Rozhodnutí NS

25 Cdo 1340/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/03/2019
Spisová značka:25 Cdo 1340/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1340.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1340/2019-432


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobců: a) H. V., narozená XY, b) M. V., narozený XY, oba bytem XY, zastoupeni JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2369/10, Blansko, proti žalované: K. V., IČO XY, advokátka se sídlem XY, za účasti: Generali Pojišťovna a. s., IČO 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, jako vedlejší účastník na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 92/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 44 Co 134/2018-331, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 44 Co 134/2018-331, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 6 C 92/2016-258, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci b) 1.420.000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni a) 139.696 Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že v činnosti žalované advokátky při zastupování žalobkyně a) nebyla shledána žádná pochybení, která by vedla ke vzniku škody, a ostatní tvrzená pochybení by rovněž nemohla být v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci – zastoupeni advokátem – dovolání. Vedle rekapitulace průběhu řízení v něm namítají, že soudy zanedbaly svoji poučovací povinnost, především ohledně práva dovolatelů na právní pomoc, jež je nezbytným předpokladem garance přístupu k soudu, včetně práva na účinnou právní obranu, vedoucí k naplnění principu rovnosti účastníků řízení. Z podání žalobců bylo zřejmé, že se v problematice práva a především procesních předpisů ne zcela orientují, přesto se soudy otázkou ustanovení zástupce dovolatelům nezabývaly. Postupem soudů tak dle dovolatelů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Dovolací soud je dle nich přitom povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena základní práva dovolatelů. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje nárok žalobců za bezpředmětný a plně se ztotožnila s rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Uvedla, že soud nemůže nikoho nutit, aby si vzal právního zástupce pro řízení, přičemž žalobcům se dostalo od soudů řádného poučení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně odmítl.

Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, ani pouhý odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, nebo ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4424/2015).

Výše uvedený požadavek však dovolatelé nesplnili, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňují. Neuvádějí žádnou alternativu přípustnosti dovolání uvedenou v § 237 o. s. ř. a nevymezují ani konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Namítají pouze vady řízení v podobě údajného zanedbání poučovací povinnosti soudů, především ohledně práva dovolatelů na právní pomoc. K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přitom může dovolací soud přihlédnout, pouze je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, nebo ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1716/2016), což není tento případ.

Je pravdou, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, Nejvyšší soud posuzuje, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, přičemž každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání, nicméně nemůže tak činit tehdy, jestliže dovolání trpí vadou v důsledku absence jedné z jeho obligatorních náležitostí. V nálezem judikované věci bylo zásadní, že dovolatel v doplnění dovolání odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou měl být postup krajského soudu v rozporu, čímž zcela splnil svou povinnost podle § 241a odst. 2 o. s. ř. O takový případ se však v pojednávané věci nejedná. Ústavní soud potvrdil v usnesení pléna ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18, že věcné posouzení dovolání spočívající v právním posouzení věci dovolatele je podmíněno nejen tvrzením, že odvolací soud dospěl ve věci k nesprávnému právnímu posouzení, ale též vymezením vztahu tohoto právního posouzení ke stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu. Právě od tohoto vztahu se pak odvíjí, jakým způsobem bude dovolání posuzováno, přičemž dovolání musí obsahovat obligatorní náležitost spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu jeho přípustnosti. Jinak se možnost přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí, včetně jeho ústavní konformity, dovolacímu soudu neotevírá.

Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a uvedené nedostatky nebyly v zákonné dovolací lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele, povinně zastoupeného advokátem, k odstranění vad dovolání nevyzývá (srov. již zmíněné usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 6. 2019

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu