/2012, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. takto postupoval i ohledně spoluobviněného M. Č. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Objasnění věci je třeba věnovat náležitou pozornost již také se zřetelem k době, jež uplynula od spáchání činu, a k nepřiměřené délce trvání trestního řízení, kterou však chování obou obviněných nijak negativně neovlivnilo. Při novém rozhodování jsou soudy vázány právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2020
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu