Rozhodnutí NS

21 Cdo 1474/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2019
Spisová značka:21 Cdo 1474/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1474.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účastníci řízení
Způsobilost být účastníkem řízení
Způsobilost k právům a povinnostem
Zahraniční osoby
Dotčené předpisy:§ 19 o. s. ř.
§ 90 o. s. ř.
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 43 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1474/2019-39


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem v Praze, Kubelíkova č. 1189/29, proti žalované MetLife Europe d. a. c. se sídlem Dublin, Lower Hatch Street, 20 on Hatch, Irsko, registrační č. 415123, pobočka pro Českou republiku se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, IČO 03926206, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 74/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018, č. j. 23 Co 369/2018-23, takto:


Dovolání žalované se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru, dané mu žalovanou dne 4. 4. 2018, je neplatné. V žalobě označil za žalovanou odštěpný závod zahraniční právnické osoby MetLife Europe d. a. c., pobočka pro Českou republiku se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, IČO 03926206.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 7. 2018, č. j. 39 C 74/2018-13, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána proti odštěpnému závodu zahraniční právnické osoby, která nemá právní osobnost a nemůže být účastníkem řízení, a že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. 23 Co 369/2018-23, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Dovodil, že ačkoliv byl žalobce zastoupen advokátem, označil žalovanou minimálně způsobem vyvolávajícím pochybnost o označení právní osobnosti žalovaného účastníka, ale že s ohledem na připojené listiny, na které žalobce v rámci řízení odkazoval, a i na plnou moc žalované, je zřejmé, že žalobce je zaměstnancem zahraniční právnické osoby, jejíž organizační složkou je pobočka pro Českou republiku, která nemá právní osobnost ani procesní způsobilost. Dospěl k závěru, že s ohledem na soudní judikaturu tato nesrovnalost v označení žalované vyžadovala zvolit procesní postup podle § 43 o. s. ř., tedy vyzvat účastníka k doplnění či opravě podání a odstranění vad v ne zcela určitém označení žalované. Protože soud prvního stupně tento procesní postup nezachoval a postupoval formalistickým způsobem, když řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že „označení žalované bylo úplné, určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, vůči komu žaloba směřovala, že mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení byla označena právě samotná organizační složka a v takovém případě je podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1592/2013) na místě řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit, neboť jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení“. Domnívá se, že „odvolací soud nesprávně aplikoval uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že nesrovnalost v označení žalované vyžadovala zvolit procesní postup podle § 43 o. s. ř., tedy vyzvat účastníka k doplnění“. Podle žalované „soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle § 43 o. s. ř. (když označení žalované bylo úplné, určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádnou pochybnost o tom, vůči komu žaloba směřovala), pokud by soud takto postupoval, nešlo by o poučení o procesních právech, ale fakticky o poučení o hmotném právu, které je v občanském řízení nepřípustné“. „Žalobce by měl nést procesní odpovědnost za to, že jeho právní názor hmotněprávního charakteru, který byl pro označení žalované určující, se ukázal jako nesprávný. Organizační složku určil žalobce v záhlaví, v žalobě, i v plné moci svému právnímu zástupci přesně a úplně. Žalovaná byla v žalobě nesprávně a nepřípustně vymezena jako odštěpný závod, a žalobce chtěl žalovat a žaloval právě tento odštěpný závod, o určení žalované tak nemůže být pochyb a výzva soudu, aby žalobce vyjasnil určení žalované, nebyla a není na místě.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a sám rozhodl o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně a to tak, že usnesení potvrdí, nebo aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované dovolací soud odmítl nebo zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 43 o. s. ř.), která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení vyplývá především z hmotného práva. Platí, že ten, kdo má právní osobnost, je způsobilý mít práva a povinnosti procesní - být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 9 zákona č. 262/2006 Sb.). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že organizační složka zahraniční (fyzické nebo právnické) osoby umístěná na území České republiky a zapsaná do obchodního rejstříku nemá způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Ve všech záležitostech týkajících se organizační složky je totiž vždy nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. Tzv. právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) má proto ve všech případech (včetně pracovněprávních) pouze zahraniční (fyzická nebo právnická) osoba a nikoli její organizační složka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1634/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010). Na těchto závěrech dovolací soud i nadále setrvává.

Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Procesní právo nestanoví, jak má být označen účastník řízení ve věci, která se týká jeho organizační složky. Protože nositelem práv a povinností je i v těchto věcech osoba, jíž je organizační složka součástí, není z pohledu procesního práva zásadně významné [ledaže jde o posouzení podmínek místní příslušnosti na výběr dané podle § 87 písm. c) o. s. ř.], zda se věc týká účastníka řízení jako celku, jeho organizační složky, která se do obchodního rejstříku zapisuje (odštěpného závodu, organizační složky zahraniční osoby), nebo jeho jiné organizační složky, která se ani do obchodního rejstříku nezapisuje.

Jak v případech, kdy se věc týká právnické osoby jako celku nebo její organizační složky, která se do obchodního rejstříku nezapisuje, tak i v případech, kdy věc se týká organizační složky, která se do obchodního rejstříku zapisuje (odštěpného závodu, organizační složky zahraniční osoby), se právnická osoba označuje podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. uvedením její obchodní firmy nebo názvu a jejího sídla, a - jde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů - též uvedením jejího identifikačního čísla, popřípadě dalších údajů potřebných k její identifikaci. Údaj o tom, že se věc týká organizační složky, zákon nevyžaduje. Z toho plyne, že v žalobě sice může být tento údaj uveden, nicméně jestliže žalobce takový údaj v žalobě neuvede, nelze v tom spatřovat nedostatek (neúplnost nebo nesprávnost) žaloby. V případě, že žalobce uvede organizační složku u žalované zahraniční právnické osoby, má to význam především z hlediska místní příslušnosti soudu [srov. § 87 písm. c) o. s. ř.], a také pro přípravu jednání soudu; soud totiž může připravit jednání (§ 114 o. s. ř.) též s přihlédnutím k tomu, že věc se týká jen uvedené organizační složky účastníka řízení.

Okolnost, že věc se týká organizační složky zahraniční právnické osoby, žalobce může vyjádřit tím, že za označení účastníka řízení připojí údaj o organizační složce. Údaj, že věc se týká organizační složky, však může být v žalobě vyjádřen i jinak (při vylíčení rozhodujících skutečností, v označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, apod.)
- srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997.

Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení údaj o jeho organizační složce, není takový postup na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka. Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o. s. ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení. O vadnou žalobu (neúplné podání) jde tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodní firmou (zahraniční) právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce. Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Podle ustanovení § 43 o. s. ř. soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena (zahraniční) právnická osoba, nebo její organizační složka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1592/2013).

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit
- neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.
 

Jen tehdy, byla-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označena samotná organizační složka, soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. zastaví. V takovém případě jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť je zřejmé, že za účastníka byl označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení (srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1220/2013).

V posuzované věci žalobce v žalobě označil žalovanou jako „MetLife Europe d. a. c., pobočka pro Českou republiku se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, IČO 03926206“. Z tohoto označení nevyplývá mimo jakoukoliv pochybnost, že žalovaná neměla být organizační složka dotčené (pouze obchodní firmou označené) zahraniční právnické osoby, ale samotná zahraniční osoba MetLife Europe d. a. c. se sídlem Dublin, Lower Hatch Street, 20 on Hatch, Irsko, registrační č. 415123. Na takový závěr nelze usuzovat z důvodu, že označení žalované v žalobě neodpovídalo ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť postrádalo údaj o sídle zahraniční právnické osoby. Navíc z listin k žalobě připojených, na něž žalobce v žalobě odkazoval, a jejichž obsah se tak stal součástí žalobcových tvrzení (zejména pracovní smlouvy a odpovědi žalované na dopis ze dne 30. 4. 2018 – smírné řešení sporu), vyplývalo, že zaměstnavatelem žalobce je zahraniční právnická osoba, nikoli její organizační složka (pobočka) se sídlem v České republice. Byl zde tedy zjevný rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku žalobcem tvrzenými v žalobě. Protože tento nedostatek (nedostatečné označení žalované) bránil pokračování v řízení, měl soud prvního stupně vyzvat žalobce postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř., aby předmětnou vadu v označení žalované odstranil. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně takto nepostupoval a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, odvolací soud toto rozhodnutí správně změnil tak, že řízení se nezastavuje.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu