Rozhodnutí NS

22 ICdo 8/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:22 ICdo 8/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.ICDO.8.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1-3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 26 INS 869/2010
26 ICm 650/2011
22 ICdo 8/2019-1759


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. Ivany Rychnovské, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, IČO: 71464514, jako insolvenční správkyně dlužnice RESIDENCE BRNO spol. s r. o., se sídlem v Brně, Novoměstská 2170/1c, IČO: 26313162, proti žalované: Insolvenční a správcovská v. o. s., se sídlem v Brně, Šumavská 524/31, IČO: 29314909, jako insolvenční správkyni dlužnice MINTOM s. r. o., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 84/15, IČO: 25568850, zastoupené JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně a) Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČO: 00001350, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, b) I. P., narozené XY, bytem XY, c) D. I., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, d) J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, e) A. B., narozené XY, bytem XY, f) M. M., narozené XY, bytem XY, g) J. P., narozené XY, bytem XY, h) A. P., narozené XY, bytem XY, ch) D. P., narozeného XY, bytem XY, i) O. K., narozeného XY, bytem XY, j) Z. P., narozené XY, bytem XY, k) M. B., narozeného XY, bytem XY, l) K. Ď., narozené XY, bytem XY, zastoupené spolu s vedlejšími účastníky b), f), h), ch), i), j) a k) JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, o obnově řízení v incidenčním sporu o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 ICm 650/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice MINTOM s. r. o., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 84/15, IČO: 25568850, pod sp. zn. KSBR 26 INS 869/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2018, č. j. 26 Icm 650/2011, 14 VSOL 88/2018- 1709 (KSBR 26 INS 869/2010), takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


    Odůvodnění:

    Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

    Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. 26 ICm 650/2011-1651, KSBR 26 INS 869/2010-C3-116, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 1. 2018, č. j. 26 ICm 650/2011-1666, zamítl žalobu, jíž se žalovaná domáhala obnovy řízení v incidenčním sporu o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka MINTOM s. r. o. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – V.).

    K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 14 VSOL 88/2018-1709, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a V. (výrok I.), výrok III. a IV. změnil co do výše nákladů řízení (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. a V.).

    Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejími tvrzeními o tom, že žalovanou navrhovaný policejní a trestní spis obsahují skutečnosti a důkazy, jež by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Závěry odvolacího soudu vedoucí k zamítnutí jejího důkazního návrhu nepovažuje za správné. Uvádí, že neprovedením důkazních návrhů nebyl správně zjištěn skutkový stav, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a tím i nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolacímu soudu v původním řízení vytýká, že rezignoval na zjištění konkrétního právního důvodu nabytí vlastnictví. Dovolatelka se neztotožňuje se způsobem, jakým se odvolací soud v původním řízení vypořádal s otázkou úmyslu stavět pro sebe. Vytýká mu, že neposuzoval otázku k okamžiku vzniku nemovitostí. Soud prvního stupně ani soud odvolací v řízení o obnově pak podle dovolatelky nezohlednily, že nemovitosti, coby věci v právním slova smyslu, vznikají v okamžiku, kdy je patrno dispoziční řešení jejich prvního nadzemního podlaží, a právě k tomuto okamžiku měly zkoumat úmysl stavět pro sebe. Dále poukazuje na druhou variantu smlouvy o dílo, z níž vyplývá, že vztah
    objednatel-zhotovitel existoval mezi dovolatelkou a žalobkyní jen na oko, pročež ve skutečnosti se na financování projektu podílely společně a chovaly se jako stavebníci. Soudy obou stupňů v řízení o povolení obnovy rovněž dospěly k nesprávným závěrům ohledně chování žalobkyně, coby budoucího výlučného vlastníka předmětných nemovitostí, jakož i způsobu financování stavby nemovitostí. Uvádí, že to byla naopak žalovaná, kdo financoval výstavbu až do doby vzniku věcí a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2810/2008. Dále uvádí, že jak soudy v řízení předcházejícímu obnově, tak i soud prvního stupně v řízení o obnově, zcela pominuly závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, že dohoda o nabytí vlastnictví ke zhotovené věci může mít i ústní podobu a nadto, že pro nabytí zhotovovaných věcí do spoluvlastnictví nemusí být dohoda vůbec žádná. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

    Žalobkyně ani žádný z vedlejších účastníků se k dovolání nevyjádřili.

    Dovolání není přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, se. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/)].

    Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupné na www.nsoud.cz)].

    Protože v posuzované věci nebyla přípustnost dovolání dovolatelkou vůbec uvedena (dovolání obsahuje toliko doslovnou citaci § 237 o. s. ř.) dovolací soud pak zkoumal, zda se nepodává z obsahu dovolání. Předmětné dovolání je nicméně do značné míry pouze polemikou se zjištěným skutkovým stavem, a to navíc v řízení předcházejícímu řízení o obnově. I samotné dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má pak své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky. Nadto je vhodné poznamenat, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle § 237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání dovolacím soudem porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

    Dovolatelka přípustnost dovolání ve vztahu k řízení o obnově nijak nevymezila, a to ani nepřímo. Pouhá doslovná citace ustanovení § 237 o. s. ř., tak jak to činí dovolatelka na straně 2 v dovolání, je ve světle shora uvedeného proto zcela nedostačující.

    Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

    V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 27. 2. 2019


    Mgr. Michal Králík, Ph.D.
    předseda senátu