Rozhodnutí NS

22 Cdo 386/2020

citace  citace s ECLI
Název judikátu:vay dovolání
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 386/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.386.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2,3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1324/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 386/2020-252


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Malé Doubravce 1242/27, proti žalované Š. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, o zdržení se užívání vodovodní přípojky a kanalizační přípojky, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 78/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 22 Co 81/2019-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Renaty Wachtlové.


Odůvodnění:


Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 C 78/2017-145, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se užívání vodovodní přípojky, včetně vodoměrné šachty s vystrojením zemní soupravou, a kanalizační přípojky, včetně revizní šachty, umístěných pod povrchem pozemků parcelní číslo XY a parcelní číslo XY v katastrálním území XY (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 11 983 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo k předmětným přípojkám, a i kdyby je prokázala, v důsledku udělení souhlasu k připojení a tím i k jejich užívání předchůdcem žalobkyně se nemůže domáhat uložení povinnosti zdržení se jejich užívání.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 22 Co 81/2019-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 904 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky (výrok II). Přípojky považoval za příslušenství připojené nemovité věci a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Za takovou otázku považuje „závěr, že vodovodní přípojka a kanalizační přípojka a priori tvoří příslušenství pozemku, který je jimi připojen k vodovodu a kanalizaci, aniž by však přitom bylo postaveno na jisto, že tyto přípojky jejich původní nabyvatel, vlastník uvedeného pozemku, skutečně příslušenstvím tohoto pozemku určil a tím tak projevil vůli, aby jejich vlastníkem, neprokáže-li se opak, jak požaduje ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, byl vlastník pozemku těmito přípojkami připojeného k vodovodu a kanalizaci“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, za něž považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu přijatý, aniž by bylo odvolacím soudem v této věci současně postaveno na jisto splnění podmínky podle ustanovení § 121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, že jsou vodovodní přípojka a kanalizační přípojka příslušenstvím pozemku, pod jehož povrchem se nacházejí a který je ve vlastnictví žalované. Za správný považuje závěr, že přípojky vznikly jako součást zhotovovaného díla podle smlouvy o dílo z 27. 10. 2011, nesprávný je však závěr, že je A. Š. jako příslušenství pozemku převedl kupní smlouvou na CHRYSBERON a. s. a ta pozemek včetně přípojek převedla kupní smlouvou do vlastnictví žalované. Přípojky jako věci v právním slova smyslu nemusejí vždy vlastnicky sdílet osud pozemku připojovaného k vodovodu a kanalizaci. Jsou-li ve vlastnictví téhož vlastníka, záleží jen na něm, zda je určil příslušenstvím pozemku, a vzniklou nejistotu nelze zhojit bez dalšího dokazování pouhým výkladem smlouvy.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Přípojky splňují pojmové znaky vyplývající ze zákona pro příslušenství a závěr odvolacího soudu považuje za správný. Poukázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) o náležitostech dovolání, a to vymezení přípustnosti dovolání, které v dovolání absentuje.

Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) § 241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Absence řádného vymezení dovolacího důvodu proto brání pokračování v dovolacím řízení. Také požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, aleo zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 807/2018). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se zákonem, v nesprávných skutkových a právních závěrech odvolacího soudu. Pouhá polemika s napadeným rozhodnutím dovolání přípustným nečiní.

Dovolání neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu ani splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolatelka buduje položenou právní otázku na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci nalézacími soudy a prostřednictvím položené otázky tak pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav. S odkazem na právní úpravu vytýká nalézacím soudům nedostatečné dokazování a nesprávné hodnocení zjištěného skutku. Dovolatelka tak pouze polemizuje s procesním postupem nalézacích soudů a jejich skutkovými i právními závěry, aniž by řádně vymezila právní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má dovolací soud řešit. Dovolání rovněž neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, neboť neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, který by vymezenou právní otázku řešil a v němž vyslovené závěry by měl dovolací soud přehodnotit. Dovolací soud tak přitom sám učinit nemůže. Námitky dovolatelky tudíž představují pouze tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel (k tomu srov. závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a v odůvodnění tohoto usnesení pouze stručně uvedl, proč je dovolání nepřípustné (§ 243f odst. 3 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu