Rozhodnutí NS

7 Tdo 1391/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 1391/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1391.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Křivé obvinění
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 345 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 15 odst. 1 písm. a, b) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1391/2019-218


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 11 To 158/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 161/2018 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 2. 2019, č. j. 4 T 161/2018-154, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Tento souhrnný trest mu byl uložen rovněž za trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 8. 2018, č. j. 4 T 72/2018-677, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2018, č. j. 11 To 350/2018-699. Okresní soud v Trutnově současně zrušil výrok o trestu uloženém v této předchozí trestní věci včetně rozhodnutí navazujících.

Uvedeného přečinu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 15. 1. 2018 prostřednictvím svého obhájce Z. S. v písemné stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání úmyslně uvedl nepravdivé informace o tom, že policista M. K. přemlouval a donutil poškozenou L. C. (nyní B.), aby na obviněného podala trestní oznámení a vypovídala nepravdivě, a informoval svoji matku L. H. i další nejmenované svědkyně o stavu řízení, přičemž obviněný věděl, že se jedná o lživá tvrzení, a věděl a byl srozuměn s tím, že tímto jednáním může poškozenému M. K. jako policistovi přivodit trestní stíhání.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2019, č. j. 11 To 158/2019-192, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy rozhodly bez zjištění skutkového stavu, a zopakoval svou obhajobu, že mezi ním a jeho obhájcem došlo k nedorozumění, v důsledku kterého uvedl obhájce do předmětného podání jinou informaci, než mu on poskytl. Následně se vyjádřil k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně k hodnocení výpovědi svědka Z. S. i svědkyně L. B., přičemž závěry soudu označil za nesprávné. Zdůraznil, že myšlenková konstrukce soudu o tom, že se advokát nemůže dopustit chyby, se nemůže stát podkladem pro rozhodnutí o vině, a citoval část komentáře k trestnímu řádu týkající se řádného zjištění skutkového stavu. Odvolací soud se podle obviněného dostatečně nevypořádal s námitkami ohledně existence omylu ze strany obhájce. Obviněný uzavřel, že měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.

Ani v případě přijetí skutkových závěrů soudů však podle obviněného nelze souhlasit s právním posouzením věci. Prokázána byla nanejvýš objektivní stránka skutkové podstaty předmětného přečinu, to však nemůže být samo o sobě podkladem pro odsouzení. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/2001, obviněný připomněl, že nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.

Podle dovolatele není dále zřejmé, z čeho soudy dovodily úmysl přivodit nebezpečí trestního stíhání poškozenému M. K., když on měl za cíl pouze vyvinit sebe sama v trestní věci týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu v Trutnově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Soudy neuvěřily verzi obviněného a tento svůj závěr srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily. Za relevantně uplatněné, ale zjevně neopodstatněné označil státní zástupce námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Ve vztahu k vědomí obviněného o nepravdivosti jím sdělených informací o poškozeném byl prokázán přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k úmyslu přivodit trestní stíhaní postačí naplnění znaků úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi a věděl, že poškozený je policistou, musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětnými nepravdivými sděleními mu může přivodit trestní stíhání. Hmotněprávní posouzení skutku proto bylo i z hlediska subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku správné a odůvodněné. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. To se týká výhrad obviněného k hodnocení výpovědí svědků Z. S. a L. C. (nyní B.), následného skutkového zjištění soudů ohledně údajného omylu na straně obhájce či odkazu na porušení procesní zásady in dubio pro reo. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je zřejmé, že se námitkami obviněného zabýval, a ten ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, jak se s jeho výhradami vypořádal. Obviněný v dovolání uvedl, že nechápe, proč by něco takového obhájce psal. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem dodává, že opravdu jde o natolik konkrétní a specifická tvrzení o údajném postupu policisty, že by je obhájce bezpochyby neuváděl sám ze své vůle a že ve skutečnosti do stížnosti uvedl to, co tam požadoval uvést obviněný, aniž mohlo reálně dojít v tomto směru k nějakému zásadnímu omylu či nedorozumění.

S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku týkající se úmyslu obviněného uvést informaci nepravdivou. A současně obviněný v podstatě namítl, že k závěru o nepravdivosti nestačí, že křivě obviněný za předmětné jednání nebyl odsouzen. Lze souhlasit s tím, že nepravdivost nerovná se neprokázanost. I tato námitka je však skutkové povahy, protože – jak vyložil ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství – soudy dospěly k jednoznačnému zjištění o nepravdivosti předmětných tvrzení.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit zejména námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku v tom směru, že obviněný nejednal v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, neboť jeho cílem bylo pouze vyvinit se z trestního stíhání vedeného proti němu.

Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska subjektivní stránky zde zákon předpokládá úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] ve vztahu k lživému obvinění, neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017).

Skutečnost, že informace tvrzené o poškozeném M. K. byly lživé, byla prokázána výpověďmi svědků (především M. K., Z. S. a L. C., nyní B.) a závěry vyšetřování Policie ČR Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, Odboru vnitřní kontroly. Ve vztahu k vědomosti obviněného o nepravdivosti takových obvinění je možné poukázat na to, že obviněný neměl žádný podklad k závěru o jejich pravdivosti, ale i na samotnou výpověď obviněného, jež byla založena na tom, že předmětné nepravdivé informace o poškozeném M. K. on nikdy netvrdil a poškozeného nikdy z ničeho neobvinil, do předmětné stížnosti se dostaly vinou obhájce, který jej chybně pochopil. Soudy byl správně dovozen přímý úmysl obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ohledně jeho vědomosti o nepravdivosti jím tvrzených informací o poškozeném.

Zjevně neopodstatněná je i námitka dovolatele, že pokud byl veden úmyslem vyvinit se, nemohl jednat v úmyslu přivodit jinému trestní stíhání. Je nutno zdůraznit, že obojí se vzájemně nevylučuje. Naplnění zákonných znaků předmětné skutkové podstaty nebrání situace, kdy pachatel lživě obviní jinou osobu v rámci a za účelem uplatňování vlastní obhajoby v trestním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 713/2017). Dovolatel zaměňuje otázku motivu či cíle svého jednání s otázkou eventuálního úmyslu ve vztahu k případnému trestnímu stíhání poškozeného. Nejvyšší soud dodává, že obviněný mohl – jak sám tvrdí – jednat se záměrem vyvinit se z trestního stíhání vedeného proti jeho osobě, zároveň však musel být minimálně srozuměn s tím, že tím může (jako vedlejší produkt svého jednání) poškozenému způsobit trestní stíhání. Ve vztahu ke způsobení trestního stíhání poškozenému tak jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak správně podotkl odvolací soud, nelze pominout okolnost zákonného poučení obviněného o trestněprávních následcích křivé výpovědi před každým jeho výslechem. Námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, je zjevně neopodstatněná.

Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Josef Mazák
předseda senátu