Rozhodnutí NS

8 Tdo 1268/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1268/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1268.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Subsidiarita trestní represe
Úmysl přímý
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 211 odst. 1,5 písm. c) tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1268/2018-29


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného K. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 80/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 18 T 80/2017, byl obviněný K. D. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 103 T 124/2017, jenž mu byl doručen dne 13. 9. 2017, byl podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 103 T 124/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., se sídlem Praha 4, Na hřebenech II 1718/8, IČ 47115289, částku 476 708 Kč.

2. Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestu, podal obviněný K. D. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že ve Z. na ulici J. A. B., v pobočce společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., v úmyslu neoprávněně se obohatit a splátky poskytnutého úvěru nehradit, dne 2. 4. 2015 uzavřel se společností Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření - RU ke smlouvě o stavebním spoření 47103584 ze dne 30. 3. 2015 se sjednanou výší úvěru 500 000 Kč, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje mj. o zaměstnavateli a výši příjmu zaměstnance, kdy se neoprávněně vydával za zaměstnance společnosti ABU style, s. r. o., se sídlem Jateční 169, 760 01 Zlín-Prštné, IČ 01526286, s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 19 382 Kč, ačkoliv u uvedené společnosti nikdy nepracoval a udávaný čistý měsíční příjem neměl, přičemž pravdivost těchto údajů stvrdil svým podpisem na žádosti o překlenovací úvěr, přičemž následně splátky poskytnutého úvěru ve výši 500 000 Kč řádně nehradil, čímž společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., IČ 47115289, se sídlem Na hřebenech II 1718/8, 140 23 Praha 4, způsobil škodu ve výši 500 000 Kč. Následně v období od 14. 5. 2015 do 26. 10. 2015 uhradil na splátkách pouze částku v celkové výši 23 292 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, podal obviněný K. D. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Uvedl, že s výrokem o vině zásadně nesouhlasí. Způsobit úvěrový podvod neměl v úmyslu a úvěr, který sháněl proto, že se chtěl dostat z ubytovny do bytu, splácel až do výše 23 292 Kč. Zprostředkovatelem úvěru byl muž z P. příjmením Š., jenž zorganizoval jednání ve Z., jehož se zúčastnili obviněný a (zřejmě) zástupce poškozené, jistý P., který byl pravděpodobně organizátorem podvodu. Ani jednu z uvedených osob se policie nepokusila vypátrat. Zmíněnému P. poskytl obviněný prostřednictvím B. P., finančního poradce poškozené, odměnu ve výši 100 000 Kč a 70 000 Kč na splácení úvěru. Samotnému B. P. pak poskytl odměnu ve výši 50 000 Kč. Oba jmenovaní si tyto odměny vyžádali. Oba či jeden z nich vyhotovili falzifikáty potvrzení o zaměstnání a nájmu bytu, neboť obviněný neznal z. reálie a o existenci zaměstnavatele ABU style ani pronajímatele bytu STINEX-PS nevěděl. Připustil, že v době sjednání úvěru neměl stálé zaměstnání, zdůraznil však, že o ně usiloval, poněvadž si své povinnosti splácet dluh byl vědom. Pokud by práci ve Z. získal, pronajal by si tam byt.

6. Dále vytkl, že za škodu spoluodpovídá rovněž poškozená, jejíž zaměstnanci podepsali úvěrovou smlouvu přesto, že čelil několika exekucím. Dne 20. 5. 2016 podala poškozená trestní oznámení na neznámého pachatele, neboť byla přesvědčena o spáchání trestného činu podvodu ve 23 případech, v nichž figuroval B. P. Část škody by proto měla nést ona, neboť nejenže nezabránila úvěrovým podvodům, ale vyjma trestního oznámení neučinila žádné kroky vedoucí k odhalení organizátorů této trestné činnosti.

7. Uzavřel, že byl tzv. bílým koněm, byl důvěřivý a podcenil nebezpečí plynoucí z vědomosti o tom, že dochází k porušování zákona.

8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen (§ 265o odst. 1 tr. ř.).

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že ze způsobu, jakým dovolatel vyslovil svůj nesouhlas s výrokem o vině, je zřejmé, že prostřednictvím použité argumentace neuplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že odpovědnost za škodlivý následek spatřuje v trestných aktivitách jiných a zčásti doposud neustanovených osob, v jejichž zájmu v postavení tzv. bílého koně jednal. Takový závěr je zřejmý rovněž ze způsobu, jakým zpochybnil nedostatek svého úmyslného zavinění, kdy nepopírá, že v době sjednání úvěru byl bez zaměstnání a byl si vědom své povinnosti dluh splácet za předpokladu, že by se mu podařilo sehnat práci. Svůj úmysl neoprávněně se obohatit ke škodě společnosti Wüstenrot – stavební spořitelny rozhodně nepopřel na přisouzeném skutkovém podkladě spočívajícím v tom podstatném jednání, že se při sjednávání úvěrové smlouvy neoprávněně vydával za zaměstnance tam uvedené zaměstnavatelské společnosti s tam deklarovaným průměrným čistým měsíčním příjmem, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, a přesto pravdivost těchto údajů stvrdil svým podpisem na příslušné žádosti o překlenovací úvěr. Při chybějící kvalifikovanosti odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku lze tak pouze nad rámec podaného vyjádření konstatovat, že pokud byly obviněnému na podkladě těchto nepravdivých údajů poskytnuty úvěrové finanční prostředky, pak jednal při zřetelném povědomí, že sjednané splátky úvěru nebude v dohodnutých termínech splácet za stávající situace, kdy se mu nepodaří získat v dohledné době odpovídající pracovní uplatnění. Jeho jednání v úmyslu přímém za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tak naprosto jednoznačné. Přitom podrobnější odůvodnění tohoto právního závěru ze strany soudů obou stupňů (srov. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 bod 5. usnesení soudu odvolacího) již dovolatel nikterak nenapadá.

10. Dále poznamenala, že pokud poukázal na to, že se jednání dopustil v postavení tzv. bílého koně, pak by, ač tak výslovně neučinil, mohl v této souvislosti namítat, že by jeho jednání nebylo trestně postižitelné v intencích trestního práva, a to s ohledem na princip ultima ratio. Nicméně jeho případný požadavek na aplikaci uvedeného principu by se nacházel v rozporu s jeho argumentací, podle níž jeho jednání není trestným činem v důsledku absence úmyslného zavinění. Princip ultima ratio se uplatní jen tam, kde jsou všechny formální znaky trestného činu naplněny, avšak spáchaný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné škodlivosti případu, přičemž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

11. Za jedinou kvalifikovanou dovolací námitku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovala tu týkající se otázky spoluodpovědnosti poškozené za škodu. Souhlasila s dovolatelem, že snížená míra kontroly předkládaných podkladů budoucích úvěrových dlužníků a tím i nedostatečná míra obezřetnosti úvěrových společností přispívá k tomu, že úvěrové peníze obdrží osoby, kterým by za normálních okolností (míněno objektivně zjištěných informací o míře jejich solventnosti) neměly být poskytnuty. Na druhou stranu ale konstatovala, že podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného již byly judikatorně řešeny právě v kontextu takového jednání pachatele, kterým naplnil podvodný modus operandi (tedy jednal ve smyslu znaků skutkových podstat trestných činů podvodné povahy podle § 209 až § 212 tr. zákoníku), kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na straně svého potenciálního smluvního partnera. O podvodné jednání jde tudíž (totiž) i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze proto pokládat za faktor vylučující, popř. omezující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Jestliže byl dovolatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž v příčinné souvislosti s ním došlo ke způsobení škody na straně jeho úvěrového věřitele, pak mu ve smyslu § 228 odst. 1 věty druhé tr. ř. bylo zcela správně uloženo, nebránila-li tomu zákonná překážka, aby způsobenou škodu nahradil, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena; tak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě.

12. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.

16. V projednávané věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.

17. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

18. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. K trestnosti činu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však takové plnění úvěrovým podvodem vyláká, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby [§ 211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.

19. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění odvolacího soudu, znaky citovaného zločinu výstižně obsahují.

20. Obviněný, který v rámci uzavírání smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření za účelem zisku finančních prostředků stvrdil svým podpisem na žádosti o překlenovací úvěr pravdivost údajů obsažených ve věřiteli předkládaných listinách, jež byly pro věřitele z hlediska posouzení žádosti o úvěr listinami stěžejními, a to přesto, že věděl, že uvedené listiny obsahují údaje neodpovídající skutečnému stavu věci, čímž od věřitele vylákal plnění v celkové výši 500 000 Kč, při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu. Jednání, jehož se dopustil, přitom bylo jednáním úmyslným.

21. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).

22. Jestliže obviněný jako nemajetná a nezaměstnaná osoba bez stálého měsíčního příjmu bydlící na ubytovně a čelící exekuci předložil (sám či prostřednictvím jiné osoby) věřiteli, po němž požadoval plnění údajně určené na modernizaci bytu, jehož nájemcem nikdy nebyl, mj. smlouvu o nájmu tohoto bytu, souhlas jeho pronajímatele s provedením rekonstrukce, rozpočtové náklady stavebních prací a fiktivní potvrzení o příjmu vydané zaměstnavatelem, ve vztahu k němuž nebyl v žádném pracovněprávním vztahu, je zjevné, že jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Žádné pochybnosti o tom, že chtěl porušit zájem na ochraně cizího majetku, nevyvstávají. Uvedenou zfalšovanou dokumentaci předložil (sám či prostřednictvím jiné osoby) věřiteli zcela vědomě, s cílem vyhovět podmínkám úvěru, jež reálně nesplňoval, a získat finanční prostředky, jež v plné výši nehodlal vrátit. Obviněný věděl, že se nachází v natolik špatné ekonomické situaci, že závazkům plynoucím z úvěrové smlouvy nebude schopen dostát a poskytnutý úvěr nebude moci řádně splácet. Přesto si tento úvěr s pomocí nepravdivých listin a, jak tvrdí, prostřednictvím osob, jimž v případě úspěšného vyřízení úvěru přislíbil vyplatit jimi požadované vysoké finanční částky, sjednal. Ačkoliv mu tedy jako dospělé a svéprávné osobě muselo být jasné, že jím odsouhlasený způsob opatření finančních prostředků nebude legální, neváhal na něj přistoupit a věřitele podvést. Argumentace tzv. bílým koněm proto nemůže obstát.

23. Obstát nemůže rovněž obhajoba založená na nedostatečné obezřetnosti věřitele. Státní zástupkyně přiléhavě poukázala na opakovaně zastávaný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený např. v jeho usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, či ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015. Nelze než zopakovat, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného. V posuzované věci věřitel – stavební spořitelna, kterou nepochybně lze považovat za subjekt schopný zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, oprávněně spoléhala na pravdivost údajů obsažených v dokumentech, jež jí v součinnosti s obviněným předložil její obchodní zástupce B. P. Neměla žádný relevantní důvod předpokládat, že uvedené dokumenty, jež působily věrohodně (srov. č. listu 17 a násl.) a fakticky měly charakter výstupu z předchozího osobního jednání, jež s obviněným vedl její reprezentant, který měl s žadateli o úvěr zkušenosti a jako takový jistě mohl rozpoznat zjevnou nepravdivost jimi uváděných a z hlediska schválení úvěru zásadních informací, jsou zfalšované. Dovolací soud se proto nedomnívá, že by se věřitel – poškozená stavební spořitelna nezachovala při posuzování úvěrové dokumentace dostatečně obezřetně. Nemá za to, že by byla schopna se důsledků podvodného jednání obviněného vyvarovat, a proto uzavírá, že trestní odpovědnost obviněného není vyloučena.

24. Pro úplnost a nad rámec dovolacích námitek explicitně vyjádřených v dovolání obviněného Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že v případě dovolatele (třebaže primárně zpochybnil naplnění všech zákonných znaků zločinu, jímž byl uznán vinným) nebylo možno reálně uvažovat o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Naznačoval-li obviněný, že by tomu tak mělo být proto, že byl tzv. bílým koněm, byl důvěřivý a podcenil nebezpečí plynoucí z vědomosti o tom, že dochází k porušování zákona, nelze jeho argument v daných souvislostech přijmout. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je tudíž vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Konkrétní výše popsané okolnosti případu opodstatňují učinit závěr, že vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené jsou přiléhavou reakcí na protiprávní čin obviněného.

25. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.

26. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě škody ve skutečnosti nenamítal. V dovolání toliko tvrdil, že poškozená by měla za škodu spoluodpovídat, neboť nebyla dostatečně obezřetná (viz výše) a nejenže nezabránila úvěrovým podvodům, ale vyjma trestního oznámení podaného dne 20. 5. 2016 neučinila žádné kroky vedoucí k odhalení organizátorů této trestné činnosti. Za této situace Nejvyšší soud toliko poznamenává, že poškozená Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., se k adheznímu řízení připojila řádně a včas (srov. č. listu 49) a jí uplatněný nárok ve výši 476 708 Kč odpovídal výsledkům provedeného dokazování. Obviněný tím, že svým podvodným jednáním vylákal od poškozené 500 000 Kč, způsobil jí škodu této částce odpovídající. Vzhledem k tomu, že jí na splátkách posléze uhradil 23 292 Kč, byl soudem zavázán k náhradě škody ve výši představující rozdíl mezi trestným činem způsobenou škodou a výší těchto splátek [§ 228 odst. 1]. V takovém postupu soudu proto nelze shledat žádné pochybení.

27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

28. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu