Rozhodnutí NS

29 Cdo 369/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/10/2018
Spisová značka:29 Cdo 369/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.369.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zástavní právo
Dotčené předpisy:§ 27 odst. 5 ZKV ve znění do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 369/2017-600


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce ČIBE, a. s., se sídlem ve Slušovicích 520, PSČ 763 15, identifikační číslo osoby 25570048, zastoupeného Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, se sídlem ve Slušovicích 520, PSČ 763 15, proti žalované JUDr. Bronislavě Orbesové, advokátce, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, PSČ 760 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce MORAVAN akciová společnost, identifikační číslo osoby 00010618, zastoupené Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, PSČ 760 01, za účasti Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 86/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2016, č. j. 9 Cmo 25/2011-548, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


[1] Rozsudkem ze dne 25. března 2011, č. j. 49 Cm 86/2007-197, rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) o žalobě žalobce ČIBE, a. s., směřující vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce MORAVAN akciová společnost (dále jen „úpadce M“) tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M vyloučil označené nemovitosti (dále též jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

[2] Rozsudkem ze dne 1. března 2016, č. j. 9 Cmo 25/2011-548, Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, změnil rozsudek konkursního soudu jen tak, že z konkursní podstaty úpadce M vyloučil náhradní peněžité plnění ve výši 2.015.000 Kč získané za zpeněžení sporných nemovitostí (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění, namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, uplatňujíc dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[4] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) [§ 433 bod 1. a § 434], s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Tomu, že v řízení se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, ostatně odpovídá též poučení o dovolání v napadeném rozhodnutí a stejného poučení se účastníkům dostalo též v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 29 Cdo 1970/2012-397.

[5] Zbývá určit (pro účely posouzení přípustnosti dovolání), zda napadené rozhodnutí je měnícím rozsudkem a zda dovolání proti němu je proto bez dalšího přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (jak se podle obsahu poučení o dovolání domníval i odvolací soud) nebo zda má jinou povahu a jakou.

[6] Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (výrok rozhodnutí formuloval tak, že se napadené rozhodnutí mění) nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř. (výrok rozhodnutí formuloval tak, že se napadené rozhodnutí potvrzuje). Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[7] „Změna“ rozsudku konkursního soudu odvolacím soudem měla původ jen v tom, že v mezidobí (po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu) byly sporné nemovitosti zpeněženy, takže předmětem vyloučení mohlo být již jen náhradní peněžité plnění (výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí); jinak odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení stejně jako konkursní soud. Potud má tedy napadené rozhodnutí charakter potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.

[8] Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

[9] Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

[10] Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

[11] Přípustnost dovolání založenou na argumentu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pojí dovolatelka s argumentací oponující závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, na který Nejvyšší soud odkázal ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. října 2014 při formulaci závazného právního názoru, kterým se odvolací soud řídil v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka se tedy domáhá k prověření závěru, podle kterého:

„Je-li podle smlouvy o zřízení zástavního práva zajištěna zástavním právem k nemovitosti pohledávka, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité (odkládací) podmínky, vznikne zástavní právo k nemovitosti nejdříve dnem vzniku takové (zajištěné) pohledávky, bez zřetele k tomu, že právní účinky vkladu zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí nastaly dříve. Před vznikem pohledávky zajištěné zástavním právem nelze ohledně předmětu zajištění (zástavy) postupovat podle § 27 odst. 5 ZKV“.

[12] Důvod připustit dovolání k prověření citovaného závěru Nejvyšší soud nemá ani na základě argumentace obsažené v dovolání. K tomu budiž dodáno, že oproti stavu v době vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu (30. října 2014) došlo k posílení argumentační významnosti poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 v tom ohledu, že tento rozsudek byl posléze uveřejněn pod číslem 26/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2015“). Ve věci, v níž bylo vydáno R 26/2015 (jež mělo povahu zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu), bylo posléze znovu rozhodnuto odvolacím soudem a následovalo nové dovolání (v němž bylo argumentováno zčásti obdobným způsobem jako v dovolání v této věci), o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 4746/2015-882, tak, že je zamítl.

[13] Přípustnost dovolání založenou na argumentu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, Nejvyšší soud též nedovodil. Rozpornost judikatury Nejvyššího soudu dovozuje dovolatelka z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1424/2005, jež má odporovat [závěrem, podle nějž: „je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, zástavní právo vzniká již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka“] závěrům obsaženým v R 26/2015 a ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 30. října 2014.

[14] V řešení otázky okamžiku vzniku práva na oddělené uspokojení (zástavním právem zajištěné) budoucí pohledávky, na jejímž řešení spočíval i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu z 30. října 2014, totiž judikatura Nejvyššího soudu rozporná není (a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1424/2005 nedokládá opak) a důvod pro odchýlení se od této judikatury Nejvyšší soud neshledává.

[15] Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud neměl. Proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř.

[16] Zbývá dodat, že argumentace obsažená výše v odstavcích [11][14] by byla důvodem pro odmítnutí dovolání, i kdyby napadené rozhodnutí mělo být pokládáno za měnící rozsudek odvolacího soudu; oporu takovému výroku by v takovém případě bylo ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř.

[17] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2018


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu