Rozhodnutí NS

7 Tdo 1403/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:7 Tdo 1403/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1403.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
IV.ÚS 361/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
03/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1403/2018-37


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 To 153/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 69/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 2. 2018, č. j. 13 T 69/2015-718, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvanáct měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 3. 9. 2014 v 7:45 hod. v XY, na ul. XY řídil nákladní motorové vozidlo ve směru ke křižovatce s ul. XY - XY - XY a při najetí na hlavní silnici č. II/150 ul. XY nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a nedal, v důsledku nesledování situace v silničním provozu, přednost v jízdě poškozené motocyklistce K. B., jedoucí po hlavní silnici zprava od XY do centra XY, přičemž došlo ke střetu vozidel a pádu poškozené na vozovku, čímž obviněný porušil § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu). Poškozená utrpěla mnohačetná zranění, která jí citelně omezila v obvyklém způsobu života nejméně do 15. 11. 2014, s léčením nejméně do 8. 4. 2015 a citelné omezení v běžném způsobu života je trvalé, čímž poškozené vznikla finanční újma nejméně ve výši 7 350 Kč na škodě na věcech, 3 380 Kč v nákladech na léčení, 502 811 Kč v bolestném, 3 542 402 Kč ve ztížení společenského uplatnění a 200 000 Kč v duševních útrapách.

Rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu napadl obviněný odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 153/2018-794, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle písm. k) uvedl, že ačkoliv odvoláním napadl kromě výroku o náhradě škody i výroky o vině a trestu, odvolací soud o těchto rozhodl toliko ústně a v usnesení k nim neučinil žádný výrok, když rozhodl pouze o náhradě škody. K dovolacímu důvodu podle písm. g) namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, když porušení povinnosti poškozené připnout si řádně ochrannou přilbu neposoudil jako důvod k přetržení příčinné souvislosti v rámci nehodového děje. K tomuto obviněný zdůraznil, že pokud by poškozená měla řádně připnutou přilbu, neutrpěla by zranění hlavy, které bylo dominujícím zraněním. Jelikož nebylo potvrzeno, ani vyvráceno, zda poškozená měla přilbu řádně připnutou, či nikoliv, měla se aplikovat zásada in dubio pro reo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se případu, kdy byla poškozená spolujezdkyně v osobním automobilu poraněná poté, co si odepnula bezpečnostní pás. Uvedený případ je podle obviněného obdobný jako nyní projednávaný, neboť poškozená si ublížila tím, že si přilbu správně nepřipnula. Trestněprávní následek, tedy její těžkou újmu na zdraví způsobila jiná skutečnost, než jeho jednání. Odvolacímu soudu vytkl nesprávný závěr, že otázku možného poranění hlavy poškozené s ochrannou přilbou měl posuzovat znalec z oboru zdravotnictví, nikoli z oboru dopravy. Dále rozvedl argumentaci stran funkce ochranné přilby a poukázal na to, že podle znalců by zranění poškozené mělo být ochrannou přilbou eliminováno. Znalec se v otázce zranění poškozené i v případě, že by přilbu měla nasazenou správně, vyjadřoval pouze obecně, bez vazby na projednávanou nehodu, přičemž opakovaně uvedl, že je to otázka mimo jeho obor. Odvolací soud svému spekulativnímu tvrzení stran připnutí přilby přisoudil vyšší váhu, než provedenému dokazování, a proto nesprávně uzavřel, že poškozená neporušila ustanovení zákona o silničním provozu. Poškozená si podle obviněného musela být vědoma, že neměla řádně připnutou přilbu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal (poněkud nelogicky, aniž by navrhoval zrušení i rozsudku soudu prvního stupně) soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k dovolacímu důvodu podle písm. k) připomněl, že částečné zamítnutí odvolání nepřipouští ani právní nauka, k čemuž citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu i komentář k trestnímu řádu. Proto považuje dovolání obviněného v části tohoto dovolacího důvodu za zjevně neopodstatněné. K námitkám pod dovolacím důvodem podle písm. g) státní zástupce uvedl, že se těmito již podrobně zabývaly soudy obou stupňů, s jejich úvahami se ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. Obviněným uvedené rozhodnutí by se mohlo na daný případ uplatnit pouze, pokud by bylo možno srovnat ochranný účinek motocyklové přilby s ochranným účinkem bezpečnostních pásů v automobilu. V případě projednávané dopravní nehody by ale ani předmětná přilba nemohla ochránit poškozenou natolik výrazným způsobem, aby její absence mohla být považována za jednu z rozhodujících příčin utrpěných zranění. Právní posouzení skutku soudy je správné a dovolání je i v této části zjevně neopodstatněné. Námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo je zásadou procesní a tudíž nemůže naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného se vyjádřila prostřednictvím svého zmocněnce rovněž poškozená. Stran dovolacího důvodu podle písm. k) uvedla, že je odvolání z hlediska rozhodování nedělitelné, částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu a rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku. K námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle písm. g) poškozená uvedla, že tyto námitky obviněný postavil na předpokladu nesprávných skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování s tím, že totožnými argumenty brojil již proti rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolání. Tyto námitky nemají povahu právně relevantních námitek, jsou to námitky skutkového charakteru a nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Závěrem poškozená navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především odborným vyjádřením znalce z oboru dopravy Ing. Petra Vlka spolu s jeho výpovědí u hlavního líčení a rovněž výpovědí znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Martina Dobiáše. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Jediná námitka obviněného, která je s jistou mírou benevolence, s ohledem na její skutkový základ, podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka, že došlo k přerušení příčinné souvislosti v rámci nehodového děje tím, že poškozená jela na motorce bez řádně nasazené a připnuté helmy. Obviněný k této námitce především uvedl, že by ke zranění hlavy poškozené vůbec nedošlo v případě, že by měla helmu řádně připnutou. Podle skutkových zjištění soudů ve stručnosti obviněný v nákladním motorovém vozidle při najetí na hlavní silnici nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a nedal, kvůli nesledování situace v silničním provozu, přednost v jízdě poškozené, která jela po hlavní silnici na motocyklu. V důsledku toho došlo ke střetu a těžké újmě na zdraví poškozené. Z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená musela mít na hlavě přilbu v momentě, kdy hlavou narazila na vozovku. To je podpořeno především skutečností, že na hlavě poškozené nebyly žádné stopy přímého kontaktu kůže hlavy s vozovkou (č. l. 570). Otázka, zda poškozená měla přilbu správně a řádně připnutou, však zůstala nezodpovězenou a s ohledem na absenci předmětné přilby ji již nebylo možné objasnit. Jak však vyplývá z odborného vyjádření znalce Ing. Petra Vlka a částečně i z vyjádření MUDr. Martina Dobiáše, k poranění mozku poškozené by pravděpodobně došlo i v případě, že by poškozená měla přilbu řádně a standardně nasazenou a připevněnou, a to aniž by nutně muselo dojít k poškození lebeční kosti (č. l. 617 a 704). Nad rámec uvedeného je namístě rovněž zdůraznit, že zranění poškozené nebylo lokalizováno pouze na její hlavě, došlo i ke středně těžkému poranění plic, tedy důležitého orgánu (č. l. 571 a 616), na jehož způsobení by absence, příp. tvrzené nesprávné nasazení přilby, nemělo vliv.

Na nyní projednávaný případ nelze aplikovat závěry obviněným zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012. V tomto usnesení Nejvyšší soud řešil situaci, kdy poškozená utrpěla zranění v důsledku nepřipoutání se bezpečnostním pásem v osobním automobilu. V uvedeném případě se přitom oba znalci shodli, že by ke zranění poškozené nedošlo vůbec, pokud by byla bezpečnostním pásem připoutána. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001). Jak bylo uvedeno výše, ke zranění poškozené došlo následkem jednání obviněného, který porušil důležitou povinnost stanovenou mu zákonem a skutečnost, zda poškozená měla helmu připevněnou správně, na tento následek neměla podstatnější vliv. Soudy obou stupňů se přitom otázkou ochranné přilby poškozené zevrubně zabývaly (str. 21 – 22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 – 8 usnesení odvolacího soudu) a dospěly ke správným a logickým závěrům, které vyplývají z provedeného dokazování a na které Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje. Ačkoli tedy zůstala pochybnost, zda byla přilba poškozené dostatečně upevněna, tato skutečnost, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, nemá výraznější vliv na právní posouzení jednání obviněného. Na základě uvedeného se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, tedy porušením důležité povinnosti a zraněním poškozené, tedy následkem, který trestní zákon spojuje s naplněním skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).

Obviněný ve svém dovolání k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že v usnesení odvolacího soudu absentoval výrok o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu, ačkoli obviněný proti těmto v podaném odvolání brojil. Tato námitka formálně naplňuje uvedený dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud o odvolání obviněného rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Soud druhého stupně se přitom zabýval celým odvoláním obviněného a výrokem rozhodl o té části, kde jej shledal důvodným. Zde je namístě zdůraznit, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Pokud tedy soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174), a proto se ani nemůže jednat o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nad rámec uvedeného je namístě zdůraznit, že tvrzení obviněného, že odvolací soud výrok stran viny a trestu sice ústně vyhlásil, ale nezahrnul jej do písemného vyhotovení rozhodnutí, je zavádějící, neboť ze zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vyhlásil toliko výrok podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a k výrokům o vině a trestu se vyjadřoval až v rámci ústního odůvodnění rozhodnutí.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný prakticky totožnou argumentaci uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu