Rozhodnutí NS

6 Tdo 1465/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/04/2018
Spisová značka:6 Tdo 1465/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1465.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1465/2018-39


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání obviněných J. M., nar. XY, trvale bytem XY, a R. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4 To 50/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 107/2017, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. M. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. D. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1) Obviněná J. M. byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 66 T 107/2017, uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.

2) Obviněná R. D. byla týmž rozsudkem uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. [Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými shora uvedeným trestným činem také obviněná B. T. a Š. D. Další obviněný R. D. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

3) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Bruntále podaly obě obviněné [ale také spoluobvinění B. T., Š. D. a rodiče J. Ž. a R. D.] odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2018, pod sp. zn. 4 To 50/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

4) Obviněná J. M. podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání především poukazuje na usnesení odvolacího soudu v trestní věci obviněného R. D. z roku 2014, v níž vystupovala jako poškozená a v níž počala tvrdit, že jejím druhem je Š. D. a z toho důvodu nedává souhlas s trestním stíháním R. D., bratrancem Š. D. Dále namítla, že jí byl ustanoven obhájce, ačkoliv jí být ustanoven neměl, přičemž však zároveň dodává, že nadbytečné ustanovení obhájce není žádným dovolacím důvodem. Závěrem uvedla, že v jejím případě nelze dovodit úmysl spáchat skutek, pro který byla odsouzena. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4 To 50/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5) Obviněná R. D. podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítla, že soudy obou stupňů učinily závěr o tom, že měla vědomost o nepravdivosti sdělovaných údajů při své výpovědi, aniž by uvedly, na základě jakých důkazů takový závěr učinily. Rovněž poukázala na to, že její vědomost není uvedena v popisu skutku nalézacího soudu, přičemž v něm podle jejího mínění chybí jakýkoliv údaj, z něhož by taková vědomost mohla být dovozována. V další části svého dovolání vznesla námitky proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a námitku extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4 To 50/2018, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 66 T 107/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné M. uvedl, že otázka, zda tato obviněná a spoluobviněný Š. D. byli nebo nebyli ve vztahu druha a družky, je předběžnou otázkou, přičemž takový vztah je založen především na prostém faktickém soužití, a jelikož se v předmětné věci jedná o otázku přímo související s otázkou viny, musely soudy tuto otázku posoudit samostatně bez ohledu na rozhodnutí odvolacího soudu z roku 2014. Z hlediska podaného dovolání je pak podstatné, že se jedná o námitku ve své podstatě skutkovou, neboť dovolatelka trvá na tom, že v rozhodné době jako poškozená navázala s obviněným zmíněný vztah druha a družky. Ohledně námitky absence úmyslu skutek spáchat, státní zástupce poukázal na to, že pro absenci bližší argumentace se k tomuto prostému tvrzení nelze blíže vyjádřit. Závěrem dodal, že v případě dovolání obviněné M. se jedná především o procesní námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Ve svém vyjádření k dovolání obviněné D. uvedl, že skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně považuje ve vztahu k vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu za dostatečnou, neboť je zde uvedeno alespoň tolik, že obviněná vypovídala nepravdivě ve snaze vyvinit R. D. K ostatním vzneseným námitkám obviněné D. státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky skutkové a procesní, které v zásadě nemohou naplnit tvrzený ani jiný dovolací důvod. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i dost. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání obviněných odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání

7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

8) Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněné opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které tyto obviněné shodně odkázaly, přičemž obviněná M. tak učinila prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

9) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v předmětné trestní věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým byla odvolání obviněných zamítnuta, tudíž správně mělo být dovolání podáno mj. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

11) S ohledem na námitku obviněné D. týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

12) Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnými jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů [viz bod 4 usnesení odvolacího soudu], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz bod 27-34 rozsudku, bod 8-17 usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se zejména nesprávného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, nesprávného hodnocení důkazů, pochybení soudů spočívající v nedostatečném odůvodnění jejich rozhodnutí či nesprávném závěru o existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění či o neexistenci prokázání viny obou obviněných, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání.

14) Podrobněji k posuzování skutkových a procesních námitek s ohledem na jejich obsah poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15) V kontextu shora uvedených informací je tak třeba hodnotit většinu námitek obviněných (u obviněné J. M. všechny) uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jako námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

16) Pouze ve vztahu k námitce obviněné R. D., týkající se nedostatečného vyjádření znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv je možné tuto námitku hodnotit jako námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.

17) Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten [platné ve vztahu k oběma obviněným], kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

18) Po subjektivní stránce je k naplnění znaků subjektivní stránky předmětného trestného činu vyžadován úmysl. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

19) K naplnění subjektivní stránky přečinu (včetně zavinění vztahujícího se ke znaku okolnosti mající podstatný význam pro rozhodnutí) dostačuje úmysl eventuální. Na srozumění pachatele (dostačuje i smíření ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku) zpravidla bude možno usuzovat vždy, pokud svědek nepravdivé údaje týkající se projednávané věci uvede, a nepůjde přitom o údaje zjevně zcela marginálního charakteru. V zásadě dostačující je hrubá představa svědka, že sdělením nepravdivého údaje nebo jeho zamlčením může porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objektu trestného činu) způsobit.

20) Nejvyšší soud ke skutkovému zjištění, jímž soud prvního stupně uznal obviněnou R. D. vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [v čem spočívalo její nepravdivé tvrzení jako svědka] musí uvést, že toto skutkové zjištění poskytuje základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o naplnění zákonného znaku odpovídajícího zákonnému vymezení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017).

21) Nejvyšší soud, vzdor tvrzení obviněné R. D., má za to, že v předmětné skutkové větě je jednoznačně uvedeno, že obviněná R. D. ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Ostravě dne 18. 11. 2014 v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 To 121/2014 ve snaze tehdy obviněného R. D. vyvinit, vypověděla, že obviněná M. a spoluobviněný Š. D. spolu žijí, a to ačkoliv se uvedené tvrzení nezakládalo na pravdě. Uvedení této nepravdivé skutečnosti mělo podstatný význam pro následné hodnocení důkazů ve vztahu k otázce, zda nyní obviněná M. (tehdy poškozená) žili jako druh a družka s obviněným Š. D., a tudíž ona byla osobou, která byla osobou blízkou k tehdy stíhanému R. D., a tudíž mohla být osobou, která nedává souhlas s jeho trestním stíháním.

22) Nejvyšší soud tak na základě informací uvedených v předchozích odstavcích hodnotí skutkovou větu ve vztahu k vyjádření znaku subjektivní stránky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného obviněnou R. D. jako skutkovou větu souladnou s požadavky stanovenými příslušným zákonem a prostou obviněnou R. D. vznesených vad, když současně upozorňuje i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 (blíže bod 19-21), ze kterého mj. vyplývá vztah provázanosti mezi skutkovým zjištěním a odůvodněním rozhodnutí [k otázce logického, přesvědčivého hodnocení důkazů, které nevykazuje znaky libovůle se již Nejvyšší soud vyjádřil v souvislostí s tzv. „extrémním nesouladem – rozporem“ (viz bod 11)].

23) Pouze nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud, a to ve vztahu k argumentaci obviněné R. D. ohledně interpretace pojmu “spolu žijí”, považuje za potřebné uvést, že její argumentaci považuje za nepřiléhavou, neboť si podle názoru Nejvyššího soudu lze jen stěží představit jinou interpretaci uvedeného slovního spojení, než jaká je mu v běžném životě obvykle přiřazována. Ostatně ani sama obviněná D. v tomto směru žádnou jinou alternativu výkladu tohoto slovního spojení neposkytuje. Je nutné zdůraznit, že i za situace, kdy by uvedená obviněná neměla na mysli vztah partnerský, jakkoliv lze o tom v kontextu celé situace pochybovat, nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněná D. hovořila minimálně o soužití dvou lidí ve společné domácnosti a blízkém vztahu mezí ní a obviněnou M., kterou dokonce měla oslovovat jako “tetu” (viz str. 8 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 3 To 121/2014), a to ačkoliv, jak bude v podrobnostech rozvedeno níže, byly uvedené skutečnosti soudy nižších stupňů vyvráceny a označeny za nepravdivé. Pro závěr o vině obviněné D. je potřebné vycházet tedy nejen ze skutečnosti, že uváděla nepravdu o vztahu obviněné M. a spoluobviněného Š. D. jako o vztahu partnerském, ale také faktu, že vzdor skutečnosti hovořila o soužití těchto lidí a blízkých vztazích panujících mezi nimi, jakož i dalšími členy jejich rodiny, přičemž právě tato skutečnost byla pro rozhodovací činnost soudu zcela klíčová, při posouzení možnosti nedání souhlasu J. M. s trestním stíháním R. D.

24) K námitce obou obviněných vztahující se ke skutečnosti, že v jiném trestním řízení odvolací soud v usnesení ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 3 To 121/2014 zhodnotil v rámci posouzení předběžné otázky vztah obviněné M. se spoluobviněných Š. D. jako existující, Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv je nutné tuto skutečnost označit za pravdivou, zároveň je třeba konstatovat, že se nejedná o skutečnost nikterak způsobilou ovlivnit závěr soudů nižších stupňů v aktuálně projednávané trestní věci. K výše uvedenému je nutno uvést následující.

25) Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

26) Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Poněvadž vyřešení takové otázky musí předcházet rozhodnutí o předmětu trestního řízení, nazývají se tyto otázky předběžnými či prejudiciálními. Předběžnými mohou být otázky procesní, otázky hmotněprávní z oboru trestního práva nebo i jiného odvětví práva. Předběžné otázky posuzují orgány činné v trestním řízení, až na některé výjimky, zásadně samostatně. Nikdy nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních.

27) Jde-li o jinou předběžnou otázku a je-li tu zároveň o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Tedy jinak řečeno, jestliže není o takové otázce jiné než shora uvedené pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, řeší takovou předběžnou otázku orgány činné v trestním řízení vždy samy. Jestliže existuje o takové předběžné otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, pak je nutno rozlišit, zda jde o otázku viny či nikoli. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce vázán a předběžnou otázku má tím závazně vyřešenu (nemůže ji posuzovat samostatně).

28) Z obecného konstatování uvedeného shora tedy zcela jednoznačné vyplývá, že soudy v aktuálně řešené trestní věci nejsou posouzením předběžné otázky v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 3 To 121/2014 nijak vázaný a mohou případnou existenci partnerského vztahu mezi obviněnou M. a spoluobviněným Š. D. posoudit samostatně, což ostatně také samy obviněné ve svých dovoláních připouští [viz též rozh. 19/2006 Sb. rozh. tr.].

29) I přes tuto skutečnost soudy nižších stupňů podrobně zdůvodnily jaké nové důkazy a zjištění je vedly k přijetí závěru o neexistenci předmětného partnerského vztahu. Jak totiž vyplývá z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 3 To 121/2014 (str. 10 - 11) tento soud výslovně uvedl, že učinil závěr o existenci partnerského vztahu mezi obviněnou M. a spoluobviněným Š. D., neboť z důkazní situace, která byla nastolena v předmětném trestním řízení, nebylo možné [při nutnosti respektování zásady in dubio pro reo] učinit závěr opačný. Naproti tomu soudy v projednávané věci vycházely při svém posuzování i z dalších důkazních prostředků (kterými soud rozhodující ve věci 3 To 121/2014 nedisponoval), jakými byly výpověď svědkyně A. J. či Š. L., dále výpověď T. J., znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, výpověď obviněné M. a další listinné důkazy jako např. zpráva Obecního úřadu Zátor.

30) Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost doplňuje, že skutkový stav, jak byl zjištěn nalézacím soudem zcela pokrývá znaky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vina obviněných je prokázána uceleným řetězcem shora popsaných důkazů včetně doznání obviněné M., jakkoliv je tento důkaz využitelný pouze ve vztahu k její osobě, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněných, založená především na výpovědích poměrně širokého okruhu příbuzných či osob se silnými citovými vazbami na obviněné. Naproti tomu z výpovědí osob v dané věci jakkoliv nezainteresovaných jednoznačně vyplývá shodný závěr, a sice, že se obviněná M. v partnerském ani jiném obdobném vztahu k spoluobviněnému Š. D. nenacházela. Uvedenou skutečnost totiž potvrdila nejen svědkyně J., která se s obviněnou M. v pravidelných intervalech navštěvovala, ale především svědkyně L., která prokázala poměrně dobrou znalost poměrů v domě, ve kterém údajně měla obviněná M. spolu se spoluobviněným Š. D. po určitou dobu pobývat. Závěry o křivé výpovědi obviněných pak dále podtrhují nesrovnalosti ve výpovědích jak samotných obviněných, a to zejména ve vztahu k místu společného pobytu obviněné M. spolu se spoluobviněným Š. D., tak i některých dalších svědků obhajoby (např. svědkyně F. či Ž.). V tomto kontextu tak vyvstaly nesrovnalosti jak ve vztahu k místu pobytu údajných partnerů, tak k okamžiku začátku jejich partnerského soužití, kdy se spoluobviněný Š. D. v souvislosti s místem svého pobytu dokonce hájil fiktivním uvedením adresy svého pobytu v bydlišti dalších tří osob, mezi nimiž byla také jeho bývalá partnerka a dcera, pouze za účelem výplaty určitých sociálních dávek, a to přesto, že by za určitých okolností bylo možno posuzovat takové jednání jako např. trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obsah provedených znaleckých posudků hodnotících obviněnou M. jako osobu snadno ovlivnitelnou, jednoduše podléhající okolním vlivům, pak již jen v kontextu průběhu událostí a zejména vlivu velkého počtu osob zainteresovaných v předmětné věci na straně bratrů D. na vydání rozhodnutí v souladu s jejich představami (zastavení trestního stíhání R. D.), dokresluje celkový obraz o spáchání projednávaného trestného činu ze strany obviněných.

31) V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud ve vztahu k otázce skutkového stavu uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

32) Na základě výše popsaného konstatování pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněných, ale také dalších svědků či rozvedly a hodnotily i obsahy provedených listinných důkazů. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné uvedení nepravdivých údajů velmi významných, majících podstatný význam pro rozhodnutí v jiné trestní věci, které bylo vedené snahou těchto obviněných zvrátit trestní řízení vedené proti R. D.

33) V neposlední řadě pak Nejvyšší soud k námitce obviněné M., prostřednictvím které je zpochybňován postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v situaci, kdy jí byl ustanoven obhájce, a to ačkoliv nebyl dán důvod nutné obhajoby, podotýká, že uvedená námitka, jak již bylo shora naznačeno, nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněná námitka není podřaditelná, jak obviněná M. ve svém dovolání správně konstatuje, ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Tento dovolací důvod je totiž dán pouze tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Půjde především o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř.), které je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Vyjma případů nutné obhajoby postihuje tento dovolací důvod i situace, kdy u obviněného sice žádný ze zákonných důvodů nutné obhajoby dán nebyl, nicméně obhájce měl (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ovšem orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost ignorovaly a vůči tomuto obhájci neplnily své zákonem stanovené povinnosti (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 636/2002 a sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

34) Obviněná M. tedy zjevně v rozporu s obsahovým vymezením zákonem stanovených dovolacích důvodů argumentovala naopak tím, že v určitých fázích řízení, kde byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. obhájce měla, a to ačkoli o jeho služby nestála.

35) Orgánům činným v trestním řízení tak obviněná M. paradoxně vytkla, že v souladu se zákonem činily vše potřebné k zajištění ústavně garantovaného práva na obhajobu, kdy zejména s ohledem na věk a psychický stav obviněné M. bylo možno usuzovat, že by za určitých okolností mohlo dojít k naplnění okolností nutné obhajoby. Orgány činné v trestním řízení tak učinily vše potřebné, aby co nejlépe zajistili práva uvedené obviněné, přičemž je nutno vzdor jejímu tvrzení zdůraznit, že jak vyplývá z protokolu o její výpovědi, tato obviněná právní pomoc ustanoveného obhájce neodmítla, případně nijak neprojevila vůli zastupovat se samostatně. Lze tedy shrnout, že i tato část dovolání obviněné M. byla opřena o skutečnosti, které věcnému zaměření uplatněného dovolacího důvodu evidentně neodpovídají.

36) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné R. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 4. 12. 2018


    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu