Rozhodnutí NS

4 Tz 60/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/24/2019
Spisová značka:4 Tz 60/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.60.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Trest
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tz 60/2019-


USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 2 To 25/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2016 a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:


Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

Odůvodnění:

Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. B. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 2 To 25/2017, pokud zamítl odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřujícího proti výroku o trestu uloženého obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 4 T 2/2016.

Tímto posledně citovaným rozsudkem byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle § 168 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil poškozenému Z. P. způsobenou nemajetkovou újmu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozenému Z. P. náhradu nemajetkové újmy v částce 125 500 Kč.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a rovněž státní zástupce v neprospěch obviněného, které směřovalo výhradně proti výroku o trestu v rozsahu, v němž soud vedle trestu odnětí svobody neuložil obviněnému i peněžitý trest.

Vrchní soud v Praze následně svým rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 2 To 25/2017 z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 168 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Z. P. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení v občanskoprávních věcech.

Odvolání státního zástupce pak zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné s poukazem, že objektem trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je primárně osobní svoboda a že v předmětné věci bylo prvotním zájmem obviněného soustavně poškozeného využívat a ponižovat, nikoli se obohatit.

V další části podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatel poukázal na znění ustanovení § 256 tr. ř. a ustanovení § 38 odst. 1, § 39 odst. 1, odst. 7 a § 67 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru stěžovatele vrchní soud porušil zákon v těchto zákonných ustanoveních, pokud odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné poté, co dospěl k závěru, že nebylo namístě uložit peněžitý trest. Stěžovatel připouští správnost argumentace odvolacího soudu v tom, že trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku spadá do II. hlavy trestního zákoníku, která upravuje trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, a primárním objektem chráněným tímto ustanovením je osobní svoboda. Již z označení tohoto trestného činu ale plyne, že má i majetkový rozměr, neboť účelem obchodu je získání majetkového prospěchu. Aplikace § 39 odst. 7 tr. zákoníku je podmíněna získáním majetkového prospěchu nebo dokonce pouze snahou o jeho získání, nikoli tím, že tento výsledek byl jediným či primárním zájmem pachatele. Otázka, zda obviněný zamýšlel získat majetkový prospěch primárně, anebo zda se obohatil teprve v důsledku uskutečňování svého hlavního cíle, jímž bylo ponížit poškozeného, není rozhodná. V předmětné věci podle stěžovatele není přitom sporné, že obviněný majetkový prospěch získal. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i vrchní soud, jednoznačně vyplynulo, že obviněný páchal úmyslnou trestnou činnost mimo jiné i ze zištné pohnutky, tedy ze ziskuchtivosti. Donutil totiž poškozeného v úmyslu se na jeho úkor obohatit ke každodenní mnohahodinové práci v podstatě bez nároku na jakoukoli odměnu a k jeho vykořisťování formou placení pokut až 500 Kč denně a rovněž k vyplacení částky 100 tisíc Kč z čerpaného úvěru na splacení údajných dluhů z účelově vystavených směnek. Prospěch obviněného dosáhl jen s ohledem na úvěrové zadlužení poškozeného částky více než 200 tisíc Kč.

Podle stěžovatele tak byly naplněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, jehož uložení by se v posuzovaném případě s ohledem na okolnosti činu, osobu obviněného a ostatní kritéria rozhodná pro ukládání trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, jevilo jako zcela přiměřené, výchovné a spravedlivé, mimo jiné i za účelem odčerpání neoprávněného majetkového prospěchu, který obviněný trestnou činností na úkor poškozeného získal. Uložení peněžitého trestu vedle trestu odnětí svobody není v tomto případě vyloučeno ani majetkovými či osobními poměry obviněného, který sám opakovaně uvedl, že má nejen pravidelné měsíční příjmy ze zaměstnání a podnikání, ale i úspory.

Stěžovatel je proto názoru, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, nepostupoval správně, pokud odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu zamítl pro jeho nedůvodnost. Měl totiž dostatek podkladů k tomu, aby obviněnému vedle trestu odnětí svobody uložil také trest peněžitý. Tím, že takto odvolací soud nepostupoval, došlo k naplnění podmínek pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu podle § 266 odst. 2 tr. ř. Neuložení peněžitého trestu obviněnému podle stěžovatele představuje okolnost, která má za důsledek, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům pachatele a je rovněž v rozporu s účelem trestu. V důsledku toho tím došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl ve prospěch obviněného J. B. porušen zákon rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 2 To 25/2017 v ustanovení § 256 tr. ř. a předchozím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 4 T 2/2016 v ustanoveních § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1, 7 tr. zákoníku.

K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve zopakovala průběh předchozího řízení včetně obsahu výsledných rozhodnutí soudů, jakož i vytýkanou podstatu podaného mimořádného opravného prostředku. V této souvislosti se pak státní zástupkyně zaměřila na účel stížnosti pro porušení zákona, zejména pokud jde výhradně o napadení výroku o trestu. Poukázala na usnesení NS z 11. 5. 2000 sp. zn. 5 Tz 59/2000, podle nějž by se mělo jednat vždy o případy vyššího porušení zákona, což je vyvoláno zájmem na zachování stability pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Byť v posuzované trestní věci ministr spravedlnosti v hranicích právní úpravy navrhuje pouze vyslovení akademického výroku, takže by nedošlo k žádnému průlomu do právní moci napadeného rozhodnutí, je třeba limity ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. vztáhnout i na tuto situaci, neboť ani akademickým výrokem nemůže být popřen princip omezení podání stížnosti pro porušení zákona do výroku o trestu, neboť přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu vycházející z ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř., není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i oprávněním soudu druhého stupně vymezenými v § 147 odst. 1 tr. ř. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v rámci sazby trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 tr. zákoníku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Soud přitom reagoval na polehčující okolnosti i na dobré možnosti resocializace obviněného včetně dalších konkrétních příznivých podmínek spojených s jeho osobou, zaručující dostatečnou údernost uloženého trestu včetně požadavků na generální prevenci. V závěru pak dovodil, že takto uložený trest bude zcela dostačující k dosažení nápravy obviněného.

Z uvedeného nelze podle státní zástupkyně učinit závěr, že by uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele ani to, že by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho účelem. V posuzované věci je sice zřejmé, že peněžitý trest mohl být obviněnému uložen, a to s ohledem na znak kořistění jehož se svým jednáním dopustil, ale pouhé neuložení peněžitého trestu ještě nedosáhlo hranic nezákonnosti v kvalitě předpokládané ustanovením § 266 odst. 2 tr. ř. Navrhla proto, aby stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta podle § 268 odst 1 tr. ř.

Obviněný svého práva k vyjádření se k podané stížnosti pro porušení zákona nevyužil.

Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že předmětnou věcí, resp. rozhodnutími soudů, které jsou podanou stížností pro porušení zákona v části napadány, se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, a to v rámci dovolání podaného obviněným B. a to především proti výroku o vině. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která k němu vyjádřila negativní stanovisko. K uloženému trestu pak nevznesla žádnou poznámku v tom smyslu, že by trest uložený obviněnému byl nedostatečný, resp., že zde byly podmínky i pro uložení peněžitého trestu. Toto dovolání obviněného uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak usnesením ze dne 19. 10. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1232/2017 Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiných důvodů, než připouští ustanovení § 265b tr. ř. Z uvedeného tak vyplývá, že dovolací soud v předmětné věci nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., čili nepřezkoumával zákonnost napadeného rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo. Pokud by tomu ale bylo naopak, tedy jestliže by Nejvyšší soud v důsledku podaného dovolání zákonnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení přezkoumal a poté rozhodl, podaná stížnost pro porušení zákona by ve svém důsledku směřovala i proti takovému dovolacímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jako taková by musela být zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy jako nepřípustná. Jak již ale bylo zmíněno, taková eventualita v posuzovaném případě obviněného B. nenastala. Jen pro úplnost je pak třeba dodat, že obviněný posléze podal v této věci proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 415/18 rovněž odmítl.

Též je třeba zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána podle § 266 odst. 2 tr. ř., tedy pouze proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného. Podle tohoto zákonného ustanovení lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona označil všechny tři zmíněné důvody, pro něž lze trest označit za uložený v rozporu se zákonem.

V této souvislosti nelze též nezmínit, že stížností pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného není možné se domoci nápravy právních vad pravomocného rozhodnutí ani nápravy vadného postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, jelikož v takovém případě zákon zrušení napadeného rozhodnutí ani jeho části, či vadného předchozího řízení nepřipouští (viz § 269 odst. 2 tr. ř.). Čili dosažení jednoho z cílů, které právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje, v posuzovaném případě nepřichází v úvahu ani teoreticky. Uvažovat by tak bylo možné pouze o cíli dalším a tím je usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek prostřednictvím tzv. akademického výroku (viz § 268 odst. 2 tr. ř.).

Pokud jde o důvod spočívající ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, tak za takový lze označit každý trest, pokud je uložen nad horní hranicí trestní sazby (srov. NS 1/2001- T 7). Trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby jím naopak nutně být nemusí. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak apod. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, nebo kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně měl být podle zákona uložen. Spadají sem i případy spojené s upuštěním nebo naopak neupuštěním od potrestání atd.

O zřejmý nepoměr k poměrům pachatele jde pak tehdy, když uložený trest zásadně nerespektuje individualitu obviněného jako objekt trestu a další okolnosti, pro které je stejný trest pro různé pachatele různě citelný. Poměry pachatele a to osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, se totiž týkají pachatele, ale přímo nesouvisejí se spácháním trestného činu, avšak ovlivňují úvahy o trestu. V podstatě u fyzické osoby jde o osobní, rodinné a majetkové poměry, které existují nikoli v době spáchání trestného činu, nýbrž v době rozhodování o trestu. Význam těchto okolností pro individualizaci trestu je tak třeba posuzovat z hlediska trestu, který byl uložen konkrétnímu obviněnému. O zřejmý nepoměr uloženého trestu k poměrům pachatele půjde např. v případě, kdy bude uložen vysoký peněžitý trest bez možnosti přiměřených splátek nemajetnému obviněnému, který má např. sníženou pracovní schopnost a z tohoto důvodu výrazně zúženou možnost zaměstnání s dobrým výdělkem.

Zřejmý rozpor s účelem trestu nelze jednoduše odvodit od nějaké definice účelu trestu. Ten totiž není v trestním zákoníku výslovně vyjádřen. Jeho vymezení je ponecháno trestněprávní nauce a soudní judikatuře a v trestním zákoníku je nahrazeno formulací obecných zásad sankcionování přímo aplikovatelných na konkrétní případ, které jsou určeny pro všechny sankce (§ 36 až § 38) a navíc speciálně pro tresty (§ 39 až § 45). Účel trestání je nutno dovozovat nejen z těchto obecných zásad, které vytvářejí základní právní prostředí pro ukládání sankcí, ale i z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí a z celkového pojetí trestního zákoníku. Přestože tedy trestní zákoník nemá výslovné ustanovení o účelu trestu, obecná ustanovení o ukládání trestních sankcí (§ 37, § 38), obecné zásady pro ukládání trestů (§ 39 a násl.) i ustanovení upravující ukládání jednotlivých trestů dobře umožňují vymezit účel trestu, na základě vzájemné kombinace všech těchto hledisek. Hlavním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, která se uskutečňuje prostřednictvím speciální (individuální) a generální prevence. Ve smyslu speciální prevence má trest jednak zabránit pachateli páchat další trestné činy, jednak usilovat o jeho nápravu, o jeho znovuzačlenění do společnosti, v níž by měl v budoucnu žít jako její plnohodnotný člen. K tomu má přispět trest zohledňující dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy, jeho chování po činu, zejména jeho snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a v neposlední řadě i účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele (§ 39 odst. 1). S působením trestu je nutno spojovat i generálně preventivní účinek. Společnost má být spravedlivě a včas ukládanými tresty utvrzována v představě, že právo skutečně slouží k ochraně společenských zájmů a zároveň upozorňována na to, jaké právní následky lze při porušení zákazu nebo příkazu stanoveného normou očekávat. Potenciální pachatelé pak mají být od páchání trestných činů odvráceni zjištěním, že spravedlivý trest je neodvratný nebo alespoň pravděpodobný. Za generálně preventivní účel trestu je možno považovat i to, že trest je formou sociální kontroly sloužící k vyřešení společenského konfliktu způsobeného spácháním trestného činu a jako takový zajišťuje obnovení společenského klidu a pořádku, k jehož narušení trestným činem došlo. Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí je tzv. exemplární trestání, které představuje přehnaně přísné trestání pachatelů, a proto je takové nepřiměřené exemplární potrestání zásadně ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Je jím též uložení druhu trestu, který vůbec nelze uložit, nebo trest který vůbec nelze uložit vedle jiného trestu anebo trest, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky stanovené konkrétním ustanovením obecné části trestního zákoníku (např. trest zákazu činnosti, ačkoli se odsouzený nedopustil trestného činu v souvislosti s touto činností apod.).

Stěžovatel v tomto případě především argumentoval ustanoveními § 39 odst. 7 a § 67 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nich získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Soud může peněžitý trest uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

Stěžovatel je tak evidentně názoru, že soudy pochybily, pokud obviněnému B. peněžitý trest neuložily, neboť pro jeho uložení byly splněny veškeré zákonné předpoklady. Naopak, soudy nižších stupňů k uložení peněžitého trestu (vedle uloženého podmíněného trestu odnětí svobody) nepřistoupily, soud prvního stupně s argumentací, že v důsledku odsuzujícího rozsudku bude obviněný nucen opustit své stávající zaměstnání (učitele na vysoké škole) a tudíž vzhledem ke změně jeho výdělkových poměrů bude jeho schopnost platit peněžitý trest sporná. Odvolací soud pak neuložení peněžitého trestu a tudíž i nevyhovění odvolání státního zástupce odůvodnil tím, že objektem zločinu obchodování s lidmi je prioritně osobní svoboda, a v této věci bylo prvotním zájmem obviněného soustavně poškozeného využívat a ponižovat, nikoli se na něm obohatit.

Byť je možné na jedné straně souhlasit se stěžovatelem, že u zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, za nějž byl obviněný odsouzen, v souvislosti s posuzováním zda mu má být uložen i peněžitý trest, není argumentace, že uvedený trestný čin spadá do hlavy II. trestního zákoníku a tudíž mezi trestné činy chránící svobodu včetně práv na ochranu osobnosti a soukromí, jedinou rozhodující, na straně druhé lze poznamenat, že soudy to ani ve svých rozhodnutích takto netvrdily. Lze ale připustit, že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v daném ohledu poměrně strohá a tudíž málo přesvědčivá.

Nejvyšší soud k tomu dodává následující. Jedná se o zcela netypický případ trestného činu obchodování s lidmi. Závěr obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný jednal ze zištných důvodů, aby se na úkor poškozeného obohatil, z důkazně prokázaných skutečností jednoznačně nevyplynul. Je z nich naopak patrný zvláštní a zcela netradiční vztah dvou dospělých osob mužského pohlaví, který se jeví až téměř jako nepochopitelný, zejména s ohledem na jeho celkový průběh i výsledné vyústění. Nejvyšší soud nepopírá, že v důsledku prokázaného jednání obviněného došlo i k naplnění zákonného znaku „kořistění“, ale souhlasí v tomto ohledu s názorem vrchního soudu, že motivace obviněného nespočívala ve snaze primárně získat majetkový prospěch, ale byla jiná, související se záměrem ponižovat poškozeného. Že jako prostředek k ponižování byly užity i některé formy peněžitých sankcí apod. popřít nelze, ale jednalo se spíš o záměr sekundární – odvozený, prostřednictvím nějž měl být poškozený postižen za svoji údajně nízkou pracovitost. Zároveň je třeba konstatovat, že nebylo ničím vyvráceno tvrzení obviněného, že poškozený měl ve firmě neuhrazené dluhy, a on se je mj. i tímto (byť nepřijatelným) způsobem pokoušel vyřešit. V § 68 odst. 6 tr. zákoníku je stanoveno, že soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. V případě obviněného se sice zjevně nejednalo o nemajetnou osobu, ale jeho konkrétní majetkové poměry nebyly v průběhu trestního stíhání (a to zejména v řízení přípravném) dostatečně prověřeny a zejména doloženy. Tudíž pokud pak soud prvního stupně při ukládání trestu zohlednil aktuální situaci obviněného, kdy mu v důsledku odsouzení reálně hrozilo ukončení pracovního poměru na vysoké škole, kde učil, a tedy ztráta výdělku z tohoto zaměstnání, nelze nalézacímu soudu vytknout, že k uvedené skutečnosti přihlédl a při absenci znalosti jeho konkrétních majetkových poměrů obviněnému peněžitý trest neuložil.

Nejvyšší soud tak zastává výsledný názor, že za trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku lze vedle trestu odnětí svobody obviněnému uložit i trest peněžitý, pokud jsou k tomu splněny veškeré zákonem stanovené podmínky obsažené zejména v ustanoveních § 67, § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Pokud jde o případ obviněného B., tak konkrétně učiněná zjištění a závěry soudů byly takové, že uložení peněžitého trestu obviněnému zde některé okolnosti bránily (viz rozhodnutí nalézacího soudu), resp. byly příčinnou toho, že mu peněžitý trest nebyl uložen (viz rozhodnutí odvolacího soudu). Jde o názory soudů, které mají oporu v důkazech a z nich zjištěných skutečnostech. Nejvyšší soud je akceptoval a v daném ohledu zaujal výsledné stanovisko, že v uložení peněžitého trestu obviněnému bránily jeho změněné osobní (pracovní a tudíž i výdělkové) poměry, a zároveň vzhledem ke specifičnosti celého případu nepokládá uložení pouze podmíněného trestu odnětí svobody, a nikoli i trestu peněžitého, za trest, který je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Konkrétní povaha a závažnost spáchaného trestného činu přitom nezbytně nevyžadovaly uložení i trestu fiskální povahy. Tedy v konečném výsledku zde nebyly naplněny veškeré potřebné podmínky k tomu, aby k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 2 tr. ř. pouze proti výroku o trestu došlo důvodně. Zde je současně třeba i poznamenat, že Nejvyšší soud nepokládá za obecně přijatelné, aby prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (mimořádného opravného prostředku) docházelo k vyvolání tohoto řízení jenom proto, že jedna ze stran činných v předchozím řízení zůstala neuspokojena ve svých subjektivních představách ohledně rozsahu trestního postihu obviněného.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch obviněného J. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 2 To 25/2017, zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz § 274 tr. ř.).


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. 7. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu