Rozhodnutí NS

4 Tz 2/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/17/2020
Spisová značka:4 Tz 2/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TZ.2.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přeměna trestu
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tz 2/2020-914


USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné E. P., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 T 10/2018-880 a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:


Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 5. 2. 2020 byla u Nejvyššího soudu podána ministryní spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné E. P. Tato stížnost pro porušení zákona napadá pravomocné usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 T 10/2018-880, jímž byl podle § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za užití § 340b odst. 1 tr. ř., jmenované přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací uložený rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 6. 2018 č. j. 9 T 10/2018-807 v trest odnětí svobody v trvání tři sta (300) dnů nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná zařazena pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Ministryně spravedlnosti konstatuje, že obviněná byla výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Tachově s dalšími dvěma pachateli uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, dále k peněžitému trestu spolu s náhradním trestem odnětí svobody a k trestu propadnutí věci. Tento rozsudek nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 14. 6. 2018. Soud jej dne 27. 6. 2018 zaslal Probační a mediační službě ČR, středisko Tachov, podle jejíchž zpráv se obviněná přes opakovaná předvolání na úvodní konzultaci k projednání vhodného poskytovatele prací nedostavila. Dne 30. 10. 2018 Probační a mediační služba Okresnímu soudu v Tachově podala návrh na přeměnu trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody. V návrhu se mj. uvádí, že obviněná prostřednictvím SMS zprávy v jednom případě v reakci na zaslanou pozvánku sdělila, že je hospitalizována. Okresní soud v Tachově následně nařídil veřejné zasedání na den 30. 1. 2019, k němuž obviněnou E. P. předvolal a v této souvislosti v referátu pro kancelář poznamenal, že její osobní účast je nutná. O konání tohoto veřejného zasedání se obviněná podle doručenky dověděla dne 9. 12. 2018, k jednání se však nedostavila. Okresní soud přesto dne 30. 1. 2019 projednal věc obviněné v její nepřítomnosti, kdy přečetl rozsudek, zprávy probační a mediační služby ČR, záznam k peněžitému trestu a aktuální opis rejstříku trestů obviněné. Vyhlášeným usnesením z téhož dne č. j. 9 T 10/2018-880 pak bylo okresním soudem rozhodnuto o přeměně obviněnou nevykonaného trestu obecně prospěšných prací v nepodmíněný trest odnětí svobody, s výkonem ve věznici s ostrahou (jehož přesné znění bylo citováno shora v odůvodnění tohoto usnesení). Toto usnesení okresního soudu nabylo právní moci dne 26. 2. 2019. Dne 23. 4. 2019 rozhodl Okresní soud Plzeň-město usnesením pod sp. zn. 3 Nt 341/2019, že se podle § 325 odst. 1 tr. ř. obviněné E. P. přerušuje výkon trestu odnětí svobody v trvání 300 dnů, uložený jí rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 6. 2018 č. j. 9 T 10/2018-807, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 9 T 10/2018, a to na dobu jednoho roku ode dne porodu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. konstatuje, že ze zprávy Oblastní lékařské komise č. 2, Zdravotnické služby VS ČR ze dne 12. 4. 2019 vyplývá, že při gynekologické vstupní lékařské prohlídce dne 11. 4. 2019 byla u obviněné zjištěna gravidita 34+6 týdne, a podle vyšetření ze dne 13. 4. 2019 je obviněná v 38+4 týdnu těhotenství.

V další části odůvodnění stěžovatelka cituje znění ustanovení § 336 odst. 2 tr. ř. a § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a dále ustanovení § 202 odst. 2, § 238, § 233 odst. 1, § 205 odst. 2 tr. ř. a z těchto v souvislosti s dalším obsahem trestního spisu sp. zn. 9 T 10/2018 dovozuje následující závěry.

Konkrétně, že z uvedeného spisu není zřejmé, že by soud v předmětné věci rozhodl o druhu a místě výkonu obecně prospěšných prací podle § 336 odst. 2 tr. ř., takže obviněná ani nebyla ve smyslu § 336 odst. 3 tr. ř. řádně poučena o povinnostech z něho vyplývajících. Nebyla tak splněna vůbec podmínka pro rozhodnutí o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody podle § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku postupem podle § 340b odst. 1 tr. ř. Pokud byla navíc obviněná k veřejnému zasedání předvolána, byla její účast a priori nezbytná. Z protokolu o veřejném zasedání z 30. 1. 2019 přitom vyplývá, že samosoudkyně vyhlásila usnesení o konání jednání v nepřítomnosti obviněné, aniž by odůvodnila změnu svého názoru na nutnost její účasti. Přitom osobní účast obviněné byla významná pro to, aby soud mohl též zaměřit své dokazování na důvody, pro něž se obviněná nedostavila na středisko Probační a mediační služby, a ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. tak mohl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. V tomto rámci se měl soud případně zabývat i otázkou, zda nesoučinnost obviněné nemohla být zapříčiněna objektivními překážkami spočívajícími v jejím zdravotním stavu. Za těchto okolností ani v případě, že by byly splněny ostatní podmínky pro rozhodování o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody, neměl soud s ohledem na § 202 odst. 2 ve spojení s § 238 tr. ř. veřejné zasedání konat a rozhodnout o uvedené přeměně trestu. Pokud tak Okresní soud v Tachově v dané procesní situaci napadeným usnesením přesto rozhodl, porušil podle stěžovatelky zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, § 202 odst. 2 ve spojení s § 238 tr. ř. a § 340b odst. 1 tr. ř.

Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona v neprospěch obviněné E. P. v uvedeném rozsahu vyslovil a podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu v Tachově zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

K podané stížnosti pro porušení zákona se nejvyšší státní zástupce nevyjádřil.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl ke konstatování, že stížnost pro porušení zákona byla podána nedůvodně.

V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud prostudoval předložený spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 10/2018, zejména pak tu jeho část zahrnující řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 6. 2018, do vyhlášení napadeného usnesení o přeměně trestu obecně prospěšných prací v nepodmíněný trest odnětí svobody ze dne 30. 1. 2019 a zjistil, že kromě citace obsahu jednotlivých soudních rozhodnutí či vlastního obsahu spisu, jež jsou ve stížnosti pro porušení zákona uváděny, předmětný procesní spis obsahuje i další okolnosti, které v ní prezentovány nejsou.

Z tohoto spisu především také vyplývá, že i po schválení dohody o vině a trestu uzavřenou mezi obviněnými, tedy i E. P., a státním zástupcem a současně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve veřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2018 u Okresního soudu v Tachově, pokračovaly peripetie s doručováním písemností výše jmenované obviněné. Již odsuzující rozsudek se jí nedařilo doručit ani na jednu z nahlášených adres, kde se měla, resp. mohla zdržovat, a to ani prostřednictvím Policie ČR. Tento rozsudek obviněná podle doručenky a úředního záznamu (č. l. 850) převzala osobně až po intervenci policie dne 20. 9. 2018. Na předvolání Probační a mediační služby, středisko Tachov (dále také jen PMS) se opakovaně, většinou bez omluvy, nedostavovala, případně nereagovala na učiněné telefonáty či SMS, (viz zprávy PMS č. l. 843, 852 a 863 - v níž byla navržena přeměna uloženého trestu). Písemnosti spojené s nařízením veřejného zasedání, v němž měl být učiněný návrh projednán, byly soudem vypraveny dne 1. 12. 2018 a obviněná předvolání k němu převzala dne 9. 12. 2018 a to opět prostřednictvím Policie ČR (zpráva č. l. 873).

Pokud pak je ve stížnosti pro porušení zákona v souvislosti s rozhodnutím o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody poukazováno na porušení zákona v ustanovení § 336 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ze strany okresního soudu, a to nevydáním nařízení o druhu a místě výkonu obecně prospěšných prací (dále také jen OPP) podle § 336 odst. 2 tr. ř., tak je třeba uvést, že je v použité argumentaci poněkud přehlížen procesní postup, který musí takovému nařízení soudu předcházet. Tím je podání příslušného návrhu probačním úředníkem soudu, k němuž ovšem rovněž nedošlo, a to výhradně pro nemožnost jej podat pro naprostou nespolupráci obviněné. Aby totiž bylo možné ze strany probačního úředníka odpovídající návrh k soudu učinit, musí být některé okolnosti ujasněny a to i v součinnosti s obviněným. Např. je probační úředník povinen v návrhu vycházet z potřeby výkonu prací v obvodu okresního soudu, kde obviněný (odsouzený) bydlí a přihlíží zároveň k tomu, aby obviněný mohl práci vykonávat co nejblíže k tomuto místu. Uvedené zákonné ustanovení pak současně počítá i s tím, že trest OPP může být vykonáván i v obvodu jiného okresního soudu, než ve kterém obviněný (odsouzený) bydlí, s čímž ale dotyčný musí výslovně souhlasit a jeho souhlas musí být součástí takto učiněného návrhu probačního úředníka.

Tedy bez podaného návrhu probačního úředníka nemůže soud nařízení směřující k výkonu trestu OPP vydat. To ovšem neznamená, že v této fázi vykonávacího řízení nelze rozhodnout o přeměně uloženého trestu OPP v trest odnětí svobody. Ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku jasně stanoví, že jestliže se pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu OPP, mj. vyhýbá nástupu výkonu trestu, může soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest OPP nebo jeho zbytek, … ad/ písm. c) v trest odnětí svobody … . Rozhodujícím pro stanovení počátku doby, od které soud může o přeměně trestu OPP rozhodovat, je tak nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž byl obviněnému trest OPP uložen. Pokud by mělo platit to, co je uváděno ve stížnosti pro porušení zákona, tedy že přeměnit trest OPP nebylo v dané procesní situaci možné, jelikož soud ještě obviněné nenařídil jaký druh a ve kterém místě má trest OPP vykonávat, tak by ve skutečnosti obviněný, odmítající spolupracovat a poskytnout potřebnou součinnost probačnímu úředníkovi k podání potřebného návrhu soudu, mohl celou situaci zablokovat a tedy v podstatě beztrestně pravomocně uložený trest OPP nevykonávat a zároveň ani neriskovat, že mu tento druh trestu může být přeměněn v trest jiný, např. v odnětí svobody. Takový výklad je nepřijatelný a nelogický zároveň, ale i jak bylo poukázáno výše, je též v rozporu se zněním zákona.

Nejvyšší soud tak ze shora uvedených poznatků zjistil, že obviněná se střediskem Probační a mediační služby v Tachově nespolupracovala, k úvodní konzultaci, bez níž nebylo možné odpovídající návrh ve smyslu § 336 odst. 2 tr. ř. k soudu podat, se opakovaně, většinou bez jakékoli omluvy nedostavovala, ani jinak na výzvy PMS i soudu odpovídajícím způsobem dlouhodobě nereagovala, čímž se v konečném důsledku a ve své podstatě vyhýbala nástupu výkonu trestu OPP. Samotná okolnost, že při nástupu trestu odnětí svobody ve věznici byla zjištěna její pokročilá gravidita, nemůže na předchozích vyslovených závěrech Nejvyššího soudu nic změnit. Obviněná mohla v mezidobí svůj stav kdykoli avizovat přímo soudu nebo Probační a mediační službě. To za celou dobu neučinila, ani se o to nepokusila. Zmínka obsažená v této souvislosti ve stížnosti pro porušení zákona, že v jednom případě obviněná středisku PMS v Tachově na jeho výzvu k dostavení se sdělila prostřednictvím SMS, že byla hospitalizována, rozhodně nemohlo samo o sobě vést k úvaze, že obviněná je gravidní. V době, kdy s její osobou okresní soud přišel do styku, tomu nemohlo nic nasvědčovat a obviněná se o tom rovněž nezmínila, pravděpodobně k tomu ještě nebyl důvod. Přitom ale obviněné muselo být jasné již z předchozího průběhu trestního řízení v této věci, zejména z uzavřené a posléze soudem schválené dohody o vině a trestu, že jí byla dána možnost k nápravě uložením pouze alternativního trestu, nespojeného bezprostředně s odnětím svobody. Obviněná však tuto příležitost evidentně podcenila a dá se i říci, ignorovala.

Pokud jde o porušení procesních podmínek (§ 202 odst. 2; § 233 odst. 1; § 238 tr. ř.), za nichž se mělo konat ohledně obviněné u Okresního soudu v Tachově veřejné zasedání o návrhu PMS na přeměnu trestu OPP v trest odnětí svobody, tak lze dát stížnosti pro porušení zákona za pravdu, že samosoudkyně tohoto soudu v referátu k jeho nařízení dala pokyn kanceláři, aby obviněná byla k veřejnému zasedání předvolána s poznámkou, že je její účast nutná, ale současně vzhledem k předchozím zkušenostem s obviněnou požádala, aby doručení předvolání k veřejnému zasedání bylo obviněné provedeno prostřednictvím policie, což se také stalo s dostatečným předstihem. Z uvedeného je zjevné, že soud chtěl obviněné poskytnout příležitost, aby u veřejného zasedání své dosavadní jednání a přístup vysvětlila, případně obhájila. Obviněná se ale k veřejnému zasedání bez omluvy, jako již dříve vícekrát k jiným úkonům u PMS, nedostavila. Vzhledem k tomu, že důkazní situace byla zřejmá a obviněná ačkoli musela vědět, co bude u veřejného zasedání projednáváno, tak se k jednání soudu bez omluvy či nějakého vysvětlení nedostavila, soud učiněný návrh PMS projednal a rozhodl o něm tak, jak z jeho výroku a odůvodnění vyplývá. Přitom ale podle protokolu o veřejném zasedání nebylo samosoudkyní nikterak reagováno na samotnou okolnost, že obviněná byla k veřejnému zasedání předvolána, nikoli o něm pouze vyrozuměna, což jinými slovy znamená, že soud považoval její přítomnost a její výslech za nezbytné. Lze se pouze domnívat a to i s ohledem na to, co již shora k celému problému uvedl Nejvyšší soud, proč samosoudkyně změnila názor, a veřejné zasedání konala bez přítomnosti obviněné. Podle mínění Nejvyššího soudu ale nebyla změna přístupu samosoudkyně k otázce přítomnosti obviněné u veřejného zasedání nepochopitelná. Každopádně z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že samosoudkyní bylo vyhlášeno usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, ale již z něj ani z odůvodnění následně vydaného usnesení o přeměně trestu OPP v trest odnětí svobody není zřejmé, proč bylo tímto změněným způsobem ve věci postupováno. Tedy, proč samosoudkyně již přítomnost obviněné u veřejného zasedání a případně i její výslech nepokládala za nezbytné. V tomto ohledu se jistě jedná o určité procesní pochybení, které je třeba okresnímu soudu vytknout, avšak zároveň se v přezkoumávaném případě nejedná o natolik zásadní pochybení, aby je bylo nutné označit za podstatnou vadu řízení ve smyslu existující judikatury a rušit pouze kvůli tomu již pravomocné rozhodnutí. Samosoudkyně totiž v době konání veřejného zasedání neměla a ani z jiných zdrojů nemohla mít informace o graviditě obviněné (jež následně získalo ministerstvo spravedlnosti), aby tak případně sama u obviněné rozhodla ve smyslu § 339 odst. 2 tr. ř. o odložení výkonu trestu OPP, a jiné překážky, které by učiněnému rozhodnutí měly bránit, se zde zjevně nevyskytovaly. Obviněná pak ani po doručení usnesení o přeměně trestu OPP na trest odnětí svobody, k čemuž došlo dne 22. 2. 2019, proti tomuto usnesení nepodala opravný prostředek, ačkoli obsahovalo písemné poučení o tom, že do tří dnů od jeho oznámení lze proti němu podat do tří dnů stížnost ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Také je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud musí rozhodovat v celé záležitosti z pohledu zásady ex tunc, a nikoli ex nunc, tedy podle procesní a důkazní situace existující v době rozhodování okresního soudu, a nikoli podle té, která se stala zřejmou později po nástupu obviněné do výkonu trestu odnětí svobody a z níž je evidentně vycházeno v podané stížnosti pro porušení zákona. Navíc celá záležitost byla vyřešena po zjištění, že obviněná se nachází ve vysokém stupni gravidity, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. 3 Nt 341/2019, který na návrh ředitele věznice rozhodl podle § 325 odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 300 dnů, který byl obviněné původně přeměněn napadeným usnesením Okresního soudu v Tachově.

Na základě shora uvedeného je tak zřejmé, že předmětná stížnost pro porušení zákona byla ve svém celku podána nedůvodně, jelikož napadeným usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 T 10/2018-880 v naznačených směrech buď vůbec nedošlo k porušení zákona /§ 336 odst. 2 tr. ř.; § 65 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku/, případně pokud jde o zbývající vytýkaná procesní ustanovení, jednalo se o vady nepodstatné, které na výslednou správnost vydaného usnesení neměly vliv. Ve svém celku tak nedošlo k takovému porušení zákona, aby bylo potřeba napadené usnesení cestou tohoto mimořádného opravného prostředku zrušit. S ohledem na toto konstatování Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz § 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2020


JUDr. František Hrabec
předseda senátu