Rozhodnutí NS

3 Tdo 1583/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:3 Tdo 1583/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1583.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1583/2018-34


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného L. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 12/2018, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, ve výroku o trestu a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce podle § 256 trestního řádu, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 3 T 12/2018, byl obviněný L. H. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1.) dne 15. 10. 2017 v 19:50 hodin v Praze 6 – XY, XY, vstoupil do recepce A. H. M., kde oslovil přítomnou recepční poškozenou N. Č., nar. XY, se slovy: “Dej mi všechny peníze co tu máš!“ jí podal lístek papíru, na němž bylo tiskacím písmem napsáno ”PENÍZE“, na což mu poškozená odpověděla: “Ne.“, na což obviněný reagoval tak, že beze slova z recepce hotelu odešel, aniž by mu byla vydána jakákoli finanční hotovost,
2.) téhož dne, tedy 15. 10. 2017, bezprostředně po jednání pod bodem 1.) v cca 19:52 hodin v Praze 6 – XY, XY, vstoupil do prodejny potravin provozovatele A T. N., IČ: XY, kde přistoupil k prodejnímu pultu s pokladnou, za kterým v tu dobu seděla poškozená N. P. T., nar. XY, kterou se slovy: “DEJTE MI PENÍZE“ vyzval k vydání finanční hotovosti, což doplnil předložením ručně psaného textu s nápisem “PENÍZE“ na kusu papíru, který vyndal ze své kapsy a položil ho na prodejní pult, při tom měl svou pravou ruku omotanou igelitovou taškou žluté barvy, ve které svíral blíže nezjištěný pevný předmět o délce přibližně 30 cm, kterým při vyřčení požadavku k vydání finanční hotovosti mířil proti poškozené, ve které toto jednání vyvolalo pocit strachu a obavy z bezprostředního fyzického násilí, proto se postavila, odstoupila od prodejního pultu a obviněnému řekla: “SPADNI VEN“, na což obviněný reagoval tak, že sebral z pultu předložený písemný vzkaz a z prodejny odešel, aniž by něco odcizil,

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Obvodního soudu Prahu 6 ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 3 T 12/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu. Odvolání podal i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu.

O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, a to tak, že shledal obviněného vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný L. H. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 10. 2017 v cca 19:52 hodin v Praze 6 – XY, XY, vstoupil do prodejny potravin provozovatele A T. N., IČ: XY, kde přistoupil k prodejnímu pultu s pokladnou, za kterým v tu dobu seděla poškozená N. P. T., nar. XY, kterou se slovy: “DEJTE MI PENÍZE“ vyzval k vydání finanční hotovosti, což doplnil předložením ručně psaného textu s nápisem “PENÍZE“ na kusu papíru, který vyndal ze své kapsy a položil ho na prodejní pult, při tom měl svou pravou ruku omotanou igelitovou taškou žluté barvy, ve které svíral blíže nezjištěný pevný předmět o délce přibližně 30 cm, kterým při vyřčení požadavku k vydání finanční hotovosti mířil proti poškozené, ve které toto jednání vyvolalo pocit strachu a obavy z bezprostředního fyzického násilí, proto se postavila, odstoupila od prodejního pultu a obviněnému řekla: “SPADNI VEN“, na což obviněný reagoval tak, že sebral z pultu předložený písemný vzkaz a z prodejny odešel, aniž by něco odcizil.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný L. H., nar. XY, zproštěn obžaloby OSZ Praha 6 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 1 Zt 302/2017, pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 10. 2017 v 19:50 hodin v Praze 6 – XY, XY, vstoupil do recepce A. H. M., kde oslovil přítomnou recepční poškozenou N. Č., nar. XY, se slovy: “Dej mi všechny peníze co tu máš!“ jí podal lístek papíru, na němž bylo tiskacím písmem napsáno ”PENÍZE“, na což mu poškozená odpověděla: “Ne.“, na což obviněný reagoval tak, že beze slova z recepce hotelu odešel, aniž by mu byla vydána jakákoli finanční hotovost, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
II.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č. l. 273–278) v neprospěch obviněného, v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadeným rozhodnutím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze ve výroku, včetně zprošťující části, plně akceptovat, nelze však souhlasit s výrokem o trestu odnětí svobody, pokud byl ukládán pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Dále pak státní zástupce připomíná odůvodnění mimořádného snížení trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku z rozhodnutí odvolacího soudu. Podle jeho názoru však zde uvedené okolnosti nemohou uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí sazby odůvodnit. Připomíná, že podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Je tedy třeba kumulativní splnění tří podmínek – určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i jinak. Ačkoliv tedy zákon v textu ustanovení nehovoří přímo o výjimečných či mimořádných okolnostech, lze toto usoudit již ze samotného názvu předmětné normy (mimořádné snížení trestu odnětí svobody). Tato by tedy měla být použita mimořádně a nikoliv jako pravidelný postup soudu v případě existence okolností svědčící ve prospěch pachatele či polehčujících okolností, které jsou jinak demonstrativně uvedeny v § 41 tr. zákoníku jako obvyklé. Tyto okolnosti mohou být vzaty v úvahu v případě, kdy by byly natolik intenzivní a závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu (závěry publikované pod č. II/1967 Sb. rozh. tr.). Ve světle těchto zásad nelze dovodit, že v případě obviněného L. H. byly takto výjimečné okolnosti dány.

Odvolací soud poukázal především na okolnosti případu, přičemž však například absenci škody nelze považovat za výjimečnou okolnost, když zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již samotným použitím násilí či pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a vznik škody tedy není k naplnění skutkové podstaty třeba. Navíc ke vzniku škody nedošlo pouze v důsledku rázného chování poškozené a nikoliv tím, že by obviněný od dokonání nebo dokončení trestného činu dobrovolně upustil. Nejvyšší státní zástupce připouští, že jednání obviněného je charakterizováno nižší intenzitou konkludentně učiněné pohrůžky a nižší mírou rozhodnosti pachatele. Rozpětí trestní sazby podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je však velice široké a zákonodárce zde zjevně pamatoval na to, že loupeže se lze dopustit různými formami rozdílnými co do intenzity, tak závažnosti. K menší intenzitě pohrůžky bezprostředního násilí lze přihlédnout při posuzování povahy a závažnosti trestného činu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nikoliv v rámci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o doznání obviněného, jeho lítost a omluvu poškozené, jedná se o zcela běžné polehčující okolnosti, které nemohou odůvodnit aplikaci § 58 tr. zákoníku, stejně jako skutečnost, že v mezidobí od posledního odsouzení vedl řádný život. Navíc obviněný L. H. u hlavního líčení uvedl, že si není vědom, že by učinil cokoliv, co by mohlo působit jako pohrůžka násilí byť konkludentní, tedy jeho doznání nelze považovat za úplné.

Městský soud ani řádně nehodnotil trestní minulost obviněného, kterou sice konstatoval, ale blíže se k ní nevyjádřil. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl v minulosti odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 16 T 116/2012, za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil pěti dílčími útoky spáchanými za obdobných skutkových okolností. V případě obviněného se tedy jedná o speciální recidivu, přičemž navíc dřívější i nově spáchaná trestná činnost byla páchána za skutkově téměř identických skutkových okolností. Je sice pravdou, že recidiva nevylučuje aplikaci podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak obviněný opakoval spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže a formálně dokonce naplnil podmínky pro mimořádně zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze proto dospět k závěru, že trest uložený v rámci zákonné sazby by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný. Mimořádné snížení trestu by naopak v daném případě bylo v rozporu s účelem trestu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 762/2011). Trestní minulost tedy odvolací soud téměř pomíjí, ale naopak v jeho prospěch hodnotí skutečnost, že po propuštění z výkonu „vydržel“ cca 2 roky a pět měsíců žít řádným životem.

V předmětné věci tedy nebyly dány žádné výjimečné okolnosti nebo mimořádné poměry pachatele, pro které by uložení trestu v rámci zákonné sazby § 173 odst. 1 tr. zákoníku bylo možné považovat za nepřiměřeně přísné. Odvolacím soudem uvedené okolnosti by bylo možné zohlednit při výměře trestu v rámci zákonné trestní sazby. Podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebyly splněny a proto v případě odsouzení za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který ukládá rozmezí trestu odnětí svobody na dva roky až deset let, je uložení 6 měsíčního trestu odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou zákonem a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, je tedy zatížen vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, a to ve výroku o trestu a ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas, aby bylo postupováno v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil obviněný L. H. v rámci vyjádření ze dne 19. 10. 2018.

Obviněný odmítá tvrzení v dovolání nejvyššího státního zástupce, ale naopak se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, jenž se domnívá, že je třeba určitá výjimečnost okolností případu či osobních poměrů pachatele, aby bylo možné trest odnětí svobody mimořádně snížit. Takový výklad je v rozporu s právní teorií, konkrétně komentářem k § 58 odst. 1 (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník. komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), který uvádí: „Pro použití § 58 odst. 1 není nutné, aby okolnosti případu nebo poměry pachatele byly výjimečné a mimořádné, ale musí se vymykat typově podobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu“. Tento požadavek byl v daném případě naplněn, jak reflektoval i odvolací soud, když zohlednil doznání obviněného, jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, omluvu poškozeným, projev lítosti, krátkou dobu trvání trestné činnost, nezpůsobení škody, intenzitu pohrůžky násilím, přičemž jeho jednání lze hodnotit jako zkratkovité pod vlivem špatných osobních poměrů. Uvádí, že na něj působila výchovně již vazba, o svém jednání sám informoval policii. Podle nejvyššího státního zástupce nelze mimořádnost okolností založit na přítomnosti polehčujících okolností, což je však v rozporu jak s právní teorií, jak již uvedl, tak i judikaturou, konkrétně pak připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009, zejména pro závěr tvrdící, že souhrn více samostatných polehčujících okolností může nabýt takového významu, že jej bude možné posoudit jako výjimečný. Tento požadavek pak veškeré okolnosti v daném případě naplňují. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že intenzita pohrůžky násilí může být zohledněna v rámci širokého rozpětí trestní sazby. Dále připomíná, že dokonání trestného činu loupeže nebylo nikdy zpochybňováno, tudíž argumentace nejvyššího státního zástupce o tom, že způsobení škody není třeba k dokonání trestného činu loupeže, je nadbytečná. Dále připomíná, že mohl slovní obranu poškozené snadno překonat, ale doufal, že mu poškozená vydá peníze a raději při prvním náznaku odporu utekl. Taktéž nesouhlasí s námitkou nejvyššího státního zástupce týkající se nenaplnění účelu trestu a nezohlednění jeho trestní minulosti.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, jakožto dovolání zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.

Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněným.

Z argumentace uplatněné v podaném dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupce spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen za použití § 58 tr. zákoníku, tedy mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinnými, ačkoliv pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky.

Takto formulované dovolací námitky jsou pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1479/2015). Jak je patrno z podaného dovolání nejvyšší státní zástupce naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nelze souhlasit s aplikací ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu obviněnému s odůvodněním, že užití tohoto ustanovení podle soudu druhého stupně odůvodňovaly okolnosti případu jako je doznání obviněného, vyjádření lítosti a omluvy poškozené, minimální intenzita pohrůžky násilím a dostatečné výchovné působení vazby na obviněného.

Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

Základním předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kumulativní splnění 3 podmínek:
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

K institutu mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku lze obecně připomenout, že ačkoliv trestní zákoník nehovoří výslovně o „výjimečných“ nebo „mimořádných“ okolnostech případu a poměrů pachatele, je již z nadpisu tohoto ustanovení zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně R 24/1966-III.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967, s. 14 a 15). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965, s. 9 a Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 791–792).

Stejně tak nepostačuje, pokud se v daném případě vyskytuje více okolností, které svědčí ve prospěch pachatele, ale je vždy třeba plně respektovat výjimečný charakter tohoto institutu. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014).

V přezkoumávané věci nepůsobí odůvodnění aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu zcela přesvědčivě, když soud své úvahy o výjimečnosti okolností dané věci svědčící pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku dostatečně pečlivě neodůvodnil, respektive neuvedl nic, co by o jejich výjimečnosti skutečně svědčilo, a současně se soud ve svých úvahách zcela nedostatečně zabýval okolnostmi obviněnému přitěžujícími, zejména předchozím odsouzením obviněného.

Lze tedy přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupce, že v daném případě nebyly výjimečné okolnosti případu odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku dány. Je sice pravdou, že za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze považovat i existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (přiměřeně R 11/1968 a R 21/1970) – srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 793), avšak v daném případě nedosáhly polehčující okolnosti na straně pachatele takové intenzity, aby je bylo možné považovat za mimořádné, a naopak zde existuje poměrně závažná přitěžující okolnost spočívající v trestní minulosti obviněného.

Nejvyšší soud nenamítá ničeho vůči posouzení doznání pachatele, vyjádření lítosti a omluvy poškozené, minimální intenzity pohrůžky násilím a pocitu ohrožení poškozené jako polehčujících okolností na straně obviněného. Tyto ovšem nelze považovat za natolik významné, aby odůvodňovaly průlom zákonem stanovené trestní sazby. Naopak se jedná o poměrně běžné polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku. Tyto pak bylo možné plně promítnout do uložení trestu, kdy soudu nic nebránilo uložit obviněnému trest při dolní hranici trestní sazby, a to i přesto, že zde je dána závažná přitěžující okolnost, jak bude dále zmíněno. Kvalita a kvantita polehčujících okolností na straně obviněného však nemůže nikterak odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy navíc odvolací soud snížil uložený trest na čtvrtinu dolní hranice trestní sazby.

Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný se v minulosti již obdobné trestné činnosti dopustil (odsouzení na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 16 T 116/2012), kdy v jednom případě (označeném jako skutek 2.) spáchal zločin loupeže taktéž pouze konkludentní pohrůžkou násilí, když měl ruce v kapse klokanky, čímž vyvolal v poškozených pocit, že může mít zbraň. Obviněný se i přesto, že byl za dané jednání odsouzen, následně (s odstupem více než dvou let) dopustil obdobného jednání, když požadoval po poškozené peníze s tím, že v ní vyvolal obavy z možného násilí s potencionálním užitím zbraně uschované v igelitové tašce. Úvahy předpokládající, že v nyní projednávaném případě již byla intenzita útoku nižší než v předchozích projednávaných případech a obviněný nadto mezitím žil více než dva roky řádným životem, a tedy je možné přistoupit k mimořádnému snížení trestu a trestní sazbu zvolenou zákonodárcem s ohledem na závažnost typově obdobných případů mezi dvěma až deseti lety prolomit a uložit trest ve čtvrtině dolní hranice této sazby, jsou tak zcela nesprávné a aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody je pak v rozporu se zákonnými předpoklady § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Lze tedy přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že v případě, kdy byl obviněný za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody dva až deset let, a přesto byl uložen trest odnětí svobody v délce 6 měsíců, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, je tedy zatížen ve výroku o trestu vadou, pro niž je nutné přistoupit ke kasaci předmětného rozhodnutí na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K návrhu nejvyššího státního zástupce na zrušení výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce pak Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že právě odůvodněním mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku bylo zdůvodněno i zamítnutí odvolání státního zástupce do výroku o trestu a s ohledem na skutečnost, že takovéto odůvodnění bylo shledáno jako nesprávné a dokonce nezákonné, je třeba zrušit i tento výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018.

Městský soud v Praze bude tedy muset věc znovu projednat a zabývat se pečlivě veškerými okolnostmi případu, jak polehčujícími tak přitěžujícími, a tyto pečlivě a v souladu se shora naznačenými závěry Nejvyššího soudu a obecnými východisky pro ukládání trestu zkoumat a rozhodnout znovu o trestu a taktéž odvolání státního zástupce, které právě do výroku o trestu (byť soudu prvního stupně) směřovalo.
IV.

Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 61 To 107/2018, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal, zejména se zaměřením na odůvodnění ukládání trestu v souladu se zákonem.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu