Rozhodnutí NS

11 Tdo 397/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:11 Tdo 397/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.397.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 397/2019-566


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 o dovolání obviněného R. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 508/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 108/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 2 T 108/2018, byl obviněný R. H. uznán vinným pod bodem 1) jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 2, tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:
1) od přesně nezjištěné doby, minimálně však od března 2017 do dne 20. 3. 2018, kdy byl zadržen a následně vzat do vazby, nejprve od března 2017 do dubna 2017 v O. – P., na ulici XY, následně od května 2017 do listopadu 2017 v O. – M. H. na ulici V., a poté od prosince 2017 do 20. 3. 2018 v O. – P. na ulici D., v bytech, které obýval společně se svou družkou, poškozenou Z. K., nejprve několikrát a od května 2017 často, s četností minimálně dvakrát do týdne slovně a fyzicky napadal svou družku zejména tím způsobem, že jí vulgárně nadával a ponižoval, oslovoval ji „mrdko, děvko, kurvisko“, osočoval ji z nevěry, bil ji otevřenou dlaní i rukou sevřenou v pěst, kopal, i když při útoku poškozená spadla na zem, a to do celého těla i hlavy a i v době, kdy byla těhotná, shazoval ji z postele, smýkal s ní, trhal jí vlasy, následně ji i opakovaně škrtil, až ji ve dvou případech musel křísit, párkrát jí dal i tzv. čelo, a když při napadení poškozená křičela o pomoc, říkal jí, ať nekřičí, zda chce, ať přijede policie, a zakrýval jí rukou pusu a na tuto tlačil, vyhrožoval jí, „že jí dítě vykope z břicha“, a po narození syna též vyhrožoval, že když bude křičet, ublíží i synovi, neustále sledoval poškozenou, i když se pohybovala v bytě, kam jde, co dělá, říká, zakazoval jí vycházet zcela či bez jeho doprovodu ven, zamykal ji v pokoji na ubytovně, dále když šla ven bez jeho doprovodu, ji osobně či telefonicky sledoval, kontroloval, zakazoval jí stýkat se a být v telefonickém kontaktu a kontaktu přes sociální sítě s dalšími osobami, kontroloval a odebíral jí telefon, a když už měla k dispozici telefon a chtěla volat po incidentech policii, telefon ji vyškubl z ruky, změnil jí hesla na facebooku, a vydával se za poškozenou při facebookové komunikaci s jinými osobami z okruhu poškozené, od září roku 2017 po narození syna poškozenou fyzicky napadal, když kojila syna, vyhrožoval jí, když bude křičet, že jí syna vyrve z rukou a hodí s ním o zeď, dále poškozenou opakovaně napadl i mimo bydliště, mj. u Úřadu městského obvodu Ostrava - Poruba ji napadl údery pěstí do obličeje v parku, přičemž jí mj. vytrhl z ucha náušnici, dále u vozovny v O. – P. ji fyzicky napadl a zasáhl paralyzérem do ruky, dále když mu nechtěla dát kočárek se synem, dal jí čelo a také jí kousl do ruky a způsobil ji dosud patrný otisk čelisti, a dne 20. 3. 2018 vzal poškozené jejich společného syna, který byl v tu dobu oblečen jen v pyžamu, a přesto, že byla venkovní teplota - 4ᴼ C, vyběhl se synem před dům, a když se vrátil na chodbu domu a hádal se zde se sousedy, poškozená využila situace, syna si vzala k sobě a chtěla se ukrýt v bytě, obžalovaný jí však zabránil zavřít dveře, vběhl do bytu, kde vzal v kuchyni nůž, který zabalil do utěrky, a hrozil poškozené, že pokud věc bude řešit s policií, kterou mezitím sousedé přivolali, že ji na policii udá, že nožem, na kterém jsou její otisky prstů, chtěla ublížit jejich synovi, načež z bytu utekl, a tímto svým jednáním způsobil poškozené Z. K., narozené XY, která soužití vnímala jako utrpení, bezmoc a měla strach o zdraví i život svůj a následně i syna, zejm., povrchová poranění na obličeji i těle a destabilizaci její psychiky,

2) v přesně nezjištěných dnech od měsíce srpna 2016 do 20. 3. 2018, vyjma období od 12. 9. 2017 do blíže nezjištěné doby druhé poloviny měsíce ledna 2018, na různých místech města O., zejm. nejprve v O.-P. na ulici O. J., následně v O. –P. na ulici XY, poté v O.- M. H. na ulici V. a nakonec v O.-P. na ulici D. v bytech, nejprve do kterého docházel a následně, které obýval společně se svou družkou Z. K., poté, co i za peníze, které z družky vylákal, opatřil drogu pervitin a marihuanu, tyto drogy s vědomím, že se jedná o psychotropní a omamnou látku, a se znalostí jejich negativních účinků na lidský organismus, poskytl v blíže nezjištěném množství a počtu případů, minimálně však s četností jednou až dvakrát týdně poškozené Z. K., kterou, i pokud drogy odmítla, přemlouval k jejich společnému užití,

čímž bez úmyslu splnit zákonné podmínky legálního nakládání s návykovými látkami stanovené zákonem a bez příslušného povolení k nakládáni s vyjmenovanými návykovými látkami s nimi protiprávně nakládal, přičemž pervitin je chemicky definovaný jako metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění uvedeného v § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a marihuana je drogou z konopí setého, které je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a obsahuje účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol neboli THC, jež je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách,

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný prostřednictvím svého obhájce, jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě tak, že je usnesením ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 508/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.

Dovolání obviněného

4. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Neprovedl též všechny navržené důkazy, čímž nesprávně zjistil skutkový stav věci. Má tedy za to, že závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou nepřesvědčivé a v rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o trestné činy popsané v bodě ad 1) výroku rozsudku zdůraznil, že spáchání vytýkaného jednání popírá, neboť nálepku zločince bezdůvodně dostal pouze kvůli předchozímu odsouzení s přispěním faktu, že i jeho otec byl za podobné jednání vůči matce v minulosti již odsouzen. Nahrávka dostupná na internetu, kde byl médii vykreslen jako agresivní jedinec, jenž měl z břicha matky „vykopat“ novorozeně, přispěla k tomu, co uvedla poškozená Z. K. Řada jí uváděných skutečností se však nezakládá na pravdě. Obsah této nahrávky se stal pro poškozenou předlohou pro její nepravdivou výpověď. Vzhledem k tomu, že jde o zásadní důkaz, bylo nutno jej hodnotit obezřetně, zejména věrohodnost poškozené v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Poškozená před jejich seznámením žila dlouhodobě nezřízeným životem, její bývalý partner L. U. potvrdil, že nepracovala, konzumovala alkohol a přeorientovala se na drogy. V rámci soužití s bývalým partnerem docházelo k násilí, kdy tzv. padaly facky a vše skončilo odebráním dcery z její péče, nesporně tedy byla poškozená schopna použít vůči partnerovi násilí. Je též uživatelkou drog, což mělo vliv na její schopnost správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události, jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Skřontové a PhDr. Koláčkové, který byl na osobu poškozené vypracován. Z popisu událostí ze strany poškozené vyplývá její tendence vše popsat tak, aby mu uškodila. Uvedla, že ji téměř denně bil, což nekoresponduje s dalšími objektivními důkazy, kterými jsou zprávy odborných lékařů, které v žalovaném období navštívila. Z žádné lékařské zprávy nicméně nevyplývá, že by na ní byly shledány známky násilí. Poškozená i do protokolu lhala, když uvedla, že od jeho zadržení drogu nepožila. Nelze opominout ani svědecké výpovědi osob z domu na D. ul. v O., zejména kamarádky poškozené H. H. Ta sice popsala, že se často z bytu ozýval křik a bouchání, ale na poškozené viděla modřiny jednou, což nekoresponduje s výpovědí poškozené a jí uváděnou četností útoků. Připustil, že soužití s ní byla „Itálie“, která byla velkou měrou podporována konzumací pervitinu poškozenou. Nikdo ze svědků pak nebyl přítomen fyzickému násilí, které poškozená popisuje. Ani výpovědi ostatních svědků neprokazují skutečnosti, pro které byl uznán vinným, nikdo z nich nebyl přítomen poškozenou tvrzenému fyzickému násilí. Přesto soud tyto důkazy tendenčně hodnotil v jeho neprospěch. Tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Nesouhlasí tak se závěry odvolacího soudu, který v postupu nalézacího soudu neshledal procesní vady a s jeho závěry se ztotožnil.

6. Dále uvedl, že trval na výslechu svědka M. Z., jenž by se měl vyjádřit k jeho soužití s poškozenou v době, kdy spolu žili na ubytovně a k tomu, zdali na ní viděl stopy násilí. Výkon práce a její období by bylo potvrzeno ze zprávy zaměstnavatele, kterou okresní soud též odmítl provést. Přitom jí mělo být prokázáno, že pracoval od ranních hodin do odpoledne. Uvedenými důkazy by tak bylo prokázáno, že poškozená neříká pravdu. Zamítnutím důkazních návrhů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

7. Rovněž namítá, že svým jednáním nenaplnil ani zákonné znaky zločinu vydírání. Poškozená byla pod vlivem drogy, nůž do ruky skutečně vzala v době, kdy syna držel v náručí a snažila se ho přinutit, aby jí ho předal. Na policii v rámci výpovědi učiněné dva dny po údajném skutku sdělila, že „jí řekl, že pokud to bude řešit, tak řekne, že s tím nožem chtěla ublížit malému“. Toto pouhé konstatování z jeho strany však nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Trvá na tom, že ji ničím nevydíral, pouze jí řekl, že její jednání, v rámci něhož jej i syna ohrožovala nožem, oznámí na policii v případě, že tuto věc nahlásí. Svědek Ch. se k incidentu vyjádřil v přípravném řízení a nepopsal jej tak, jak uvádí poškozená. Poškozenou tedy nijak ani ničím k žádnému jednání ani opomenutí nenutil.

8. Pokud jde o drogový delikt, sám pervitin nekonzumoval, pouze marihuanu, přitom to byla právě poškozená, kdo si jej opatřovala již předtím, než se poznali. Popřel tedy, že by jí pervitin poskytoval on.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, č. j. 3 To 508/2018-521, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2018, č. j. 2 T 108/2018-441, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

11. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že věrohodnost jeho obhajoby byla posuzována podle jeho trestní minulosti i trestní minulosti jeho otce, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě nepravdivé a rozporné výpovědi poškozené Z. K., pro niž se stal předlohou obsah nahrávky ohledně jeho předchozího odsouzení, odkazuje na její drogovou minulost z níž vyvozuje její nevěrohodnost a v tomto ohledu odkazuje na části znaleckého posudku MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Renáty Koláčkové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpochybňuje obsah výpovědí svědkyně H. H., tvrdí, že ani výpovědi ostatních svědků jeho vinu neprokazují, že nikdo z nich poškozenou tvrzenému fyzickému nebyl přítomen, že se soudy náležitě nevypořádaly s obsahem výpovědi bývalého partnera poškozené L. U. ani se zprávou Orgánu sociálně právní ochrany dětí, když jí byla z péče odebrána její dcera) a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, že mimo tvrzení poškozené neexistují žádné důkazy o tom, že by jí pervitin poskytoval, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka M. Z. a zprávou od jeho zaměstnavatele). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

15. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

16. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

17. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

18. Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů výslechem svědků M. Z. a zprávou jeho zaměstnavatele, nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).

19. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů a rovněž přesvědčivě odůvodnil neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou, když z jeho pohledu by z nich nemohl zjistit nic významného pro rozhodování o vině či nevině dovolatele, přičemž provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné a provádění dalšího dokazování by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Rovněž odvolací soud jako nadbytečné zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování s tím, že pokud jde o výslech M. Z., ten s obviněným a poškozenou nežil ve společné domácnosti, když k jejich spolužití na ubytovně se vyjadřovali již další svědci a pokud jde o tvrzení, že chodil do práce v době, kdy spolu žili na ubytovně a žádal zprávu jeho zaměstnavatele, v jakém období vykonával činnost a v jaké denní době, ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení bylo prokázáno, že v předmětném období nebyl evidován u žádného zaměstnavatele, přičemž v době od dubna 2017 do 30. 10. 2017 byl evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání (č. l. 28–29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

20. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

21. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti pod bodem 1) výroku rozsudku byl obviněný usvědčován zejména výpovědí poškozené Z. K., která podrobně a opakovaně popsala trestnou činnost obviněného a je zásadním usvědčujícím důkazem. Tato její výpověď koresponduje s výpověďmi svědků H. H., D. H., L. S., A. P.,, M. Š., D. S., Ž. R., G. M., S. Ch. a L. Ch., kteří shodně popsali, že opakovaně slyšeli volání poškozené o pomoc, mnozí viděli její zranění v obličeji i to, že tato zakrývala make-upem. Odmítnout nutno argument obviněného, že výpověď poškozené byla ovlivněna shlédnutým videozáznamem, týkajícím se jeho předchozího trestního stíhání, když poškozená sice potvrdila, že jí na monitoru počítače paní M. – pracovnice Orgánu sociálně právní ochrany dětí něco ukazovala, ale že to ani nechtěla vidět, nevěřila tomu a navíc byla přesvědčena, že se člověk může změnit. Následně k dotazům vysvětlila, že když poté video viděla, říkala si, že na tom něco bude, ale nevěděla, za co byl obviněný odsouzen, když říkal něco jiného. Podle závěrů obou soudů tak nebylo prokázáno, že by předmětné video mohlo ovlivnit výpověď poškozené v neprospěch obviněného.

22. Jak se z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podává, rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené, nebyly soudy shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit její motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele, záměrnému zkreslování faktů, lhaní ani motiv případné msty. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr. Danou Skřontovou a PhDr. Renatou Koláčkovou, jehož závěry znalkyně stvrdily i u hlavního líčení vyplývá, že poškozená má sice vzhledem ke zneužívání návykových látek sníženou schopnost správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události, nejde však o snížení podstatné. Jak z posudku rovněž vyplývá, poškozená netrpí žádnou duševní nemocí, její intelekt přesahuje horní hranici průměru a v sociální oblasti zaujímá submisivní pozici, poškozená vypovídá ve věci konzistentně, události líčí popisně, nebyla u ní zjištěna potřeba události účelově zkreslovat. Její výpověď tedy splňuje kritéria věrohodnosti založená na obsahové analýze sdělovaného, což je produktem biografické paměti a je ukotvena v reálných zážitcích. Soudy se zabývaly též námitkami obviněného stran požívání drog obviněnou i důvody, proč tyto okolnosti zamlčela, přičemž s jejich závěry, že tato okolnost je nepodstatná, když znalkyně dovodily abúzus psychoaktivních látek, což vyhodnotily v souvislosti se závěry znaleckého posudku. Pokud poškozená určité skutečnosti týkající se užívání drog neuvedla, činila tak z důvodu dlouhodobého zájmu sociálních pracovnic v souvislosti s její péčí o nezletilé dítě. Ve vztahu ke zločinu vydírání se odvolací soud ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně, pokud jako nevěrohodnou, motivovanou snahou zbavit se trestní odpovědnosti vyhodnotily obhajobu obviněného, že poškozená byla pod vlivem drogy a nůž do ruky vzala v době, kdy syna držel v náručí a snažila se ho přinutit, aby jí ho předal. Jestliže oproti tomu oba soudy dovodily, že pokud takto činil ve snaze zabránit poškozené podat vysvětlení v souvislosti s jeho předchozí dlouhodobou trestnou činností, které se vůči ní dopustil a s tím, že pokud jej udá, řekne, že s nožem, na kterém byly její otisky prstů, chtěla ublížit jejich synovi, naplnil znaky žalovaného zločinu, lze těmto jejich závěrům přisvědčit. Pokud jde o jednání pod bodem 2) výroku, obviněný pouze připustil konzumaci marihuany, přičemž popírá, že poškozené poskytoval pervitin, neboť tento si údajně opatřovala sama, i dříve před tím, než se poznali. Ani této jeho obhajobě nižší soudy důvodně neuvěřily, když naopak za průkazné v tomto ohledu vzaly tvrzení poškozené, které je podpořeno dalšími, v řízení provedenými důkazy. Vyjma tvrzení svědkyně H. H. skutečnost, že obviněný i poškozená byli uživateli pervitinu, vyplývá i z výpovědi svědka L. Ch., přičemž určité indicie v tomto ohledu lze dovodit i z výpovědi A. P. – recepční z ubytovny na ulici V. v O. – M. H., kde po určitou dobu oba bydleli. Objektivním důkazem je pak výsledková zpráva k toxikologickému vyšetření, jednoznačně prokazující, že moč obviněného odebraná dne 20. 3. 2018 ve 22.40 hod. byla pozitivní na amfetaminy i na cannabinoidy. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména úřední záznam o vykázání ze dne 20. 3. 2018, výpis událostí z tísňové linky a přepis hovorů uskutečněných dne 27. 2. 2018 a 20. 3. 2018 na tísňovou linku 158, zprávu Residomo, s. r. o., zprávu Orgánu sociálně právní ochrany dětí, jakož i zprávy k osobě poškozené a obviněného. Bez povšimnutí soudy neponechaly ani skutečnost vyplývající z opisu z evidence Rejstříku trestů, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 8/2014 mj. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z něhož byl propuštěn dne 10. 6. 2016, přičemž krátce poté, již v srpnu 2016 započal páchat drogovou trestnou činnost. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu v bodě ad 1) jednak zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V postupu obou soudů rovněž nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je obviněným namítáno.

IV.

Závěrečné shrnutí

23. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 4. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu