Rozhodnutí NS

25 Cdo 3865/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:25 Cdo 3865/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3865.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ztížení společenského uplatnění
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.
§ 6 odst. 1 písm. c) předpisu č. 440/2001Sb.
§ 441 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3865/2018-452



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: R. K., narozen XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, o zaplacení 4.498.267 Kč s příslušenstvím a měsíční rentu 3.382 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 124/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 68 Co 58/2018-423, takto:


Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce utrpěl při dopravní nehodě dne 26. 9. 2009 újmu na zdraví s těžkými doživotními následky, za což požadoval po žalované výplatu pojistného plnění na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU) v částce 4.498.267 Kč s příslušenstvím a náhradu ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti v podobě měsíční renty ve výši 3.382 Kč. Při vyčíslení nároku na odškodnění ZSU vyšel z celkového bodového ohodnocení dle znaleckého posudku a vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“), od plného odškodnění 15.000.000 Kč odečetl oběma stranami akceptované spoluzavinění 70 % a plnění vyplacené žalovanou dobrovolně.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2017, č. j. 25 C 124/2012-368, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2017, č. j. 25 C 124/2012-377, byla výrokem I žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.704.212 Kč s příslušenstvím, výrokem II byla žaloba co do částky 1.794.055 Kč s příslušenstvím zamítnuta a výroky III až V bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a státem. Obvodní soud na základě ústavního znaleckého posudku a jeho dodatku vyšel z ohodnocení ZSU 10.400 bodů zvýšeného o 50 % dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky na celkových 15.600 bodů, určil opodstatněnost nároku co do základu v rozsahu 30 % a spoluzavinění na straně žalobce v rozsahu 70 %. Odškodnění zvýšil soud pro mimořádné následky podle § 7 odst. 3 vyhlášky na pětinásobek, neboť žalobce utrpěl úraz v mladém věku 24 let a jeho následky jej prakticky vylučují z rodinného či pracovního života (invalidita III. stupně, omezení svéprávnosti, omezení hybnosti horních i dolních končetin, poruchy řeči, zažívání a sexuálních funkcí). Důvod pro přiznání náhrady ztráty na výdělku neshledal, protože žalobce bezprostředně před nehodou nepracoval.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, č. j. 68 Co 58/2018-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2018, č. j. 68 Co 58/2018-430, výrokem I zrušil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ad I, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 860.112 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, výrokem II potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ad I, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1.469.700 Kč s příslušenstvím, a výrokem III potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ad II, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 2.088.648 Kč s příslušenstvím, a zrušil jej a v rozsahu zrušení vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 79.807 Kč s příslušenstvím a o měsíční rentě ve výši 3.382 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Po rozhodnutí obvodního soudu žalovaná uhradila žalobci na bolestném 48.636 Kč s příslušenstvím a na náhradě ZSU 811.476 Kč s příslušenstvím, proto v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a odvolací soud řízení zastavil. Odvolací soud se ztotožnil se základním bodovým ohodnocením ZSU 10.400 bodů, jeho zvýšením o polovinu na celkových 15.600 bodů a zkrácením o 70 % z důvodu spoluzavinění poškozeného. Dále přisvědčil právnímu závěru o výjimečných okolnostech hodných mimořádného zřetele pro mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, nicméně poukázal též na to, že dosavadní život dovolatele nebyl příliš zdařilý s ohledem na jeho studijní výsledky, pracovní uplatnění či vybočení chování z běžné normy. Po porovnání s obdobnými případy dospěl k závěru, že přiměřeným je pětinásobek základního odškodnění ZSU, tj. nezvýšeného o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Při výpočtu proto vyšel ze základního ohodnocení 15.600 bodů, k nimž přičetl pětinásobek 10.400 bodů, čemuž odpovídá částka 8.112.000 Kč. Celkovou výši odškodnění ZSU tedy odvolací soud stanovil při odečtení 70 % spoluzavinění na straně žalobce částkou 2.433.600 Kč, z čehož již bylo žalovanou uhrazeno 963.900 Kč, a zbývá tedy k úhradě 1.469.700 Kč.

Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky navýšení odškodnění ZSU v případě mimořádně závažné újmy. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba při mimořádném zvýšení odškodnění ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky vycházet z výměry stanovené lékařem včetně 50 % zvýšení bodového ohodnocení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Vzhledem k přípustnosti dovolání dále dovolatel uvedl, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, neboť odvolací soud shledal důvodným v části odvolání dovolatele, nikoli žalované, avšak ve znění opravného usnesení bylo fakticky vyhověno v části 374.400 Kč odvolání žalované, aniž to odvolací soud řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je ze všech uvedených důvodů nepřezkoumatelné. Dovolatel poté odkázal na obdobná rozhodnutí dovolacího soudu k otázce přiměřenosti odškodnění a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo sám napadené rozhodnutí změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není zřejmé, v jaké části dovolatel rozhodnutí napadl a co jím zamýšlí. Proti výroku II není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť jím bylo žalobě vyhověno. Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný i přes drobné formulační nedostatky, proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle § 237 o. s. ř.

Ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není dovolatel oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání, když v tomto rozsahu bylo napadeným rozhodnutím žalobci plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za trvalé nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle § 6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje možnosti uplatnění, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení (§ 6 odst. 1 a zejména § 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
– dále „Soubor“ – pod C 10435). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).

V posuzovaném případě utrpěl žalobce úraz na počátku produktivního věku, v jeho důsledku je vyřazen z řady oblastí společenského, kulturního, sportovního, rodinného a pracovního života a je odkázán na pomoc třetí osoby. Tyto okolnosti vedou k úvaze o naplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění. Naproti tomu dosavadní život dovolatele nebyl příliš aktivní a úspěšný s ohledem na jeho studijní výsledky, pracovní uplatnění a chování vybočující z běžné normy. Odvolací soud porovnal projednávanou věc s obdobnými případy rozsahu trvalých následků a omezení a po zvážení okolností případu považoval za přiměřené odškodnění ve výši 8.112.000 Kč (při posouzení přiměřenosti přiznané náhrady se vychází z absolutní výše odškodnění před snížením o 70 % spoluúčasti poškozeného). Odmítl přitom porovnání provedené obvodním soudem k prvoinstančním rozsudkům a vyšel z judikatury dovolacího soudu. Odškodnění ve výši kolem 7.500.000 Kč byla přiznána poškozeným, jež byli na počátku produktivního věku vyřazeni z pracovního, kulturního, rodinného a společenského života, utrpěli poranění mozku a byli omezeni ve svéprávnosti.

Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud uzavírá, že přiznané odškodnění odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty životních aktivit poškozeného, nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, Soubor C 13347, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011, Soubor C 13067, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4376/2015, Soubor C 15623), zachovává kompenzační charakter náhrady za ztížení společenského uplatnění a respektuje požadavek na její přiměřenost (proporcionalitu). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze sice považovat za zcela přiléhavé a vyčerpávající, což však nemělo vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Částku 9.360.000 Kč (před snížením o 70 % spoluúčasti poškozeného), z níž vycházel obvodní soud a jíž se fakticky domáhá žalobce, lze spojovat s ještě závažnějším poškozením zdraví s ještě významnějšími omezeními životních aktivit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091). Ani vysoká spoluúčast poškozeného na vzniku škody není důvodem pro mimořádné zvýšení odškodnění nad rámec obdobných případů. Postup odvolacího soudu je rovněž v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3475/2015, Soubor c 16519, podle něhož je třeba zohlednit i okolnost, že dosavadní život žalobce nebyl příliš zdařilý a že jej zdravotní obtíže nepřipravily o širokou škálu činností, aktivit či zájmů, tím spíše o výjimečné či vynikající zapojení do společenského života.

Ačkoliv tedy odvolací soud při rozhodování o výši náhrady za základ zvýšení náhrady na pětinásobek považoval bodové ohodnocení stanovené lékařem podle § 3 odst. 1 vyhlášky, nikoli ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, což je v rozporu se závěry citovaného stanoviska Cpjn 203/2010, tato okolnost sama o sobě neměla vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel.

Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle vyhlášky, kterou vyslovil Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a takto zjištěnou částku individualizoval odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.

Vytýkaný vadný postup odvolacího soudu při odůvodnění zvýšení základního odškodnění ZSU i formulaci výroku rozsudku představují námitky vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.

Jelikož se tímto rozhodnutím řízení nekončí, o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu