Rozhodnutí NS

24 Cdo 232/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2020
Spisová značka:24 Cdo 232/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.232.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 232/2020-227




USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně Valencia Holdings Limited, se sídlem v Limassolu, Kyperská republika, Arch. Makariou III, Meliza Court 229, 4th floor, registrační číslo HE 152031, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalovaným 1) SOVJEN, a. s., se sídlem v Praze 8, Novákových 970/41, identifikační číslo osoby 275 90 097, 2) REINWASSER s. r. o., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, identifikační číslo osoby 248 45 647, 3) S.O.N.Y. International Proprietary Limited, se sídlem v Providence Mahe, Seychelská republika, Global Gateway 20, Rue de la Perle, registrační číslo 033010, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21 a 4) Avangard Trust s. r. o., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3216/165, identifikační číslo osoby 285 36 169, zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 190/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 30 Co 346/2018-126, takto:


Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. června 2016, č. j. 13 C 190/2015-100, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 206/2010. Usnesením ze dne 3. září 2018, č. j. 13 C 190/2015-116, zamítl soud prvního stupně návrh žalovaného 3) na pokračování v řízení.

K odvolání žalovaného 3) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 30 Co 346/2018-126, usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. září 2018, č. j. 13 C 190/2015-116, změnil tak, že se v řízení pokračuje. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že: „existence takové pohledávky, o které probíhá spor v jiném řízení, je sice významná, úspěch žaloby však závisí také na vyřešení jiných otázek, včetně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Vyřešení některé z ostatních otázek přitom může vést k rozhodnutí ve věci samé i bez závěru o oprávněnosti pohledávky, o které probíhá u téhož soudu řízení pod sp. zn. 5 C 206/2010.“ Doplnil, že přerušení řízení již nelze považovat za účelné a efektivní, neboť řízení pod sp. zn. 5 C 206/2010 bylo zahájeno v roce 2010 a je stále vedeno u soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

V daném případě dovolatelka přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že: „právní norma (§ 111 odst. 2 o. s. ř.) je dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně (v rozhodnutích uvedených v tomto dovolání) anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak než učinil odvolací soud.“ Dále uvádí, „že pokud je hlavním důvodem (např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015 nebo usnesení ze dne 14. října 2015 pod sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 pro přerušení řízení „hospodárnost řízení“, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015 pod sp. zn. 22 Cdo 1868/2014), pak nemělo být pokračováno v soudním řízení ve věci vedené Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 13 C 190/2015 a soudní řízení mělo zůstat přerušené.“

Z dalšího textu dovolání se podává, že dovolatelka považuje za odvolacím soudem nesprávně řešenou právní otázku „pokračování v přerušeném soudním řízení“, k níž se však neupíná řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice v dovolání poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu (např. ve věcech sp. zn. 29 Cdo 658/2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014), avšak v nich vyložené právní názory je třeba vždy dosadit do skutkového rámce posuzovaného případu, a to z pohledu dovolatelkou vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Námitka dovolatelky, že: „právní norma (§ 111 odst. 2 o. s. ř.) je dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně“, není podřaditelná pod shora již vyloženou třetí variantu předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jež musí být založena na vymezení rozporu mezi rozhodnutími dovolacího soudu.

K požadavku dovolatelky, aby Nejvyšší soud posoudil řešenou právní otázku jinak, než učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, nutno uvést, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).

O nákladech tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu