Rozhodnutí NS

6 Tdo 592/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:6 Tdo 592/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.592.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Braní rukojmí
Dotčené předpisy:§ 174 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/27/2019
IV.ÚS 2831/19
IV.ÚS 2831/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 592/2019-826
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 To 101/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U., odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 50 T 10/2018, byl obviněný J. U., (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„dne 3. 12. 2017 v době kolem 15:00 hodin v Rakousku v blízkosti XY v obci XY, ul. XY, kam téhož dne kolem poledne odjel vozidlem zn. XY, RZ XY, na výlet se svými dcerami, nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, a nezletilou BBBBB (pseudonym), nar. XY, z důvodu předchozích manželských neshod, když byl s dcerami ve vozidle, zakázal jim z vozidla odejít a řekl jim, že vjedou na železniční přejezd a tam se společně zabijí, poté před dcerami zatelefonoval své manželce M. U., nar. XY, která se v té době nacházela v místě svého bydliště na adrese XY, a této sdělil, že pokud nevezme zpět svůj návrh na rozvod manželství, že se i s dětmi zabije, i s dcerami vjede autem pod vlak, poté tento svůj záměr zatelefonoval rovněž své matce R. U., nar. XY, následně si vypnul svůj mobilní telefon a dcerám přikázal, aby si své mobilní telefony také vypnuly a pak jim telefony vzal, aby samy nemohly nikomu zavolat, a aby je podle telefonů nemohla najít policie, dcery přitom plakaly a říkaly mu, aby je nezabíjel, že chtějí žít, kdy tímto svým jednáním u své manželky a dcer vzbudil obavy z toho, že by své výhrůžky mohl splnit, později se uklidnil, dcerám se omluvil a vrátil se s nimi domů až v domě kolem 20:50 hodin.“

2. Za uvedený trestný čin byl podle § 174 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 To 101/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.

4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že uvedený skutek byl soudy nižších stupňů chybně posouzen jako zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když soudy nesprávně dospěly k závěru, že z jeho strany došlo k naplnění znaku „zmocnění se rukojmí“. Pokud by ale mělo dojít k naplnění uvedeného zákonného znaku, bylo by nezbytné, aby pachatel podnikl konkrétní aktivní jednání směřující k omezení osobní svobody rukojmí. Takovým jednáním by mohlo být např. uzamčení rukojmí, uchopení rukojmí, kterému zamezí v pohybu apod. Takovému jednání musí podle obhajoby časově předcházet okamžik, kdy dojde k vydírání, když právě omezení osobní svobody rukojmí má zvýšit účinnost jednání v podobě vydírání. K ničemu takovému ze strany obviněného nedošlo. Za situace, kdy před telefonátem manželce nepodnikl žádné aktivní jednání, kterým by došlo k omezení osobní svobody nezletilých dětí, je třeba zkoumat, zda aktivně zneužil svoji rodičovskou moc. K tomu by mohlo dojít tehdy, pokud by děti silou své rodičovské autority přinutil či dotlačil aktivně k jednání, které ony nechtějí vykonat a které ve svém důsledku povede k omezení jejich osobní svobody. Například, kdyby dětem, které by projevily přání automobil opustit, toto zakázal. Nic takového se nestalo. Děti ani automobil opustit nechtěly. Jejich přítomnost ve vozidle v době telefonátu byla víceméně náhodná, obviněným neplánovaná a on nepodnikl žádné aktivní jednání, kterým by je omezil na osobní svobodě a tím je dostal do postavení rukojmí. Přítomnost dětí v autě nebyla motivována snahou přinutit manželku ke stažení návrhu na rozvod manželství. To že vykonával svoji rodičovskou moc vůči dětem, není bez dalšího aktivního jednání, které by směřovalo k omezení osobní svobody dětí, dostačující. Podle něj nelze dojít k závěru, že by děti byly odříznuty od komunikace s matkou, resp. vnějším světem. Předmětný skutek tak měl být správně posouzen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že jednal ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu přímém. Uvedl, že danou otázkou se zabývali znalci z oboru psychologie a psychiatrie, kteří uvedli, že jeho úmyslem bylo vystrašit manželku, pohrozit jí, dospět k tomu, aby se ona nějakým způsobem cítila diskomfortně. Zavinění pachatele uvedeného zločinu ve formě úmyslu musí přitom zahrnovat i následek, který svým jednáním hodlá (může) způsobit. Ani od jednoho znalce nezaznělo, že by jeho úmyslem bylo dosáhnout toho, že manželka stáhne návrh na rozvod. Jeho úmyslem tedy nebylo přinutit manželku k tomu, aby konala, jak sama nechce. Jeho úmysl směřoval k vyhrožování, nikoli k vydírání. Z jeho strany tak mohlo dojít ke spáchání pouze přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, ev. odst. 2 tr. zákoníku. S uvedenou námitkou, že zvolená právní kvalifikace musí odpovídat tomu, jaký následek svým jednáním obviněný sledoval, se soudy nižších stupňů nevypořádaly.

7. Následně obviněný vyjádřil výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie B. T., jakož i jejím výslechem. Odvolací soud přitom nemohl předem vědět, z jakých podkladů vycházela při zpracování znaleckého posudku B. T. Ta vycházela mimo jiné z tvrzení samotné poškozené, která jí popsala příklady podivného chování obviněného, ke kterým v minulosti došlo. Proto jmenovaný soud nemohl, aniž by znalkyni vyslechl, dospět k závěru, že posudek je založen na tvrzeních obviněného, která nikdy v minulosti neuváděl. Odvolací soud se dále nevypořádal s námitkou, podle které vyšetření provedené N. nebylo cíleno na zjištění soudem tolik zpochybňované existence bizarního jednání, bludů a představ a s námitkou, že případy podivného chování jsou uvedeny ve znaleckém posudku z oboru psychologie, kde je uvedeno, že obviněný považuje své trestní stíhání za mocenský boj mezi Policií ve Znojmě a v Brně, přičemž připustil možný vliv hokejového trenéra, kterého měl kritizovat. Uvedené sděloval znalkyni předtím, než byl vyšetřen R. Pokud obhajoba předložila znalecký posudek T., ze kterého plyne, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, měl tento důkaz odvolací soud minimálně provést, včetně výslechu znalkyně.

8. Odvolacímu soudu pak obviněný ještě vytknul, že (jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí) znalecký posudek znalkyně B. T. hodnotil, ač tak nemohl učinit, neboť jím v odvolacím řízení důkaz proveden nebyl. Pokud odvolací soud tento znalecký posudek hodnotil jako znalecký posudek R., pak nijak nevysvětlil, jak přistoupil k tomu, že příklady podivného jednání obviněného z minulosti znalkyni popsala poškozená, od které si je sama vyžádala. R. si uvedení případů podivného jednání obviněného z minulosti od poškozené nevyžádal.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 To 101/2018, ve všech jeho výrocích a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal uvedenému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že o způsobu jednání obviněného svědčí především výpověď svědkyně M. U., na kterou navazuje výpověď dědečka této svědkyně, svědka P. Š. Svědek popsal psychický stav svědkyně M. U., který zcela odpovídal povaze informace, kterou měl obviněný svědkyni během telefonického hovoru sdělit. Tvrzení svědkyně M. U. o výhrůžkách, které jí adresoval obviněný, bylo potvrzeno i výpověďmi obou nezletilých dcer AAAAA a BBBBB. Nezletilé dcery neuváděly ve svých výpovědích, že by jim obviněný bránil fyzicky v odchodu z vozidla, na druhou stranu obě potvrdily, že v době pronášení výhrůžek se nacházely ve vozidle, které bylo uzavřeno. Ve vztahu k námitce obviněného, že jim nic nebránilo z vozidla volně odejít, správně soud uvedl, že bylo především nutné vzít v úvahu nízký věk obou nezletilých dívek, které subjektivně vnímaly svoji situaci tak, že jsou v uzamčeném vozidle, dále jejich psychický stav, ve kterém se musely v důsledku situace vyvolané jednáním obviněného nacházet. Navíc v inkriminované době byly v zahraničí, v jim zcela neznámém prostředí, ve větší vzdálenosti od domova, bez blízkosti jiných lidí a prakticky jedinou osobou, kterou znaly, byl právě obviněný, na kterém byly vzhledem k věku a velmi blízkému příbuzenskému vztahu fakticky závislé. Proto je právní kvalifikace jednání obviněného jako zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku zcela přiléhavá, neboť zmocněním se rukojmí se rozumí jakékoli získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou, přitom k vytvoření takovéto situace může dojít různým způsobem, nejen za použití násilí, ale jako v projednávaném případě zneužitím postavení rodiče, který podle § 857 odst. 2 obč. zákoníku vykonává fyzickou kontrolu nad dítětem.

III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

12. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 To 101/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.

17. V posuzované věci však podstatná část (většina) námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, hodnocení důkazu neprovedeného, a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní (odlišné) hodnotící úvahy a skutkové závěry (zejména stran zákazu dcerám odejít z vozidla a toho, čeho chtěl svým jednáním dosáhnout), čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Převážně z uvedených skutkových a procesních výhrad tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i ohledně výhrady obviněného vůči závěru soudů, že ve vztahu ke skutkové podstatě shora uvedeného trestného činu jednal v úmyslu přímém. Jakkoli otázka zavinění je obecně vzato otázkou hmotně právní, v posuzovaném případě šlo o námitku primárně skutkovou. Obviněný totiž tuto námitku založil s odkazem na znalecké posudky na tvrzení, že chtěl manželku toliko vystrašit, aby se nějakým způsobem cítila diskomfortně, čímž ovšem popíral, resp. měnil skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle něhož cílem jeho jednání bylo donutit ji, aby vzala zpět žalobu o rozvod manželství.

18. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
    19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).

    20. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení.

    21. V návaznosti na námitku obviněného, že soud druhého stupně nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem B. T., Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci je z jeho rozhodnutí zřejmé, že jmenovaný soud považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud jednoznačně dovodil, že má dostatek důkazů pro rozhodnutí (jinak řečeno, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí), a není tudíž zapotřebí dokazování doplňovat dalšími důkazy. I přes výhrady obviněného soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o kvalitě a správnosti znaleckého posudku podaného znalcem P. N. Pokud dovolatel s odkazem na str. 7 odst. 22 rozhodnutí soudu druhého stupně presentoval, že daný soud důkaz posudkem B. T. neprovedl a tak jej nemohl hodnotit, pak lze uvést, že aby soud u každého navrhovaného důkazu mohl rozhodnout, zda ho provede či nikoli, tak jej z tohoto úhlu pohledu musí zhodnotit. Tak tomu bylo i v posuzované věci. K dovolatelově námitce, že vyšetření P. N. nebylo cíleno na zjištění existence bizarního jednání, bludů a představ lze odkázat na str. 6 odst. 22 rozhodnutí odvolacího soudu, kde rozebral, že obviněný se nikdy předtím o zdravotních problémech tohoto druhu nezmiňoval a neobjevují se ani v žádné z lékařských zpráv.

    22. Dále je na místě konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi svědkyně M. U., manželky obviněného, výpovědí jeho dcer AAAAA a BBBBB jako přímých usvědčujících důkazů, podpořených i dalšími důkazy (zejména výpovědí svědka P. Š. a listinnými důkazy), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

    23. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

    24. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

    25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

    26. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však presentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.

    27. Obviněný konkrétně namítl, že soudy chybně dovodily naplnění znaku skutkové podstaty zločinu braní rukojmí podle § 174 odst. 1 tr. zákoníku „zmocnění se rukojmí“.
      28. Nutno však uvést, že daná argumentace nebyla v jeho věci nová, neboť ji uplatnil již v předchozím řízení, a že soudy nižších stupňů se i s otázkou právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu věci nezávadně vypořádaly, což platí i stran uvedeného zákonného znaku. V těchto souvislostech je pak na místě upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), z něhož mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Nejvyšší soud dodává, že se s argumentací rozvedenou v rozhodnutích soudů nižších stupňů ztotožnil a může tak na ni v plném rozsahu odkázat.

      29. Pouze stručně tedy konstatuje následující skutečnosti. Zmocněním se rukojmí se rozumí jakékoli získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezení její osobní svobody. Ke zmocnění může dojít různým způsobem, nejčastěji pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, může však jít i o vylákání rukojmí na odlehlé místo, kde je pak tato osoba omezena na osobní svobodě, nebo o zadržení rukojmí apod. (In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1744 – 1749s.).

      30. Za situace, kdy bylo prokázáno, že se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je nepochybné, že se zmocnil rukojmí, které bylo navíc dítětem, a hrozil, že ho usmrtí, a to s cílem donutit jiného, aby něco konal. K závěru, že se obviněný svých dětí zmocnil jako rukojmí, vede zjištění, že děti nastalou situaci vnímaly jako omezení, které jim neumožnilo se volně pohybovat a vyhnout se tak situaci, v níž se ocitly, a že nad nimi vykonával faktickou fyzickou kontrolu. Dcery obviněného měly za to, že nemohou z auta odejít a to ze dvou důvodů. Jedním důvodem bylo to, že respektovaly vůli obviněného, který jim to zakázal, a dalším důvodem bylo to, že vzhledem k tomu, že obviněný vždy auto zamykal, tak se domnívaly, že je zamčeno. Navíc jim obviněný znemožnil používat mobilní telefony.

      31. Obviněný sice proti svým dcerám nepoužil násilí nebo výhrůžku bezprostředního násilí, ale odjel s nimi na pro ně neznámé místo do cizí země (do Rakouska), zde jim zakázal opustit vozidlo a vzal jim jejich mobilní telefony. Nebylo sice zjištěno, zda v dané době vozidlo stálo nebo jelo, nicméně na předmětnou situaci je třeba nahlížet z toho pohledu, že starší dceři bylo v době činu 11 let a mladší dceři 10 let. I v případě, že by vozidlo stálo, a i kdyby nebylo uzamčeno, tak by to nic neměnilo na tom, že pro obě nezletilé dívky daná situace znamenala omezení ve svobodném pohybu a ve svobodném jednání, a tím omezení jejich osobní svobody. Obviněného respektovaly jako svého otce a nebyly za nastalé situace schopny efektivní obrany. Jejich jedinou reakcí bylo, že mu na jeho sdělení, že se všichni tři zabijí vjetím pod vlak, odvětily, že chtějí ještě žít, nechtějí se zabít.

      32. Podle § 857 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Podle § 858 téhož zákona rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

      33. Z dané situace vyplývá, že obviněný zneužil svého oprávnění daného § 857 odst. 2 občanského zákoníku, neboť jednal v přímém rozporu se svojí rodičovskou zodpovědností podle § 858 občanského zákoníku a místo aby své děti chránil, počínal si výše popsaným způsobem. Takto získal a vykonával nad svými dcerami faktickou fyzickou kontrolu ve formě omezení jejich osobní svobody. Jeho námitka proto byla zjevně neopodstatněná.

      34. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke zjištěným okolnostem v posuzované věci byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.

      35. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 30. 5. 2019

                          JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu