Rozhodnutí NS

28 Cdo 1866/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:28 Cdo 1866/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1866.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Státní podnik
Vodní hospodářství
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1866/2018-570

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČ 654 68 953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 78/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 57 Co 303/2017-508, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8.
Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 23. 11. 2017, č. j. 57 Co 303/2017-508, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 5. 2017, č. j. 42 C 78/2016-467 [jímž podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemků parc. (ostatní plochy), a pozemků parc. (vodní plochy, způsob využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. k., Katastrální pracoviště F.-M., na LV pro katastrální území O., jejíž znění uvedl ve výroku I., a jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22.347,- Kč k rukám jeho zástupce, dále povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů státu částku, která bude uvedena v samostatném usnesení, a na soudním poplatku částku 5.000,- Kč] a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).

Usnesením ze dne 12. 1. 2018, č. j. 42 C 78/2016-517, Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku
-Místku na náhradě nákladů řízení částku 17.180,73 Kč.

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, že žalobce je právním nástupcem Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo nemovitosti zapsané ve vložce Moravských zemských desek, mimo jiné i parcely, a to až do 1. 3. 1948, kdy přešly do vlastnictví státu postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, že parcely původního katastru odpovídají parcelám současného katastru nemovitostí, že parcela původního katastru sice v průběhu let doznala změn jak ve tvaru, tak v hranici, avšak v době, kdy došlo k jejímu vyvlastnění, již byla v takovém tvaru a hranici, že odpovídá parcelám současného katastru nemovitostí, že žalobce vyzval žalovaného k vydání označených pozemků (výzvou doručenou mu dne 20. 2. 2013), že k uzavření dohody o vydání předmětných pozemků mezi účastníky nedošlo, že Státní pozemkový úřad zamítl návrh žalobce na vydání těchto pozemků s odůvodněním, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, a žalobce odkázal na postup podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., že pozemky parc. jsou vodními plochami a korytem vodního toku Bučací potok, na němž byly žalovaným v průběhu let 1980 až 2012 provedeny různé udržovací a zpevňovací práce v souladu se stavebními předpisy (zpevnění břehů balvany, cementem a kamennými stupni). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka vydání předmětných pozemků z důvodu jejich zastavěnosti [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť stavby vodních děl na předmětném vodním toku nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součásti pozemků (§ 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“); jsou stavebními úpravami koryta potoka sloužícími ke zlepšení kvality pozemků, kdy zajišťují jejich zpevnění, odvodnění a ochranu před povodněmi. Tyto stavby vodních děl nelze od pozemků oddělit bez jejich znehodnocení a nelze je užívat jako samostatné věci, pročež se nejedná o zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nachází-li se na předmětných pozemcích opěrné zdi, tvoří rovněž součást pozemku, neboť tyto zdi nemají samostatný hospodářský význam, nejsou schopny samostatného užívání, když hlavním smyslem a důvodem jejich existence je opora a ochrana pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005). Názor žalovaného, že každé vodní dílo, tj. také stavba vodního díla Bučací potok, je ve smyslu § 55 a 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, též samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nepovažoval odvolací soud za správný, a nepřihlédl-li tedy soud prvního stupně ke sdělení Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. MUFO 19914/2016, který danou stavbu Bučacího potoka označil za vodní dílo dle § 55 vodního zákona, nepochybil, neboť tato skutečnost není ve věci rozhodná; podstatné je posouzení staveb z hlediska občanskoprávních předpisů, resp. posouzení, zda se v daném případě jedná o zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Navíc předmětné pozemky jsou zčásti obklopeny pozemky ve vlastnictví žalobce, tudíž „zde není dána funkční souvislost s okolními nemovitostmi“, jak uvedl již soud prvního stupně; ani tato skutečnost tedy nepředstavuje překážku zastavěnosti bránící vydání předmětných pozemků. Námitku žalovaného, že žalobce jako vlastník pozemku, na němž se nachází koryto vodního toku, bude vázán právy a povinnostmi podle vodního zákona, nepovažoval odvolací soud pro rozhodnutí za významnou, neboť podle § 59 odst. 5 vodního zákona platí, že vyžaduje-li to veřejný zájem a jestliže ten, kdo je k tomu povinen, tyto povinnosti řádně neplní a nezjednal-li nápravu ve stanovené lhůtě, může vodoprávní úřad rozhodnout, že jiná osoba přejímá na dobu nezbytné potřeby provoz nebo údržbu vodních děl. Pokud pak žalovaný poukázal na právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, že meliorační zařízení uvedená v § 56 odst. 4 vodního zákona jsou nejpozději od 1. 1. 2002 samostatnou věcí, odvolací soud uzavřel, že stavby k vodohospodářským melioracím podrobně vymezuje vyhláška č. 225/2002 Sb. a že posuzované úpravy koryta Bučacího potoka nelze považovat za meliorační stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (jež podle svého obsahu směřuje proti části výroku I. o věci samé ohledně pozemků parc. - dále jen „předmětné pozemky“) z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení těchto otázek: 1) „zastavěnosti pozemků dle § 8 odst. l písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl ve smyslu ustanovení § 55 odst. l vodního zákona“, 2) „zastavěnosti pozemků dle § 8 odst. l písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pojmům zachování funkčních celků a funkční souvislosti“, 3) „zda nárok oprávněné osoby na vydání věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. převažuje či nikoli nad veřejným zájmem na nevydáni pozemků zastavěných stavbami vodních děl ve smyslu § 55 vodního zákona s ohledem na účel a preambuli zákona č. 428/2012 Sb. a § 1 vodního zákona (deklarovaná ochrana staveb vodních děl dle unijních pravidel ES)“, 4) „zda lze nebo nelze z ustanovení § 59a vodního zákona dovodit soukromoprávní aspekt prokazující existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 (obdobně jako v uvedené žalované věci) jako věci samostatné v občanskoprávní rovině“, a 5) „zda ustanovení § 127 odst. 1 ve vazbě s ustanovením § 127 odst. 5 vodního zákona v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny.

Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud za nesprávný označil jeho názor „že každé vodní dílo, tj. také stavba vodního díla Bučací potok, je ve smyslu § 55 a § 59a vodního zákona též samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Namítá, že odvolací soud se vyhnul právní kvalifikaci, za jakých podmínek by stavba vodního díla dle § 55 vodního zákona mohla být samostatnou věcí, a v čem překážka vydání ve smyslu § 8 odst. l písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. spočívá. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele založen na restriktivním výkladu tohoto ustanovení a je proto nesprávný. S odkazem na závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, že „meliorační zařízení vyjmenovaná v § 56 odst. 4 vodního zákona jsou nejpozději od 1. 1. 2002 samostatnou věcí, která může být samostatným předmětem vlastnického práva, aniž by zároveň byly stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku“, vyslovil názor, že i stavby vodních děl v souzené věci jsou ve smyslu § 59a vodního zákona věcmi samostatnými v občanskoprávním smyslu. Přestože tyto stavby jsou v občanskoprávní rovině relativně trvalejšího charakteru než stavby meliorací, odvolací soud konstatoval, že „tyto stavby vodních děl nejsou melioracemi a nepřiznává jim proto stejnou ochranu ve vztahu k předmětné výluce z vydání dle zákona č. 428/2012 Sb. Nesouhlasí tudíž se závěrem odvolacího soudu, že stavby na předmětných pozemcích nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, ale že se jedná o součásti předmětných pozemků (§ 119 a § 120 obč. zák.); v tomto ohledu odkázal na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. Právní hodnocení věci je podle dovolatele postaveno výlučně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a to bez ohledu na to, že se týká tenisového dvorce, který nemůže nikdy plnit účel stavby ve veřejném zájmu ve srovnání se stavbou předmětného vodního díla sloužícího jako protipovodňová stavba na vodním toku; odvolací soud se tak odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, který „definuje také hráz (byt' rybníků) za možný samostatný předmět občanskoprávního vztahů“. K otázce 2) dovolatel namítá, že funkční souvislost vydávaných pozemků nemůže být odvozována z toho, že „zde v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků dle výzvy žalobce, neboť by se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou)“; úvahu odvolacího soudu v tomto směru považuje za „zjevně nepřiměřenou“. Soudy obou stupňů však nevycházely „z funkčního účelu, pro které pozemky slouží jako vodní plochy - koryta vodního toku Bučací potok se stavbami nejen dle § 55 odst. l písm. a), ale také dle § 55 odst. l písm. d) vodního zákona“. Funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Důvodová zpráva k zákonu č. 428/2012 Sb. zdůrazňuje snahu o zachování či znovuobnovení „funkčních celků“, tedy jde o dosažení vzájemné interakce (synergie) při společném využití konkrétních nemovitostí vzhledem k danému způsobu hospodaření s nimi; jako příklad v tomto směru uvádí funkční souvislost stavby a pozemku pod ní, stavby a bezprostředně souvisejícího pozemku nezbytného pro její provoz, popř. stav umístění nemovitosti v rámci jiného pozemku. K otázce 3) dovolatel namítá, že jeho výkon práva hospodaření na předmětných pozemcích vlastněných státem „je účelově svázán s plněním úkolů vymezených subjektů a zásadně slouží jako nástroj pro realizaci veřejného zájmu ze strany státu“, neboť odpovídající činnost vykonává za stát i ve vodohospodářské oblasti na nezemědělském majetku obdobně jako např. státní podniky Povodí. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. PI. ÚS 15/96, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, dále dovolatel poukázal na to, že vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku. Jako racionální vypořádání se s tezemi nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 (viz jeho bod 25.) je na místě závěr, že nevratný účel užívání pozemku vodní plocha - koryto vodního toku brání jeho vydání a že opačné řešení „by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb.“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud nahradil souhlas žalovaného s dohodou specifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení nebo aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný, přičemž poukázal na závěr vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2017, č. j. 71 Co 136/2017, podle kterého „úpravy potoka nelze považovat za samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, když je nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze je samostatně užívat“ (současně připojil seznam 12 rozsudků Krajského soudu v Ostravě, jakož i okresních soudů týkajících se vydávání koryt vodních toků). Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

K otázce ad 1), která ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť Nejvyšší soud ji řešil v rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, taktéž v řízení o nahrazení projevu vůle (téhož žalovaného jako v dané věci) k uzavření dohody s církevní právnickou osobou podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku, konkrétně potoka Křemenáče, které bylo stavebně upraveno (opevněno kamennou rovnaninou a dlažbou, přičemž svah byl zpevněn plůtkem z laťoviny). V něm dospěl k následujícím závěrům: „Překážka vydání věci upravená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Za životný i v kontextu právní úpravy majetkového vyrovnání s církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož překážku ve smyslu obou citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není [srov. výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a případně v nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03]. Zmíněný fakt nasvědčuje závěru, že zákonodárce nezamýšlel dosavadní pojetí překážky zastavěnosti rozšířit znemožněním vydání všech pozemků, na nichž jsou umístěny stavby ve smyslu veřejnoprávním [viz § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], včetně těch, jež představují toliko určité ztvárnění povrchu pozemku. Není ovšem na druhou stranu ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Civilistika ostatně pojem stavby ve smyslu občanskoprávním ani po 1. 1. 2014 neopustila, nehledě na to, že nikoli každý objekt podřaditelný uvedené kategorii bude napříště věcí (srovnej Tégl, P., Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 259–266). Konečně lze podotknout, že také komentářová literatura k zákonu č. 428/2012 Sb. podporuje závěr o kontinuitě interpretace předmětné výluky s výkladem dřívějších restitučních předpisů (viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 200-201, Jäger, P. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 98-99)“.

Dále dovolací soud v citovaném rozsudku dovodil: „Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014)…Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 ICdo 55/2015)…“.

Uvedená východiska, jež jsou nepochybně použitelná rovněž ve vztahu k vodním dílům, odvolací soud v posuzované věci ve svých úvahách zohlednil, a jeho závěru, že stavby na předmětném vodním toku Bučacího potoka, resp. na označených pozemcích, spočívající ve zpevnění břehů balvany, cementem, kamennými stupni a opěrnými zdmi, nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součásti označených pozemků, nelze ničeho vytknout. S přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou bylo již vícekrát konstatováno, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, uveřejněný pod č. 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004), nelze mít uvedený právní závěr odvolacího soudu za zjevně nepřiměřený. V obdobné věci srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017.

Odvolacímu soudu není ani přiléhavé vytýkat, že otázku, která vodní díla jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní rovině, neboť úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout konkrétní spor ve vazbě na individuální skutkové okolnosti případu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 10 Afs 155/2015, bod 10), a nelze tak spatřovat žádného pochybení v tom, že odvolací soud řešil v napadeném rozsudku (v souladu s kritérii formulovanými dřívější judikaturou soudu dovolacího) toliko otázku právní povahy úprav koryta vodního toku Bučací potok.

Je namístě jen dodat, že vodní zákon je předpisem veřejnoprávním, nikoli soukromoprávním, a že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech není možné podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva. Ostatně i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, na které odkazuje dovolatel, dovolací soud připomněl, že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních práva veřejného.

Odkázal-li dovolatel na závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, pak tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As 179/2012, s odůvodněním, že je zatížen vadou, spočívající v nesprávném závěru o možnosti posouzení vlastnického práva žalobce stavebním úřadem.

S dovolatelem citovaným nálezem ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (v němž Ústavní soud posuzoval otázku, zda letištní dráha je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, přičemž zdůraznil, že „klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů“), závěry odvolacího soudu v rozporu nejsou.

Odkázal-li dále dovolatel na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, a v usnesení téhož soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V rozsudcích ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, se dovolací soud zabýval výkladem pojmu stavba použitého v § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, se zabýval problematikou součástí věci, v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, se jednalo o posouzení malé vodní elektrárny (budovy a zařízení pro provoz elektrárny) a v rozsudku ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, o posouzení, zda nábytek je součástí domu.

Otázka ad 2) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, a to již proto, že žalovaný je povinnou osobou podle § 4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., a nikoliv podle § 4 písm. c) nebo d) tohoto zákona, přičemž vydávání nemovité věci ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona oprávněné osobě, je zakotveno v jeho § 6 a nikoliv § 7, jež upravuje vydávání věcí ostatními povinnými osobami. Z toho plyne, že § 7 zákona č. 428/2012 Sb. na danou věc nedopadá. Navíc jsou námitky uplatněné žalovaným vztahujícím se k této otázce bezpředmětné i z toho důvodu, že stavby na předmětných pozemcích nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o jejich součásti, jak bylo shora uvedeno.

Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky ad 3), ad 4) a ad 5), neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Pokud žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesl.

Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátem. Podle § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2.500,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci částku 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu