Rozhodnutí NS

28 Cdo 377/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/21/2018
Spisová značka:28 Cdo 377/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.377.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Občanské sdružení
Odbory
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 83/1990Sb.
§ 12 předpisu č. 83/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 377/2018-350


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Základní organizace Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského opravárenského podniku 081, IČO: 15051994, se sídlem v Přelouči, Jaselská 304, zastoupena JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované: Základní odborová organizace Odborového svazu státních orgánů a organizací Vojenského opravárenského podniku 081 s.p. Přelouč, IČO: 75093871, se sídlem Valy č.p. 99, zastoupena JUDr. Radkou Chlebcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, Astlova 3205/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 163/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 27 Co 273/2016-311, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2018, č. j. 27 Co 273/2016-346, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. dubna 2016, č. j. 6 C 163/2013-261, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2017, č. j. 6 C 163/2013-341, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí budovy č.p. – ubytovací zařízení, na st. parcele č. v katastrálním území Z., obec M. – S., část obce Z. (výrok I), současně jím byl zamítnut vzájemný návrh žalované na určení, že vlastníkem takto identifikované nemovitosti je žalovaná (výrok II) a přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jelikož řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Předně, namítá-li dovolatelka, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda odborová organizace (organizační složka odborového svazu) může přestoupit do jiného odborového svazu, zachovávajíc si tak vlastnická práva k dosavadnímu majetku, jde o otázku, jež nemůže založit přípustnost dovolání, a to již proto, že na jejím řešení – v situaci, kdy odvolací soud uzavírá, že v posuzované věci absentuje rozhodnutí odborové organizace o jejím přestupu do jiného odborového svazu – napadené rozhodnutí založeno ani není. Navzdory jistým pochybnostem o jejím řešení (se zřetelem na obsah stanov dotčeného odborového svazu) oba soudy nižších stupňů nezpochybňují, že dotčené základní organizaci v zásadě nelze upřít právo odborový svaz opustit, aniž by v něm musela zanechat majetek, jenž dříve nabyla (což je závěr s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu bezpochyby konformní – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, a ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3607/2011, nebo usnesení ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3942/2011, dále pak viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1414/2012; ústavní konformita této judikatorní linie byla opakovaně prověřena například usneseními Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 516/10, a ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 180/11).

K otázce výkladu rozhodnutí občanského sdružení (tvrdí-li žalovaná, že právě ona je osobou totožnou s původní vlastnicí předmětné nemovitosti a na základě rozhodnutí své členské základny i s majetkem přestoupila do jiného odborového svazu) lze přiměřeně odkázat i na rozhodovací praxi, jíž se dovolací soud opakovaně přihlásil k závěru, že usnesení valné hromady (ani rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady) není právním úkonem, což ovšem nebrání tomu, aby i na usnesení valné hromady (či rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady) byla – za určitých okolností – analogicky aplikována ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1050/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4499/2015). Byť jde o závěr formulovaný v poměrech obchodních společností, lze jej přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí občanského sdružení (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4100/2007, jímž dovolací soud již dříve připustil přiměřené použití některých jiných dílčích závěrů, jež byly vysloveny ve vztahu k usnesení valné hromady obchodní společnosti, na poměry občanských sdružení).

I podle dovolatelkou odkazovaného ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže však nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 702/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1335/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017).

Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků právního úkonu je pak to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3718/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016). Ke stejným závěrům se dovolací soud přihlásil též v rozsudku ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 451/2008, na nějž odkazuje dovolatel.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byla aprobována i soudem odvolacím, členové původní odborové organizace formou per rollam (nikoliv na řádně svolané členské schůzi) většinově vyslovili souhlas s usnesením závodního výboru označené odborové organizace ze dne 22. 11. 2006, avšak obsahem přijatého usnesení byl nikoliv návrh rozhodnutí na přestup základní organizace do jiného odborového svazu (její vystoupení z dosavadního odborového svazu a vstup do jiného odborového svazu), nýbrž na pověření konkrétní osoby, předsedy závodního výboru J. Š., „projednáním přestupu s jiným /označeným/ odborovým svazem“ a (až po event. uskutečnění přestupu) „zajištěním změny názvu v evidenci katastru nemovitostí“ a kdy ani z dalších žalovaným předložených dokumentů nelze učinit závěr, že by se souhlas většiny členů původního subjektu měl vztahovat k (nikterak formulovanému) přestupu dotčené základní organizace do jiného odborného svazu.

Za takto nastíněných skutkových poměrů hodnotící závěr odvolacího soudu (i jemu předcházející závěr soudu prvního stupně), že členové původního subjektu nerozhodli o přestupu základní organizace jako subjektu do jiného odborového svazu, plně koresponduje i výše odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výkladem nelze obsah právního úkonu (potažmo usnesení členské schůze) nahrazovat či měnit a že k vůli účastníků právního úkonu lze přihlédnout tehdy, není-li v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

Sluší se přitom připomenout, že i samotná interpretace projevu vůle zúčastněných subjektů (o tom, co bylo účastníky projeveno, potažmo o čem jimi bylo rozhodnuto) patří ke skutkovým zjištěním a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Dovolací soud není skutkovou instancí a pro přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení prostor není. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na odvolacím soudem v prvé řadě přijatý závěr o absenci rozhodnutí odborové organizace o jejím přestupu do jiného odborového svazu je pak pro rozhodnutí ve věci nevýznamná další argumentační linie, totiž zda rozhodnutí členské schůze základní organizace mohlo být v tomto případě nahrazeno formou hlasování jednotlivých členů odborové organizace per rollam (tato argumentace již nemůže mít vliv na správnost přijatého rozhodnutí a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání; k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016). K argumentaci dovolatelky sluší se snad uvést, že ač je s ohledem na zásadu spolkové autonomie nutno vykládat zákonná ustanovení umožňující zasahovat do vnitřních poměrů občanského sdružení spíše restriktivně (viz dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014), nemůže tím být eliminován přezkum rozhodnutí orgánu občanského sdružení soudem podle ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 (či posouzení existence takového rozhodnutí jako předběžné otázky, jak je tomu v projednávané věci). Přezkum naplnění stanovami určených podmínek pro přijetí rozhodnutí formou per rollam tudíž nemůže být zásahem do práva odborové organizace stanovit, zda a v jakém rozsahu umožní tuto formu rozhodování, jak dovolatelka v této souvislosti namítá. Přitom ani odvolacím soudem aprobovaná interpretace příslušného článku stanov odborového svazu (čl. IV., bod 12., jež určuje podmínky, za nichž lze rozhodnutí členské schůze nahradit touto formou hlasování) a posouzení povahy tvrzeného rozhodnutí (jako rozhodnutí pro poměry základní organizace zcela zásadního) nejsou zjištěným okolnostem nepřiměřené.

Za daného stavu nejsou pak relevantní ani zbylé dovolatelkou uplatňované námitky, jež nastolují další otázky, na jejichž řešení dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí. Kontroverzní otázka právní subjektivity účastníků, zejména co se týče osobnosti žalované, není otázkou věcné legitimace účastníků, která je zde – stejně tak jako naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení – spoluurčována duplicitním zápisem vlastnického práva k téže nemovitosti v katastru nemovitostí. A pokud snad v řízení jako účastník vystupoval někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení, šlo by o zmatečnostní vadu řízení (srov. § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přičemž ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), stejně tak jako k jiným vadám řízení s možným dopadem na správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží toliko v případě přípustného dovolání a tyto vady samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není založeno na závěru, že žalovaná vůbec nevznikla, nýbrž na tom, že nejde o osobu identickou s tou základní organizací odborového svazu, jež byla (a stále je) vlastníkem předmětného majetku, a není ani jejím právním nástupcem (soudy nižších stupňů uzavírají, že jde o subjekt nově vzniklý v rámci jiného odborového svazu, byť personálně naplněný několika bývalými členy žalobkyně, která je naproti tomu osobou totožnou s tou základní organizací, jež předmětný majetek vlastní).

Ze shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalobkyni, jež měla by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz.).

K požadavkům na obsahové náležitosti tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 8. 2018


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu